Jak zahalování muslimských žen ovlivnilo republikánskou identitu Francie

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 2/2022.

V době polských polosvobodných voleb a pádu Berlínské zdi si ke konci října 1989 Francie prožívala svou lokální kauzu. Pro událost, během níž se do veřejné debaty poprvé dostalo téma zahalení muslimských žen, se později vžil název aféra šátku. Ředitel školy na pařížském předměstí vyloučil ze školy tři dívky ve věku 13–14 let za to, že si odmítly sundat ve škole šátek. Pokrývka hlavy měla podle něj porušovat pravidla laïcité – francouzské varianty sekularismu. Ředitel, sám martinického původu, nebudil podezření, že by byl snad akt vyloučení projevem rasismu. Kauza brzy začala plnit přední stránky novin. Pokrývku hlavy tehdejších dívek (dnes bychom ji označili jako hidžáb nebo prostě šátek) neznalí novináři označili za čádor. Tedy styl zahalení celého těla typický pro Írán, avšak na hony vzdálený pokrývce tří dívek. To nám ukazuje, jak moc se tehdejší společenská debata o islámu vztahovala k proběhnuvší islámské revoluci v Íránu.

Vyloučení dívek jako štěpení ve společnosti

Otázka, zdali dívky ze školy vyloučit, či nikoliv, dokázala rozdělit téměř všechny politické strany kromě Národní fronty Jean-Marie Le Pena. Ten ředitele školy jednoznačně podpořil, Francie je totiž podle něj součástí tisícileté křesťanské civilizace. Tehdejší socialistický ministr školství Lionel Jospin, který v roce 2002 s Le Penem prohraje o 0,68 % souboj o postup do druhého kola prezidentských voleb, přišel s nejednoznačnou odpovědí. Sám se podle svých slov cítil být s laïcité a s ní související neutralitou spojený. Není třeba stavět ve škole na odiv nejrůznější náboženské symboly. Nad to ale staví princip vyšší: „Francouzská škola musí přijmout všechny děti. Fakt, že si dívky odmítnou sundat šátek, nesmí být motivem k jejich vyloučení, nebo nepřijetí.“ Nošení šátku by ve škole zakázal, pokud ale rodiče případně dívky neustoupí, nevylučoval by je. Laïcité/sekularismus byl Francii definován zákonem z roku 1905, ustanovujícím oddělení státu a církve. Zákon měl především deklarovat neutrálnost státu ve věcech náboženských: nikdo nebude na základě své víry diskriminován nebo privilegován. V průběhu aféry šátku ale vyvstává otázka, co přesně laïcité představuje na přelomu tisíciletí. Vyjma krajně pravicových aktérů totiž obě strany sporu – jak pro vyloučení, tak proti – argumentovali právě ve jménu laïcité. Pokrývka hlavy se stala v průběhu kauzy symbolem nerovnosti mužů a žen. Aféra šátku je završením dekády, je symptomem širší změny probíhající během osmdesátých let, která jsou definitivním koncem Trente glorieus, 30 let poválečného hospodářského růstu. Francie se nachází v mezinárodním kontextu, v němž se jiné západní země dávají na cestu ekonomického liberalismu. V roce 1979 se ve Velké Británii k moci dostává Margaret Thatcher. Od roku 1983 probíhá ve Francii rozsáhlá privatizace, obyvatelstvo reálně chudne, zvyšuje se nezaměstnanost a roste obliba Národní fronty.

Ještě než do francouzské debaty o šátcích zasáhlo 11. září 2001, francouzská společnost si v průběhu devadesátých let začíná všímat předměstí velkých měst, která do té doby stála mimo pozornost politiků i novinářů. Vnímání islámu ve Francii je výrazně determinováno komplikovanou francouzsko-alžírskou historií, jež je v devadesátých letech ještě poznamenaná sérií útoků alžírských islamistů. V roce 2002 v druhém kole prezidentských voleb stane Jacques Chirac proti krajně pravicovému kandidátovi Le Penovi. Rok po svém znovu zvolení ustanovuje prezident Chirac komisi Stasi, která se má zaměřit na uplatňování principu laïcité. I ve světle další kauzy vyloučených dívek se velká část pozornosti komise soustředí na téma šátků. Odpovědí Chiraca, která je patrně odpovědí i na 11. září, je pak zákon zakazující ostentativní náboženské symboly ve francouzských školách. Chiracovi se tak podaří vypudit muslimské šátky ze škol, aniž by při tom musel sáhnout po nacionalisticko-šovinistické argumentaci Jean-Marie Le Pena. Je patrné, že laïcité je mnohem více součást francouzské identity než univerzální princip.

Soukromé a veřejné: nejasná hranice francouzské debaty o šátcích

Místo, které má být vyhrazeno náboženství a partikulární identitě jednotlivce, se zná být jasné: je jím soukromá sféra. Jediná identita přijatelná ve veřejném prostoru je ta celofrancouzská. Ve Francii se od roku 2004 objevila celá řada kauz, při níž byl oděvní paternalismus uplatňován nejen ve škole na děti, ale i na dospělé ženy. V létě 2016 se začaly objevovat zprávy o postupném zakazování burkin na pláží jihofrancouzských měst. V reakci na teroristický útok tuniského občana, který na státní svátek pádu Bastily najel do davu slavících občanů kamionem, se 30 francouzských obcí pomocí městských vyhlášek rozhodlo tyto plavky zakázat. Radnice nejčastěji argumentovaly zachováním veřejného pořádku. Událost se odehrávala jen rok po útoku na redakci Charlie Hebdo. Plavky burkiny zahalující celé tělo včetně vlasů navrhla australsko-libanonská návrhářka Aheda Zanetti v roce 2004. Její motivace byla emancipační. Chtěla umožnit plavání věřícím muslimkám, jež se do té doby na veřejnosti nekoupaly. Burkiny měly být podle Zanetti řešením problému, jak skloubit moderní západní sociální život s požadavky víry, nikoliv snahou uvrhnou ženy do nesvobody.

Odbor sporných záležitostí nakonec vyhlášku jedné z obcí zrušil. Jurisdikce pak měla sloužit pro další města. Vyhlášku starosty korsického města Sisco zakazující „přístup na pláže a koupání pro kohokoli, kdo nemá oblečení respektující dobré mravy a laïcité“, odbor povolil. Jedním z argumentů, proč burkiny na pláže nepatří, byl i koncept rozdělených sfér. Burkiny jakožto náboženské symboly měly patřit pouze do soukromé sféry. Při detailnějším pohledu na některé tyto kauzy je patrné, že deklarovaná hranice mezi partikulární soukromou sférou a neutrální sférou veřejnou je nejasná. Znamená to, že když žena opustí práh svého domu a její tělo se ocitne ve veřejném prostoru, je ve věci jejího odívání nadřazen veřejný zájem nad její volbu?

I vidina toho, že Emmanuel Macron může ve druhém kole prezidentských voleb opět stanout proti Marine Le Pen, ho patrně vedla v roce 2021 k návrhu zákona posilujícího respekt k zásadám republiky, o němž v médiích mluvil výlučně jako o zákonu o separatismu – navzdory tomu, že se toto slovo v zákoně ani jednou neobjeví. Tato legislativa mj. zakazuje státním zaměstnankyním nosit ostentativní náboženské symboly. Upravuje ale i dlouhotrvající spor o odívání specificky maminek participujících na školních výletech.

Ve Francii je zvykem, že při školním výletě doprovází třídu i někteří rodiče. Dobrovolně, zdarma a ve svém volném čase. Po stížnostech některých rodičů, že se těchto aktivit účastní i matky s muslimským šátkem, vydal francouzský ministr školství Luc Chatel v roce 2012 oběžník, podle něhož se rodiče doprovázející děti na školních akcích stávají účastníky plnění mise veřejné služby, a tudíž nemohou nosit okázalé náboženské symboly. Školám pak ministr doporučuje tato nařízení přijmout. Když se v rámci legislativního procesu dostává zákon o tzv. separatismu do senátu, připojí k němu senátoři i dva pozměňovací návrhy. Jeden z nich zakazuje rodičům nosit na školní výlety náboženské symboly. Hranice neutrální laické školy nekončí tam kde hranice školní budovy. Každý, kdo do široce definovaného prostoru vstoupí, se musí podřídit oděvním standardům. Ať už jde o dítě či dospělou ženu.

Vítězství exkluzivní interpretace laïcité

 „Odmítáme, aby ve veřejném prostoru figurovaly symboly dominance jednoho pohlaví nad druhým,“ píše se v otevřeném dopise intelektuálů, požadujících na podzim 1989 zákaz nošení šátků ve veřejných školách. „Znamená to, že jsou tyto symboly dominance v soukromém prostoru tolerovatelné?“ ptají se Gaspard a Khosrokhavar v knize Le Foulard et la République, která jako první reaguje na aféru šátku v roce 1989. Kniha se více než na filozofické debaty soustředí na pochopení motivace žen a dívek si šátek nasadit. Od roku 1995, kdy kniha vyšla, se ve Francii objevila celá řada sociologických prací dále rozšiřující paletu motivací evropských muslimek. Jako příklad na konec zmiňme Les Hijabeuses, skupinu mladých fotbalistek, z nichž některé si přejí hrát se zakrytými vlasy. Přestože příliš nesplňují představu submisivních muslimek, tak se potýkají s tím, že Francouzská fotbalová federace v roce 2021 ženám zakázala nosit během zápasů šátek, navzdory tomu, že je toto pravidlo v rozporu s postojem organizace FIFA. Už podruhé zvolený prezident Macron se v předvolební debatě s Marine Le Pen, která navrhuje úplný zákaz šátků ve veřejném prostoru, rozčílil: „Francie se nemůže stát první zemí na světě, která zakáže šátek ve veřejném prostoru.“ Jak se ale objevilo na twitteru Hijabeuses, Francie již je zemí, která šátek na několika místech zakazuje, kromě škol také při sportovních utkáních, což sám Macron podporuje.

Pro liberála Macrona se zdá být pokus vytlačit z veřejného prostoru šátky jako takové nepřijatelný. Zápal, s nímž se ale snaží vypudit šátky z „posvátných“ míst republiky, ukazuje, jak moc jsou muslimské šátky v rozporu s jeho interpretací republikánské identity. Úsilí omezit nošení šátku se objevuje v posledních desetiletích v řadě evropských zemí. Francie se ale liší tím, že jsou tyto zákazy často posvěcené ze strany veřejných institucí. Šátky se navíc stávají centrem politické debaty. Liší se jen intenzita odmítání šátků podle postavení aktéra v rámci politického spektra. Na pozadí debaty o šátcích se odehrává debata o významu laïcité a republikánských hodnotách. V posledních letech se ale ukazuje, že ve Francii dlouhodobě vyhrává interpretace, které je spíše vylučující.

Eva Svobodová je doktorandkou politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zkoumající francouzskou politiku a proměnu tamního sekularismu. Pracuje také jako redaktorka publicistiky v Českém rozhlase.