Czernin Security Forum 2021 is live

27. 12. 2011 Tento obsah není aktuální

Od chaosu k apatii. Dvě desetiletí budování demokracie v Rusku

Ruská federace se ohlíží za dvěma desetiletími postsovětského života. Experti varují, že zemi čeká ještě dlouhá cesta, pokud se chce označovat za fungující stát založený na demokratických principech. Stojí Rusové o to se po ní vydat?

Nadšení, naděje na změny, ochota veřejně vyjádřit podporu myšlenkám a ideálům osobní i občanské svobody to vše se před dvaceti lety, v srpnu roku 1991, zračilo v dychtivých tvářích tisíců demonstrantů, kteří neváhali vyjít do ulic Moskvy a žádat pokračování perestrojky a liberalizace. Reakce odvážné části sovětské veřejnosti na pokus stranických jestřábů o puč tehdy mnohé vyděsila, jiné překvapila, řadu dalších strhla k zmužilosti. Nesporně ale nastartovala sled událostí, které na sklonku roku 1991 vyústily v rozpad Sovětského svazu. Jak se na zánik impéria a následný vývoj v zemi dívají obyvatelé Ruské federace dnes, o dvě desetiletí později?

Často s rozpaky a smíšenými dojmy. Na protivládních protestech svolávaných liberální opozicí na podporu stejných svobod a demokracie, za něž několik osob v roce 1991 položilo život, se dnes scházejí desítky, maximálně stovky lidí. Tím, že rozpad SSSR přinesl lepší život, si dnes nejsou jisti ani mnozí z těch, kdo před dvaceti lety stavěli barikády do cesty tankům jedoucím na pomoc radikálnímu křídlu komunistické strany, které se snažilo odstavit od moci Michaila Gorbačova a zastavit reformy stagnující společnosti.

Těžká devadesátá léta

Experti spatřují důvody takového postoje v 90. letech. Přestože během nich Rusko bylo několikanásobně svobodnější než dnes ať už v oblasti politiky, médií či veřejného života období „budování demokracie“ (respektive uspořádání označovaného za demokracii) bylo pro mnohé Rusy natolik traumatické, že po ekonomickém kolapsu na konci dekády bez větších výhrad přivítali příchod putinovské „vertikály moci“.

Analytička Marie Lipmanová z moskevského Carnegie centra připomíná, že podobně jako v jiných postkomunistických zemích ani v Rusku lidé nebyli připraveni na tvrdý zásah reforem. „Život se náhle stal těžký, neodhadnutelný a nejistý, donekonečna bylo třeba dělat nová a nová rozhodnutí o nejzákladnějších otázkách vlastní existence,“ uvádí Lipmanová. V podmínkách rychle bující korupce, přerozdělování obrovského majetku a náhle se ostřící sociální nerovnosti je podle mnohých názorů těžké vyčítat populaci, která de facto bojovala o přežití, že rezignovala na debatu o budoucnosti země a v neustále se měnící realitě upřednostnila otázky spojené s každodenní existencí.

Chaotickou dekádu označovanou za „lichije děvenostyje“ (volně přeloženo „těžká devadesátá“) dnes řada lidí označuje za ponižující jak v osobním rozměru, tak pro celou Ruskou federaci. Ta náhle nevystavovala světu na odiv kdysi obávanou tvář sovětské supervelmoci. Namísto impéria zůstaly strhané rysy prakticky se rozpadající země, která neví co se sebou a jen obtížně se prokousává posttotalitní transformací.

Svou novou federační identitu hledá Rusko dodnes, stále častěji s pomocí národovecké rétoriky, v některých momentech ne nepodobné sovětské předchůdkyni. Zatímco středo- a východoevropské země založily svou porevoluční podstatu na vymanění se ze sovětského vlivu, postsovětské republiky oslavovaly získání nezávislosti na SSSR (jakkoli jim přinesla často bídu, nejistotu, v některých případech občanskou válku a nakonec i tvrdé autoritářské režimy), Rusko jako přímý nástupce svazu nepociťovalo ani jedno. Nadšení z nově nabyté svobody se dlouho při životě neudrželo a ve chvíli, kdy se na scéně objevil bývalý důstojník KGB Vladimir Putin slibující národu dobytí „ztraceného statusu“, společnost neváhala postoupit část občanských práv výměnou za slibovanou stabilitu, sílu a respekt.

Kupovaná stabilita

O dalších jedenáct let později je zjevné, že hlavní mantry putinovského režimu jsou z převážné části mýtem, který při životě udržují vládní úředníci, státem kontrolovaná média a nakonec i samotní občané. Establishment opřel správu země, obdařené hojnými zásobami nerostného bohatství, téměř výhradně o export strategických surovin. Ten sice zajišťuje příliv prostředků do státní kasy, a zprostředkovaně i souhlas apatické veřejnosti, ovšem pouze pokud se ceny ropy pohybují v patřičné výši. Proklamovanou vnitřní stabilitu, kterou lidé uvádějí v průzkumech veřejného mínění za jeden z hlavních důvodů podpory Vladimira Putina, si Kreml kupuje miliardami posílanými na severní Kavkaz. Téměř denní útoky v Dagestánu a dalších republikách neklidného regionu ale svědčí o tom, že situace je pod kontrolou pouze zdánlivě, nebo přinejmenším velmi křehce.

Změnit se může byť jistě ne okamžitě i příliv prostředků, které štědře plní sociální i rezervní finanční fondy. S nevelkým nadšením pozoruje Moskva pokusy o předhodnocení energetické strategie západní Evropy, které dochází trpělivost se skutečností, že je odkázaná na libovůli Kremlu a jeho vztahy s tranzitními zeměmi, jako je Ukrajina či Bělorusko. Přední ruští ekonomové varují před vratkými pilíři, na nichž země stojí, a vyzývají k diverzifikaci ekonomiky a liberalizaci politiky. Ohlášení kandidatury Vladimira Putina na post prezidenta a průběh téměř dovršeného funkčního období prezidenta Medveděva ale napovídají, že vládní establishment se moci vzdát nehodlá a k uvolnění šroubů se nechystá nebo toho není schopen.

I přesto, že ruská společnost v podstatě rezignovala na část svobod, které měla k dispozici v 90. letech (nebo o ně přinejmenším odmítá usilovat pod vedením liberálně opozičních politiků úzce spojených s problematicky vnímanou dekádou), je zjevné, že i mezi ruskými občany sílí nesouhlas a nespokojenost se stavem věcí. Drtivá většina si stěžuje na korupci, jež v posledních deseti letech během vlády Vladimira Putina dosahuje bezprecedentní úrovně. Ruská blogosféra, reprezentovaná aktivně například populárním právníkem a bojovníkem proti korupci Alexejem Navalným, je plná konkrétní kritiky vládního aparátu. Úplatkářství v Rusku je prakticky bez hranic nejen v nejvyšších patrech politiky, ale i oblastech týkajících se denního života obyčejných lidí. Média jsou plná příběhů o cyničnosti vyděračského systému, v němž se neplatí za lepší či rychlejší výkon, nýbrž za jakýkoli výkon. Bez vstupního poplatku úředníci neúřadují, lékaři neléčí, učitelé nevzdělávají. Důsledky pociťuje Rusko dnes a denně _ dopravní infrastruktura se hroutí, zastaralé lodi a letadla s podle všeho nelegálně získanými technickými kontrolami se potápějí či řítí k zemi, pacienty „léčí“ lékaři s falešnými diplomy získanými za úplatky.

Bez reflexe minulosti to nepůjde

Podle analytického centra Levada by si změnu politické situace přála více než třetina obyvatel. Před prosincovými parlamentními volbami poklesl i dosud více méně neotřesitelný rating premiéra a se vší pravděpodobností opětovného prezidenta Vladimira Putina. Kroky „alfa samce“ ruské politiky podle průzkumu Levada centra schvaluje pouze 60 procent lidí, proti je téměř 40 (oproti dřívějšímu poměru 80:20). Otázkou podle sociologů zůstává, kolik lidí je ochotných dobývat se změny aktivně. Jedním z důvodů dosavadní apatie a pasivity je nesporně skutečnost, že si lidé během vlády Vladimira Putina významně materiálně polepšili a tím pádem mají možnost svobodněji se rozhodovat o svém životě, což bylo za sovětského režimu nemyslitelné. S výjimkou politiky se v současném Rusku každý může prakticky po libosti realizovat, cestovat do zahraničí i odcházet do zahraničí, čehož ke škodě Ruska stále častěji využívá především nejliberálněji smýšlející vzdělaná elita.

Vysvětlení pro toleranci Rusů vůči současnému establishmentu existuje samozřejmě více, jedno související s děním před dvaceti lety nabízí historik hnutí Memorial Nikita Petrov. Podle něho současná ruská společnost čelí důsledkům toho, že po rozvalu Sovětského svazu nikdy nepřijala lustrace, neomezila působení někdejších aktivních spolupracovníků a činovníků sovětského režimu ve státních institucích a aktivní politice, nikdy neotevřela archivy a nezačala se bavit o tom, kde končí „vina“ systému a začíná odpovědnost každého jednotlivce. Neschopnost reflektovat dávnou i moderní historii země a svou vlastní úlohu v ní, byť by to znamenalo přiznání, že šlo o roli nelichotivou, vede k opakování podobného scénáře.

Z rozhovorů vedených s příslušníky nejrůznějších vrstev ruské společnosti vyplývá, že se lidé necítí být součástí dnes už v podstatě širokými masami opovrhovaného „putinovského systému“. Paradoxně i přesto, že ho v konečném efektu pomáhají spoluvytvářet, byť mnozí jen pasivně. Pravděpodobně až ve chvíli, kdy si kritická část společnosti připustí osobní odpovědnost, přijde i ochota věci měnit. Nelze než Rusku přát, aby to byly změny poklidné, směřující k hodnotám svobody a demokracie, které s nadšením očekávaly miliony obyvatel země už před dvaceti lety.

O autorovi:

Lenka Kabrhelová je zpravodajkou Českého rozhlasu v Moskvě.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru