Volná pracovní pozice: Referent/ka projektového oddělení

29. 8. 2012 Tento obsah není aktuální

Divadelní scéna jménem Rusko

„Kdo umí mystifikovat dav, stane se snadno jeho vládcem; kdo se naopak snaží přivést ho k rozumu, ten se vždy stává jeho obětí,“ praví citát z díla francouzského sociálního psychologa a sociologa Gustava Le Bona, jehož užila ve své zajímavé stati o soudobém ruském divadle v kontextu takříkajíc politickém docentka ruského jazyka a literatury na Moskevské státní univerzitě O. N. Grigorjevová (z níž ostatně četné poznatky těžíme). Tato myšlenka vystihuje mnohé o podstatě jak divadla, tak i politiky. Základem úspěchu tady i tam je zkrátka zaujmout až po fascinaci, a naopak kdo volá po hlasu rozumu, je nejčastěji davem smeten, rozšlapán a zlikvidován. Což jsme ostatně viděli už bezpočtukrát i leckde jinde. Takže žádná rarita.

Divadelní polobozi

Uvažujeme-li ale o tom, jak se „divadelnost“ projevuje v ruské politice, troufá si autor těchto řádek tvrdit, že daleko podstatněji než kdekoli jinde na světě. Je to dáno specifikou ruské společnosti, která byla až donedávna totálně nesvobodná a jejíž nejkvalitnější část se historicky realizovala právě v umění. Divadlu tu patřila role zcela výjimečná a slavní ruští herci (a to i v sovětské epoše) se měnili v polobožstva až božstva, což je stav, který podstatně střízlivější euroamerický svět prakticky nezná anebo zná, ale spíše v poloze vytváření celebrit a mediálních hvězd, což je něco jiného.

Pěkné srovnání divadla a politiky přináší i slavný dramatik konce sovětské epochy Alexandr Gelman (mimochodem autor úspěšných předperestrojkových, a přesto neschematických „výrobních her naruby“ Prémie či Zpětná vazba) o našem tématu píše: „Srovnání divadla s politikou je staré jako svět sám, stejně jako připodobňování politiky divadlu pojem ´politická scéna´ je už dávno až banální. Novinkou zajisté není ani to, že mnozí populističtí politici si herecké manýry zcela nepokrytě vypůjčují pro účely manipulace s voliči.“ Jako příklad pravdivosti tohoto tvrzení pro pořádek připomeňme třeba nejslavnějšího ruského populistu Vladimira Žirinovského. A ještě jedna zajímavá okolnost, týkající se autora citovaného výroku: Gelman sám koncem osmdesátých let do aktivní politiky vstoupil jako poslanec Nejvyššího sovětu SSSR. Mimochodem ač byl významným představitelem tehdejší opozice, udržoval a dodnes udržuje přátelské vztahy s otcem perestrojky Michailem Gorbačovem.

Podle již zmiňované doc. Grigorjevové je transformace politické činnosti v Rusku „do podoby divadelního představení či okázalé podívané“ přímo typická. A vskutku třeba předvolební „představení“ (a to se týká prakticky všech ruských politických stran) se v Rusku již po dlouhá léta dělají podle skutečného scénáře, psaného profesionálním autorem, podílí se na nich řada profesionálních herců, dramaturgů, nápovědek, kulisáků, kostymérů i výtvarníků scény. Zajímavé je, že svou činnost jako divadlo vnímají i sami politici. Příznačné jsou v tomto ohledu kupříkladu výroky slavného autora tu nemotorných, tu naopak skoro geniálních zpravidla nechtěných aforismů, bývalého premiéra Viktora Černomyrdina. Ten kupříkladu před skoro patnácti lety na půdě Státní dumy prohlásil: „Pokračování tohoto tyátru před očima celého národa považuji za naprosto nepřijatelné situace je zralá spíš na chléb než na hry…“ Týž muž při jiné příležitosti (rovněž na půdě dolní sněmovny ruského parlamentu) prohlásil: „Ještě chvíli se budeme ve sněmovně zabývat jarmareční kejklířinou a už nás tu žádné politické zkušenosti nezachrání.“ (Mimochodem, právě Černomyrdin je autorem výroku „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky“. Týkalo se to problematického řešení situace kolem Basajevova útoku na nemocnici v Buďonnovsku, kde čečenský polní velitel Šamil Basajev držel 1300 rukojmích a pro celou zemi, ba pro celý svět rovněž připravil mimořádně drásavé představení v přímém televizním přenosu…)

Jarmareční dědek Žirinovskij a melodramatický hrdina Javlinskij

Zůstaňme ještě chvíli u toho jarmarečního kejklířství, které rozhodně není výsadou jen ruské politické scény i když je možné, že tam je tento princip komunikace mezi politickou scénou a lidem živější a důsažnější než jinde ve světě. Znovu si dovolím citovat doc. Grigorjevovou, která v této souvislosti mluví o „politické tvorbě“ nejzasloužilejšího ruského populisty Vladimira Žirinovského. Vůdce ruských tzv. liberálních demokratů (kteří jak známo nejsou ani liberální, ani demokraté) využívá v oné tvorbě prvky nejrůznějších žánrů ruské lidové „smíchové“ kultury. Postava tradičního jarmarečního „dědka“ bývala v lidu vždy velmi populární. Podle svrchovaně váženého znalce ruské lidové kultury a významnou mravní autoritu perestrojkových let akademika Dmitrije Lichačova takový dědek nejen šprýmoval a pitvořil se, ale také pronášel absurdní promluvy, parodoval mocné, sprostě láteřil a všem se vysmíval jak svým spoluhercům, tak i divákům. Všechny obviňoval z těch nejneuvěřitelnějších a nejnemyslitelnějších hříchů, přičemž podobná obvinění byla hlavně k smíchu a nikdo nepochyboval o tom, že jsou samozřejmě nepravdivá.

A přesně do této role se sám vmanipuloval pan Žirinovskij. Ten kromě všeho již řečeného s oblibou užívá i košilatých erotických narážek, které k právě probíranému problému či tématu nemají nejmenší vztah. Ve svých parlamentních i mediálních vystoupeních tento infant terrible ruské politiky (ale vlastně také už po skoro čtvrtstoletí věrný a spolehlivý kolaborant s mocí, ať je jakákoli) pracuje s jednoduchými a všeobecně známými fakty, které pak dovádní ad absurdum. Což je další klasický postup ruského lidového jarmarečního divadla…

Podívejme se ale do jiné části ruského politického spektra k dosti tragickému hrdinovi posledních dvaceti let, zakladateli dnes skomírající politické stran Jabloko Grigoriji Javlinskému. Javlinskij se nepoučenému pozorovateli jeví jako hrdina naprosto nesrozumitelný, jako postava z romantického melodramatu. Tento ve své době nesporně velmi nadějný reformní politik a na počátku 90. let autor transformačního ekonomického programu 500 dní, který nebyl (zřejmě naštěstí) nikdy realizován, má ve zvyku především obviňovat, kaceřovat, kárat a prorokovat. Měříme-li divadelním metrem, je to nakonec hrdina stejně tragický, jako nepoučitelný. Tomu také odpovídá jeho místo na současné politické scéně.

Divadlo jednoho muže Putina

Pokročme ale k politickému dnešku. Divadelní režisér Andrej Žitinkin v jednom interview mluvil o tom, jakou hru by si pro divadelní představení, v němž by hráli právě dnešní ruští špičkoví politici, asi tak vybral. Žitinkin na to odpověděl: „Když režisér přijde do divadla, musí nejdřív pochopit, jaké jsou možnosti souboru. Na to existuje stará metoda inscenuje se buď Shakespearův Hamlet, nebo Gribojedovovo Hoře z rozumu. Zaprvé jsou obě hry hodně zalidněné a za druhé tím pádem naznačí, čeho jsou jednotliví herci schopni…“ Inu, každý toho svého. Začněme (pokud jde o ten dnešek) dvanáct let trvajícím divadlem jednoho herce Vladimira Putina. Ten se etabloval jako mačo, alfa samec, ale hlavně velký osamělec, jehož dnes už patrně zajímá jen jeho moc. Přestože se světu chce jevit a také jeví jako všemocný superman (jen si vzpomeňme jeho rybaření, uspávání tygrů v ussurijské tajze, hledání amfor v Černém moři či loňské hašení lesních požárů kolem Moskvy v kokpitu speciálního záchranářského letounu), zároveň se nezaujatý pozorovatel nemůže v Putinově případě ubránit dojmu člověka všemi opuštěného.

Pozoruhodné svědectví o tom podává třeba Anna Politkovská ve svém Ruském deníku, když čtenáři tlumočí své dojmy z druhé Putinovy prezidentské volby v roce 2004: Jeho žena Ludmila stála v posledním z řady kremelských zlacených sálů někde v páté řadě, a on kolem ní nevšímavě defiloval zcela sám a jak Politkovská dovozuje osamělejší, než kremelský protokol (tedy jakýsi scénář) vyžaduje. Jako by v tom už dnes byl signál, jaký politický i lidský konec tohoto muže čeká.
A na závěr něco sice rovněž tragického, ale o dost optimističtějšího. Kde je Putin, musí nutně být i Antiputin. A ten se v poslední době opravdu objevil.

Je to moskevská dívčí punková skupina Pussy Riot, jejíž tři členky stojí dnes před Taganským soudem města Moskvy a jimž hrozí až sedmileté nepodmíněné tresty odnětí svobody. Za co, je všeobecně známo. Tyto vysokoškolsky vzdělané mladé ženy, čtoucí Deridu a dobře chápající kánony světové postmoderní kultury, vytáhly do boje a na bývalém popravišti před chrámem Vasilije Blaženého a na dohled kremelské Spasské brány nejdřív provedly svou píseň Putin se po…, a poté, koncem února, těsně před dalšími prezidentskými volbami přímo v chrámu Krista Spasitele (plnícího v ruském kontextu úlohu našeho sv. Víta) „punkovou bohoslužbu“ Bohorodičko, zažeň Putina.

Je zcela nepochybné, že jde o teatralizovaný protest, který sice míří proti nejvyššímu představiteli formální i faktické moci, ale ve skutečnosti se obrací proti každému projevu moderního politického autoritářství. Způsob, jakým si tyto mladé moskevské ženy počínají, se leckomu může jevit jako křeč. Jeho výhodou ale je, že za sebou nezanechává lhostejné a že toto politické panoptikum mimo jiné vyvolalo živou a rozhořčenou polemiku o jiné velmi teatralizované oblasti ruského veřejného života _ totiž o stále problematičtější pravoslavné církvi. Ale to už je na jiné přemítání.

* * *
Rusové jsou v každém případě národ velmi emotivní, a proto také k takovýmto projevům politického konání velmi vnímavý. Kdoví není vyloučeno, že právě podobné postupy jsou a budou pro politický život v největší zemi světa mnohem prospěšnější a efektivnější než nekonečné, nudné, vyprázdněné, sterilní a nikam nevedoucí politické disputace.

O autorovi:

Libor Dvořák je reportérem Českého rozhlasu 6

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru