Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 9. 2012 Tento obsah není aktuální

Nekonstruktivní zahraniční politika: příklad Argentiny

Politické hnutí kolem bývalého prezidenta Néstora Kirchnera a jeho manželky bývá označován jako tzv. Kirchnerismo. V oblasti zahraniční politiky se vyznačoval značnou opatrností. Manželé Kirchnerovi se tak drželi klasického modelu, nazývaného cortoplacismo interno, který ze zahraniční politiky dělal důležitý nástroj pro získání lidové podpory pro vládu.

Toto tvrzení lze podpořit několika argumenty. I přes značnou podporu Venezuely není Argentina chápána jako její klíčový spojenec. Svého vztahu s Venezuelou Cristina i Néstor Kirchnerovi využívali k udržování rovnováhy vůči Brazílii. I v otázce vztahu se Spojenými státy a argentinskému odporu proti Celoamerické zóně volného obchodu (FTAA), prosazované Američany, jsou vztahy obou zemí velmi pragmatické. Paradoxně však snaha o pragmatickou zahraniční politiku vede k tomu, že je Argentina považována za nestabilního partnera, u něhož nelze veřejné proklamace jejích lídrů brát příliš vážně. Pokud k této charakteristice, platící pro všechny demokratické prezidenty v uplynulých třiceti letech, přidáme ještě současné ekonomické problémy a rostoucí rozkol ve vládním táboře, mohou mít následky některých současných rozhodnutí tragické dopady.

Domácí problémy

Vládnoucí peronistické hnutí představuje širokou platformou a jakákoli chyba ve vládnutí se tvrdě trestá, ať už formou politického odporu uvnitř strany, či zmobilizováním některé z přidružených odborových organizací. Pro stranu Partido Justicialista (PJ), která je hlavní představitelkou peronismu v zemi, je příznačné rychlé přesouvání sil směrem k silnější frakci (tzv. bandwagoning), při němž se může poměr sil ve vztahu k prezidentovi, i tomu, jenž pochází z vlastních řad, rychle obrátit. V letošním roce se nejprve Cristina Kirchner ocitla v defenzivě poté, co došlo k rozkolu mezi ní a jedním z předních mužů kirchnerismo, guvernérem provincie Buenos Aires Danielem Sciolim. Ten bez souhlasu vyšších míst ohlásil svou kandidaturu v prezidentských volbách vypsaných pro rok 2015. Prezidentka neovládla své emoce a potrestala ho společně s dalším 20 miliony obyvatel provincie tím, že mu poskytla finance jen na třetinu plánovaného rozpočtu.

V červenci pak prezidentka prohrála další souboj, když se Hugo Moyano, jeden z bývalých předních mužů kirchnerismu, stal šéfem odborů řidičů kamionů (CGT). Moyano vyslovil nahlas to, o čem se v Argentině spekuluje již dlouho vláda úmyslně manipuluje statistiky a vypočítává inflaci tak, aby byla nižší. Pro příklad lze uvést oficiální statistiku pro červen 2012, která uváděla inflaci 9,9 procenta, zatímco soukromé poradenské firmy míru inflace odhadovaly na 23,96 procenta. Moyanovy požadavky byly přitom jasné: Vláda musí přiznat, že inflace je vyšší, než jakou ji uvádí oficiální statistiky. Dále v otevřeném dopise prezidentce žádal zrušení daňového zatížení příjmů a aby pro každou rodinu vytvořila vláda program, podle kterého dosáhne na určitou sumu. Tento model lze chápat tak, že se jedná o minimální mzdu, ale v rámci celé rodiny. Tato myšlenka není nikterak nová, jedná se o znovuobnovení politiky, která fungovala za vlády Juana Dominga Peróna.

Výsledkem celého rozkolu v prezidentčině táboře bylo, že Moyanem vedená část odborů se formálně odtrhla od CGT, nadále podporujících prezidentku. Moyano zatím své výhružky nenaplnil, ale není příliš pravděpodobné, že by se byl schopen s prezidentkou domluvit.

Zahraničněpolitická agenda Cristiny Kirchner

Klesající preference se podařilo Cristině Kirchner od svého znovuzvolení v říjnu 2011 zastavit pouze dvakrát. Vždy za to vděčila zahraniční politice. V prvním případě si pomohla znárodněním ropné společnosti YPF vlastněné španělským ropným gigantem REPSOL, ve druhém o vystoupení prezidentky v otázce Malvín. Z krátkodobého hlediska se ukázalo znárodnění ropné společnosti jako výborný tah. Při svém projevu se prezidentka ostrou dikcí a s fotografií Evity Perón za svými zády pustila do kritiky ropných korporací, které podle jejích slov kradou bohatství země, aniž by přitom nějak zlepšily životní úroveň jejích obyvatel. Jaka záminka pro celou operaci bylo použito porušení článku dohody, ve kterém bylo Španělům nařízeno investovat do průzkumu a těžby.

Argentina přijala zprávu s nadšením, neboť nevýhodné privatizace z devadesátých let byly dlouhodobě kritizované a staly se trnem v oku mnoha obyvatelům. Po plánovaném znárodnění letecké dopravy se tak v rukou státu ocitla další velká společnost, závislá na zahraničí. A v tomto bodě je nutné zamyslet se nad správností prezidentčiných kroků. Vzhledem k nedostatku vlastních technologií přitom znárodnění nemusí být tak přínosné, jak se očekávalo. Argentina se musí poohlížet po dalších ropných společnostech, které budou ochotné investovat do YPF a podstoupí tak riziko, že by jednou mohly být taktéž vyvlastněny. Další zásadní změnou je prudké ochlazení vztahů se Španělskem, které je největším zahraničním investorem v Argentině.

Z dlouhodobého hlediska tedy bude nezbytné zhodnotit, zda znárodnění ropného průmyslu mělo dopad na další sektory ekonomiky a zda byl zájem investorů ještě více oslaben. Závažné důsledky pro Argentinu také může mít již započatý soud, ve kterém akcionáři REPSOL hromadně podali žalobu a žádají finanční kompenzaci. Žaloba byla hromadně podána v New Yorku u federálního soudu a celá věc se bude řešit mimo argentinské území. Nedostatky v argentinské právní argumentaci pak znamenají, že celá země bude pravděpodobně muset zaplatit požadovanou sumu a také penále. Je tedy vysoce diskutabilní, zda se tento projekt vůbec může zemi vyplatit.

Druhým velkým zahraničněpolitickým cílem současné administrativy je konečné vyřešení sporu s Velkou Británií v otázce Malvín. Od Cristiny Kirchner na toto téma bylo slyšet spoustu tvrdých výroků, pravdou ovšem zůstává, že obě země se tématu při vzájemných stycích raději vyhýbají. V březnu letošního roku prezidentka otevřeně zaútočila na pět ropných společností z Velké Británie (Rockhopper Exploration, Desire Petroleum, Argos Resources, Falkland Oil & Gas LtdyBorders & Southern Petroleum) a nařkla je z tajných těžebních operací v teritoriu náležícím Malvínám.

Argentinská veřejnost byla těmito zprávami velice podrážděná a podpořila svou prezidentku v jejím úsilí. Jednalo se klíčový akt před vystoupením prezidentky před Výborem pro dekolonizaci OSN. Cristina Kirchner v něm prohlásila, že Argentina je připravena obnovit jednání s Velkou Británií o osudu Malvín, které jsou pod její správou od roku 1833. Fernandézová zdůraznila, že je nutné tuto otázku vyřešit co nejdříve a že očekává plnou kooperaci OSN. Nutno podotknout, že v tomto boji není sama. Na její stranu se již postavily prakticky všechny vlády latinskoamerických zemí a nezávislost je častým tématem i na jednání představitelů v rámci OAS nebo UNASUR. Ani to se ale nezdá být dostatečným motivem pro britskou vládu k zahájení oficiálních jednání. Jedním z důvodů může být neochota vyjednávat s prezidentkou, která se již na adresu současné Cameronovy vlády vyjádřila nelichotivě. Dalším pak také to, že vítězná válka na Falklandech stále ještě má svou politickou hodnotu a politikové ve Spojeném království si v současné chvíli nehodlají přidělávat potíže s tak komplikovaným tématem.

V zajetí populismu

Prezidentka je v současnosti v obtížné situaci, kterou se snaží řešit také pomocí zahraniční politiky. Její rozhodnutí však nejsou podložená nějakou dlouhodobou vizí a často spíše vzbuzují dojem neuváženého jednání. Termín cortoplacismo interno tak přesně vystihuje současné argentinské dění, ve kterém je Cristina Kirchner tlačena do obtížných pozic, v nichž se populistickými zahraničněpolitickými kroky snaží získávat důvěru svých spoluobčanů. Vzhledem k posledním zprávám o ekonomickém propadání argentinské ekonomiky bude zajímavé sledovat, jak si stát poradí s nově nabytým ropným průmyslem, tedy odvětvím, které vyžaduje obrovské dolarové investice do technologií.

Malvíny jsou nelichotivou vizitkou kolonialismu Velké Británie. Přístup, který argentinská zahraniční politika dlouhodobě volí, je ovšem nešťastný a spíše než k vyřešení vede ke vzdalování obou stran sporu. S nárůstem těžby v této oblasti bude narůstat také nechuť Velké Británie tyto ostrovy opustit. Nejhorším scénářem by bylo opakování situace před třiceti lety, kdy skomírající vojenská diktatura jako svou poslední šanci zvolila vojenskou invazi, zakončenou boji a zbytečným krveprolitím.

O autorovi:

Ondřej Plachý
plachon1@gmail.com

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru