Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

29. 5. 2011 Tento obsah není aktuální

Dvacetiletá cesta od Jugoslávie k národním státům

Výročí začátku  rozpadu Jugoslávie není  jen vzpomínkou na zánik Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) z dubna 1963, kdy již existující stát dostal nové jméno a  novou ústavu. V té byla - snad  po vzoru ČSSR - zmíněna  fakticky  již existující, ale dosud neústavní  vedoucí role  KS Jugoslávie. Proto se tehdy o SFRJ  říkalo, že  hraničí se sedmi státy,  tvoří ji šest členských zemí, v nichž pěti jazyky hovoří čtyři národy. Ty se hlásí k třem náboženstvím, používají dvě písma a vládne jim jedna politická strana. Všechny členské země přejmenované federace byly navíc republikami, a ty dostaly přívlastek socialistické.

Zároveň s vytrácením se SFRJ po roce 1991 mizí z evropských dějin také Federativní lidová republika Jugoslávie (z let 1945_1963), Demokratická federativní republika (1945), Království Jugoslávie (1929_1941) a jemu předcházející Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1918_1929). Po dubnu 1941 (to je také jedno z výročí, které by bylo vhodné připomenout), kdy německé letectvo bombardovalo bez vyhlášení války Bělehrad, následovala okupace, při níž se spojily nacistické Německo, fašistická Itálie a rozhodně jiné než demokratické Bulharsko a Maďarsko. Vznikl nezávislý chorvatský stát (Nezavisna država Hrvatska) pod vedením Ustaša, obdoby fašistické nebo nacistické státostrany, vedené Ante Paveličem. Podobně na území Srbska byl zřízen jakýsi protektorát s formálním srbským prezidentem generálem Nedičem a německou vojenskou správou. V té době už ale existovala také jugoslávská královská exilová vláda v Londýně a od roku 1942 Titem založený AVNOJ, který vedl válku s okupanty ve jménu osvobození země a vytvoření federativní demokratické republiky.

(Pro úplnost ještě dodejme, že v letech 1992_2003 se zbytková Svazová republika Jugoslávie postupně dále dělila a v roce 2006 zmizel i název Jugoslávie, když jejím nástupnickým státem se stala Republika srpska.) Jen tato stručná statistika ukazuje, že je obtížné orientovat se na Balkánském poloostrově podle politických kritérií, když i ta politicko-geografická (vzpomeňme Naumannovu Mitteleuropu a hohenzollernovskou Mitteleuropa und Kleinasien) jsou stále ještě někdy s nostalgií, někdy s novým strategickým zájmem připomínaná.

Rozpad SFRJ po roce 1991 a bombardování Bělehradu v roce 1999 ve jménu lidských hodnot, jak o něm mluvili Tony Blair, Robin Cook, Javier Solana, Bill Clinton, Madeleine Albrightová nebo Václav Havel, bylo vlastně poslední válkou zemí, které se považují za demokratické, proti komunismu, respektive proti Srbské socialistické straně. Noam Chomsky tehdy psal o trestné výpravě proti těm, kteří nechtěli dělat sociálně-ekonomické reformy podle doporučení Evropy a Spojených států. Naopak, Václav Bělohradský to nazval levičáckou válkou a myslel tím odpovědnost německých radikálů a odpůrců establishmentu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století (Joschky Fischera, Oskara Lafontaina aj.).

Dnes jsou mnozí přesvědčeni, že mezi událostmi roku 1991 až 1999 je příčinná souvislost. Prohlášení vysokého představitele NATO z roku 1999, že cílem bombardování Bělehradu mělo být multietnické a demokratické Kosovo, považují za účelovou lež, i když účel zůstává stále ještě nejasný. Občanská válka, vyhánění a utrpení civilního obyvatelstva, ale také pokusy odsoudit viníky zločinů proti lidskosti naplňují celé uplynulé dvacetiletí. Při těchto soudních řízeních se říká, že šlo také o zločiny proti způsobům vedení války, která nikdy nebyla vyhlášena, a hledá se, většinou jen na jedné straně, kdo je za ně odpovědný.

Těchto několik náhodně vybraných poznámek na okraj článků zde prezentovaného čísla Mezinárodní politiky ukazuje, že definovat základní geopolitické schéma vývoje státnosti na Balkánském poloostrově a zjistit, jak se měnilo, třeba jen pod tlakem některých zemí EU, není snadné. A protože víme, že univerzální všelidský mravní imperativ je tradičně, jako konflikt idealismu a realismu, ve střetu se zájmem státním či národním, ze své podstaty zájmem sobeckým, je zřejmé, že historický střet politické reality s mezinárodním právem byl nevyhnutelný.

Multikulturní a multietnické Jugoslávii v roce 1991 vytýkali její kritici srbský nacionalismus až šovinismus, ačkoli nové státy, objevující se na mapě Evropy díky odtržení od federace, vznikaly výhradně na národnostním principu. Multinárodní charakter si uchovalo jen Srbsko, včetně svého staronového názvu Svazová republika Jugoslávie a bez ohledu na dnešní název Srbská republika.

Když v roce 1991 začala občanská válka, masivně podporovaná ze zahraničí a odůvodňovaná mj. také účelově odporem proti komunismu, měla SFRJ 23,5 milionu obyvatel, z nichž se ale jen tři procenta se považovalo za Jugoslávce. Bylo to v době, kdy střední a východní Evropa spojily, jak napsal Oskar Krejčí, svůj přechod k liberální demokracii s řadou entropických proměn a rozklad států doprovázela nemravnost. Sobectví národů, o kterém hovoří političtí realisté, se stalo skupinovým sobectvím mocenských elit a ...největším bezpečnostním rizikem rozpadající se Jugoslávie byly (a dodejme, že dodnes zůstávají) vlastní mocenské elity.

Také proto Mezinárodní politika připomíná dvacáté výročí roku 1991 nejen jako dějinnou lidskou tragédii, ale i jako dlouhodobě probíhající transformační až entropický proces, v jehož čele stáli většinou mužové v uniformách, nebo ti, kteří se z nich rychle uměli převléknout do civilu, aniž ztratili své zelené myšlení. Nicméně příběh je to až pohádkový, jako by ani nepatřil do doby, která se považuje za moderní. Snad proto se asi i v budoucnu budeme vracet do historie a oživovat mýty a legendy o hrdinství i zradě, o obětech a mesiáších, krvi a půdě, na které je celá jihovýchodní Evropa tak bohatá.

O autorovi:

Zdeněk Zbořil

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru