Čínská sójová politika vůči Argentině
Trend komoditních spojenectví asijských zemí se zeměmi třetího světa je čím dál viditelnějším a diskutovanějším tématem mezinárodní politiky. Čína, jako asijská regionální velmoc, vědoma si své rostoucí ekonomické váhy, se nebojí krajně interpretovat státní suverenitu, k ekonomické spolupráci s ostatními státy přistupuje pragmaticky a na rozdíl od demokratických západních zemí nepodmiňuje tuto spolupráci lpěním na prvcích demokratické kultury.
Dopad a vliv sílící čínské ekonomiky je vidět v každém koutu světa, zejména pak v Africe a Latinské Americe. V afrických zemích je čínskou prioritou přístup ke zdrojům nerostných surovin, v Latinské Americe jde Číně o zajištění dostatku zemědělských komodit. ČLR nepřistupuje k regionu Latinské Ameriky s jednotnou ucelenou koncepcí, nýbrž upřednostňuje navazování bilaterálních vztahů s jednotlivými zeměmi z hlediska „potřebnosti“. Čínsko-argentinské vztahy jsou v kontextu spolupráce s ostatními latinskoamerickými zeměmi výjimečné.
Argentina a Uruguay jsou pravděpodobně jediné státy regionu, které nezatížily vzájemné diplomatické vztahy historickou zkušeností s obchodováním s čínskými otroky kulii, ke kterému docházelo v 19. století. Prvních 400 Číňanů přišlo do Argentiny až v roce 1940. Navíc Argentina nikdy nebyla signatářem tzv. nerovnoprávných smluv jako například Brazílie, Chile, Mexiko. Podle názoru Eduarda D. Oviedy, předního argentinského odborníka na vztahy s Čínou, je bilaterální vztah propojen opravdovým přátelstvím.
Čína, obdobně jako například Jižní Korea na Madagaskaru, je velmi úspěšná při zúrodňování nevyužité/nezhodnocené argentinské půdy. Vidina zahraničního kapitálu a budování infrastruktury přiměla hostitelskou argentinskou vládu ke splnění téměř jakýchkoli podmínek investorů a přenechala jim přes 60 procent zemědělské půdy. A Čína osévá argentinské území geneticky modifikovanou sójou.
Čínsko-argentinské vztahy v kostce
Diplomatické vztahy mezi zeměmi byly normalizovány v únoru 1972, ekonomické vazby sahají až do padesátých let 20. století a čínsko-argentinské přátelství se udrželo i v nejkritičtějších chvílích studené války. Důležitý milník ve vzájemných vztazích představuje rok 1980, kdy argentinský (de facto) prezident Jorge R. Videla tehdy uskutečnil první oficiální návštěvu Číny, a tím počínaje všechny argentinské vlády věnovaly zvýšenou pozornost principu „jedné Číny“ a tomuto postoji pekingské ústřední vlády. Diplomatické vztahy nabraly na intenzitě v devadesátých letech, a to i přes nominálně naprosto odlišné politické ideologie, které však mají víc společného, než se na první pohled zdá.
V listopadu 1990 se prezident Carlos S. Menem vydal do Pekingu, aby oplatil cestu svému protějšku, čínskému prezidentovi Jang Šang-kchunovi. Podepsána byla Dohoda o vytvoření mechanismu pro politické konzultace (Acuerdo de Establecimiento del Mecanismo de Consulta Política) a další ujednání v nových oblastech, jako např.: konzulární úmluva, kulturní spolupráce, ekonomické a vědecko-technické dohody. Tímto gestem a svým neoliberálním přístupem v zahraniční politice prolomil bojkot západních států, které pozastavily rozhovory s ČLR na nejvyšší úrovni poté, kdy v roce1989 došlo k násilným událostem na náměstí Tchien-an-men, a otevřel Číně dveře k jejímu znovuzačlenění do mezinárodního systému. Založení tzv. strategického partnerství a přiznání statutu tržního hospodářství Číně v roce 2004 za prezidentování Néstora Kirchnera znamenalo kvalitativní skok v rámci hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi se všemi jeho rozsáhlými politickými důsledky.
„Sójizace“ argentinského exportu
Sója je jednou z nejstarších kulturních plodin, která se na západní polokouli začala pěstovat v druhé polovině 18. století. Význam sóji je určen biologickou hodnotnou rostliny jako takové, jejím chemickým složením a všestranným využitím. Díky svým vlastnostem zaznamenává v posledních letech obrovský pěstitelský nárůst a současně je jednou z celosvětově nejpěstovanějších plodin. Poptávka po krmné sóje značně vzrostla v souvislosti s nemocí šílených krav v Evropě a následným zákazem živočišných krmiv.
Je obtížné stanovit, jakým podílem se na světové produkci podílí geneticky modifikovaná (GM) sója (transgenní), protože v některých zemích je nebo byla pěstována neoficiálně (Argentina), nebo přímo ilegálně (Brazílie a Rumunsko). Podle odhadů transgenní sója představuje zhruba 75 procent ze světové produkce.
Argentina je třetím světově největším vývozcem sóji a světovou jedničkou v exportu sójových produktů (bobů, oleje a mouky) v hodnotě desítek miliard USD. Předním světovým pěstitelem sóji jsou Spojené státy s produkcí 90 609 800 metrických tun (MT) k roku 2010. Druhou pozici si stabilně drží Brazílie (68 518 700 MT k 2010). Až do poloviny devadesátých let patřilo třetí místo ČLR. V roce 1996 však Argentina vyprodukovala 12 448 200 MT sóji a začala se Číně přibližovat (ČLR 13 233 693 MT). V roce 1998 byla Čína poprvé posunuta na čtvrté místo, neboť Argentina vyprodukovala 18 732 200 MT sóji. Tím si posledních čtrnáct let úspěšně hájí své postavení třetího největšího světového producenta. Porovnáme-li množství produkce z devadesátých let s rokem 2010, ke kterému Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) naposledy zveřejnila data, vidíme v případě všech států několikanásobný nárůst. V případě Argentiny produkce dosáhla 52 677 400 MT.
Prodej sóji a sójových produktů východní mocnosti jsou „páteří“ argentinského vývozu a hlavním zdrojem deviz. Sója se proměnila v „argentinské zlato“, stejně jako hovězí maso nebo obilí v předválečných letech. V současnosti se sója pěstuje na 64 procentech obdělávatelné argentinské půdy a téměř veškerá produkce je určena na export. Pěstuje se zejména v provinciích Santa Fé, Río Negro a Gran Buenos Aires.
Podle hospodářského modelu exprezidenta Kirchnera měla Argentina využívat zejména přírodních zdrojů, aby se ekonomicky odrazila ode dna, tzv. modelo productivista: (...) un modelo sojero minero petrolero pesquero (pěstování sóji důlní těžba těžba ropy rybolov). Servis a služby spojené s těmito odvětvími měly podpořit rozvoj strategických oblastí, například v železniční dopravě. Dnes se hovoří o tzv. závislé industrializaci, která vystihuje podstatu čínských investic. Není podporována industrializace zaměřená na potřeby místní a regionální infrastruktury argentinského trhu a podpory skutečné průmyslové rekonstrukce, nýbrž se jedná o budování co nejideálnějších podmínek pro zajištění plynulého získávání a vývoz komodit do asijsko-pacifické oblasti.
Smlouva a praxe
Zemědělsko-potravinářská dohoda (ZPD) mezi argentinskou provinční vládou Río Negro a čínskou státní společností o produkci sóji a dalších zemědělských produktů v jižní oblasti byla podepsána krátce po ustanovení „strategického partnerství“ mezi státy v roce 2004. V polovině srpna 2011 byla podepsána druhá z dohod, která dává pravomoci hlavního producenta obilovin (granos) a pěstované zeleniny (hortalizas) ve střední a dolní oblasti Río Negro čínskému státnímu podniku po dobu 20 let s automatickým obnovením platnosti na dalších 50 let. Dohodu podepsal guvernér provincie Río Negro Miguel Saiz s čínskou státní společností a zároveň jedním z největších čínských producentů potravin, Heilongjiang Beidahuang State Farms Bussines Trade Group. Dohoda zavazuje čínskou stranu proinvestovat na území Argentiny 1 500 milionů USD během prvních deseti let a dále vystavět závlahový systém v provincii o rozloze 320 tisíc hektarů. Argentinskou stranu dohoda zavazuje poskytovat čínské společnosti energetické zdroje a přístav San Antonio Este (lokalita města San Antonio Oeste, provincie Río Negro).
Na výše zmíněnou dohodu, které nebyla dána možnost předchozího projednání a schválení provinčním zákonodárným sborem, se snesla vlna kritiky. Protestní demonstrace v provincii Río Negro kvůli nerovným koncesím a mnoha dalším privilegiím čínské společnosti Heilongjiang Beidahuang na úkor provincie. Text dohody sice výslovně uvádí pěstování i jiných plodin jako pšenice, řepka atd., ale v praxi se potvrzují obavy, že v celé oblasti dojde k „sojizaci“, proti níž jsou argentinské místní orgány bezmocné. Dohoda nezmiňuje žádné zákazy či omezení a nechává zcela na Číně, co a v jakém množství bude v této části Argentiny pěstovat.
Z dohody vyplývá, že argentinští zemědělci nemají na výběr. Sóju a její deriváty (boby, olej, atd.) jsou nuceni odprodávat největšímu světovému spotřebiteli, tedy Číně. Cena sóji se neproměňuje v závislosti na poptávce, nýbrž je určována Čínou, která je jejím cenovým tvůrcem na mezinárodním trhu.
Další problém představuje „personální“ politika čínských společností. I když se při podpisu dohody uvádělo, že jejím cílem je zdvojnásobit výrobu a vytvořit 100 tisíc nových pracovních míst pro Argentince, rozhořčení místních tím nijak neuklidnila. Opačné zkušenosti z oblasti těžebního průmyslu, kde jsou v praxi pracovní místa vyhrazena Číňanům, kteří jsou ve velkém přiváženi z Číny na úkor Argentinců, kteří tak přicházejí o práci, vyvolávají oprávněné obavy. Z hlediska Argentiny však dohoda neobsahuje žádnou „pojistku“ proti takovému jednání.
Pěstování „čínské“ sóji v Argentině je typickou ukázkou strategického partnerství v praxi. Čína je největším argentinským investorem v oblasti a Argentina Číně postupuje čím dál rozsáhlejší území orné půdy pro pěstování zemědělských plodin, jež Čína považuje za potřebné. V praxi jde o to, že různorodá zemědělská produkce a živočišná výroba musejí být přesunuty jinam a nahrazuje je pěstování sójové monokultury.
Investice ČLR do produkce sóji sice oživila argentinské hospodářství, ale také prohloubila závislost argentinského exportu na čínském trhu. Tento „nerovnoprávný“ vztah má za následek strukturální deformaci jak společenskou, tak ekonomickou. Argentina by se v potravinářském průmyslu mohla stát podobně dominantním státem jako například Saúdská Arábie v ropném průmyslu, a to se všemi pozitivními i negativními důsledky této pozice.
Miguel Teubal, agrární specialista a člen argentinské Národní rady pro vědecký a technologický výzkum (Consejo Nacional de Investigaciones Científicas y Técnicas, CONICET), definuje strategické partnerství mezi Argentinou a ČLR jako „specifický vztah“, který je v podstatě založen na vývozu jednoho artiklu. Doslova hovoří o transformaci od obilnice světa k Sójové republice („el paso Granero del Mundo a la República Sojera“). Bývalý argentinský velvyslanec ve Venezuele Eduard Sadous lapidárně shrnul „proces sójizace“ příměrem, který se staví proti proklamované výhodnosti takto nastaveného strategického partnerství: Argentina by měla ČLR vnímat jako Velkou Británii 21. století („Tenemos que pensar en China como nuestra Gran Bretaña del siglo XXI“). Zdá se, jako by se v Argentině opravdu opakoval model z 19. století: strategické partnerství s „neokoloniální“ Čínou v 21. století stejně jako s Velkou Británií by mohlo vést k odčerpávání primárních zdrojů a potlačování národní ekonomiky i potlačování občanských práv.
O autorce:
Helena Sklenářová