Volná pracovní pozice: Referent/ka projektového oddělení

27. 3. 2013 Tento obsah není aktuální

Německo zachraňuje euro – mnoho povyku pro nic?

Turbulentní vývoj krize eurozóny se v nedávném období poněkud zklidnil nejen na evropské úrovni (vyjma záchrany Kypru), ale také v rámci německé politiky. V souvislosti s nekončícími vyjednávání o způsobu záchranu společné měny došlo v létě minulého roku k stabilizaci pozic politických stran a také témat, která hýbou politickou reprezentací a také veřejným míněním.

De facto tříletá krize eura dle mnohých expertů a zejména německých novinářů ukázala, že dochází k oslabování německého evropského konsensu u politických stran. V případě FPD experti poukazovali na bouřlivý vnitrostranický vývoj, který mj. znamenal, že FDP použila evropsky negativní témata v předvolební kampani v zemských volbách v Berlíně v roce 2010. Toto rozhodnutí bylo velmi negativně přijato jak experty, tak voliči.

V průběhu vyjednávání fiskálního paktu došlo v případě plánu stabilizace eurozóny a de facto záchrany eura ke krystalizaci témat, která budou horkým bramborem (nejen) německé politiky. Jedná se o způsob hledání společného řešení dluhů jižní části Unie. To v praktickém případě znamená vyvstání tématu společných evropských dluhopisů. Ty jsou označovány jako zásadní krok na cestě k vytvoření jednotné měnové unie. Za všechny lze uvést např. příkladu veřejnou podporu tohoto návrhu Jürgenem Habermasem nebo emocionální výstup Helmuta Kohla kritizující evropskou politiku kancléřky Merkelové.

Letmý pohled na postoje německých stran k problematice evropských dluhopisů naznačuje, že toto téma má potenciál vytvořit novou dělící linii německé evropské politiky. V průběhu výběru kandidátů na post kancléře se jednotlivé strany snažily profilovat na tématu evropských dluhopisů – SPD a Zelení se opatrně vyslovili pro jejich zavedení, CDU/CSU ústy kancléřky Merkelové i přes existující stranické podporovatele společných dluhopisů striktně odmítla jejich schválení. Obdobně pak i FDP a Die Linke.

Kandidát SPD na post kancléře Peer Steinbruck a Jürgen Trittin ze Zelených kritizovali kancléřku, že striktním odmítáním společných dluhopisů zabraňuje reálnému prohloubení integrace. Nicméně realita předvolebního „klidu zbraní“ se vykresluje jinak, než jak zástupci SPD a Zelených v polovině roku 2012 prohlašovali. Zelení a SPD sice chtějí dále prosazovat prohloubení sociální dimenze integrace a shledávají EU jako vhodný prostor pro regulaci trhu, který dle nich způsobil současnou neutuchající krizi. Zejména v případě SPD došlo k tichému vytracení explicitních zmínek o podpoře unijních dluhopisů. Ty byly nahrazeny nejen sociálními tématy integrační politiky, ale příklonu ke společnému řešení dluhů, což v reálné politice znamená velmi rezervovaný postoj k jejich případnému zavedení. S blížícím se termínem voleb dochází ke stále menší zmínce nejen o dluhopisech, ale o EU obecně. Například nedávný vývoj kolem situace na Kypru téměř výhradně opanovali zástupci vládní koalice, neboť opozice se jednoduše nechtěla pouštět s přílišnou vervou do těchto témat.


Krize v eurozóně stála Německo už mnohem více než pár desítek euro. Na druhou stranu Michal Vít v článku pro Mezinárodní politiku tvrdí, že přes různý mediální obraz, konsensus německých politických stran stále existuje. (foto: Wikimedia)

Obě hlavní strany vládní koalice investovaly mnoho politické energie do současné podoby záchrany eura, resp. hlubšího prohloubení integrace. Tento politický kapitál by strany rády zužitkovaly v rámci předvolebního boje, ale naráží na dva zásadní faktory bránící k nastolení těchto témat: ekonomická témata obecně nepaří mezi současné priority voličů a téma záchrany eura je v současné době natolik marginální, že CDU i FDP nastolení této problematiky vyhodnotily jednoduše jako kontraproduktivní. Zejména z hlediska FDP, která se výrazně profiluje na ekonomických tématech, je tato konstelace velmi nešťastná.

Druhým faktorem je obava, že se téma eura stane natolik konfliktním, že bude nutné, aby strany zastávaly jasná stanoviska, na což ovšem v průběhu kampaně není v současné době žádoucí. Z hlediska evropské politiky je tato situace paradoxní – obecně je od Německa očekáváno, že se výrazně zasadí o prohloubení nejen ekonomické integrace, ale zároveň panuje obava o neúměrném (znovu) posílení vlivu Německa v EU. Tohoto faktu si jsou zástupci politických stran vědomi, proto se k leadershipu Německa nebo faktickým integračním plánům staví velmi zdrženlivě. Navíc téma ekonomických záležitostí patří obecně pro německou společnost mezi tradiční oblasti jejich zájmu. Vezmeme-li v potaz stále živou odkaz měnové stability německé marky, je současná do jisté míry schizofrenní pozice Německa logickým vyústěním.

Současné rozložení sil je nepříznivé zejména pro FPD. Liberálové i přes svou minoritní pozici ve vládní koalici byli schopni prosadit značnou část svých priorit v otázce stabilizace eurozóny. Není ojedinělý i názor, že kdyby FPD nebyla ve vládě, měla by EU již společné dluhopisy. Toto úsilí však mimo jiné způsobilo hlubokou krizi FPD, což v kontextu s obecným ne příliš velkým zájmem o evropská témata ze strany voličů staví FPD do výrazně nevýhodné role pro nadcházející volby.

Ačkoli v CDU existuje vnitrostranická opozice vůči současné evropské politice kancléřky projevující se např. pozitivním názorem na téma společných dluhopisů, v zásadních rozhodnutích nikdo nemá velký zájem veřejně oslabovat pozici CDU před volbami. To přiznává v odborných kruzích např. poslanec EP Elmar Brok, který patří mezi nejvlivnější podporovatele společných dluhopisů. CSU problematiku dluhopisů vyřešila skutečně šalamounsky – zemské volby se v Bavorsku konají týden před volbami spolkovými, proto je pravděpodobnost, že by se CSU chtěla „spálit“ tímto tématem minimální.

Při podrobnější analýze nelze nenabýt dojmu, že dochází sice k profilaci politických stran v otázce prohloubení integrace, ale fakticky zůstávají pozice jednotlivých stran relativně stabilní a to i přes různorodý mediální obraz. Již zmíněná kritika německého leadershipu v EU se posouvá do roviny dominance tradičního konsensuálního pojetí německé politiky. I přesto, že si zejména strany vládní koalice uvědomují, že je nutné prosazovat národní priority obzvláště v ekonomické oblasti, princip integrační politiky je i nadále tvořen konsensuální politikou, jejímž základem je shoda a nikoli konflikt. Tento fakt lze ilustrovat na příkladu evropských dluhopisů – strany se sice snaží profilovat na tomto tématu, ale zároveň odmítají, že by docházelo k proměně evropského konsensu podporující integraci EU. Blížící se volby so Spolkového sněmu sice způsobí odkládání důležitých rozhodnutí, ale s největší pravděpodobností nebudou znamenat náhlou paradigmatickou změnu německých priorit. V případě koalice SPD a Zelených by mohlo dojít k drobným „korekcím“ např. v podobě změn ve vedení Bundesbanky a obecně posílení nepřímých vlivů na evropskou politiku.

O autorovi:

Michal Vít, vystudoval Evropská studia na Masarykově univerzitě v Brně, v současné době pracuje v IEP Berlin (Institut für Europäische Politik).
vit.michal@yahoo.com

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru