Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 9. 2012 Tento obsah není aktuální

Piňera v půli mandátu: nepředvídané události, studentské protesty a krize reprezentace v Chile

Sebastián Piñera, člen Národní obnovy (RN), byl zvolen v druhém kole prezidentských voleb v roce 2009/2010 v Chile, když porazil Eduarda Freie, bývalého prezidenta (1994-2000) a kandidáta za Concertación. Hodnocení mandátu prvního pravicového prezidenta po téměř 50 letech je po uplynutí více než dvou let jeho funkčního období nejednoznačné. Data ukazují na určitý rozpor mezi pozitivními ekonomickými výsledky a negativním vnímáním veřejnosti. Země se navíc nachází ve stavu krize politické reprezentace, která se projevuje především silným odmítáním dvou hlavních stranických koalic, vládní středopravicové Koalice pro změnu prezidenta Piñery a opoziční středolevicové Concertación.

Ačkoli je zřejmé, že Chile zůstává jednou z nejstabilnějších zemí latinskoamerického regionu, je patrná určitá proměna v tamější společnosti. Na jednu stranu čím dál tím méně občanů sympatizuje s politickými stranami a dalšími důležitými institucemi zastupitelské demokracie v regionálním srovnání podporuje politické strany vůbec nejméně občanů (viz údaje Latin American Public Opinion Project, LAPOP, za rok 2010). Na druhou stranu Chile prožívá nejintenzivnější studentské protesty, které nemají paralelu v období po návratu k demokracii na přelomu let 1989/1990. Těm aktuálním předcházely protesty z roku 2006, kdy vyšli do ulic středoškoláci během tzv. „revoluce tučňáků“ (odkazuje na typické studentské uniformy).

Požadavky současných, především univerzitních studentů však přesáhly sektorové zájmy (školství), vzbudily širší ohlas ve společnosti a studenti také rozšířili repertorium protestů. Mobilizace, které se začaly objevovat ve větších rozměrech v roce 2011, dokázaly proměnit politickou situaci a vládní agendu do té míry, že podmiňují kapacitu vlády přicházet s novými iniciativami, a nastolily otázku fiskální reformy jako nedůležitější téma pro zbytek čtyřletého prezidentského období.

Cílem tohoto článku je popsat nejdůležitější události první poloviny Piñerova mandátu, problémy a výzvy, jimž Chile čelí, a nastínit některá možná vysvětlení současné situace, ve které jak vláda, tak opozice vykazují rekordně nízkou podporu mezi občany. Tato situace se navíc objevuje v době před blížícími se municipálními volbami v říjnu 2012, jejichž výsledky by mohly nastínit, jak dopadnou prezidentské a parlamentní volby konané na konci příštího roku.

Nepředvídané události

Piñera se dostal k moci s příslibem „nového stylu vládnutí“, větší efektivity a dalších reforem. Jeho program byl však pozměněn a pozdržen vzhledem k sérii nepředvídaných událostí, které přesměrovaly pozornost vlády k jiným tématům. V únoru 2010 zasáhlo Chile silné zemětřesení s následnou vlnou tsunami. Tato přírodní katastrofa zanechala více než 500 mrtvých a proměnila rok 2010 v rok obnovy a rekonstrukce země, bez možnosti iniciovat nové vládní reformy. Pouhých šest měsíců poté zůstalo 33 horníků uvězněno více než dva měsíce v zavaleném podzemním dole blízko města Copiapó v severní části země. Díky složité a úspěšné záchranné vyprošťovací akci se nakonec podařilo vytáhnout všech 33 horníků na zemský povrch, a ti se proměnili v národní hrdiny. Tato událost umožnila vládě do určité míry obnovit popularitu a iniciativu, i když jen přechodně.

Třetí nepředvídanou událostí politického charakteru byly některé vynucené změny na ministerských postech a vnitřní konflikty ve vládní koalici. Piñera byl nucen vyměnit některé původní ministry-odborníky za osoby více politicky zakotvené, především za senátory z Nezávislé demokratické unie (UDI), druhé vládní strany s nejsilnější parlamentní podporou. Tento konflikt mezi samotným prezidentem, jeho stranou a UDI narůstal v průběhu uplynulých dvou let kvůli tématům, jako jsou změna binominálního volebního systém či fiskální reformy.

Poslední a nejdůležitější nepředvídanou událostí, která ovládla vládní agendu, byly (již zmíněné) studentské protesty. Požadavky studentů tlumočené Konfederací chilských studentů (CONFECH) zahrnovaly bezplatné školství (zrušení školného), zákaz vytváření zisku v tomto sektoru, větší rovnost a spravedlnost při přijímání studentů, více stipendií a konec zadlužování studentů a zkvalitnění výuky. Vyjednávání o těchto požadavcích, jež zapříčinilo odchod dvou ministrů zfunkce, přesáhly otázky reformy školského systému a vzbudily podporu a zájem u širších vrstev společnosti (a s tím spojená témata jako reforma volebního systému, změna neoliberálního modelu, fiskální reforma) a znovu nastolily otázky společenské nerovnosti a diskriminace.

Všechny tyto události zastínily dobré makroekonomické výsledky. Hrubý národní produkt rostl v letech 2010 a 2011 mezi 5_6 procenty, nezaměstnanost klesla mezi roky 2009 a 2011 na 7,2 procenta, inflace se pohybovala kolem 4 procent a reálná mzda ve stejném období rostla. Také byly schváleny některé dílčí kroky jako například uzákonění šestiměsíční placené mateřské dovolené, příspěvek na bydlení pro střední vrstvy, zrušení sedmiprocentního příspěvku na zdravotnickou péči důchodců a dále byly schváleny poukázky v hodnotě 80 USD pro skoro dva miliony rodin, které by měly kompenzovat nárůst cen v roce 2012.

Politické problémy

Chilský stranický systém byl dlouho považován za jeden z nejstabilnějších a politické strany za páteř politického systému. Nicméně, v poslední době je možné pozorovat určité náznaky opotřebení a vyčerpání, narůstající nedůvěry v politickou garnituru, a země navíc prožívá dříve nevídaný sociální neklid, který zpochybňuje dosavadní fungování chilského politického modelu, jenž až do současnosti vytvářel stabilitu a adekvátní podmínky pro vládnutí v posledních dvou desetiletích. Tato tendence je důsledkem následujících čtyř jevů.

V první řadě souhlas s tím, jak vládne současný prezident, se postupně snižoval do té míry, že podle Centra veřejných studií (CEP) dosáhl na konci roku 2011 rekordního minima 22 procent. Zároveň také klesly sympatie s oběma hlavními stranickými koalicemi, které nedosahují ani 20 procent. Vzhledem k vládní koalici jsou minimálně tři možná vysvětlení. Zaprvé, makroekonomické výsledky se zatím neprojevily na individuální úrovni u občanů. Zadruhé, ekonomická témata nejsou zdaleka nejdůležitější, jak ukazují některé výzkumy veřejného mínění CEP (na rozdíl od bezpečnosti, školství a zdravotnictví). Zatřetí, samotná osobnost prezidenta nevzbuzuje u občanů větší důvěru ve vůdcovské schopnosti.

Situace Concertación reflektuje opotřebení a ztrátu politického kapitálu v důsledku dvou dekád strávených u moci. Přestože její poslední prezidentka Bacheletová (2006-2010) odcházela ze svého úřadu s rekordní oblibou u občanů, už během jejího volebního období byly zaznamenány odchody a vyloučení některých předních představitelů tehdejší vládní koalice. Neshody ohledně výběru koaličního kandidáta do prezidentských voleb dále přispěly ke zhoršení jejího obrazu a do značné míry byly příčinou Freiova neúspěchu. Také v povolebním období pokračovalo vnitřní napětí a diskuse ohledně budoucnosti a udržitelnosti středolevicové koalice, koketování křesťanských demokratů s vládní stranou Národní obnovy, složitý vztah s komunistickou stranou a procesy obnovy uvnitř jednotlivých koaličních stran. Absence silného koaličního lídra a spíše instrumentální podpora většiny požadavků sociálních hnutí přispěly k dalšímu oslabení Concertación.

V druhé řadě, proces výběru prezidentského kandidáta byl jedním z prvků, který nejvíce oslabil Concertación. Kandidatura Freie, jenž představoval spíše návrat do minulosti a který odcházel z prezidentského úřadu značně neoblíbený, a pořádání omezených primárek zapříčinilo odchod mladého poslance Marca Enríqueze-Ominamiho ze Socialistické strany. Enríquez Ominami pak jako nezávislý kandidát získal přes 20 procent hlasů v prvním kole prezidentských voleb, a stal se tak vážnou hrozbou pro oficiálního kandidáta koalice a dokázal, že kandidát z antistranickým a antielitářským diskurzem může být úspěšný.

Zatřetí, politické strany ztrácejí své sociální zakořenění. Podle posledních údajů LAPOP z roku 2010, jen 11,6 procenta Chilanů sympatizuje s nějakou politickou stranou, což je řadí na poslední místo v regionálním srovnání. Toto číslo postupně v uplynulých šesti letech klesalo z původních více než 26 procent v roce 2006. Nízké sympatie vykazují politické strany především u mladších občanů, kteří zároveň tvoří největší skupinu mezi neregistrovanými voliči (registrace byla až donedávna dobrovolná a hlasování nepovinné).

Narůstající odklon voličů od dvou hlavních koalic a fragmentaci stranického spektra je možné pozorovat na lokální úrovni, kde funguje poměrný volební systém pro volbu obecních radních. Pro nadcházející municipální volby se zaregistrovalo 14 politických stran sdružených do devíti kandidátních listin; to představuje výrazný nárůst vzhledem k roku 2004, kdy kandidovalo 10 stran na pěti listinách.

Navzdory všem těmto problémům a mobilizované společnosti nebyly politické reformy na předních místech vládní agendy. Jediné dvě změny se týkají volebních seznamů a samotného hlasování: zápis do seznamů bude automatický a hlasování nepovinné. Tímto způsobem dojde k začlenění přibližně pěti milionů nových voličů, kteří budou moci hlasovat již v nadcházejících obecních volbách, a je těžké odhadnout, jak budou tito občané volit. Jedná se tak sice o zásadní změnu volebního režimu, která však nevyřeší krizi reprezentace systému a politických stran.

Nejisté vyhlídky

Vláda Sebastiána Piñery považuje fiskální reformu, která by měla zlepšit financování školství a částečně odpovědět na požadavky studentů, za svou prioritu pro zbytek čtyřletého volebního období. Z některých posledních dat vyplývá (CEP), že pokles popularity Piñerovy vlády se zastavil a vláda znovu převzala iniciativu v první polovině tohoto roku, avšak scénáře budoucího vývoje jsou nadále nejisté. Pokud vláda dokáže prosadit fiskální reformu v Kongresu, a vyřešit tak konflikt se studenty, mohla by dosáhnout solidních výsledků v nadcházejících obecních volbách, považovaných mnohými za barometr pro nadcházející všeobecné volby v roce 2013. Zůstává však nejistota, jak budou pokračovat studentské protesty v druhé polovině roku 2012 a jak ovlivní veřejné mínění.

Pokud se jedná o Concertación, její další osud záleží na možné reformě volebního binominálního systému, který vytváří silné podněty pro koncentraci stran do koalic, je jedním z hlavních motivů držící tuto středolevicovou koalici čtyř stran pohromadě. Na lokální úrovni její strany už v roce 2008 předložily dvě separátní listiny pro volbu obecních radní: na jedné kandidovali křesťanští demokraté a socialisté, a na druhé Strana pro demokracii, Radikální sociálnědemokratická strana a Komunistická strana. Concertación také bude muset vyřešit otázku prezidentského kandidáta; zatím neprezentovala žádnou zajímavou osobnost, a tak se jako na možnou kandidátku spoléhá spíše na bývalou prezidentku Bacheletovou, která se stále těší vysoké oblibě.

Existuje také ještě jiná možnost: vyjednat kandidatura Enríqueze Ominamiho s podporou Concertación. Jeho potenciál bude záviset na výsledcích jeho Pokrokové strany v obecních volbách. Každopádně je velmi pravděpodobné, že bude kandidovat na prezidenta ať už jako lídr své vlastní strany nebo případně Concertación. Prozatím je jedním z jeho hlavních témat vypracování nové ústavy, což by mohlo zkomplikovat případné vyjednávání se středolevicovou koalicí.

O autorovi:

Tomáš Došek je doktorským studentem Politologie na Universidad de Salamanca a výzkumným pracovníkem Instituto de Iberoamérica.
tomas.dosek@usal.es

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru