Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 3. 2011 Tento obsah není aktuální

O střední Evropě bez nostalgie - nesentimentální Visegrád

Co mají společného dva tak rozdílní spisovatelé, jako byli Karel Poláček a Sándor Márai? Žili a psali o střední Evropě jako přirozeném regionu, v němž se protínaly různé kultury, v němž se mísilo křesťanství a židovství, v němž se hovořilo rozličnými jazyky, aby se nakonec skončilo u němčiny, v němž se měšťanství (a maloměšťáctví) stýkalo s levicovou avantgardou i pravicovým nacionalismem. Tohle skončilo s výbuchem nacismu, druhou světovou válkou a následnou expanzí komunismu, přemalováním map a vztyčením železné opony.

Nostalgie po střední Evropě, k níž by měli Poláček i Márai _ každý ovšem jinak _ své výhrady, se objevila před dvaceti lety, kdy se přirozený prostor mezi Německem a Ruskem znovu pokusil najít sama sebe a pro tento účel se vymyslela konstrukce Visegrádské skupiny. Tato nostalgie a intelektuálské sentimentální vzdychání po minulosti bylo ovšem rychle nahrazeno pohledem do budoucna.

Počáteční úkol a účel existence Visegrádu byl především pragmatický: vydělit se ze skupiny postkomunistických států, dát najevo, že zde existují tři země, které se chtějí vrátit tam, kam si myslí, že přirozeně a historicky patří, tedy do Evropy liberálních demokracií.

Každý si bere, co potřebuje

Při příležitosti oslav 20. výročí založení Visegrádu ve slovinské Lublani vzpomínal letos v půli února Géza Jeszenski, v roce 1991 ministr zahraniční Maďarska, jak klíčová byla visegrádská spolupráce pro demontáž třeba Varšavské smlouvy. Tento pragmatický duch Visegrádu zůstal i po dvaceti letech a nynější společenství čtyř států po všech prožitých peripetiích nepřipomíná více než proslulou „bedničku na nářadí“, jak se začala v západním tisku nazývat Severoatlantická aliance _ každý si odsud bere, co právě potřebuje a považuje za důležité, ale jen málo do ní dává a už vůbec vlažně se staví ke společným akcím.

Odsuzovat Visegrád se stalo módou hlavně na konci devadesátých let, kdy byla spolupráce čtyř zemí opravdu na bodu mrazu. Společný cíl, členství v Evropské unii a NATO, se zdál dosažen nebo těsně na dosah a obyvatelé a politici čtyř zemí měli _ především kvůli komunistické periodě _ pocit, že si nemají mezi sebou co říci. Každý vstupoval do EU sám za sebe, každý doma řešil trochu jiné problémy.

Oživení přineslo až založení Mezinárodního visegrádského fondu a jím financované kulturní projekty. Jeden z ředitelů tohoto fondu prohlásil, že to je práce, kterou by měl diplomat dostávat až před důchodem, protože je pozitivní a těžko z něj potom bude zase onen cynický vyjednavač národních zájmů: bohatý strýček jezdí po čtyřech zemích a rozdává peníze a všichni ho mají rádi. Snad možná právě z podhoubí nevládních a kulturních organizací, které čerpají z různých druhů grantů, občas probleskuje idea, že střední Evropa se formou Visegrádu vrací někam tam, kde duchovní spřízněnost prostoru mezi Varšavou, Budapeští, Berlínem a Lvovem chápali ve své době Karel Poláček a Sándor Márai.

Kulturní spolupráce, podporovaná společnými penězi, možná funguje ze všech oborů nejlépe. Pragmatický přístup, dramatická etnická a geografická změna a desítky let komunistické devastace ale prostor střední Evropy proměnily natolik, že vytváření vpravdě společného visegrádského ducha _ čili oživování středoevropské kultury v širším slova smyslu _ je alespoň za současné situace nemožné, nebo přinejmenším krajně obtížné.

Už jen fakt, že společným jazykem komunikace je naprosto nestředoevropská angličtina, dává tušit, že rozehrát v prostoru čtyř visegrádských států více vrstevnatou a přirozenou společenskou, politickou, kulturní i ekonomickou spolupráci je těžké. Duchovní prožívání posledních desítek let je ve všech čtyřech společnostech natolik odlišné, že jen shodnout se na základních východiscích pro společné projekty bývá složité i pro zkušené matadory. Sám zažívám třeba společnou práci na slovníku politických teorií spojených s prostorem střední Evropy a už jen shodnout se na historickém rámci, který je pro Maďary všech ideologií a religiozit jednoznačně určen Trianonskou smlouvou, zatímco pro Čechy a Slováky spíše mnichovským diktátem, je poměrně náročné.

Středoevropská „soft power“

To ovšem neznamená, že Visegrád za dvacet let svébytného fungování po sobě něco nezanechal, že ho máme opustit a nechat zkoumat historikům. To v žádném případě. Spolupráce čtyř zemí vytvořila poměrně zajímavou středoevropskou verzi „soft power“, která se nejviditelněji zhmotňuje pomocí Mezinárodního visegrádského fondu. Tato soft power má v sobě postmoderní rysy v tom, že Visegrád sice nemá žádné společné instituce, ale partneři ze čtyř zemí tak nějak považují za přirozené spolupracovat především uvnitř Evropské unie a na dalších mezinárodních fórech, jejich pocit jisté sounáležitosti pak vyvolává obavy a reakce zvenčí, co vlastně ten Visegrád je a k čemu ho používáme a jestli to není něco víc, než se vlastně tváří.

Právě Evropské unii vděčí visegrádská skupina za své oživení v poslední době zejména v politické rovině. Jako praktické se ukazuje, že čtyři země, mající stejný počet hlasů jako Německo a Francie, mohou vytvořit účinnou lobby uvnitř EU, i když jinak jsou jejich zájmy i uvnitř EU značně odlišné. Slovensko v eurozóně řešilo třeba v době řecké krize úplně jiné problémy než Polsko. Nebo otázka energetické bezpečnosti naučila české politiky dívat se na Polsko ostražitěji a pragmaticky si budovat vlastní přípojky přes Německo, ale přitom všichni uznávají, že je nutné vybudovat severojižní síť ropovodů a plynovodů.

Pragmatická politická spolupráce může být v řadě případů dostatečné pojítko a možná i dvacet let po pádu komunismu je stále nutné na spolupráci čtyři středoevropských zemí takto pohlížet. Demokratická kultura tu stačila vybudovat nové instituce, ale je otázkou, zda stačila zakořenit natolik, že se stala opravdu kulturou každodenního života a jednání, zda pragmatismus schovaný za fasádou právě takových institucí není tím nejdůležitějším motorem rozvoje. Tomu může nasvědčovat stále velký počet různých skandálů ve všech čtyřech zemích

V4 spojených se státními zakázkami a podivným čerpáním evropských fondů. Od toho se potom odvíjí instrumentalizace spolupráce nikoli směrem k vytváření duchovního středoevropského prostoru (nebereme-li za takovou spolupráci různých lobbistů a ždímačů státních rozpočtů a evropských fondů), ale právě k využívání visegrádské spolupráce jako jednotlivého nástroje, nikoli jako systémového činitele a prostředku vzájemného pochopení. Ale i když visegrádská spolupráce (zatím) nejde příliš do hloubky, tak se ukazuje jako nezastupitelný činitel v politické i kulturní rovině.

Jsou to třeba schůzky Visegrádu, na nichž se pravidelně setkávají slovenští a maďarští politici a musejí spolu jednat, i když třeba právě situace mezi oběma reprezentacemi není nejpřátelštější. Je to fórum, které studují balkánské státy jako model, pomocí něhož se lze přiblížit na dohled evropské integraci, je to model, který vtáhl blíže Evropě například ukrajinskou politiku, protože řada projektů a schůzek se odehrává ve formátu V4 + někdo. Visegrádská soft power funguje jako způsob spolupráce _ nebo minimálně způsob vzájemné komunikace politických reprezentací, státních úředníků i třeba nevládních organizací, které brilantně naučily zvládat jak technické žádosti o granty, tak jejich zdůvodňování. Těžko říci, zda právě ze společného vyplňování formulářů na projekty může vzniknout inspirativní duchovní proud nového společného středoevropského myšlení, ale minimálně za pokus to stálo, stojí a bude stát.

O autorovi:

Martin Ehl je vedoucí zahraniční rubriky Hospodářských novin a přednáší na Metropolitní univerzitě v Praze.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru