Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 4. 2011

Druhy soudobé diplomacie

Někdejší představy redukující diplomacii převážně jen na dvoustranné zahraničněpolitické styky a činnost velvyslanectví byly intenzivním rozvojem zejména v posledních dvou dekádách překonány. Slovo diplomacie, jehož českým ekvivalentem býval výraz „jednání“ či „vyjednávání“, se nyní používá pro mnohem více vnějších aktivit.

V současné době se můžeme ve světě setkávat s celou řadou různých oblastí diplomacie zařazovaných mezi její moderní druhy. Mezi ně patří diplomacie bilaterální, multilaterální, summitová, parlamentní, vojenská, veřejná, ekonomická, kulturní, paradiplomacie a neoficiální, přičemž některé z nich Mezinárodní politika v minulosti analyzovala. Navíc Lisabonská smlouva předpokládá vytvoření dalšího druhu _ Evropské služby pro vnější činnost s vlastním diplomatickým sborem, jejímž hlavním cílem bude zastupovat Evropskou unii ve světě.

Přímá interakce mezi vládami na oficiální úrovni bývá nazývána jednokolejnou diplomacií. Typickými aktivitami tohoto typu jsou oficiální jednání v rámci tradiční bilaterální diplomacie a využívání mezinárodních organizací. Účastníci při nich vystupují jako reprezentanti příslušných států a vyjadřují oficiální stanoviska svých vlád.
Bilaterální diplomacii lze v současné době definovat jako uskutečňování mezistátních dvoustranných vztahů prostřednictvím především akreditace stálých diplomatických představitelů. Nicméně historicky této formě bilaterální diplomacie dlouhá staletí předcházelo časově omezené vysílání zplnomocněnců jednoho státu do druhého státu za účelem splnění konkrétního úkolu. Dnes takovouto formu bilaterální diplomacie označujeme jako vysílání dočasných zvláštních misí.

Zřizování zastupitelských úřadů v jiném státě existuje od středověku a klade se při něm důraz na přímý a trvalý vzájemný styk. Podporuje především kontinuitu vzájemných vztahů. Při časově delším pověřování diplomatických zástupců tato forma plní zároveň funkci stálé reprezentace. A to zejména jak již samotným pověřením velvyslance v přijímajícím státě, tak ale třeba i důstojností vzhledu a honosností sídla velvyslanectví či rezidence jejího vedoucího. Umožňuje bezprostřední kontakt velvyslance jménem jeho státu s vrcholnými představiteli přijímající země a prostřednictvím médií případně i ovlivňování její veřejnosti.

Konkrétní poznatky, podněty i doporučení zastupitelského úřadu, a zejména jeho vedoucího umožňují vysílajícímu státu přijímat kvalifikovaná strategická i taktická rozhodnutí o celkové politice vůči dané zemi. Dlouhodobý pobyt pracovníků zastupitelských úřadů je předpokladem získávání hlubších i objektivnějších znalostí o politických, ekonomických a dalších skutečnostech v přijímajícím státě. Svými konzulárními službami sehrává zastupitelský úřad v případě potřeby důležitou roli při ochraně a pomoci vlastním občanům jak při jejich pobytu v přijímajícím státě, tak i pokud jde o notářsko-matriční služby.

Stálé zastupitelské úřady se však v současné době stávají i terčem kritiky. Pořizování příslušných objektů a jejich udržování bývá obvyklé dosti nákladné, stejně tak platy, cestovní náklady i zahraniční léčení jejich zaměstnanců. Z těchto důvodů se i Česká republika v posledních letech snaží zredukovat svá zahraniční zastoupení. Kromě toho existující telefonická a internetová spojení umožňují vedoucím představitelům států komunikovat mezi sebou přímo a nepotřebují k tomu stálé ZÚ. Obdobně získávat potřebné informace lze i prostřednictvím mezinárodních médií či vlastních novinářů, třebaže takový charakter zpravodajství je určován v prvé řadě zájmem široké veřejnosti, a nikoli potřebami státních orgánů.

Rozmach konferenční diplomacie ve 20. století

K multilaterální diplomacii dochází zejména na mezinárodních konferencích. V Evropě se objevuje poprvé v 17. století pří podpisu Vestfálského míru a poté v souvislosti s Vídeňským kongresem v roce 1815. Skutečný rozmach konferenční diplomacie nastal až ve 20. století v souvislosti s činností Společností národů, a pak zejména po roce 1945 v OSN. Byly to právě mnohostranné konference, které poskytly základ pro vznik desítek existujících mezinárodních organizací včetně OSN, EU, NATO atd., u nichž dnes státy mají své stálé diplomatické mise. Na rozdíl od bilaterální diplomacie bývá v tomto případě často problémem otázka rozhodování (zásada konsenzu, resp. kvalifikované většiny) při řešení konkrétních problémů v důsledku velkého počtu účastníků, jakož i praktická nemožnost uplatnění tajné diplomacie v širokém měřítku.

Summit je založen na přímém osobním setkání nejvyšších státních představitelů. Nepovažuje se za něj například pouhý telefonický rozhovor mezi nimi. Třebaže k setkáním na nejvyšší úrovni docházelo sporadicky i v předchozím období, o summitech se začíná hovořit až za druhé světové války, kdy se několikrát sešli nejvyšší představitelé USA, SSSR a Velké Británie.

V moderní době jsou summity důležitým nástrojem diplomacie. Konají se buď na bilaterální, nebo na multilaterální základně. Zvlášť užitečná bývají pravidelná setkání (například zasedání Evropské rady či G 20), kde je možné si v delším časovém období vyjasnit názory a průběžně se na ně připravovat. K jednorázovým summitům obvykle dochází buď při oficiálních státních návštěvách či při vyřešení nějakého problému, anebo při protokolárních událostech (instalace nebo pohřeb hlavy státu). Summitům obvykle předchází dlouhá příprava na profesionální diplomatické úrovni. Někdy bývají jakýmsi katalyzátorem jednání, kdy se právě díky nim podaří vyřešit letitý problém, s nímž profesionální diplomacie nemohla pohnout.

I summitová diplomacie má svá úskalí. Nezřídka bývá provázena velkou mediální publicitou s přehnanou pozorností soustředěnou na ceremoniál, čímž původní politický záměr může ustoupit do pozadí. Některé odborné problémy mohou být natolik náročné, že šéfové států a vlád se mnohdy v nich detailně neorientují. O celkové užitečnosti summitů nemůže být sporu, rozhodně je však nelze považovat za univerzální metodu zaručeně úspěšného řešení všech mezinárodních problémů.

Jedním z druhů diplomacie, který není ušetřen kritického pohledu, je parlamentní diplomacie. V daném kontextu jsou cesty členů parlamentů do zahraničí někdy považovány za pouhé výlety či turistiku, což je z hlediska zájmů i výdajů států neopodstatněné. Tím spíše, kdyby se jednalo o návštěvy cizích zemí řádně nepřipravené, bez vytčeného cíle či pevně stanoveného programu.

Ve skutečnosti však parlamentní diplomacie a činnost příslušných zahraničních výborů je součástí zahraničních vztahů každého státu, která je povolána k tomu, aby vhodně doplňovala vládní diplomacii. Vedle přispívání k dalšímu rozvoji nejrůznějších bilaterálních styků může sehrávat důležitou zprostředkující úlohu a oslovovat třeba i opozici, což ne vždy bývá pro vládní diplomacii účelné či schůdné.

O vojenské diplomacii hovoříme nejčastěji buď jako o bilaterální, v souvislosti s existencí sítě vojenských přidělenců na jednotlivých zastupitelských úřadech, nebo jako o multilaterální s ohledem na činnost vojenských zástupců států u mezinárodních organizací (OSN, NATO, EU, OBSE).

Potenciál veřejné diplomacie

Vzhledem k rozmachu globalizace a širokému rozvoji nejmodernějších hromadných sdělovacích prostředků (internet, satelitní televize) dochází v posledních dvou dekádách k nebývalému růstu významu veřejné diplomacie, jakožto nástroje prosazování zahraničněpolitických zájmů. Lze ji definovat jako cílenou prezentaci státu prostřednictvím informování a ovlivňování nejenom elit, nýbrž i široké veřejnosti v zahraničí. Vychází z předpokladu, že veřejné mínění může mít značný vliv na vládní politiku.Tato oblast diplomacie jde tedy nad její obvyklý tradiční rámec a věnuje se rozvíjení pozitivního obrazu dané země mezi obyvatelstvem v zahraničí, pro což bylo v minulosti používáno nepříliš libozvučné označení _ propaganda. Svými metodami, prostředky a cíli se často prolíná s ekonomickou a kulturní diplomacií (více viz MP č. 6/2009).

V podmínkách globalizace a vysoké míry otevřenosti ekonomik většiny států včetně České republiky je jejich prosperita obzvláště závislá na schopnosti prosadit své ekonomické zájmy ve světě. Tomu je přizpůsobena ekonomická diplomacie, která se hlavně zabývá otázkami působení představitelů státu jak na bilaterální úrovni, tak i v příslušných mezinárodních organizacích (např. v Evropské unii či ve Světové obchodní organizaci). Ruku v ruce s tím sehrává neméně důležitou úlohu nástroje při stimulaci vládních aktivit v oblastech vývozu investic, zboží a služeb, přílivu investic ze zahraničí a aktivního cestovního ruchu. Tato podpora nemůže být neomezená, neboť státy jsou nuceny přihlížet k závazkům, které převzaly v souvislosti se svým členstvím v mezinárodních organizacích (opět např. EU či SOO atd.) (více viz MP č. 2/2008).

Jako neoddělitelná součást zahraniční a hospodářské politiky, opírající se o vnitřní instituce, disponuje tato oblast diplomacie i v našem případě sítí zastupitelských úřadů v zahraničí, jejichž součástí jsou obchodně ekonomické úseky, jakož i sítí zahraničních kanceláří vládou řízených agentur Česká centra, CzechInvest, CzechTrade a CzechTourism. Jejich činnost je přirozeně realizována s ohledem na partnerství, zájmy a poptávku podnikatelské sféry.

Mezi finanční nástroje pobídky soukromému sektoru ze strany našeho státu patří zvýhodněné úvěry či pojistky. Nefinanční formu státní podpory pak tvoří činnost již zmíněných agentur, napomáhající podnikání a získávání přímých zahraničních investic, stimulování vývozu, rozšíření turismu a zlepšování celkového obrazu země.
Významnou úlohu při určování i zachování identity národních států ve vztazích mezi lidmi různých zemí hraje stále více kultura. Za kulturní diplomacii považujeme především oficiální státní aktivity, které zprostředkovávají zahraniční veřejnosti umělecké hodnoty, tradice, způsob života, jazyk a další aspekty národní kultury s bezprostředním cílem zkvalitnění pozitivního obrazu země. Do tvorby diplomacie se však v tomto případě stále více zapojují i nevládní a neprofesionální aktéři.

Cílem kulturní diplomacie je snaha zpřístupnit zahraničnímu publiku výše uvedené oblasti formou podpory kulturních akcí, výměn osobností, univerzitní spolupráce, výuky jazyka, zahraničního televizního a rozhlasového vysílání. Cílovou skupinou nejsou tedy jen diplomaté partnerské země, ale celá společnost, případně její elity, které mohou více ovlivňovat formování veřejného mínění. Když klasická diplomacie ztroskotává, může právě lepší vzájemná znalost pomoci překlenout rozdíly mezi různými zeměmi (více viz MP č. 8/2007, č. 6/2009).

Ta část zahraničních aktivit států, která začala na sklonku 20. století přecházet na města a regiony, bývá označována jako paradiplomacie. Nejběžnějším případem takovýchto vztahů je spolupráce mezi pohraničními politickými jednotkami. V rámci přesunu kompetencí z centrálních institucí přebírají města a regiony některé tradiční úkoly ústředních orgánů zejména v oblasti ekonomiky a kultury. V této souvislosti v prvním případě lákají zahraniční investice se špičkovou technologii, hledají odbytiště pro své produkty a přitahují zahraniční turisty, zatímco ve druhém případě usilují o ochranu, upevnění a šíření své kulturní identity.

Příkladem těchto aktivit je činnost Českého domu v Bruselu, kde jsou zastoupeny jednotlivé kraje České republiky. Jejich cílem je rozvíjet zahraniční vztahy, vytvářet kontakty, prezentovat kraje a podporovat jejich image.

Diplomacie „druhé koleje“

Ke komunikaci mezi státy je rovněž používaná neoficiální diplomacie. V rámci této „diplomacie druhé koleje“ se usiluje o získání vlivných osobností v jiných státech, které by byly schopny zprostředkovat neoficiální přístup k vedení země. V některých situacích, jako zejména v minulosti mezi USA a ČLR, docházelo k velké části styků právě prostřednictvím polooficiálních kanálů s použitím akademických členů think tanků jako mluvčích. Takové situace nastávají, když si vlády přejí vyjádřit úmysl nebo navrhnout metody řešení diplomatických situací, ale přitom nechtějí zaujmout oficiální stanovisko.

Diplomacie druhé koleje je specifickým druhem neoficiální diplomacie, v níž se neoficiální činitelé (např. akademické osobnosti, penzionovaní vysocí civilní a vojenští představitelé, veřejně známé osoby) angažují ve výměnách názorů za účelem řešení konfliktů a posílení důvěry. Za určitých situací mohou takové kontakty financovat samy vlády. Někdy však výměny názorů nemají vůbec žádnou návaznost na záměry vlády, nebo k nim může dokonce docházet navzdory vládě. Takové výměny názorů jsou pak nazývány diplomacií třetí koleje.

O autorovi:

Radomír Jungbauer působí jako vysokoškolský pedagog na UK a Bankovním institutu.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru