(Ne)zapomenuté Katalánsko

Rok po konání referenda za nezávislost se 1. října 2018 náměstí všech katalánských měst plní už od brzkých ranních hodin. Všude se shlukují lidé, kolem ramen jeden ze symbolů Katalánska, pruhovaná červeno-žlutá vlajka s modrou hvězdou, v rukách hesla, kde jsou nejskloňovanějšími hesly svoboda, volnost a nezávislost. Obrázek velmi podobný tomu, který novináři na stejných místech viděli i o 365 dní dříve. Zdá se, že ani rok po vypuknutí katalánské krize se nepodařilo tamní společnost sjednotit a najít kompromisní řešení pro všechny strany.

Katalánské snahy o nezávislost a říjnové referendum z roku 2017

Až do 15. století bylo Katalánsko střídavě součástí aragonského nebo francouzského království a pyšnilo se velkou mírou autonomie i respektováním katalánské kultury a jazyka ze strany vládnoucích dynastií. Rok 1714 a konec války o španělské dědictví znamenal zákaz katalánštiny, v průběhu průmyslové revoluce zase Katalánsko patřilo mezi nejvyspělejší španělské oblasti.

První diktatura 20. století pod vedením Primy de Rivery znamenala další útlak Katalánců. S jejím pádem a vyhlášením druhé španělské republiky se však situace začala významně zlepšovat, konaly se volby do katalánského parlamentu, katalánština byla uznána jako oficiální jazyk. Následující občanská válka a diktatura Francisca Franca však zvrátily katalánskou otázku do původního diskriminačního stavu a rovného postavení se Kataláncům dostalo až s přechodem k demokracii a novou ústavou v roce 1978.

Při pohledu na situaci ve 21. století zjistíme, že v roce 2006 chtělo nezávislost na Španělsku pouze 13,6 % obyvatel. Rok 2006 byl pro Katalánce zlomový, v katalánském parlamentu byl schválen nový autonomní statut Katalánska, který však byl v mnoha bodech protiústavní a jako takový jej zavrhl i španělský Ústavní soud. Při úderu ekonomické krize v roce 2009 byly poprvé zaznamenány stoupající tendence separatistických stran. Právě kulturní, jazykové a ekonomické důvody jsou pro Katalánce z hlediska snah o nezávislost nejzásadnější.

Na konci září roku 2012 se tehdejší katalánský předseda vlády Artur Mas vydal do Madridu s žádostí o tzv. ekonomický koncert pro Katalánsko, kterým disponují i autonomní oblasti Baskicka a Navarry a který spočíval v tom, že většina vybraných daní zůstává na území regionů a neputují do společné kasy v Madridu, jako v případě zbylých autonomních společenství, kde jsou peníze přerozdělovány například i do fondů na rozvoj konkurenceschopnosti méně ekonomicky rozvinutých regionů. Tehdejší předseda španělské vlády Mariano Rajoy jej razantně odmítnul a Mas se tak vracel do Barcelony, ve které opět narůstala podpora separatistů. V roce 2014 bylo vyhlášeno první referendum o nezávislosti Katalánska. To se konalo dne 9. listopadu a formálně se jednalo o „neoficiální hlasování o nezávislosti“, protože veškeré snahy o legalizaci hlasování skončily neúspěchem. Celková účast se odhaduje na cca 30–40 %, pro samostatný katalánský stát se vyjádřilo 80 % hlasujících. V roce 2016 po volbách, ve kterých strany podporující secesionismus slavily úspěch, se novým předsedou katalánské vlády stal Carles Puigdemont, který vystřídal ve funkci Artura Mase. Puigdemont, bývalý novinář a starosta v katalánském městě Girona, se ujal funkce s příslibem nového referenda a katalánské hnutí za nezávislost tak získalo novou charismatickou tvář ikonického bojovníka za práva katalánského národa.

Původně bylo nové referendum naplánováno nejpozději na 17. září 2017. Dne 6. září proběhlo hlasování o přijetí referenda. Parlament jej schválil, a to i přesto, že neměl potřebnou dvoutřetinovou většinu, kterou vyžaduje jakákoli změna katalánských zákonů dle oficiálních autonomních statut, protože zástupci opozičních stran Ciudadanos, PSOE a PP se v průběhu hlasování zvedli a opustili místnost na protest proti nelegitimnosti celé akce. Bylo stanoveno konečné datum hlasování na 1. října 2017. Španělská vláda reagovala ihned, Ústavní soud tento zákon okamžitě suspendoval. Madrid poslal do Katalánska stovky příslušníků národních policejních jednotek a jednotek Guardii Civil a začalo zabavování materiálů k volebním kampaním a rozháněním happeningů s cílem propagovat referendum.

Dne 1. října lidé odhlasovali. Zúčastnilo se 43 % všech oprávněných voličů, 90 % se vyjádřilo pro samostatnost Katalánska. Celý svět však více než nějaké výsledky nelegálního hlasování v ten den zajímaly policejní zásahy proti voličům. Světovými médii proletěly fotky a videa ozbrojených jednotek, které zastavují hlasování silou, obušky a gumovými projektily, které jsou v Katalánsku od roku 2014 oficiálně zakázané. Katalánská krize tak vypukla naplno. Dne 27. října situace dosáhla vrcholu, katalánský parlament za účasti pouze separatistických stran odhlasoval prohlášení nezávislosti. Madrid v následujících hodinách aplikoval článek 155 ústavy a Katalánsku tak byla odebrána autonomie, až do předčasných voleb, které byly vyhlášeny na 21. prosince.

Čtrnáct předních politických aktérů katalánské nezávislosti bylo obviněno ze vzpoury a zpronevěry veřejných peněz, čtyři včetně Puigdemonta utekli do Belgie, kde zažádali o politický azyl. Zbylých devět bylo vzato do předběžné vazby. V dnešní době někteří stále pobývají v cizině či ve vězení, soudní procesy by měly začít na konci ledna roku 2019.

Předčasné volby v prosinci 2017 vyhrála neseparatistická strana Ciudadanos, ale nedosáhli na absolutní většinu, tu dohromady získaly tři největší separatistické strany. Zvolen byl i nový předseda. Puigdemont, pobývající v té době v zahraničí, musel svou kandidaturu stáhnout, protože dle katalánských zákonů musí být předseda při volbě fyzicky přítomný. Ve volbě podpořil spolustraníka Junts per Catalunya Quima Torru, bývalého právníka a novináře, který proslul mezi lety 2012 a 2016 komentáři na svém twitterovém profilu o okupaci Katalánska Španělskem a fašistickém španělském státě a který byl následně v květnu zvolen jako nový předseda katalánské vlády. Madrid stáhnul platnost článku 155 a Katalánsko se znovu stalo autonomním společenstvím.

Současná situace v Katalánsku

Jak tedy vypadá současná situace? Katalánská vláda není jediná s novým předsedou, k výměně došlo i v té španělské. V červnu roku 2018 se stal novým předsedou španělské vlády Pedro Sánchez z PSOE (Španělská socialistická strana), když byla vyslovena poprvé v historii demokratického Španělska nedůvěra vládě. Rajoyova strana Partido Popular ustála už několik korupčních skandálů, poslední nejvíce diskutovaná kauza Gürtel ji však stáhla dolů. Více než 30 vysokých funkcionářů bylo obviněno z ovlivňování veřejných zakázek a braní úplatků mezi lety 1999 a 2009, čtyři z nich dostali tresty vyšší než 30 let a poprvé byla ve Španělsku odsouzena i celá politická strana jako právnická osoba. Korupce nebyla jediným problémem posledních měsíců v PP, strana se musela potýkat také s falšováním univerzitních diplomů a s kritikou španělské veřejnosti i zahraničí právě za nezvládání katalánské krize.

Konzervativní pravice byla tedy vystřídána španělskými socialisty. Co to znamená pro Katalánsko? Po období nechuti vést dialog ze strany centrální španělské vlády je jednou z priorit Pedra Sáncheze právě urovnání situace v Katalánsku. Během posledních šesti měsíců stihl Sánchez a jeho ministři navštívit region 38krát.

Co dál?

Co se týká budoucího možného vývoje autonomního společenství, nabízí se momentálně dle výše popsaného kontextu tři možnosti. Za prvé, Katalánsko nadále zůstane autonomním regionem se stejnými právy, jaké má doposud. Za druhé, v Katalánsku se bude konat nové referendum, popřípadě se uznají výsledky z října 2017 a Katalánsko se stane samostatnou republikou. A za třetí, katalánská i španělská vláda dojdou ke kompromisu, Katalánsko zůstane autonomní oblastí, ale rozšíří své pravomoci.

První dvě situace jsou spíše nepravděpodobné. Stav v Katalánsku je natolik vyhrocený a společnost tak rozdělená, že ignorace problému a neřešení situace už nejsou možné a Madrid si tuto skutečnost uvědomuje. Španělská vláda také nemůže očividnou nespokojenost Katalánců a snahy o změny trestat fyzickou silou a policejními dohledy. Obavy z rozpuknutí separatistických tendencí i v jiných oblastech Španělska, konkrétně v Galicii a Baskicku byly na místě, nicméně absence předchozích dialogů teď bolí Madrid víc než Barcelonu rány gumovými projektily. Uznání výsledků předchozího referenda také není bráno v potaz. Referendum bylo nelegitimní, kontrola hlasování neprobíhala a někteří lidé tak hlasovali víckrát na různých místech. Také se referenda nezúčastnila ta část katalánské populace, která jej brala již od počátku jako nelegální a v oficiálně schváleném referendu by se vyjádřila pro autonomní Katalánsko v rámci Španělska.

Jako nejpravděpodobnější se jeví situace číslo tři, zvýšení pravomocí v rámci zachování autonomního statusu Katalánska. Konkrétně by se mohlo jednat o ekonomický koncert, který byl už v minulosti neúspěšně probírán. Katalánská ekonomika je i po nestabilním roce 2017 stále jednou z nejsilnějších ekonomik Španělska. Její růst se zpomalil v důsledku katalánské krize, avšak stále roste rychlejším tempem než ekonomika celého Španělska. Z Katalánska přemístilo v návaznosti na nestabilní politickou situaci své sídlo na 4000 firem a klesly zahraniční investice do regionu. Změna ekonomických pravidel se tedy jeví jako prvním možným krokem na cestě ke vzájemné spokojenosti všech zúčastněných stran.

Dialog je důležitý. Ve vánočním poselství král Filip VI. katalánské vládě vzkázal, že by si měla vyřešit problémy soužití, které v rozdělené společnosti jednoho z největších regionů Španělska panují. Quim Torra mu na to odpověděl, že jediným problémem Katalánců je nedostatek demokracie a spravedlnosti ze strany státu.

Pedro Sánchez si je vědom naléhavosti situace, proto se on nebo jeho ministři potkávají s katalánskými představiteli v průměru šestkrát za měsíc. Dne 20. prosince španělská vláda dokonce schválila přejmenování letiště El Prat v Barceloně na letiště Josepa Tarradellase, prvního předsedy katalánské vlády po pádu frankismu a symbolu boje za autonomii. Ozývají se hlasy, že se konflikt ubírá na cestu řešení, ale i takové, co tyto kroky hodnotí pouze jako „kosmetické změny“, které ve skutečnosti neznamenají zásadní posun. Řeší se návrh rozpočtu pro Katalánsko, finance na opravu katalánské infrastruktury a mnohé další. Torra se před Vánoci nechal slyšet, že poslední návrh Sánchezova rozpočtu nepodpoří a že by rád ustanovil mezinárodní komisi, která by byla prostředníkem mezi katalánskou a španělskou vládou při vyjednávání. Poslední demonstrace proti věznění bývalých katalánských politiků se konaly těsně před vánočními svátky, v katalánském parlamentu se pořád skloňuje slovo republika.

Nejdůležitější je, že se začalo mluvit a hlavně naslouchat, protože katalánský problém už není jen věcí mezi Madridem a regionem samotným. Katalánská krize napomohla k druhému místu v posledních prosincových volbách do andaluského parlamentu ultrapravicové straně Vox. Jejich populistický program byl kromě anti uprchlické noty z velké části naladěn právě proti Katalánsku a snahám o jeho nezávislost. Vox obecně propaguje zrušení systému autonomních oblastí ve Španělsku a je pro co nejvíce centralizovaný systém vlády. Vzbuzování nenávisti ke Kataláncům pro jejich pokus o narušení celistvosti Španělska tak poprvé od roku 1982 dostalo do některého z autonomních parlamentů krajně pravicovou stranu a Madridu se otevírá nový, potenciální problém.

O autorce
Monika Durajová je bývalá stážistka na ÚMV.