Jemen. Odcházení tanečníka na hlavách hadů
Lidové bouře v Tunisku a Egyptě měly silný motivační impuls i pro Jemence. Protesty začaly koncem ledna 2011, kdy do ulice jemenských měst vyšly tisíce lidí. Stejně jako v severní Africe i oni provolávali hesla jako „irhal“ (odejdi) a „isqát an-nizám“ (pád režimu). Počet demonstrujících se běžně pohyboval v desetitisících a brutální odpověď režimu měla za následek již desítky či stovky mrtvých. Na rozdíl od Tuniska, Egypta a Bahrajnu se v Jemenu ale nejednalo o fotogenické záběry protestujících na jednom centrálním místě _ možná i proto se dění v této zemi západní média spíše vyhýbají.
Společným tématem protestů v arabském světě se na začátku roku 2011 stala zejména frustrace ze stárnoucích vládců, kteří země ovládají již několik desetiletí. Jejich režimy jsou také typické tím, že s oblibou hovoří o „politickém uvolňování“, ale přitom pomocí „reforem“ mají pouze ve zvyku upevňovat svou moc. Žádný z těchto režimů také není schopen účinně se vypořádat s nejrůznějšími výzvami od nezaměstnanosti a chudoby až po korupci prorůstající státní aparát a zhoršující se kvalitou vody. Opoziční aktivisté proto řešení těchto problémů vidí v silnějších vládách, které by lépe zastupovaly zájmy občanů.
Když osvědčené strategie přestanou fungovat
V Jemenu není moc soustředěna do jediného místa, ale je geograficky roztříštěna. Různé oblasti mají různou formu autonomie a ústřední vláda ve skutečnosti ani zdaleka nedosáhne do všech částí Jemenu. Mimo její kontrolu spadají rozsáhlé části jihu, jenž ještě před dvěma desetiletími představoval nezávislý stát, stejně jako východní kmenová území a hornatý sever. Jemenský prezident Alí Abdalláh Sálih je u moci 32 let. Sálih vzhledem k politické roztříštěnosti země vždy s oblibou tvrdil, že vládnout Jemenu je jako tančit na hlavách hadů. Západ tuto metaforu tradičně přijímal a všemožně podporoval Sálihovo setrvání u moci. Prezident byl také schopen udržet si postavení tak dlouho proto, že si vybudoval různé mocenské struktury a aliance s lokálními politickými stranami a kmenovými svazy. Správně uměl odhadnout, koho si koupit, komu nadbíhat a koho nechat odstranit.
Sálih bezpochyby učinil mnohé pro to, aby si udržel svůj prezidentský post, ale udržení země v chodu už na seznamu jeho priorit nestálo. Jednu z nejúrodnějších zemí v arabském světě, v níž se nacházel dostatek ropy k tomu, aby to stačilo na desetiletí ekonomického rozvoje, proměnil téměř v poušť. Zdravotní ukazatele jsou v tomto dnes nejchudším arabském státě také horší než ve většině subsaharské Afriky. Zhruba 40 procent Jemenců žije v chudobě a polovina dětí trpí podvýživou.
Sálih se protesty pokusil ukončit příslibem, že v roce 2013 odstoupí. Zároveň se nechal slyšet, že jeho syn Ahmad po jeho odchodu nepřevezme vládu. Tyto kroky ale opozici ani zdaleka nestačily. Navíc s přibývajícími civilními oběťmi protestů začalo od režimu odpadat stále více tradičních opor _ zejména v podobě vysokých armádních důstojníků. Klíčovou postavu v tomto ohledu představoval Alí Muhsin al-Ahmar, velitel první ozbrojené divize a nejmocnější armádní generál. Právě Alí Muhsin v březnu oznámil, že se přidává k demonstrantům a jeho vojáci budou dohlížet na jejich bezpečí. Další vysoce postavení generálové se k němu rychle přidali a prezident Sálih tak během okamžiku ztratil vojenské vedení odpovědné za dění v polovině země. Odpadnutí Alí Muhsina bylo o to víc šokující, že pochází ze stejného kmene jako Sálih a v minulých třech desetiletích navíc představoval jeho hlavní údernou sílu. I proto mnozí aktivisté v jeho kroku viděli pouze politický kalkul a snahu zachovat si své postavení. Svou podporu demonstrantům vyjádřili ale i významní obchodníci, intelektuálové, velvyslanci, desítky poslanců a v neposlední řadě také významní předáci dvou největších kmenových konfederací: Hášid, ze které pochází i sám Sálih, a Bakíl. Sálihovi zůstaly věrné jenom ty části ozbrojených složek, jimž velí jeho nejbližší příbuzní.
Jemenská opozice na křižovatce
Protirežimní stížnosti různých opozičních skupin v Jemenu nejsou v žádném případě nové a nezačaly počátkem roku 2011. Navíc stejně jako v případě Egypta a dalších arabských zemí, i v Jemenu byly opoziční strany systematicky potlačovány za použití americké vojenské a finanční pomoci, kterou arabské režimy většinou buď rozkradly, nebo použily k budování bezpečnostních služeb. V případě Jemenu se jednalo kupříkladu o 67 milionů USD v roce 2009 a 150 milionů USD v roce 2010. Zprávy z Wikileaks odhalily, že tato pomoc byla přímo využita k bojům proti režimním oponentům. Stalo se tak navíc s plným vědomím amerického vojenského štábu.
Opozice v Jemenu krystalizovala v průběhu posledního desetiletí zejména kolem tradičních zavedených stran. Ty jsou prozatím sdruženy v jednotné platformě (Joint Meeting Party) existující zhruba od roku 2002. Patří mezi ně jak sekulární a liberální uskupení, tak i nacionalistické, islamistické a socialistické strany. Velkou část protestujících tvořili také studenti univerzit a mladí nezaměstnaní. Ti zpravidla odmítají vměšování Západu nebo místních aktérů (v prvé řadě Rady pro spolupráci Zálivu _ GCC). Jelikož v Jemenu tvoří lidé pod 25 let 65 procent obyvatelstva, nejedná se právě o zanedbatelnou sílu. Proti režimu vedle generála Alí Muhsina a jeho vojáků vystupuje také hnutí Húthíjů na severu země, které s ústřední vládou bojuje již sedmým rokem. Neméně významnou část opozice pak představuje secesionistické hnutí na jihu Jemenu. To začalo původně v roce 2007 jako mírový protest žádající rovnocenné rozdělování státních zdrojů a politické moci. Hnutí se setkalo s agresivní reakcí režimu a někteří jeho členové se rovněž uchýlili k ozbrojenému boji.
V současné době se tyto různorodé části opozice spojily za jednotným cílem _ svrhnout Sáliha. Kromě toho ale mají zcela jiné zájmy a otázkou tak zůstává, co se stane v případě naplnění jejich společného cíle. Nicméně každá skupina si je velmi dobře vědoma, že nemůže vládnout sama a zároveň že její ekonomické a politické zájmy utrpí, pokud by došlo k rozpadu státu.
Strašák al-Káida, aneb teror jako výdělečný byznys
Dalším významným aktérem v Jemenu je organizace al-Káida na Arabském poloostrově _ odnož původní centrální organizace, která našla úrodnou půdu v odlehlých částech země. Právě příklad jemenské al-Káidy mimochodem ukázal, že západní strategie bojovat s podobnými organizacemi vojenskou silou selhala a vedla pouze k další radikalizaci.
Od vypuknutí nepokojů v arabském světě se na Západě šíří poplašné zprávy o tom, že příležitosti využijí právě různí radikálové (ať už v podobě Muslimského bratrstva či al-Káidy). Nejinak tomu bylo i v Jemenu. Využívání této karty patří koneckonců k oblíbené strategii „strašení“ Západu ze strany prezidenta Sáliha. Valná většina Jemenců totiž al-Káidu nepodporuje, ba ji dokonce považuje za Sálihův výtvor s cílem získávat finanční a politickou podporu USA. To se projevilo mimo jiné i v tom, že začátkem března Sálih pustil z vězení na 70 členů al-Káidy. Ne náhodou se tak stalo právě ve dnech silných protivládních nepokojů. Nebyl to ovšem ani ojedinělý incident _ je to součást dlouhodobé Sálihovy taktiky propouštění či prezidentských milostí džihádistům a jejich podezřelých útěků z vězení.
V případě několika útoků z poslední doby, kdy byly usmrceny desítky příslušníků bezpečnostních sil, šlo navíc jen velmi stěží určit, zda šlo o al-Káidu, či o rozzlobené mladíky bez zaměstnání, s přístupem ke zbraním a mnoha důvody nenávidět ústřední vládu. To se týká obzvlášť jihu, kde celá řada Jemenců považuje Sálihův režim za okupační sílu. Jemenský režim také dlouhodobě uplácel různé kmenové vůdce, aby bojovali proti různým nepřátelům, často v podobě jiných kmenů, které vládě způsobovaly potíže. Tato politika ale vytvořila nebezpečnou kulturu úplatků a vydírání. Někteří kmenoví předáci tak sami podněcovali k násilnostem, ať už prostřednictvím džihádistů, nebo pouhých kriminálníků, které pak za úplatu slibovali umlčet. Prezident Sálih pak často podobné incidenty používal jako doklad toho, že jemenská politika je chaotická a děsivá a je nejlepší, když ji mají pevně v rukou ti, kdo se v ní vyznají.
Odchodem Sáliha to nekončí
Sálihův režim ovšem nebyl připraven na jednu věc _ na postoj demonstrantů tvrdících pravý opak: krize není nezbytnou součástí politického procesu a existuje jiný způsob, jakým zemi vládnout. Na druhou stranu dnes mezi opozicí panuje falešná naděje: jakmile Sálih a jeho rodina odejdou, všechny problémy se vyřeší. Tato víra ale vzhledem k hlubokým strukturálním problémům Jemenu hraničí s naivitou. Otázkou tak zůstává, kolik trpělivosti budou lidé mít s novou vládou, která bude muset učinit celou řadu velmi závažných rozhodnutí.
V prvé řadě bude zapotřebí znovu začít budovat víru obyvatel ve státní instituce. Na tom bude záviset celá řada dalších věcí _ kupříkladu návrat jemenských investorů. Dále bude zapotřebí přesvědčit Saúdskou Arábii, aby změnila svůj tradiční přístup k Jemenu. Severní soused Jemenu totiž dlouhodobě prosazuje politiku udržování „kontrolované nestability“. Jemen se Saúdům nejlépe hodí nestabilní, ale zároveň nerozpadlý. Za tímto účelem Saúdové financují různé frakce a kmeny a manipulují je pro své vlastní zájmy. Podobně se chová Sálih a koneckonců i Spojené státy. Jemenci v těchto věcech ovšem požadují daleko větší transparentnost.
Jednotlivé frakce opozice také budou muset nechat stranou vlastní zájmy a soustředit se na řešení společných problémů. Skutečná změna bude bezpochyby pomalá, s celou řadou zádrhelů a překážek, ale nevyhnutelná. Jemen má dnes zhruba 23 milionů obyvatel a jednu z největších porodností na světě. Odhaduje se, že v průběhu příštích dvaceti let se počet obyvatel zdvojnásobí. Úroveň nezaměstnanosti už dnes dosahuje téměř 45 procent. Hlavní výzvou jakékoli vlády bude proto vytvoření dostatečného množství pracovních míst, což v Jemenu není nikdy snadná záležitost. Kvůli špatnému hospodaření s vodou se také odhaduje, že Jemen by o tuto stále cennější surovinu mohl za pár let přijít. Hodnota jemenského rijálu klesá, cena potravin stoupá, zásoby ropy a plynu docházejí. Sálihův odchod na tomto stavu nic nezmění.
A v neposlední řadě, skutečná změna v Jemenu bude vyžadovat i změnu letitého přístupu od Západu. Podpora zavedených oligarchů pod pláštíkem boje proti terorismu musí být vystřídána podporou demokratických procesů, byť povedou jakýmkoliv směrem. Ať už vlna protestů totiž dopadne jakkoliv, je jasné, že současná vládní garnitura má své „nejlepší“ dny za sebou. Západ by se proto měl snažit navázat dobré a aktivní vztahy s vůdci mladších generací.
O autorovi:
Ondřej Beránek je vedoucí Centra pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě v Praze.