Kulturní války ve střední Evropě: co se skrývá za tzv. hodnotovými spory

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 2/2022.

Americké kulturní války

Kulturní války jsou běžně rámovány jako spory mezi liberálním a konzervativním táborem, avšak ideologický rozměr je pouze jednou z jejich charakteristik a v žádném případě jejich vysvětlením. Například v USA jsou tzv. kulturní války příznakem politiky již od osmdesátých let. V roce 1992 označil sociolog J. D. Hunter konflikt mezi sekulárními humanisty a biblickými tradicionalisty jako stěžejní štěpící osu americké politiky. Označovaly totiž tisíce lokálních, a nakonec i federálních sporů o dopady sekularizace a rasové desegregace, které probíhaly od šedesátých let. Šlo v nich zejména o odpor k legalizaci potratů, k desegregaci škol, k veřejnému uznání homosexuality jako legitimního životního stylu, nesený tzv. křesťanským nacionalismem. S nástupem Ronalda Reagana se liberálové a republikáni přeskupují a místo ideologického a sociálního štěpení jedni začínají reprezentovat právě vzdělanější a etnicky heterogenní velká města, druzí etnicky homogenní, dezindustrializovaný a méně vzdělaný „venkov“.

I po 40 letech jsou kulturní války určujícím rysem americké politiky: USA jsou polarizovány ne podle sociálních, ale právě podle kulturních linií. Z americké parlamentní kultury téměř vymizel tzv. bipartisanship, tedy schopnost hlasovat podle meritu věci i napříč politickým spektrem. Liberálové a konzervativci jsou dnes natolik oddělené identity, že se zastánci jedné nebo druhé strany neliší jen v ideologických pozicích (názorech na roli státu a trhu), ale i velmi často skrze celý životní styl (v konzumu, náboženské kultuře, v popkulturních referencích, ve zdroji informací) a identita se tedy dědí. Proto hovoříme o kulturních, a ne ideologických válkách.

V Evropě se o kulturních válkách hovoří sotva dvacet let. Nejprve sice v přeneseném smyslu, dnes už se některé aspekty amerických culture wars v Evropě silně odrážejí. Souvisí to s tím, jak se do Evropy postupně přenášely tyto tři charakteristiky: politizace hodnotové kontra-revoluce, repolitizace hodnot a symbolů ze strany specializovaných organizací a politických vyzyvatelů a identitární štěpení skrze kulturní rámování.

Spor o hodnoty neboli dědictví šedesátých let

První případy kulturních válek v Evropě v letech 2000 se týkaly legislativy, která měla regulovat etické otázky spojené s rozvojem technologií. Šlo o legalizaci euthanasie, nakládání s kmenovými buňkami a o reprodukční technologie. Odporu proti liberálnímu přístupu se tehdy ujala katolická církev a křesťansko-demokratické strany, které v etických otázkách nacházely své téma poté, co jim všeobecná sekularizace vzala tradiční voličstvo. Šlo zde tedy také o reakci na hodnotový posun směrem k liberalizaci, a o určitou politizaci hodnotových sporů. Americký pojem culture wars ale vhodný nebyl. Šlo spíše o legitimní spory vedené v rámci civilních debat. Až militantní forma hodnotových sporů si zaslouží pojem kulturních válek.

Teprve po roce 2010 se rozšířily spory o mnohem zásadnější dopady sekularizace a tzv. tiché revoluce šedesátých let, tedy od důrazu na materiální zabezpečení a stabilitu k hodnotám seberealizace a pluralismu. Proti rostoucí toleranci vůči homosexualitě a pokrokům v reprodukčních technikách se zvedl odpor, který se v později ještě rozšířil na potraty a ženská práva. V roce 2012 ve Francii překvapily masové demonstrace proti tehdy legalizovaným stejnopohlavním manželstvím, v roce petice proti potratům One of us se skoro dvěma miliony podpisů. Masovou, ale v důsledku neúspěšnou mobilizaci potom zopakovaly mnohem úspěšněji východoevropské země, např. v referendech proti rovnému manželství (Chorvatsko, Slovinsko, Slovensko a Rumunsko), a v pokračující mobilizaci proti potratům, která probíhá více či méně masově všude ve střední Evropě (80 000 lidí v Košicích, několik tisíc v Praze či Záhřebu) a v odporu proti „genderu“. Důsledkem mobilizací byla jak plošná blokace homosexuálních manželství a někde Istanbulské úmluvy, tak i výrazně ztížený přístup k umělému přerušení těhotenství v mnoha zemích střední Evropy, a to i mimo Polsko.

Tato témata spojují dvě věci: téma a aktéři. Prvním je explicitní či implicitní odpor proti důsledkům společenské liberalizace šedesátých let. Snaha o omezení jejích dopadů skrze petice, soudní spory či referenda pro ukotvení konzervativních sociálních morem v legislativě, do jisté míry odrážejí kulturní války americké. I v Evropě se explicitně proti dědictví „globální sexuální revoluce“ a „kultury smrti“ staví náboženské figury, konkrétně katoličtí publicisté jako Gabriele Kuby, resp. oficiální církevní grémia jako biskupské konference. Zatímco pokusy o zvrat hlouběji sekularizované západní Evropě neuspěly, ve východní části EU, kde je odkaz liberalizace šedesátých let slabší a kde si liberalizací neprošly ani církve, se kulturní války do politické reality propisují více. Ideové zdroje těchto sporů jsou tedy zejména katolické, jsou ovšem formulovány neutrálním, sekulárním jazykem, ve kterém je proti liberalismu pozitivně vykreslována „tradice“. Ideologický obsah určitých kulturních válek připomínající americký vzor je však jen jejich jedním, a pravděpodobně spíše povrchním aspektem.

Repolitizace a rozpad konsenzu

Kulturní války neznamenají totiž jen hodnotové spory, ty jsou v politice běžné, ba žádoucí. Pojem kulturních válek odráží militantní přístup, dělení na my a oni, a tzv. zero-sum beliefs, tedy přesvědčení, že společenské vztahy jsou antagonistické a že jedna skupina v nich získává vždy na úkor druhé. Tento přístup ke společenské změně se v posledním desetiletí postupně upevňoval pod tlakem repolitizace řady hodnotových a symbolických otázek, které se již zdály být normativně vyřešeny. Rozlišit lze tři různá bojiště kulturních válek ve střední Evropě, ve kterých se v poslední dekádě antagonisticky politizovaly různé symboly a normy.

V tzv. politice paměti došlo pod tlakem národně-konzervativních politiků, ale i občanské společnosti, ke sporům o dědictví komunismu a zejména druhé světové války (odmítání pojmu tzv. polských táborů, kontroverzní rehabilitace symbolů a postav tzv. Slovenského štátu a Horthyho režimu, spor o Ferdinanda Peroutku atd.), které rozdělily společnost. Jedna část považovala pokusy o to, aby národní zájmy a prestiž diktovaly politiku a symboly paměti za legitimní, jiná naopak odmítala jak politizaci historie, tak i tendence k revizionismu evropsky sdíleného morálního rámce, který nepřipouští relativizaci zločinů minulosti.

Rok 2015 a přístup k tzv. uprchlické krizi vedl k další polarizaci v tzv. politice identity. Téma migrace a islám byly ze strany populistů a médií systematicky rámovány jako hrozba pro „národních tradice“ a „západní civilizaci“. Vytváření pocitu ohrožení a rámování národní identity v opozici k islámu a také v opozici proti tzv. liberálním elitám udržovalo islám i migraci ve veřejných rozpravách dlouho jako dělící a mobilizující téma, což znemožnilo pragmaticky řešit azylovou politiku a humanitární katastrofu na okrajích Evropy, ale plošně volebně posílilo populistické politiky.

Tzv. politiky morality označují obdobnou politizaci liberálních společenských norem (rovného manželství, práva na umělé přerušení těhotenství a reprodukční asistenci) jako hrozby pro „tradiční hodnoty“. Negativní politizace pojmu „gender“ a práv vztahových menšin jako vlivu „liberální diktatury“ bylo na poli politik morality nejviditelnější. Bez série kampaní a aktivního přejímání rámování typu „zero-sum“ by totiž sotva došlo k masovým mobilizacím na téma potratů a práv žen, ve kterých byly země socialistického bloku dlouho mnohem liberálnější než západní Evropa. Ve vztahu k tématům výše uvedených kulturních válek se ale zase ustanovila pomyslná železná opona. Se slabou výjimkou Česka se bývalé komunistické země a společnosti na rozdíl od starých zemí EU velmi negativně staví k islámu, migraci, feminismu a k právům menšin.

Jedním z faktorů výše nastíněných procesů politizace je pravděpodobně samotný proces evropské integrace. Řada legislativních norem upravujících práva menšin, princip nediskriminace, či zásady tzv. evropské politiky paměti, byla přijala automaticky a na základě širokého konsenzu o důležitosti ukotvení na Západě. Po vstupu do EU se tento konsenzus rozpadl a veškerou legislativu či praxi s dopadem na společenskou či národní symboliku bylo snadné kritizovat jako vynucené ze strany Bruselu a „liberálních elit“. 

Druhým faktorem takové „zero-sum“ politizace hodnost a norem je ale také narůstající vliv konzervativní občanské společnosti, přicházející do střední Evropy ze zahraničí. Otevřenou opozici proto islámu po roce 2001 připravovala lokální antiislámská scéna překlady a šířením konspiračního slovníku Eurabie a tzv. anti-džihádistické literatury ze západní Evropy, resp. z USA. Odtud přišlo také nepřátelské rámování politiky podporující práva menšin, resp. práva žen, jako „genderové ideologie“. Aktivní repolitizace liberálního přístupu k migraci a k sociálním normám se ujaly profesionalizované monotematické neziskové organizace, často inspirované právě americkými kulturními válkami a jejich lobbistickými a neziskovými organizacemi. Konzervativnímu aktivismu se podařilo přerámovat celou řadu pojmů: islám jako hrozba, „diktatura menšin“, „genderová ideologie“ a „právo na život“ jsou dnes běžnými zkratkami politické komunikace.   

Identitární štěpení jako rámování kulturou

Pokud rozšíříme pojem kulturních válek na všechny polarizující symbolické konflikty, nelze jim postulovat nějaký společný ideologický základ. To, co kulturní války spojuje, je forma: témata dřívějšího konsenzu, který byl označen za mocensky zabarvený („liberální hegemonie“), jsou politizována a spory kolem nich definovány jako principiální. O principech a hodnotách potom nelze vyjednat kompromis. Rámování určitého tématu jako kulturní válka s sebou nese militantní přístup, ve kterém se na symbolické otázky nabízejí jednoduchá řešení (povolit či zakázat je snazší než reformovat zdravotnictví) a která vytvářejí dojem dvou znepřátelených táborů, ze kterých může vyhrát jen jeden.

Představa kulturních válek je totiž spjatá s představou polarizované společnosti. Ani literatura žádnou stabilní sociologicky podchytitelnou hodnotovou polarizaci nedokládá. Skutečnost je ale jiná: lidé jsou dynamičtí a vícerozměrní a mají různé názory na různé věci. Čas od času vznikne více či méně trvající super-polarizace, v momentě, když jedno štěpení převládne. Už J. D. Hunter tvrdil, že kulturní polarizace je diskurzivní efekt. Je produktem militantně nastavených stranických systémů, ve kterých „kulturní válku“ eskalují vlivné extrémy. Středoevropská zkušenost toto dokládá: kulturní války jsou nejostřejší tam, kde se pravicová opozice sjednocuje proti levici či liberálům právě na kulturním tématu, nebo tam, kde mezi sebou soupeří konzervativní pravice o tzv. „křesťanský hlas“.

Kulturní války jsou tak nástrojem politického boje, který ale v delším horizontu proměňuje jeho povahu. Kulturní války jsou úspěšné tehdy, když odráží reálnou, ale dosud politicky neartikulovanou nespokojenost, např. s důsledky globalizace, když se opírají o ideově rozpracovanou a dobře organizovanou vyzývatelskou pozici vůči stávajícímu konsenzu, a když se aktivní skupina, jakož i důležitá politická síla ujmou kulturních válek jako nástroje mobilizace či vládnutí. Kulturní války se prodlužují, když dají vzniknout zmíněnému pocitu polarizace, který upevní identitární štěpení na kulturním tématu, pokud toto spojuje nejen politické postoje (liberálové vs konzervativci), ale informační zdroje a životní styl (např. vztah k očkování, k migraci, ke klimatu). Jelikož jsou důsledkem představy, kterou sami proponenti kulturních válek přinášejí, nejsou nevyhnutelné. Těžko se ale z tématu, jež bylo jako kulturní válka rámováno, vystupuje. Ohledně migrace byla zapotřebí válka na Ukrajině proto, aby byla řešena pragmaticky. Proto je důležité snažit se chápat kulturní spory ve všech jejich rozměrech, a kromě ideové roviny vidět i politickou dynamiku a efekty eskalace, a těm se bránit.

Zora Hesová je odbornou asistentkou Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zabývá se moderním islámem, Balkánem a náboženstvím v politice.