Musíme se přestat dívat na Ukrajinu ruskýma očima. O formování a vývoji ukrajinské národní identity

Komentář

Jednou z klíčových věcí, kterou ruská invaze odhalila, je pokřivené vnímání Ukrajiny a ukrajinských reálií jak v samotném Rusku, tak i na Západě. Ukrajina byla vnímaná prizmatem Ruska jako součást postsovětského prostoru, jež se od něho vnitřně nijak moc neliší, a právě to vedlo k zásadnímu podcenění její odolnosti. Přitom se Ukrajina po roce 1991 vydala úplně jinou cestou a dlouhodobě budovala svébytnou identitu a zcela odlišnou politickou a společenskou kulturu vzdalující ji postupně od Ruska.

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 2/2022.

Pro pochopení procesů, které Ukrajinu formovaly, je třeba si uvědomit, že v roce 1991 stála v úplně jiném a mnohem složitějším postavení než bývalé středoevropské satelity SSSR. Vedle demokratizace a přechodu k tržnímu hospodářství musela Ukrajina budovat i svou státnost a do značné míry i novou národní identitu. Do toho se potýkala i s dalšími problémy. Pro samostatný stát měla nevhodnou strukturu ekonomiky, jež byla stavěná jako součást většího celku, i nedostatek kvalifikovaných kádrů, které v sovětském období „vysávalo“ centrum v Moskvě. Nezvládnutá transformace vedla k obrovskému ekonomickému kolapsu do značné míry vytvářejícího obraz Ukrajiny v Rusku. Podle něj sice Ukrajina možná byla demokratičtější, ale také výrazně chudší a nefunkční.

Samozřejmě platí, že už jen samotná existence státu postupně vytváří hlavně u mladších generací, neznajících Sovětský svaz, jisté pouto. To posilují různé „sdílené zážitky“ např. v podobě sportovních úspěchů a v tomto směru jistě sehrálo nezanedbatelnou roli, hlavně pro východoukrajinský Charkov a Doněck, mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2012. Zároveň je ale důležité i to, jakým způsobem stát formování národní identity pojímá a v případě Ukrajiny je zásadní, že se v tomto směru vydala úplně jinou cestou než sousední Rusko a Bělorusko. „Nové“ ukrajinské symboly a narativy se nejen liší od těch ruských a sovětských, ale přímo je zpochybňují. Velmi názorně je rozdíl vidět na tom, jaké státní symboly si jednotlivé státy zvolily. Zatímco Lukašenkovo Bělorusko a částečně i Rusko (státní hymna) se odvolávají k sovětské tradici, tak ukrajinské státní symboly odkazují ke Kyjevské Rusi, kozáckému hetmanátu a Ukrajinské lidové republice.

Kromě Sovětského svazu také Rusko do značné míry navazuje na ideologii Ruského impéria a oba tyto státní útvary považuje za součást své státnosti. Tím zároveň přímo říká, že Ukrajina a Bělorusko jsou samozřejmou součástí ruské historie a jeho identity, což ostatně v létě 2021 vyjádřil i sám ruský prezident Vladimir Putin ve svém článku „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“. Velkým problémem je, že ruský narativ byl nekriticky přijat na Západě. Tradiční ruský výklad dějin, jenž začíná v Kyjevě a zahrnuje i území dnešní Ukrajiny, je proto velmi silně etablovaný i v Česku. V rámci přednášek z dějin a historické geografie Ruska byl tento narativ, bez jakéhokoliv zdůraznění, že se jedná jen o jeden z možných výkladů ruských dějin, opakován i během autorových studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V tomto kontextu je zajímavé, že zatímco ukrajinské území bylo bráno jako samozřejmá a integrální součást Ruského impéria, tak u polského území v období mezi trojím dělením Polska a první světovou válkou tomu tak nebylo. Není proto divu, že dlouho platili za odborníky na Ukrajinu lidé, kteří se primárně věnovali Rusku, kvůli čemuž nám unikaly zásadní rozdíly mezi oběma zeměmi a hlubší znalost ukrajinských reálií.

Je pravdou, že na Ukrajině mnohé relikty Sovětského svazu zůstaly a často docházelo k pouhému překlopení sovětských prvků na „národní“, jako tomu bylo např. s nejvyšším státním vyznamenáním Hrdina Ukrajiny. Až fakticky do roku 2014 se také na státní úrovni udržoval sovětský mýtus Velké vlastenecké války. Zároveň se ale kromě toho od devadesátých let minulého století hlavně ve školství výrazně etabloval historický narativ Mychajla Hruševského z jeho monumentálního díla Dějiny ukrajinské Rusi. Ten Ukrajince jasně odděluje od Rusů a symbolicky zpochybňuje ruský nárok na ukrajinské území, což z něj dělá zásadní postavu ukrajinských dějin. Právě z tohoto podhoubí vyrostlo ukrajinské hnutí za nezávislost, ve světle kterého bolševici po roce 1918 akceptovali vznik samostatné ukrajinské republiky, která se v roce 1991 stala základem nezávislé státnosti.

Jádrem Hruševského narativu je neustálý boj o ukrajinskou státnost a nezávislost. Podle něj je její kolébkou Kyjevská Rus a jejím dědicem západoukrajinské Haličsko-volyňské knížectví a nikoliv Moskva. Ruská státnost je naopak podle Hruševského mladší, a právě Ukrajinci jsou tedy „starobylejším“ národem, který má jako jediný historické „právo“ na ukrajinské území. Dalším typickým prvkem zpochybňujícícm ruský narativ je vyzdvihování kozáckého hetmana Ivana Mazepy, který je v ruském narativu naopak symbolem zrady. Jeho rehabilitaci vyjadřuje i umístění Mazepovy podobizny na jedné z ukrajinských bankovek.

Na Hruševského výklad historie pak navazuje pro 20. století silný důraz na tzv. „národně-osvobozenecký boj“, který zahrnuje pokusy o získání státnosti po roce 1917, nacionalistické hnutí třicátých až padesátých let i disidentské hnutí. Druhým prvkem je ukrajinská martyrologie, jejíž ústřední, ale zdaleka ne jedinou, částí je umělý hladomor z let 1932–1933, který se stal pevnou součástí ukrajinského národního narativu a kolektivní paměti. Ukrajinci se tedy dlouhodobě i ve školních učebnicích prezentují jako součást evropského prostoru a primárně se vymezují vůči Rusku a Rusům, kteří jsou hlavním „jiným“, jehož opozicí se tvoří identita.

Ačkoliv se propagace a prosazování těchto témat obvykle připisuje třetímu prezidentovi Viktoru Juščenkovi, tak se ve skutečnosti jedná o prvky, které se začaly do velké míry objevovat od vyhlášení nezávislosti v roce 1991. Na státní úrovni se tento narativ výrazněji etabloval už za prezidentského období Leonida Kučmy, kdy se objevil mj. Den paměti obětí hladomorů nebo Den jednoty Ukrajiny odkazující k pokusům o získání nezávislosti po roce 1917. V jeho období se také začalo opatrně otevírat kontroverzní téma přehodnocení nacionalistického hnutí z období kolem druhé světové války. Zásadním tématem tyto tendence nezměnil ani Viktor Janukovyč, který sice propagoval „neosovětský“ narativ, ale reálně se otázkám paměti a historické politiky věnoval ze všech nejméně.

Protože je Ukrajina také silně heterogenní zemí, tak tento narativ nefungoval přímočaře a řada tendencí ho oslabovala. Vzhledem k existenci silného regionalismu a regionální identity nebyl ve stejné míře přijímaný ve všech částech země. Typicky východoukrajinské regiony se do značné míry po vzoru Ruska začaly postupně především po roce 2000 orientovat na sovětskou symboliku a narativy. V Oděse zase byl např. kladený důraz na dědictví Ruského impéria, jež ale v tomto případě sloužilo jako prvek europeizace města. Také nelze zapomínat na takové věci, jako naprostou dominanci ruských kulturních produktů na ukrajinském trhu a dominanci ruštiny ve veřejném prostoru.

Velkým zlomem v těchto procesech se stal rok 2014, který vygeneroval nové symboly v podobě obětí z kyjevského Majdanu a obránců Ukrajiny v Donbasu (např. tzv. kyborgů z doněckého letiště) a vedl k velkému přehodnocení vnímání Ruska, jež bylo do té doby víceméně pozitivní. Kromě toho došlo k nejdříve spontánní a poté státem řízené důsledné dekomunizaci veřejného prostoru, která vedla k definitivní symbolické proměně městské krajiny. Zároveň Ukrajině paradoxně pomohla ztráta části území a populace, jež měla nejblíž k ruským a sovětským narativům. Tím došlo i k velkým posunům na politické scéně, kde „proruské“ síly ztratily možnost vládnout a zásadněji ovlivňovat ukrajinskou společnost. V neposlední řadě se také po roce 2014 dařilo výrazně oživit knižní trh či filmovou tvorbu a postupně vytěsňovat ruské kulturní produkty. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že se řada prvků ukrajinského narativu ve společnosti skutečně etablovala nebo postupně etabluje. Například hladomor ze třicátých let 20. století je přijímaný téměř všeobecně jako „genocida ukrajinského národa“ a kontroverzní postava nacionalisty Stepana Bandery je výrazně pozitivněji vnímaná mladou generací Ukrajinců.

Přímá politika paměti samozřejmě není zdaleka jediným prvkem formujícím společnost. V případě Ukrajiny je neméně důležité i to, že zůstala pluralitní a demokratickou společností, kterou nikdy nedokázal jeden jedinec nebo skupina plně kontrolovat. Symbolicky to reflektuje fakt, že Ukrajina má na rozdíl od svých sousedů už šestou hlavu státu, přičemž jen druhému prezidentovi Leonidu Kučmovi se podařilo v roce 1999 svůj mandát obhájit. Nic na tom nemění ani to, že ukrajinská pluralita vznikla svým způsobem jako „vedlejší produkt“ slabosti státu, silného regionalismu a boje ukrajinských politicko-podnikatelských elit o vliv. To přispělo k tomu, že žádný jednotlivec nebo skupina nebyli schopní získat vliv na celou zemi. Sami Ukrajinci přitom dlouhodobě v průzkumech veřejného mínění většinově vyjadřovali názor, že vláda „silné ruky“ je lepší než demokracie, která se v postsovětském prostoru často asociovala s krizovými devadesátými léty minulého století.

Vedle toho hrála klíčovou roli pro formování ukrajinské společnosti i zahraniční politika všech prezidentů. Ukrajina byla dlouho popisována jako stát „lavírující“ mezi Západem a Východem, ve kterém se u moci střídali „prozápadní“ a „proruští“ prezidenti. Faktem je, že klíčové ekonomické vazby s Ruskem si Ukrajina až do roku 2014 udržovala, byť se vzájemná provázanost postupně snižovala. Zároveň ale na rozdíl od sousedního Běloruska nikdy neparticipovala na integraci v postsovětském prostoru a všichni prezidenti přinejmenším rétoricky zdůrazňovali jako cíl evropskou a v některých případech i euroatlantickou integraci. V kombinaci se znalostí reálií středoevropských zemí EU vytvořila tato rétorika velká očekávání, jež se po odmítnutí podepsání asociační dohody na podzim 2013 stala rozbuškou protestů, které Ukrajinu zásadně proměnily.

Nazírání na Ukrajinu prizmatem Ruska vedlo k tomu, že i na Západě byl do značné míry ignorován vývoj, v rámci něhož se Ukrajina dlouhodobě vůči Rusku vymezovala, a který se projevoval i vytvářením zcela odlišných vzorců identity. Právě to je jeden z klíčových důvodů pro zásadní podcenění Ukrajinců, nálad ve společnost a její celkové odolnosti vůči ruské agresi. Už během událostí roku 2014 se tyto tendence jasně projevily a bylo jasné, že se Ukrajina od Ruska mentálně zcela zásadně vzdálila. Od té doby navíc došlo k jejich prohloubení a ve světle nové plnohodnotné invaze na Ukrajinu je jasné, že se tyto procesy zásadním způsobem urychlí. I proto je nezbytné přestat se dívat Ukrajinu ruskýma očima a oprostit se od ruských narativů zcela deformujících naše představy, a naopak se jí věnovat samostatně jako suverénnímu a svébytnému subjektu se svými vlastními specifiky.

 

Michal Lebduška je členem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky a doktorandem na Wrocławské univerzitě.