Czernin Security Forum 2021 is live

26. 6. 2012 Tento obsah není aktuální

Francouzská bezpečnostní politika za prezidentství Nicolase Sarkozyho: úspěchy převažují

Je asi přirozené hodnotit končící prezidentství Nicolase Sarkozyho přinejlepším jako rozpačité a je pravda, že v mnoha oblastech se dnes už bývalý prezident může vykázat jen malými úspěchy. Takové hodnocení však není na místě v oblasti bezpečnostní politiky, kde během Sarkozyho prezidentství došlo například k přípravě a přijetí nového zásadního strategického dokumentu v podobě Bílé knihy obrany a národní bezpečnosti z roku 2008 (Livre Blanc sur la défense et la sécurité), k opětovnému začlenění Francie do vojenských struktur NATO či k významnému prohloubení britsko-francouzské obranné spolupráce.

Francie hrála významnou roli při vojenské operaci v Libyi a kladné body ze strany mezinárodní veřejnosti získal Sarkozy na poli neproliferačních aktivit jednostranným rozhodnutím demontovat zařízení na výrobu štěpného materiálu pro vojenské účely v Marcoule a v Pierrelatte.

Moderní směr gaullismu

Bylo by přitom chybou chápat Sarkozyho politiku v oblasti obranné politiky jako negaci gaullismu. Sarkozy spíše reprezentoval myšlení tzv. modernistů (les modernes) v rámci gaullistického názorového proudu, kteří už delší dobu poukazovali na nutnost adaptovat gaullistické koncepty na proměnu mezinárodního systému a bezpečnostních hrozeb a mocenský pokles Francie a volali po uskutečnění potřebných reforem zahraniční a bezpečnostní politiky. Celkově pak mnohé změny, k nimž za Sarkozyho prezidentství došlo v oblasti obranné politiky, navazovaly na kroky jeho předchůdců a měly tak „evoluční“, nikoli „revoluční“ charakter.

Možná nejvýznamnějším dědictvím Sarkozyho prezidentství v oblasti bezpečnostní politiky, samozřejmě s výjimkou francouzského návratu do integrovaného vojenského velení NATO, zůstává přijetí Bílé knihy v roce 2008. Jedná se teprve o třetí dokument takového druhu za celou dosavadní historii V. republiky (po Bílých knihách z let 1972 a 1994) a na rozdíl od obou předchozích překročil rámec čistě obranné politiky a představil komplexní národní bezpečnostní strategii představující odpověď na hrozby vnější i vnitřní bezpečnosti Francii a nastiňující plán nutných institucionálních, vojenských a politických reforem pro následujících patnáct let (včetně bolestivé redukce početních stavů francouzských ozbrojených sil).

Nová strategie nahradila dřívější čtyři hlavní priority politiky obrany pěti základními strategickými funkcemi (znalost a předvídání, prevence vzniku konfliktů či krizí, jaderné odstrašování, ochrana, intervence), jejichž zajištění založila na zapojení nejen vojenských, ale rovněž civilních prostředků. Nová strategie také přesunula pozornost od tradičních oblastí francouzského zájmu (zejména v Africe) směrem k tzv. „oblouku nestability“ táhnoucímu se od Atlantiku přes Středozemní moře, oblasti Afrického rohu a Perského zálivu až do jižní Asie. V souladu s touto změnu strategických priorit přitom Francie během Sarkozyho prezidentství redukovala počty vojáků umístěných v bývalých afrických koloniích, a naopak je navýšila na základnách v Džibutsku a v Réunionu a na základě dohody se Spojenými arabskými emiráty v roce 2009 otevřela svou první vojenskou základnu v Perském zálivu. A v neposlední řadě Bílá kniha doporučila opětovný návrat Francie do vojenských struktur NATO, jehož uskutečnění prezident Sarkozy veřejně oznámil v projevu dne 11. března 2009.

Z dlouhodobého hlediska právě návrat Francie do integrovaného vojenského velení NATO představuje nejvýznamnější dědictví, které Nicolas Sarkozy zanechal v oblasti bezpečnostní politiky svým nástupcům v prezidentském křesle. Navzdory důležitosti tohoto rozhodnutí je nelze považovat za příliš překvapující, neboť úplný návrat do vojenských struktur NATO byl v polovině 90. let cílem už jeho předchůdce Jacquesa Chiraka (a do Vojenského výboru NATO se Francie vrátila zpět už v roce 1993). Současně ale představuje důkaz, že Nicolas Sarkozy navzdory kritice z řad socialistů a některých gaullistů rozhodnutím o návratu do vojenských struktur NATO realisticky zhodnotil francouzské i spojenecké vojenské kapacity ve vztahu k existujícímu strategickému prostředí a hlavním bezpečnostním výzvám. Jakkoli se do francouzského rozhodnutí promítlo i určité rozčarování z dosavadního fungování evropské bezpečnostní a obranné politiky, k hlavním důvodům pro návrat patřil poznatek, že není pravděpodobné, že by se Francie v dohledné budoucnosti účastnila nějakého velkého konfliktu sama, bez podpory a spolupráce ze strany USA a NATO. Neméně důležité bylo, že Francie sice nebyla součástí integrovaného vojenského velení NATO, avšak dlouhodobě patřila k největším finančním přispěvatelům organizace a její vojenské síly byly už od 90. let do vojenských operací NATO intenzivně zapojeny (zejména na Balkáně, ale později také v Afghánistánu). Za této situace nedávalo smysl, že se nepřítomností v integrovaném vojenském velení zbavovala části svého vlivu na rozhodování aliance.

Návrat do vojenských struktur NATO Francii přinesl dvě pozice v nejvyšších velitelských strukturách aliance (Velitelství NATO pro transformaci a regionální velitelství v Lisabonu) a z dlouhodobějšího hlediska posílil její schopnost ovlivňovat rozhodování aliance, což francouzští představitelé považovali za důležité například s ohledem na jednání o novém Strategickém konceptu NATO. Ve vztahu k ostatním členům NATO, zvláště pak k těm, kteří se během roztržky v roce 2003 postavili po bok USA, pak návrat do vojenských struktur sloužil jako ujištění, že francouzská politika (zejména podpora budování evropské bezpečnostní a obranné politiky) nemá za cíl oslabit transatlantický bezpečnostní vztah. V tomto směru Francie uspěla a je pravděpodobné, že její návrat do vojenských struktur NATO představoval jeden z faktorů, které v roce 2010 vedly k prohloubení její spolupráce v bezpečnostní oblasti s Velkou Británií a Polskem.

Co zůstane z Bílé knihy?

Důležitým aspektem bezpečnostní politiky prezidenta Sarkozyho bylo nasazení francouzských ozbrojených sil v rámci několika různých vojenských operací mimo území Evropy, a to v jednu chvílí hned na třech bojištích současně (Afghánistán, Libye, Pobřeží slonoviny). V Pobřeží slonoviny se Francie v roce 2011 vojensky podílela na svržení režimu dosavadního prezidenta Laurenta Gbagby a mise ISAF v Afghánistánu se na počátku téhož roku účastnilo přibližně 4000 tisíce vojáků, v obecném povědomí nicméně nejvíce utkvěla role Francie při vojenské operaci NATO v Libyi. Ačkoliv otázka, co bylo hlavním důvodem, který prezidenta Sarkozyho přiměl k podpoře libyjské opozice a ochotě podílet se na vojenském zásahu, zůstane asi ještě dlouho předmětem diskusí, je třeba upozornit, že Francie měla řadu důvodů, proč takto postupovat.

Zatímco řada jiných zemí v regionu patřila mezi dlouholeté francouzské spojence či partnery, v případě Kaddáfiho režimu to neplatilo. Právě naopak, od 70. let byl Kaddáfí vládami v Paříži v důsledku své expanzionistické politiky a později i podpory terorismu považován za jednoho z hlavních protivníků Francie v Africe. V průběhu „arabského jara“ navíc francouzský vliv v regionu utrpěl podporou vládnoucích režimů v Tunisku a v Egyptě a v situaci, kdy se proti Kaddáfímu postavila i většina členských států Arabské ligy, nedávalo smysl s ním dále hazardovat případnou nečinností ve vztahu k vývoji situace v Libyi. Dokonce i z ekonomického a bezpečnostního hlediska dávala podpora povstalců a případný vojenský zásah na jejich straně smysl, neboť v případě přežití režimu by tento opět čelil sankcím (které by stejně ukončily v uplynulých letech navázanou ekonomickou spolupráci) a současně by hrozilo, že se režim podobně jako v 80. letech ve snaze o odvetu opět stane bezpečnostní hrozbou. V neposlední řadě pak vojenská operace v Libyi prezidentu Sarkozymu umožnila ukázat, že Francie nadále může hrát významnou roli při řešení mezinárodních krizí a konfliktů a že s ní USA a další partneři v NATO mohou počítat jako se schopným a spolehlivým spojencem.

Pokud jde o samotnou vojenskou operaci, Francie v jejím průběhu skutečně hrála významnou roli, když v ní nasadila třetí největší vojenské síly (včetně letadlové lodi Charles de Gaulle a přibližně 50 bojových helikoptér a letounů) po USA a Velké Británii. Vedle vzdušného bombardování Libye byla přitom důležitá i činnost příslušníků francouzských speciálních sil, jichž podle některých informací operovala na půdě Libye přibližně stovka. Na rozdíl od některých dřívějších operací NATO, kde byla činnost Francie spíše předmětem kritiky, si za svou roli při operaci v Libyi vysloužila uznání evropských partnerů i Pentagonu a její reputace v NATO vzrostla.

Vzhledem k tomu lze konstatovat, že prezident Sarkozy skutečně významně ovlivnil další směřování francouzské bezpečnostní politiky a zanechal po sobě v této oblasti dědictví, na které bude jeho nástupce François Hollande s velkou pravděpodobností navazovat. Navzdory tomu, že se z řad socialistů ozývala kritika francouzského návratu do vojenských struktur NATO, je velmi nepravděpodobné, že by v tomto směru došlo k rozchodu s politikou Nicolase Sarkozyho, či dokonce ke snaze o opětovné vystoupení Francie z integrovaného vojenského velení. Očekávat lze i pokračování spolupráce s Velkou Británií a dalšími spojenci a pravděpodobně i realizaci řady reforem plánovaných v Bílé knize. Právě tady ale možná hrozí největší diskontinuita se Sarkozyho politikou, neboť vzhledem k pokračující hospodářské krizi v Evropě a ekonomickým plánům prezidenta Hollanda je otázkou, zda budou všechny její cíle skutečně uskutečnitelné a zda nakonec nedojde k jejich významné revizi či alespoň k odložení jejich realizace.

O autorovi:

Petr Vilímek je odborným asistentem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru