Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

26. 2. 2012 Tento obsah není aktuální

Francouzské politické elity kladou stále častěji otázky, místo aby nabízely odpovědi

Historik a sociolog Gérard Noiriel míní, že politické programy jsou nutně často vágní, aby mohly oslovit co největší počet voličů. Politici pak často hovoří o kolektivních osobách a používají jedno kritérium identity různých skupin či jedinců. Další součástí politické hry jsou polemiky a „líbivá“ argumentace. Letošní kampaň před prezidentskými volbami se v ničem od těchto charakteristik nelišila.

V rámci polemik si kandidáti vybrali nějakého protivníka a ze všech sil se vůči němu vymezovali. Jednotlivé myšlenky byly vytrhávány z kontextů a docházelo k neustálému osočování prostřednictvím smyslového převrácení toho, co daný protivník vyslovil, aby bylo možné se ještě více vymezit a zformulovat své stanovisko v kontrastu k postoji protivníka. Podobné politické hry na úrovni jazyka mají však dopad na voliče, kterých se tyto hry samozřejmě dotýkají. Někteří se mohou ztotožnit s tím, co který politik vyřkl, jiní pak se cítit být dotčeni některými stanovisky, kter nezapadají do schématu jejich vnímání reality. Při obecném pohledu na francouzskou politickou scénu lze výše uvedenou charakteristiku rozšířit o skutečnost, že politické elity stále více kladou otázky, než aby nabízely konkrétní odpovědi. Podobné „mlžení“ pak samozřejmě zajímá novináře, kteří náležitě okomentují vyřčené či napsané postoje, které v rámci předvolebních kampaní mají spíše šokovat než cokoli jiného. V tomto smyslu mají ve francouzské společnosti některá témata velice dlouhou životnost. Po několik desetiletí velice dobře dokáže zapůsobit otázka krize a imigrace, a tak je politické elity často oprašují a odívají do nového hávu s tím, že spoléhají na krátkou paměť veřejného mínění, jež pod masáží aktuálnosti má tendence zapomínat, že „to tu už jednou nebo několikrát bylo“.

„Hranice a válka“

V kontextu krize přináší politická práce na hranicích mezi „my a oni“ ovoce. V oficiálních diskursech politických elit je navíc velice sofistikovaně opřena o francouzský univerzalismus a hodnoty republiky. Víme, že jinakost je konstruována sociálně, v určitém kontextu, prostřednictvím různých strategií, témat a často s určitým cílem. Zdá se mi, že v čase mezi prvním a druhým kolem voleb, kdy se rétorický souboj s Françoisem Hollandem a Nicolasem Sarkozym zintenzivňoval, neřekl druhý zmiňovaný v průběhu svého dosavadního života slovo hranice tak často jako právě před závěrečným bojem.

„Musíme si chránit své hranice!“ Tak by se dala shrnout jedna z os rétoriky bývalého prezidenta. O jaké hranice tu vlastně jde? O zeměpisné? Chránit? Před kým? Před válečným nepřítelem? Nikoli. Hrozba války, byť prožíváme období, kdy válka je často skloňována, není hlavním objektem. Sice jde o hranice národního státu, ty však nejsou vystaveny nebezpečí války chtivého nepřítele v podobě jiného státu. Nepřítelem je totiž ten, kdo migruje, nebo ten, kdo obývá prostor, který je ve francouzské společnosti označován jako „problematické“ předměstí, kterým politická moc v rámci boje za větší bezpečnost ve státě válku vyhlásila a po několik let se tak toto slovo ve slovníku politických elit objevuje právě v nastíněném kontextu.

„Válečným“ nepřítelem je tak přistěhovalec, který je ve francouzském kontextu nejčastěji ztotožňován se Severoafričanem, byť se na území Francie nachází přistěhovalci a jejich potomci, často Francouzi ze všech světadílů. Avšak pozor, prostorová vzdálenost či kultura v tomto kontextu nehrají tak zásadní úlohu. Jde spíše o účelově instrumentalizovanou alteritu, která se může objevovat v různých formách. V roce 2007 například Sarkozy pracoval s národní identitou, v roce 2012 s hranicemi, jež implicitně nebo explicitně nejčastěji zdůrazňují a oddělují jedince či skupiny, které „někdo“ nechce.

Tato „hra“ samozřejmě částečně kalkuluje s rozesetými náladami ve společnosti, které vynikající řečník, a v tomto smyslu jistě přesvědčivější než François Hollande, dokázal obratně používat. Výše řečené tak nepřekvapivě vede k tomu, že ve francouzské společnosti po dobu několika posledních let jsou evidentní hranice, které často opomínají sociální rozdílnost, ale upřednostňují někdy „kulturní“ někdy „etnické“ a v poslední době také „rasové“ hranice, kdy prvně zmiňované mohou být vytyčeny náboženstvím (nejčastěji islámem), druhé původem a třetí barvou kůže, což s proklamovaným univerzalismem má jen málo společného. Tyto hranice pak evidentně souvisejí s klasickým tématem nejen posledních let, tedy imigračními otázkami, obecně řečeno hranicemi mezi „my a oni“.

Konkrétně: stereotypně jsou někteří jedinci označováni za „Alžířany“. Ti však ve skutečnosti Alžířany nejsou. Podle francouzského antropologa Didiera Fassina tak jde především o hranici rasovou, neboť zmiňovaní „Alžířané“ mají francouzské státní občanství, často ani v Alžírsku nebyli a neznají místní kulturu. Toto rasové označení odkazuje na předsudky a nenávist vůči tomu druhému. Hlavním distinktivním rysem je totiž „méněcenné“ tělo, které vede jedince a skupiny k určitému osudu ve společnosti. Ještě nedávno u velké části odborné i laické veřejnosti, samozřejmě kromě těch, kterých se to týká, existovalo přesvědčení, že například policie se nedopouští výběru kontrolovaných osob v závislosti na barvě kůže. V současné době je více vidět a slyšet, že jiná než „bílá“ barva kůže je znamením toho, že můžete očekávat kontrolu identity a možná také výhrůžky, bytí či ponižování ze strany velkého množství strážců pořádku. Stigma v podobě barvy kůže je násobeno hranicí, jež je třídní povahy, neboť velké množství „rasově“ odsouzených jedinců patří k nejchudším vrstvám společnosti.

Silná Francie versus čas na změnu

Při ohlédnutí za obdobím, kdy Nicolas Sarkozy byl prezidentem Francouzské republiky, ale i obdobím, kdy působil na ministerstvu vnitra či ministerstvu financí (v letech 2002_2007), se zdá se, že ve francouzské společnosti bylo velké množství svobod donedávna považovaných za přirozené okleštěno, a to ve prospěch ekonomické svobody trhu. U levicově smýšlejících občanů, kteří nepodlehli demagogii o nebezpečnosti přistěhovalců a nutnosti bránit národní identitu proti tomuto nebezpečí, vyvolával tento trend velice kritické hlasy. Ty se zdvihaly také proto, že pravice v čele s Nicolasem Sarkozym zdůrazňuje silný stát opřený o hodnoty republiky, mezi něž však také patří rovnost. To samozřejmě přináší kritiku nejen s ohledem na „etnické“ hledisko, ale i s ohledem na to socio-ekonomické. Francouzský politolog Jean-François Bayart míní, že Sarkozyho propojení rétoriky o národu, která je doprovázena (neo)liberalismem, je rozvrstvená především tak, že národní cítění je adresováno především chudým vrstvám (a musí si s ním vystačit), zatímco těm bohatým, s nimiž má bývalý prezident Sarkozy velmi vřelé vztahy, náleží právě neoliberalismus. Rétorika o posilování bezpečnosti, jež představuje další tradiční sarkozyovský rozměr, pak byla přeložena do všudypřítomnosti policie, která velice systematicky vstupuje do života nejednoho Francouze.

Před Françoisem Hollandem tak stál velmi těžký úkol, jenž byl však do určité míry zlehčován celkovým kontextem, jako například krizí, která často přináší změnu, nebo ne zcela úspěšně Francouzi vnímaným pětiletým prezidentským obdobím Nicolase Sarkozyho. Nicméně národ, hodnoty a bezpečnost jsou stále více platnými argumenty než pro francouzskou levici příznačný sociální a lidský přístup. V tomto smyslu stála proti sobě i témata jako „nerovnosti mezi civilizacemi“, kterými šokoval blízký spolupracovník Nicolase Sarkozyho Claude Guéant, nebo 75procentní zdanění nejbohatších, kterými chtěl probudit spící voliče François Hollande.

Ve stejném slova smyslu stála Sarkozyho silná Francie proti Hollandově času na změnu. Sarkozy tak plul na vlně, která je spojována například i s osobou Charlese de Gaulla a jeho úsilím budování silného státu, jehož elity usilovaly o realizaci velkých vědeckých a technologických projektů, které úzce souvisely s úsilím o modernizaci francouzské společnosti v druhé polovině 20. století, a tudíž i výstavbou ve své době moderních a dnes často takzvaně „problematických“ předměstí plných panelových domů.

Hollande pak zase v proudu, který postavil své pilíře na oslabování silné pozice Komunistické strany v poválečném období, jejíž místo postupně poslední tři desetiletí minulého století přebírala francouzská levice. Její hlavní postavou byl François Mitterrand. S ním je logicky Hollande srovnáván, neboť je po Mitterrandovi teprve druhým socialistickým prezidentem páté republiky. V nadšení ze změny, kterou přinesl i na počátku osmdesátých let Mitterrand, by však nemělo být zapomenuto, že po svém zvolení v roce 1981, tedy v kontextu krize, zahájil se svými spolupracovníky a za podpory parlamentní levicové většiny „novou ekonomickou“ politiku, jejíž součástí bylo i znárodňování a jejíž neúspěch byl cítit ani ne po čtyřech letech tehdy sedmiletého prezidentského funkčního období. Ekonomické otázky tížily francouzské veřejné mínění i v devadesátých letech, kdy Mitteranda vystřídal Jacques Chirac.

Chirac v roce 1995 svou předvolební kampaň zřejmě kvůli zběsilé aktuálnosti a „nekompatibilitě“ se současnými schématy vnímání není tato kampaň ve veřejném prostoru moc zmiňována postavil na tématu „sociálního rozštěpení“ francouzské společnosti a nutnosti snížit nezaměstnanost. S rétorikou ekonomického růstu, zmenšení sociálních nerovností a rozdílů ukončil čtrnáctiletý mandát v té době již vážně nemocného Françoise Mitterranda. Za svého nejbližšího spolupracovníka pro řízení státu si Chirac zvolil Alaina Juppého, jenž na rozdíl od slibované Chirakovy rétoriky zahájil reformy veřejných financí. Znamenalo to, že místo slibovaného zvyšování platů vláda plánovala snižování státních výdajů. Na sklonku roku 1995 tak byla ve Francii vyvolána velká vlna sociálního hnutí, stávky a demonstrace, které podtrhly obavy z nezaměstnanosti ve francouzské společnosti, kde se od 70. let procento lidí bez práce pohybuje kolem 10 procent.

Samozřejmě, že Socialistická strana v čele s prezidentem nebyla jediná, která těžila z ústupu popularity komunistů. Na scéně se v sedmdesátých letech objevila krajně pravicová strana, která do centra své argumentace umístila jinakost přistěhovalců, což ji od začátku osmdesátých let přináší významné procento stoupenců a podíl na rozhodování na státní, regionální i departamentní úrovni. Letos se opět ukázalo, že politický program Národní fronty dokáže oslovit významné procento voličů, o něž pak zcela otevřeně či skrytě lze usilovat, neboť představuje zásobárnu hlasů.

„Výjimečné a zásadní?“

Letošní volby a jaké ne (?) byly považovány a označovány za výjimečné a zlomové pro další vývoj Francie. Ostatně podobné výroky slýcháme často, neboť nás nejen politické, ale i mediální elity tlačí působením na emoce k pocitu fatálnosti probíhající reality. Pravda je, že volba prezidenta v roce 2012 byla specifická. Především dlouhodobé prezidentování pravicových kandidátů, pocit prožívané ekonomické, ale i „kulturní krize“, která by měla být podle některých politiků způsobena přítomností těch méně civilizovaných (!), a samozřejmě další řady v přítomnosti prožívaných kontroverzí, poukazovalo, že tyto volby budou mít svá specifika.

Samozřejmě, že ne všechny uvedené skutečnosti se dotýkají všech Francouzů, stejně jako se ne každý ve francouzské společnosti zajímá o „války“ různých pamětí na koloniální či vichistickou minulost Francie, nebo neustále postupující komercializací oblastí, v nichž po dlouho dobu byl za hlavního hráče považován stát, či diskuse o hodnotách a zlomech roku 1968, jehož čtyřicáté výročí se nedávno oslavovalo, nebo o narušování výzkumu a výuky státní mocí či zda je ve Francii vůbec možné hovořit o rasové diskriminaci, či nikoli, lépe řečeno poukázat na to, že rozdílnost je i ve Francii často uchopena přes koncept a kategorie rasy a v těchto termínech často skloňována.

Jisté je, že francouzská společnost prochází v současné době stejně jako mnoho jiných určitou fází svého vývoje. Tato fáze je například významně ovlivněna nepokoji na francouzských předměstích v roce 2005, odmítnutím evropské ústavy, protesty mladých lidí, kteří se bouřili proti zákonu o prvním zaměstnání v roce 2006, „arabským jarem“, ale například i různými úspěchy, a to nejen francouzské kinematografie, jako například filmu Les Intouchables, který snoubí dva zcela odlišené světy každodennosti francouzské společnosti invalidní miliardář z centra Paříže je ošetřován mladíkem z periferie.

Dokola opakující se politické polemiky tak ve stínu pravdivých i fiktivních příběhů plných vtipu, nostalgie, negativních i pozitivních zkušeností a vyhlídek nechává zapomenout na rétoriky, plné nátlaku „teď nebo nikdy“. Každodenní žitá realita vlévá do myslí pocit zmaru i radosti z prožívané přítomnosti, budoucnosti i minulosti, které mohou být daleko od toho, o čem si politici či novináři myslí, že by mohlo zajímat širší veřejnost. I od toho, co se v myslích různých jedinců nachází mimo nátlaky plynoucí z politické moci nebo moci trhu a zároveň přináší svobodu i rovnost a bratrství.

O autorovi:

Pavel Sitek působí na Katedře sociologie, FF ZČU v Plzni

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru