Je možné ruský útok na Ukrajinu právně ospravedlnit?

Ke stejnému zdůvodnění se ve svém prohlášení k ruskému útoku přihlásilo také prezidium Ruského sdružení pro mezinárodní právo. Tento blog ukazuje, že ani jeden z titulů, jichž se Rusko dovolává, nemůže poskytnout relevantní právní základ pro zahájení útočné války.

Zákaz použití síly a výjimky z něj

Mezinárodní právo je založeno na zákazu použití síly. Podle tohoto zákazu se státy „vystříhají ve svých mezinárodních stycích /…/ použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli OSN“ (článek 2 odst. 4 Charty OSN). Zákaz použití síly tvoří součást obyčejového práva a bývá standardně řazen mezi klíčová pravidla platná na mezinárodní scéně. Jeho existenci dlouhodobě uznávají všechny státy světa, včetně Ruské federace.

Ze zákazu použití síly existují podle Charty OSN dvě výjimky. První jsou kolektivní donucovací akce OSN, tedy ozbrojené zásahy státu, skupiny států nebo mezinárodní organizace realizované se svolením Rady bezpečnosti OSN poskytnutým na základě kapitoly VII Charty OSN. Druhou výjimkou je sebeobrana podle článku 51 Charty OSN, tj. použití ozbrojené síly státem, který se stal předmětem ozbrojeného útoku. Sebeobranu může stát realizovat sám (individuální sebeobrana), nebo za pomoci jiných států, jež jsou ochotné se vojensky angažovat (kolektivní sebeobrana). Mimo rámec kolektivních donucovacích akcí OSN a sebeobrany může stát použít ozbrojenou sílu na území jiného státu s jeho výslovným, předem daným a dobrovolným souhlasem (tzv. intervence na pozvání).

Útok na Ukrajinu není aktem sebeobrany

Ruský útok na Ukrajinu nelze považovat za kolektivní donucovací akci OSN, neboť Rada bezpečnosti k tomuto útoku své svolení nedala. Stejně tak jej nedala Ukrajina, proto zjevně nejde ani o intervenci na pozvání. Jako jediný možný titul zbývá sebeobrana – a přesně tohoto titulu se Rusko dovolává. O sebeobraně podle článku 51 Charty OSN mluvil ve svém projevu prezident Putin a Rusko také bezprostředně po útoku Radě bezpečnosti zaslalo dopis, který tento článek vyžaduje. Z prohlášení o tzv. denacifikaci a demobilizaci je přitom zřejmé, že Rusko neargumentuje klasickou sebeobranou, tj. netvrdí, že Ukrajina na něj zaútočila a ono se brání. Snaží se naopak opírat o dvě specifické formy sebeobrany.

První je kolektivní sebeobrana, kterou Rusko údajně vykonává na žádost a ve prospěch tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky, vůči jejichž obyvatelstvu se měl „pro-nacistický“ kyjevský režim dopouštět násilného jednání, včetně zločinů proti lidskosti a genocidy. Rusko obě separatistické oblasti uznalo 21. února 2022 za nezávislé státy a vzápětí s nimi uzavřelo dohody o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Formou této pomoci má být ruský útok na Ukrajinu, jehož cílem je tzv. denacifikace, která zahrnuje nahrazení stávající vlády vládou novou, proruskou (régime change).

Kolektivní sebeobrana je mezinárodnímu právu skutečně známa. Předpokládá ale, že dojde k ozbrojenému útoku a že obětí tohoto útoku se stane samostatný stát. K tomu ovšem v daném případě nedošlo – tzv. lidové republiky nejsou přes ruské uznání státy a k žádnému útoku na ně nedošlo. „Sebeobranná“ akce by navíc musela být přiměřená a neměla by směřovat ke změně režimu.

Druhou formou sebeobrany, které se Rusko dovolává, je tzv. preventivní sebeobrana (preventive self-defense). Jedná se o použití síly směřující k odvrácení ozbrojeného útoku, který zatím nenastal ani bezprostředně nehrozí, mohlo by k němu ale dojít v budoucnu. Nejčastěji se tohoto tituly státy dovolávají vůči zemím, které mají nebo by mohly mít ambice získat zbraně hromadného ničení (Izrael při útoku na irácký jaderný reaktor Osirak v roce 1981 či USA při útoku na Irák v roce 2003). To je rovněž případ Ruska, které se k odůvodnění útoku na Ukrajinu dovolává „práva na sebeobranu před režimem, snažícím se znovu získat přístup k jaderným zbraním“.

Ukrajina má ovšem Rusko ohrožovat i jinak, mj. svou ambicí vstoupit do NATO. Útok má tyto ambice překazit a má vyústit v demilitarizaci Ukrajiny. Na rozdíl od kolektivní sebeobrany není sebeobrana preventivní akceptovaná jako legální. Velká debata, které se o tomto titulu vedla v roce 2003, ukázala, že většina států i odborníků ji považuje za jasné porušení zákazu použití síly.

Útok na Ukrajinu je aktem agrese

Útok na Ukrajinu nebyl aktem sebeobrany. Jak ve své rezoluci uvedlo Valné shromáždění OSN, byl „aktem agrese Ruské federace proti Ukrajině porušující článek 2 odst. 4 Charty OSN“ (odst. 2). Akt agrese (act of aggression) je jednou ze situací, které dovolují Radě bezpečnosti aktivovat mechanismus kolektivního donucení podle kapitoly VII a zavést vůči určitému státu sankce, popř. dát svolení k použití síly proti němu. Aktivaci mechanismu může ovšem zabránit kterýkoli stálý člen Rady bezpečnosti uplatněním veta, jak se to stalo dne 25. února 2022 při hlasování o rezoluci k Ukrajině. Na označení určitého jednání za akt agrese je současně vázána možnost stíhání konkrétních osob za zločin agrese (crime of aggression), na nějž se již právo veta nevztahuje.

Útok na Ukrajinu byl také ozbrojeným útokem (armed attack) ve smyslu článku 51 Charty OSN, a jeho realizace tedy dává napadenému státu bránic se pomocí sebeobrany. Právě tu Ukrajina v posledních již více než dvou týdnech aktivně, a osaměle, vykonává.