September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

3. 9. 2013 Tento obsah není aktuální

Evropský rozhovor s Milenou Vicenovou

„Často nemáme jasno, co vlastně chceme,“ říká otevřeně česká diplomatka a bývalá představitelka České republiky při Evropské unii Milena Vicenová. Pro Česko vyjednávala zemědělské podmínky před vstupem i strukturální dotace na období 2007-2013, řešila krize během našeho předsednictví, řídila jednání 27 představitelů ostatních států. Jak se dívá na naši pozici v Evropě?

Jako se Češi dělí na sparťany a slávisty, tak se dělí i na eurooptimisty a europesimisty. Za koho se považujete vy?

Patřím mezi „eurooptimisty“ a svůj kladný vztah k Evropské unii neskrývám. Mám dobré osobní zkušenosti už z doby předvstupního vyjednávání, ale hlavně naše členství v Evropské unii vidím z geopolitického hlediska jako jedinou možnou volbu. Nemám ráda hubování na to, co nám „ta Evropská unie diktuje“, když jsme její důležitou součástí a účastníme se všech vyjednávání. Je na nás, jak velký prostor si v Evropské unii vybojujeme, jak se prosadíme. Jistě, někdy je Evropská unie opravdu těžkopádná, byrokratická, eurozóna se potýká s vážnou krizí. Mám ale za to, že místo nadávání bychom měli věcně přemýšlet, jak situaci zlepšit a jak prosadit naše národní zájmy.

Co odpovídáte lidem, kteří argumentují tím, že kvůli Bruselu máme všude řepku nebo solární panely? Že Evropská unie zničila české zemědělce?

Je nezpochybnitelný fakt, že příjmy našich zemědělců se po vstupu do Evropské unie zdvojnásobily. Záleží i na zemědělcích, jak se umí prosadit. Že to není jednoduché, je jasné a je vůbec otázkou, zda je správné zemědělství v EU do té míry dotovat. Ale když si vezmeme jako příklad řepku, tak se podívejme za hranice – je opravdu všude? Když jsem cestovala letadlem do Bruselu, obrovské žluté lány jsem viděla jen u nás, ne v Německu nebo v Belgii. Nebyla tam ani kvalitní zemědělská půda zastavěná spoustou solárních panelů, ty byly důsledně na střechách rodinných domků.

Kde je tedy problém?

Bohužel často u nás doma. Občas evropská doporučení absurdně překrucujeme. Nikdo nám nevnucoval pákové baterie do potravinářských provozů ani balené koblihy. Navíc nemáme vždy jasno, co je pro nás skutečnou prioritou. Musíme se pořád ještě učit naše stanovisko jasně prezentovat na všech úrovních. Někdy se příliš hlasitě vyjadřujeme k tomu, co nechceme, ale málo přinášíme návrhy jiných řešení, výhodných jak pro naši republiku, ale i pro zbytek Unie.

Takže obraz Česka v Evropské unii není ideální?

Diplomaticky řečeno. Abych to řekla naplno, náš obraz není dobrý. Není to otázka zdravě kritického přístupu, konstruktivní euroskepse. Je to otázka poctivé trpělivé práce, jasné formulace toho, co chceme, hledání toho, co může být prospěšné i pro další členské země, v ideálním případě pro všechny. Vysvětlení, proč s některými návrhy máme problém, trpělivé hledání cest. Tomu všemu by v Evropě rozuměli. Poměrně dobře se dá vysvětlit, když je pro danou zemi nějaká otázka velmi citlivá. Když je jasně formulovaná, tak se hledá cesta. Ale nesmí to být neustálý boj na spoustě front.

A co dotace, umíme je využívat?

Obecně nejsem velký stoupenec dotací. Mohou narušovat ekonomiku, levné peníze se příliš snadno utrácejí, udržitelnost některých projektů je problematická. Pokud však jde o strukturální fondy, na jejichž vyjednávání jsem se podílela, mám za to, že jsme ztratili velkou šanci, kterou jsme měli. Celkový objem na sedm let (od roku 2007 do roku 2013) tvořil tři čtvrtiny ročního národního rozpočtu, za to se už dalo udělat kus práce. Mohli jsme uskutečnit rozumné projekty, zaměřené třeba na životní prostředí – zlepšení ovzduší v Moravskoslezském kraji. Čistička odpadních vod pro Prahu– to je promarněná příležitost, která se mohla z evropských peněz postavit a nepostaví. To je určitě škoda.

Jak si vedeme v oblasti vědy a výzkumu? Má Česká republika potenciál stát se výzkumným centrem?

Máme tu šest velkých projektů, které jsou financovány z Operačního programu Věda a výzkum pro inovace. Je to projekt suprelaseru ELI, brněnský Středoevropský technologický institut CEITEC a Mezinárodní centrum klinického výzkumu ICRC, ostravský projekt stavby nejvýkonnějšího superpočítače ve střední Evropě – IT4Innovations, Centrum BIOCEV ve Vestci u Prahy a SUSEN – projekt společnosti Centrum výzkumu Řež s.r.o.
Podílela jsem se na jednáních s Evropskou komisí a na jednu stranu mám pochopitelně radost, že budeme mít v České republice velká výzkumná centra evropského i světového významu. Na druhou stranu mám obavy, zda budeme schopni získat dostatek špičkových odborníků a hlavně zda výzkumná centra udržíme i z našich národních rozpočtů, až vyčerpáme dotace. A zda se nám podaří to, co nám podle mě nejvíc chybí – provázat výzkum a běžný život. Moje dcera viděla na vlastní oči během pobytu na univerzitě v Ulmu v rámci Erasmu, jak zástupci průmyslu oslovovali talentované studenty, spolufinancovali laboratoře a hledali šikovné absolventy. Její zkušenost z vědecké práce v České republice byla bohužel jiná.

Čím to je způsobeno? Je potřeba reforma vysokých škol?

Nejsem odborník na školství, to si netroufám říct. Rozhodně zde moc chybí propojení vědy a praxe. Dnes je také velká převaha humanitního vzdělání a obávám se, že třeba přírodní obory, technické vědy nám bolestně chybějí a hlavně budou chybět i v budoucnosti.

Evropské ptydepe

Jedním z vašich hesel je „O Evropě srozumitelně“. Mluví se tedy o Evropské unii nesrozumitelně?

Strašlivě nesrozumitelně. Mě to moc zlobí, nesnáším výrazy jako six pack, evropský semestr, fiskální kompakt... Je to jedním z důvodů, proč se lidé v Evropské unii špatně orientují.

Čí je to vina? Evropských úředníků, nebo médií?

Je to rozhodně chyba zejména evropských úředníků, na všech úrovních bychom měli proti nesrozumitelným výrazům protestovat. V bruselské administrativě, ale i třeba v Evropském parlamentu, se používají zkratky a prapodivné názvy jednak kvůli rychlosti, jednak možná i proto, že si ti, kdo je používají, myslí, že jim to dává jakési zdání zasvěcenosti. Opravdu to nesnáším.

Není to i tím, že jsou evropští úředníci odtrženi od „normálního“ života?

Ano, to bohužel jsou. Jednak pracují na vysoké obrátky a kvalita jejich administrativní práce je vysoká. Jsou to opravdu velmi šikovní úředníci, kteří prošli náročnými konkursy. Ale – a teď to pro ně nebude moc pozitivní – jsou za svou práci velmi dobře placeni, a to jim někdy ztěžuje pochopení pro lidi, kteří jsou v jiné situaci a mají různé problémy, třeba pro nezaměstnané Španěly. Občas taky chybí kritické zamyšlení – jakou legislativu připravuji? Je opravdu potřebná?

Lze mezi úředníky rozpoznat národnostní rozdíly?

Nerada to připouštím, ale pořád je ještě vidět, že existuje čára mezi zeměmi, které byly v patnáctce, a dvanácti zeměmi, které přistoupily v roce 2004 a 2007. Pořád je ještě původní patnáctka víc vycvičená ve vyjednávání, lépe prezentuje své názory a víc přichází s návrhy řešení. Dvanáctka je někdy spíš v takové obranné pozici a stále se ještě učí. Mezi oběma skupinami je ještě i kousek nedůvěry. Existují pochopitelně i historické, náboženské a kulturní rozdíly třeba mezi „jižany“ a „seveřany“. Když mluví Fin, použije jednoduché věty, jižan na podobné sdělení potřebuje deset minut. Obrovské rozdíly jsou také třeba v právních základech, anglosaské právo a právo bývalého Rakouska-Uherska se velmi liší, liší se i vnímání práva, proto je prakticky nemožné bazírovat na jednotném právním výkladu.

Právě v oblasti justice bývají jednání mimořádně náročná, je však řada situací, které dnes musíme řešit častěji než před dejme tomu desíti lety. Vezměme si, kolik lidí dnes pracuje v členských zemích EU, pro firmy s vlastníky z členských zemí EU. Od našeho vstupu do EU přibylo také smíšených manželství. To znamená řešit třeba i rozvody a dědictví mezi smíšenými manželstvími. Evropská unie s 500 miliony obyvatel, to už je něco jiného, než co bývala dřív. A to vše se musí řešit.

Jak? Federalizací?

Tady je velký rozdíl mezi tím, co by se mohlo zdát logické a funkční a mezi tím, co chtějí občané. A občané dnes na federalizaci rozhodně nejsou připraveni.

Neposílila však finanční krize paradoxně určitý pocit sounáležitosti s Evropou? Lidé nikdy dřív nečetli evropské zprávy tolik jako dnes...

To je sice pravda, ale v době krize mají evropští politici sklon říkat: „ta Evropská unie a krize... A my jsme za nás...“ Málokdy slyšíte: „protože jsme postupovali společně, něco jsme zvládli, něco jsme ustáli.“ Mají pochopitelný sklon hájit vlastní zemi, ale veškeré negativní stránky vždy zdůrazňovat u Evropské unie.

Dělají to takto ve všech zemích?

Ano. Něco jiného zaznívá na oficiálních jednáních a tiskových konferencích po zasedáních rad ministrů nebo po Evropské radě, něco jiného pak politici říkají do svých národních médií. Vzpomínám si, jak po celonočních jednáních o rybolovu prohlašovali všichni ministři své kvóty za mimořádné vítězství, totéž tvrdil i příslušný komisař.
Je ale pravda, že dnes už se čeští politici a úředníci v Evropské unii lépe orientují. Předsednictví nám velmi pomohlo pochopit celý systém.

Rozhovor s...

MVDr. Milena Vicenová (*1955 Přerov) je česká diplomatka. Od roku 2008 do září 2012 byla stálou představitelkou České republiky při Evropské unii. V roce 2007 byla generální sekretářkou pro vyjednání Národního strategického referenčního rámce na období 2007-2013, v roce 2006 byla ministryní zemědělství, předtím zastupovala Českou republiku v poradním sboru Evropského úřadu pro bezpečnost potravin, měla na starost předvstupní program pro zemědělství SAPARD a přípravu resortu zemědělství na vstup do EU.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru