29. 8. 2012 Tento obsah není aktuální

Lanovka

Komorní drama z horské oblasti. Rekreační program během summitu Evropské unie při příležitosti zahájení předsednictví ČR. Psáno speciálně pro Mezinárodní politiku.

Výchozí premisa:

Při zahájení českého předsednictví EU vymyslel český prezident odpočinkový program v rámci prvního summitu uspořádaného v Praze pro vrcholné představitele jednotlivých evropských států. Prezident Klaus chce vyniknout, a proto vybere aktivitu, ve které si je více než jistý. Je to lyžařský zájezd do Krkonoš. Program je to fakultativní, čili nepovinný, jinými slovy volitelný. Přihlásí se zástupce Německa (Merkelová), Francie (Sarkozy), Slovenska (Fico), Finska (Halonen), Rakouska (Fischer) a Polska (Kaczynski). Možná i nějací další, to v tuto chvíli nevíme...

Scénografie:

Scéna je poměrně prázdná. V úplně zadní části jeviště je vypnutý obrovský bílý horizont zakrývající celou zadní stěnu. Na něm je naznačena tenká kostrbatá linie, která představuje hranici vrcholků hor a nebe.
Za horizontem je ještě prostor pro světelný park. Správným zadním prosvícením umí horizont vyvolat dojem od prosluněného horského podnebí přes mrznoucí bleděmodrou oblohu až po tmavou třeskutě krutou noční zimu.
Před horizontem, zhruba uprostřed jeviště, visí ze stropu jedna velká lanová sedačka _ klasický Doppelmayr. Je to šesti- nebo osmisedačka, podle počtu postav. Na zemi jsou rozesety malé zelené špičaté ministromečky, které symbolizují vršky stromů.
Postavy jsou oblečeny v klasickém zimním lyžařském oblečení, při trochu podrobnějším pohledu zjistíme, že každý z těchto lyžařských kompletů nenápadně, avšak rafinovaně ctí národní barvy.

Postavy:

Máme zde tedy prezidenty či premiéry několika evropských států. Václav Klaus, Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy, Heinz Fischer, Tarja Halonen, Robert Fico a Lech Kaczynski. Dále je zde jedna mužská postava, o které toho mnoho nevíme. Jednotlivé postavy ovšem nejsou věrnou kopií svých skutečných předobrazů. Jde spíše o jakési zosobněné národní ideje, respektive národního charakteru, i když v nich samozřejmě vnímáme konkrétní lidi. Jsou to jakési průsečíky mezi veřejnou osobou a normální lidskou postavou. Nazývejme je tedy klidně jejich vlastními jmény při vědomí toho, že jsou to spíše ikony státu, se všemi klišé, která se k tomu pojí. (Tak trochu jako Entropa Davida Černého.)

Děj:

Naše inscenace se tedy odvíjí od momentu, kdy všichni výše jmenovaní s jedním neznámým mužem jedou na lanovce směrem nahoru a najednou se lanovka zasekne. Zastaví se. Nejede. A trochu se přitom rozhoupala. V tomto „hupu“ začíná naše inscenace.
Rozsvítí se světla. Nejdřív jenom kontrové _ čili vidíme jakoby obrysy hor, před kterými je v siluetě „cítit“ osmisedačka Doppelmayr. V siluetě též tušíme obrysy postav v zimním oblečení, zpod lanovky tušíme kinklající se nohy, na nohou kinklající se lyže, pouze jedna z postav (Slovák) má snowboard.
Chvíli zíráme jen na tento téměř statický obraz. Jeho dokonalou statičnost narušuje právě jen ten lehký, neúprosný a zároveň znervózňující kyv. Hup. Když se houpání zcela zastaví, nasvítíme předními světly i obličeje. Vidíme tedy poprvé celý náš ansámbl. Sedí vedle sebe. Klaus úplně nalevo. Neznámý muž úplně vpravo. Ostatní mezi. Dívají se před sebe. Mlčí. Všichni vědí, že tohle lanovky občas dělají. Občas se zaseknou. A hned se zase rozjedou. Ale ono se to nějak nerozjíždí. Postavy stále mlčí. Ticho protrhne až Klaus.

Dějství prvé. Zásek.

Klaus: „Tak to se mi tady ještě nestalo!“
Myslí to zřejmě jako omluvu, nicméně to tak nevyzní. Začne na oko zábavná diskuse mezi vrcholnými politiky snažícími se zlehčit situaci.
Fischer: „To nic. U nás to taky stojí každou chvíli.“
Klaus: „No vždyť je to taky vaše.“
Fischer: „Jak to myslíte?“
Klaus: „No je to Doppelmayr.“
Fischer: „No tím to asi nebude. Tohle bude lidský faktor.“
Halonen: „Myslíte ožralý vlekař?“
Klaus: „Tak to by se v Čechách stát nemohlo.“
Sarkozy: „Možná došlo palivo.“
Fischer: „Doufám, že tohle nejezdí na jaderný pohon...“
V této příjemné náladě se přejde k trumfování, kdo má větší hory. Kaczynski hovoří o polské straně Krkonoš, která je poněkud lepší, doporučuje přejet tam hned, jak se lanovka zase rozjede, Fico kontruje Tatrami a Merkelová se Sarkozym se jen tak „alpsky“ usmívají… Klaus se vysmívá Ficovu snowboardu, který pokládá za levičácký dopravní prostředek, Fico už plánuje z vrcholu soutěž mezi lyžemi a snowboardem, Klaus mu oponuje, že nesoutěží v rychlosti, že jemu jde o styl, o krásu obloučků atd. Zkrátka taková příjemná dlouhá chvíle lidí, kteří se poměrně dobře znají. (Z úcty k Václavu Klausovi se všichni dohodli na používání češtiny jako hlavního komunikačního prostředku _ jen Fico tvrdošíjně používá slovenštinu.)
Pomalu se nám vybarvují jednotlivé charaktery, kdo je spíše zdrženlivý, kdo je bijec za svou pravdu, kdo je jízlivý komentátor atd.
Je stále slunečno, příjemná atmosféra, lanovka však stále stojí… V jednu chvíli zjistí aktéři nepříjemnou skutečnost.
Fico: „Jak je možné, že ta lanovka před námi odjela?“
Merkelová: „A za námi také žádné nejsou.“
Politici zjistí podivnou okolnost: stojí pouze ta jejich lanovka, jako by se ten provoz okolo nezastavil, jako by byli na jiném laně, nebo… vlastně se to ani logicky vysvětlit nedá…
Sarkozy se rozhodne začít tento problém řešit. Přeci jenom není úplně příjemné viset na lanovce. Vytáhne mobil, ale nechce se mu moc volat _ roaming je přeci jenom po Evropě stále nesnesitelně drahý. Ostatní to vidí podobně, a proto se všichni obrátí na Klause, ať zavolá on, bude to mít nejlevnější. Klaus se ale zdráhá.
Klaus: „Není důvod panikařit. Jsme uprostřed civilizované Evropy. Ten problém se určitě někde řeší a brzy se lanovka rozjede.“
Merkelová: „Ale co když ne?“
Klaus: „Tak pro nás určitě přijde pomoc.“
Fischer: „To je pravda. Přece si nemohou dovolit takový výpadek.“
Sarkozy: „Já vás vyzývám, pojďme to řešit.“
Klaus: „Vždyť je tu hezky. Opalujte se. Máte krém?“
Naši hrdinové si začnou ukazovat, kdo má vyšší ochranný faktor na krému, nicméně naléhání na to, aby Klaus přeci jen zavolal, sílí. Merkelová s finskou prezidentkou Halonen dobře vědí, že Klaus má rád chválu. Začnou mu tedy říkat, jak dobře vypadá, jak mu sluší ty sluneční brýle, ostatní se přidávají v mazání medu (jste vynikající sportovec, politik, filosof, diplomat, stratég, řečník atd.) a dosáhnou toho, že Klaus nakonec mobil vytáhne a zjistí, že nemá signál. Ostatní zkontrolují své mobilní telefony a potvrdí tak, že jsou skutečně zrovna v nějakém místě, kam žádný z operátorů nedosáhne.
V tu chvíli se ozve neznámý muž, který se dosud vůbec neprojevoval.
Muž: „Jste připraveni na konec světa?“

Dějství druhé. Spása.

Všichni se otočí na muže, který pronesl tuto divnou otázku. Sedačka nedovoluje příliš rozsáhlý pohyb, čili každý se musí trochu vyklonit, aby ti za ním také viděli, čímž vzniká jakýsi vějíř. Muž pokládá další nenucené otázky. Trochu z historie, trochu z vědy a vždy sám řekne odpověď, která se nachází kde? V Bibli. Vyjde najevo, že muž je Svědek Jehovův, který nastupuje do lanovek s cílem využít čas mezi spodní a horní stanicí lanovky na to, aby přesvědčil lyžaře, že ještě mají čas na záchranu před koncem světa, pokud se k němu přidají.
Nejdřív ho politici berou jako milé zpestření, schválně mu odpovídají, smějí se, žertují, jeho nenásilné, nicméně logicky vystavěné argumenty však před nimi začnou pomalu vytvářet obraz světa, kde je vše zmanipulované, média jsou v rukou několika málo iluminátů, kteří řídí svět a vše okolo je jedna velká konspirace. Pozor _ nevyznívá to parodicky. Muž je klidný, inteligentní a skutečně máme po chvíli pocit, že mu musíme dát za pravdu. Svět je v rukou hrstky židovských magnátů, kteří vytvářejí umělou realitu konzumu, jehož jsme otroky. Jediná možnost, jak prozřít tuto manipulaci, je stát se jedním ze Svědků Jehovových, a tím uniknout zkáze světa. Apokalypse. Muž uvádí argumenty z Bible, ale i z televize, seriálů, ekologické, ekonomické i jiné ukazatele. Vše vyznívá logicky. Nabízí spásu.
Klaus některé jeho argumenty potvrdí (Obama je nastrčený Žid.). Pak mu začne dávat za pravdu i Merkelová. A šíří se to jako nákaza.
Zároveň s tímto pozvolným vymýváním mozku se horší počasí. Sarkozy už je zjevně nervózní. Lanovka se ne a ne rozjet. Začnou padat návrhy:
Někdo seskočí a dojde pro pomoc. Je to však hodně vysoko. Lyže by se zřejmě při dopadu zlomily, ale prkno by mohlo pád ztlumit. Hlasuje se tedy o vystrčení Fica z lanovky. Hlasování má několik kol, Fico se ubrání a přinese protinávrh.
Ať někdo seskočí na nejbližší strom a po něm sešplhá. Jenže i nejbližší vrcholek stromu je hodně nízko. Další návrh: Budeme společně křičet o pomoc. Nemohou se však shodnout na tom, v jakém jazyce to bude nejúčinnější _ Help, Hilfe nebo Pomoc... Kazcynski navrhuje křičet na směrem k polským hranicím: Pomoč!
Ani zde nepřinese hlasování jednohlasně zvolenou variantu. Stejně dopadne i návrh, aby někdo vylezl na lano a došplhal po něm na dolní nebo horní stanici. Nikomu se do toho nechce. A během toho _ v pauzách mezi hlasováním _ neustále nenápadně vrší Svědek Jehovův své argumenty.
Klaus celý problém nadále zlehčuje (Vždyť někdo to určitě řeší!!!), Fischer upozorňuje, že Doppelmayr za to nenese žádnou odpovědnost, Merkelová kontruje tím, že za vše, co se uděje v Evropě, nese odpovědnost celá Evropa, že si musíme dělit rovným dílem úspěchy i krize atd. Finská prezidentka přisvědčí a vytáhne placatku, kterou zahřeje všechny rovným dílem.
Počasí se výrazně zhoršilo, zřejmě se blíží sněhová bouře. Hlasuje se tedy o zakrytí sedačky alespoň průhledným štítem z plexiskla. Všichni jsou pro _ všichni až na Klause. On si to musí promyslet. Neodpustí si v zžíravé ironii své odvěké téma: Z čeho máte strach? Že zmrznete? Prosím vás _ zrovna vy??? Přece dochází ke globálnímu oteplování, ne??? Čeká se tedy jen na souhlas Klause. On si počká, až když je bouře skutečně kousek od nich, a za minutu dvanáct odsouhlasí zakrytí. Sněhová bouře vše zahalí do nepostupné bílé tmy.

Dějství třetí. Záchrana.

Je po bouřce. Pomalu se odklopí kryt s nánosem zmrzlého sněhu. Krusta hlasitě praská. Vidíme omrzlé oči zachumlané v lyžařských oblecích. Je po bouřce. Lanovka stále stojí. Těžko říct, jak dlouho vydrží. Za jak dlouho by umrzli.
„Musíme něco udělat.“
„Ale co?“
„Počkáme na pomoc.“
„Někdo přece musí přijít.“
„Žijeme přece uprostřed civilizované Evropy.“
Tentokrát jednohlasně přijmou rozhodnutí: „Počkáme!“
A čekají. Čekají. Pomalu se stmívá. Teplota klesá. Občas někdo zakašle. Vítr lehce rozhoupe lanovku.
Ozve se neznámý muž.
„Jste připraveni na konec světa?“

Konec.

O autorovi:

Jiří Havelka je divadelní režisér, dramatik, herec, pedagog DAMU, člen divadla VOSTO5.
Jiri.havelka@damu.cz