Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

29. 5. 2012 Tento obsah není aktuální

Je udržitelný rozvoj slučitelný s ambicemi rozvojových zemí

Jestliže se chceme vážně zabývat dlouhodobě udržitelným rozvojem, nevyhneme se problému chudoby a boje s ní. Chudí lidé historicky byli a jsou v každé společnosti. Z hlediska udržitelného rozvoje je však především nepřijatelné vysoce nerovnoměrné rozdělení bohatství mezi tzv. rozvinuté a rozvojové země a také extrémně nerovnoměrné rozdělení bohatství mezi obyvateli rozvojových zemí.

Na počátku druhé poloviny 20. století byl koncept rozvoje úzce spjat s ekonomickým růstem (vyjádřeným růstem HDP). Za řešení zaostalosti bývalých kolonií byl pokládán přenos a aplikace moderních vědeckých a technologických znalostí. Díky tomu se tehdy realizovala v zemědělství tzv. zelená revoluce. Nicméně nerovnost mezi bohatými a chudými zeměmi se stále zvyšovala, nikoli snižovala. Pro rozvoj je tedy třeba mnohem víc než jen transfer technologií a investic s cílem „nastartování růstu“.

Tři základní přístupy k rozvoji

V akademických i politických kruzích začala být sledována a diskutována zdánlivě prostá otázka, na niž však dodnes nemáme uspokojivou odpověď: „Proč jsou některé národy bohaté a jiné chudé?“ Existují tři hlavní směry, které se snaží o vysvětlení:

a) Teorie závislosti (neboli teorie jádra a periferie)
Nejvlivnějším zastáncem teorie závislosti byl argentinský ekonom Raúl Prebisch (1950, 1959), který pokládal světové hospodářství za hierarchický systém, kde „centrum“ vytváří závislou „periferii“. Stoupenci teorie závislosti doporučovali vládám Latinské Ameriky, Asie a Afriky hospodářskou politiku založenou na úsilí o dosažení ekonomické soběstačnosti, především prostřednictvím podpory rozvoje vlastního průmyslu.

b) Vliv geografických a environmentálních faktorů
Zejména Jared Diamond ve svých publikacích (1997, 2005) a do jisté míry i ekonom Jeffrey Sachs (2005, 2008) upozorňují na geografickou polohu (např. přístup k moři) a stav životního prostředí jako klíčové faktory pro rozvoj a prosperitu.
S výjimkou zemí vyvážejících ropu a zemní plyn se v tropickém pásu nacházejí pouze dva státy, které můžeme považovat za rozvinuté a bohaté Hongkong a Singapur.

Na druhou stranu je zřejmé, že geografickými faktory nelze vysvětlit vše. Učebnicovým příkladem jsou velké rozdíly v dosaženém rozvoji a bohatství Dominikánské republiky a Haiti. Oba státy leží na ostrově Hispaniola v Karibském moři. Zatímco Dominikánská republika je sice rozvojová, ale stabilizovaná země, Haiti je dnes nejchudší stát na západní polokouli.

c) Kulturologický přístup
Kulturologický přístup tvrdí, že „lidské zdroje“ jsou pro prosperitu rozhodujícím faktorem. V roce 1985 publikoval L. Harrison přelomovou knihu „Underdevelopment is a State of Mind: The Latin American Case“ (Zaostalost je produktem stavu mysli příklad Latinské Ameriky). Především díky němu byla v Latinské Americe zpochybněna tehdejší hegemonie teorie závislosti. Je to zejména kultura, chápaná jako soubor místních hodnot a norem sdílených určitým společenstvím, která ovlivňuje míru prosperity tohoto společenství. Harrison formuloval čtyři hlavní faktory, které umožní společnosti dosáhnout hospodářské výkonnosti a prosperity. Je to míra sociální důvěry, náročnost etického systému, výkon autority (dnes bychom asi použili termín „dobré vládnutí“) a zaměření na soustavnou práci, inovace, úspory a zisk.

Pokus o nový pohled na cestu k prosperitě

Vraťme se znovu k naší otázce: proč jsou chudí chudí a bohatí bohatí? Při cestování po světě jsem měl občas pocit, že odpověď může ležet ještě někde trochu jinde, než uvádějí známé rozvojové teorie. Nebo přesněji, mám pocit, že každá rozvojová teorie má kousek pravdy, ale co potřebujeme, je pokusit se o nějakou tvůrčí syntézu. Zde je tedy návrh tří stavebních kamenů pro takouvou syntézu:

a) Myšlení orientované na budoucnost je dost možná tím hlavním klíčem k prosperitě a úspěchu. Max Weber upozornil na protestantskou etiku a její vliv na rozvoj kapitalismu v Evropě a v Severní Americe. Odložení současné spotřeby, spoření, investice, tvrdá práce, to vše s vidinou Boží spásy po skončení pozemského života, to je přece typická ukázka myšlení orientovaného na budoucnost, které určuje i naše současné chování a konání. Opakem je postoj člověka či celých lidských společenství, které žijí jen přítomností a o budoucnost se nestarají. Někomu stačí k pocitu zajištění plná lednička, delší horizont uvažování nemá. Jiný žije od výplaty k výplatě a pokud s penězi nevystačí, nejrůznějšími způsoby obvykle parazituje na druhých. Pokud je takových lidí určité nadkritické množství, ať už v rodině, komunitě, etniku, ve státě, těžko předpokládat příchod prosperity. Bylo by proto žádoucí vypracovat „Index myšlení orientovaného na budoucnost“ (Future Oriented Thinking Index – FOTI), který by doplnil indexy typu „hrubý domácí produkt“, „index lidského rozvoje“ a další.

b) Veřejný prostor a péče o něj je, myslím, dobrým ukazatelem materiální, ale i morální vyspělosti společnosti. Existují komunity i celé státy, kde lidé o společný prostor pečují, především prostřednictvím nejrůznějších občanských iniciativ, sdružení a organizací. V tomto prostoru se pak cítíte příjemně a bezpečně. A jsou oproti tomu komunity a státy, kde lidé uvnitř svého soukromého prostoru žijí třeba v příjemných a důstojných podmínkách, ale pár metrů od jejich bydliště začíná „území nikoho“, které připomíná smetiště a hygienické podmínky jsou středověké, bezpečně ani příjemně tu není.

c) Vzdělání. Vzdělání samo o sobě prosperitu nazaručí (a pokud je naprostý nedostatek pracovních míst vyžadujících určitou kvalifikaci, může vést dokonce k frustraci), ale rozvíjí tvořivý potenciál jednotlivce aby, bude-li mít motivaci a chtít, na prosperitě vlastní i své komunity pracoval. Vzdělání podmiňuje oba výše zmíněné faktory. Člověk negramotný asi obvykle nebude uvažovat v dlouhodobém horizontu, bude žít spíše ze dne na den. Člověku vzdělanému bude spíše ležet na srdci nejen dobro vlastní a jeho nejbližší rodiny, ale také dobro komunity. I když to samozřejmě neplatí vždy a každý by mohl jmenovat ve svém okolí „predátory“ s velmi vysokým IQ (a pravděpodobně citelně nižším EQ emočním kvocientem), kteří společný prostor vnímají jako loviště a bojiště.

Udržitelný rozvoj jako východisko ze současných (nejen) globálních problémů?

Máme dnes státy chudé a z hlediska nízké životní úrovně neudržitelné a státy bohaté (z hlediska čerpání zdrojů a produkce znečištění také neudržitelné). Lze se oprávněně obávat, že země chudé, které úspěšně zbohatnou, budou následovat naši industriální cestu rozvoje a stanou se také neudržitelnými ve vztahu k životnímu prostředí člověka. Jaký by tedy měl být zvolen způsob rozvoje v industriálně dosud nerozvinutých zemích, aby byl prosaditelný a zároveň dostatečně atraktivní?
Nejstarší a nejznámější definici udržitelného rozvoje zformulovala již v roce 1987 Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožení potřeb budoucích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby. V nejširším smyslu je strategie udržitelného rozvoje zaměřená na prosazování harmonie mezi lidskými bytostmi a mezi lidstvem a přírodou.“

Tato definice je natolik vágní a „všeobjímající“, že s ní prakticky nejde nesouhlasit. Jejím největším nedostatkem je především to, že se ani nepokouší definovat lidské potřeby. Herman Daly (1996) již před šestnácti lety správně upozornil, že vágnost pojmu „udržitelný rozvoj“ přestala sloužit jako platforma konsenzu a místo toho se stala zdrojem neshod. Ani dnes však jednotná, všeobecně přijímaná definice neexistuje, místo toho máme desítky různých definicí udržitelného rozvoje.
Hlavní slabiny konceptu udržitelného rozvoje se pokusil charakterizovat slovenský biolog a ekolog Ján Topercer (Mederly, Topercer, Nováček, 2004):

Udržitelný rozvoj předpokládá druh rozvoje, který neohrozí možnosti budoucích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby, viděné ovšem z pohledu generace současné. Takto vnímaný rozvoj je vyhlašován za žádoucí, čímž se orientuje spíše na předepisování než na předvídání. Jenže pro předepisování tento koncept příliš spolehlivý základ nemá, neboť:
- idea o univerzální hierarchii potřeb není dostatečně empiricky podložena, což platí nejen v prostoru (geograficky), ale možná ještě více i v čase;
- naše normy a standardy toho, co je optimální či žádoucí se vyvíjejí v čase;
- je těžké operacionalizovat současné potřeby a možnosti a jejich uspokojování, natož ty budoucí;
- je extrémně těžké až sporné operacionalizovat a kvantifikovat celou řadu okrajových podmínek, proměnných a jejich prahových hodnot, v nichž se udržitelný vývoj ekosystému může změnit na neudržitelný;
- je těžké udržitelný rozvoj konceptualizovat, natož ještě navrhovat testovatelné hypotézy a na jejich základě budovat teorii udržitelného rozvoje.
Koncept udržitelného rozvoje rozhodně není dokonalý a není vědeckou teorií, nicméně nemáme (alespoň zatím) nic lepšího, jak se pokusit na dnešní vyhrocující se problémy globálního rozsahu reagovat. Zkusme nyní shrnout hlavní myšlenky, které se v různých definicích za posledních 25 let objevily. Lze je syntetizovat do čtyř zobecňujících základních požadavků:

1. Požadavek, aby všichni lidé na Zemi mohli uspokojovat své (alespoň základní) potřeby
Už s definicí základních lidských potřeb je potíž. K prostému přežití potřebujeme jídlo, vodu, ošacení a přístřeší. Jenže trvale jen přežívat se nedá. Přesto, bohužel, kolem jedné miliardy lidí na světě akutně hladoví a 1,2 miliardy lidí nemá přístup k nezávadné pitné vodě. Myslím, že požadavek na uspokojování potřeb je sice líbivý, ale nesplnitelný, a dokonce nedefinovatelný. Logičtější a správnější se mi jeví podmínit uspokojování lidských potřeb respektováním únosné kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné i budoucí generace.

2. Požadavek práv budoucích generací uspokojovat svoje potřeby
Toto je velká a nová výzva. V historii různé skupiny obyvatel usilovaly (ať už násilnými, nebo nenásilnými prostředky) za prosazení svých práv otroci, nevolníci, kolonizované národy atd. V současnosti jde o to, budeme-li schopni respektovat práva těch, kteří tu ještě nejsou, ale budou našich dětí a všech následujících generací. Toto obecné konstatování můžeme konkretizovat pomocí tří principů Hermana Dalyho a Johna Cobba (1989), jak dlouhodobě udržitelně využívat přírodní zdroje a ekosystémy Země:
a) Míra užívání obnovitelných zdrojů (les, rybí populace,...) nepřekročí míru jejich regenerace.
b) Míra užívání neobnovitelných přírodních zdrojů (např. fosilní paliva) nepřekročí míru, jakou budou rozvíjeny substituující obnovitelné zdroje.
c) Míra emisí škodlivin do životního prostředí nedosáhne hranice asimilačních schopností prostředí (a nepřesáhne tedy únosnou kapacitu ekosystémů).

3. Požadavek respektování práv ostatních živých bytostí
Podobně jako u prvního požadavku udržitelného rozvoje, i zde nedokážeme definovat optimální stav. Má člověk využít svého dominantního postavení mezi ostatními živými tvory a jednat jako „pán tvorstva“, nebo spíše má být zodpovědným správcem této planety? Nebo máme ostatní živé bytosti považovat za sobě rovné? Měli bychom mezi jednotlivými druhy živočichů rozlišovat podle toho, na jakém místě se nacházejí v evolučním vývoji?

4. Požadavek učení se z budoucnosti
Tento požadavek z uvedených definic explicitně nevyplývá, přesto jsem přesvědčen, že je pro naplňování udržitelného rozvoje nepostradatelný. Po celou svou historii se člověk učil z minulých zkušeností svých nebo svých bližních. Tento model fungoval po tisíciletí dobře, pokud důsledky našich činů (a omylů) byly prostorově i časově limitované. Nyní máme díky vědeckému poznání a technologickému rozvoji takové možnosti, že případné omyly mohou mít drastické důsledky. Proto je nezbytné učit se nejen z minulosti, ale také z možných budoucností a podle toho usměrňovat své chování a jednání.

Absence politické vůle

Klíčovou otázkou při hledání žádoucího scénáře vývoje dnešních rozvojových zemí a jejich vztahu k industrializovaným zemím je univerzálnost konceptu udržitelného rozvoje. Je vize udržitelného rozvoje aplikovatelná v různých kulturách a společnostech, v tak mnoha ohledech odlišných a rozmanitých? Domnívám se, že ano, samozřejmě vždy s přihlédnutím k místním dílčím odlišnostem a zvláštnostem. Oporou pro toto tvrzení je mi výrok spisovatele Clive Staplese Lewise (1993), když mluvil o zákonu přirozenosti: „Dá-li si někdo tu práci a bude srovnávat mravní naučení třeba slavných Egypťanů, Babylóňanů, Indů, Číňanů, Řeků a Římanů, bude překvapen, jak se podobají jedny druhým a mravním naučením našim. Lidé se mohou lišit v názorech na to, ke komu si má člověk počínat nesobecky zda jen ke své rodině či svým krajanům anebo ke každému. Vždycky se však shodnou, že na první místo nemá stavět sebe sama.“

Rok 2012 je zajímavý tím, že si připomínáme celou řadu výročí, vztahujících se k životnímu prostředí a rozvoji:
- před 40 lety byla v březnu publikována první zpráva Římskému klubu „Limity růstu“;
- před 40 lety se konala první konference OSN o životním prostředí ve Stockholmu a byl založen Program OSN pro životní prostředí (UNEP);
- před 25 lety byl formulován udržitelný rozvoj ve zprávě Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj „Naše společná budoucnost“;
- před 25 lety byl přijat Montrealský protokol, týkající se zákazu látek poškozujících ozónovou vrstvu;
- před 20 lety se uskutečnila do té doby největší konference v dějinách, konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro (tzv. Earth Summit)
- před 20 lety vznikl prognosticky orientovaný think tank Millennium Project a před 15 lety publikoval svou první zprávu „Stav budoucnosti“ (State of the Future)
- před 20 lety formuloval Albert Gore svůj návrh na globální Marshallův plán v knize „Země na misce vah“ (Earth in Balance)
- před 15 lety byl v Japonsku podepsán Kjótský protokol, týkající se omezení emisí skleníkových plynů, především CO2;
- před 10 lety se v Johannesburgu uskutečnil Světový summit o udržitelném rozvoji, který měl napomoci k implementaci principů udržitelného rozvoje do praxe.
Letos v červnu se uskuteční další velká konference OSN o životním prostředí a udržitelném rozvoji, tzv. Rio plus 20. Těžko říci, jaké budou jeho výsledky, i když dosavadní vývoj velké naděje nevzbuzuje. Bude to však důležitý summit, protože chybějí pouhé tři roky do konce tzv. Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals), přijatých OSN v roce 2000, které měly být naplněny do roku 2015. To se s jistotou nestane. Přinejmenším nebude splněno všech 8 cílů (resp. 18 dílčích úkolů) s tím, že naprosto nejvíce zaostává region subsaharské Afriky. Budeme tedy hledat odpověď na otázku „Jak dál?“ a je moc důležité, aby nám summit v Riu alespoň ponechal důvod k naději, když už pravděpodobně žádná přelomová rozhodnutí nepřinese, protože v současnosti chybí politická vůle je učinit. Výstižně to již před lety vyjádřila bývalá finská prezidentka Tarja Kaarina Halonenová: „Známe fakta. Víme, co chceme. Víme, jak toho dosáhnout. Jediné, co potřebujeme, je vůle to udělat.“

O autorovi:

Pavel Nováček je vedoucí Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Je předsedou České asociace Římského klubu a členem Planning Committee of Millennium Project, Washington, D.C.
pavel.novacek@upol.cz

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru