13th International Symposium LIVE

29. 10. 2012 Tento obsah není aktuální

Postavení původního obyvatelstva jako velké politické téma současnosti

Logicky vzato by domorodcem měl být v podstatě každý obyvatel této planety, protože každý je někde doma a klíčové charakteristiky jeho domova ho/ji odlišují od těch, kdo jsou doma někde jinde. V politickém slovníku se však tento, na první pohled univerzální, termín začal používat k označení obyvatel daleko (od Evropy) ležících území, kteří byli na výrazně nižším stupni vojenského, hospodářského a kulturně-civilizačního vývoje. V okamžiku, kdy byli „objeveni“, začala být jejich území a zdroje na těchto územích se nacházející kontrolována a využívána.

Termín domorodec proto časem získal výrazně pejorativní význam, neboť označoval příslušníka nedostatečně civilizované/schopné populace, vůči nimž měli ti vyspělí právo vystupovat z pozice přirozeně nadřazeného a řídícího aktéra. Tyto vztahy se v čase a prostoru vyvíjely a měnily, ale v zásadě je možno konstatovat, že se drtivá většina těch, kteří sami sebe umístili na vyšší stupně pomyslného žebříčku, dopouštěla více či méně skrytého násilí a nespravedlnosti na těch, kteří stáli na stupních nižších. Ke společným rysům, vedle hlavního důvodu, jímž bylo dosažení vlastního prospěchu záborem půdy či třeba objevením drahých kovů, patřila i často úspěšná snaha všechny nemravné činnosti prezentovat jako ušlechtilé a nezbyté aktivity. Jejich konečným deklarovaným cílem nemělo být nic menšího, než „povznesení“ domorodců na vyšší kulturně-civilizační úroveň. Nejznámějšími z nich jsou asi britská koncepce, označovaná jako „břemeno bílého muže“ (The White Man´s Burden), a francouzská „civilizační mise“ (Mission Civilisatrice), ale Velká Británie s Francií v tom rozhodně nebyly samy.

„Kamkoli vkročil Evropan…“

Při zmínce o Velké Británii a Francii jsme se poprvé dotkli „pachatelů“, ale těch byla (a je) celá řada. Vedle klasických západoevropských koloniálních mocností, jejichž příslušníci se s domorodci dostali do kontaktu v zámoří nejprve v Severní a Jižní Americe, později v Austrálii, Africe a Asii, je v kontextu Evropy ještě třeba zmínit Rusko, jež se zhruba ve stejné době, kdy se Španělé etablovali v Novém světě, zmocnilo rozlehlých končin severní Asie. Aniž bychom chtěli Evropany jakkoli obhajovat, je třeba zmínit, že podobně se vůči těm, kteří se nebyli schopni bránit, či jejichž obrana byla slabá, chovali i příslušníci ostatních „vyspělých“ kultur a civilizací Číňané, Indové, Peršané a jiní.

Zásadní rozdíl nespočíval v tom, že by se například Číňané chovali k domorodcům, kteří byli v jejich dosahu, lépe, ale v tom, že se Evropané jako jediní dostali do kontaktu s domorodým obyvatelstvem v globálním rozměru a všude byli „úspěšní“. Faktorem, který onen „úspěch“ podstatně urychlil a zdůraznil, byla decimace původních domorodých populací. Z historického hlediska je bezesporu zajímavé, že nesrovnatelně více než silou zbraní byly nové končiny získány v důsledku devastativního dopadu zavlečených chorob, zejména neštovic, ale v řadě případů i v důsledku vysazení nových druhů fauny a flóry, které domorodcům zkomplikovaly/znemožnily přístup k potravě. Díky tomu domorodé populace všude tam, kde se objevili Evropané, velmi rychle mizely, takže například bystrý pozorovatel Charles Darwin mohl prohlásit: „Kamkoli vkročil Evropan, šla mu v patách smrt domorodců“.

V důsledku ztráty zámořských území, jemuž například po napoleonských válkách nebyli v Americe schopni zabránit Španělé a Portugalci, nebo vnitřní demokratizace, k níž došlo ve Velké Británii a Francii, se v průběhu 19. století přímé negativní dopady působení Evropanů na domorodé populace postupně mírnily. Takovým příkladem může být například postupná likvidace obchodu s otroky, avšak důkazem toho, o jak postupný a nerovnoměrný vývoj se jednalo, může být například notoricky známá situace v Belgickém Kongu. Zároveň je třeba zdůraznit, že téměř všude tam, kde se vliv Evropanů vytrácel, pomyslnou štafetu aktivně převzaly nově se formující elity bílých Američanů, Brazilců, Australanů či Jihoafričanů…

V dnešním světě, v němž již Evropané/běloši dávno nehrají hlavní úlohu, je situace domorodců ještě stále, nebo možná lépe řečeno již zase, velkým politickým tématem. Ukázalo se totiž, že proces dekolonizace, která na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století výrazně proměnila politickou mapu Asie a o zhruba pětadvacet let později i Afriky, situaci domorodých populací nikde ve světě nezměnil k lepšímu. V řadě případů například v Indonésii, ale i jinde v jihovýchodní Asii, a na mnoha místech Afriky, zejména ve vnitrozemských, na suroviny bohatých oblastech, se situace dokonce výrazně zhoršila. Vedle ekonomické i mocenské slabosti řady států a jejich vlád či, zejména v Africe, otevřenému rasismu nových elit, se na neutěšeném stavu rovněž podepsala globální konfrontace mezi Východem a Západem, kdy rozhodující díl pozornosti i zdrojů byl nasměrován do zcela jiných oblastí.

Ve druhé polovině minulého století tak situace domorodců doznala asi největších pozitivních změn v rámci těch demokratických právních států, které na svých teritoriích takto definované populace měly, respektive mají v Austrálii a na Novém Zélandě, nebo v Kanadě. Právě v těchto státech totiž jak na úrovni občanské společnosti, tak na úrovni zákonodárných sborů a exekutiv došlo nejenom k debatám, ale i k přijetí praktických právních a jiných kroků, jejichž společným jmenovatelem bylo zmírnění minulých křivd a vytvoření kvalitativně zcela nových modelů koexistence většinové a původní populace.

Politicko-emancipační vývoj na severu zeměkoule

Pro českého čtenáře snad bude zajímavé, že podobně pozitivní vývoj nastal i v Evropě. První otázkou, kterou je třeba zodpovědět, je, kde, a zda vůbec v Evropě domorodce máme. Řadu čtenářů by mohlo napadnout, že tímto termínem bychom snad mohli označit příslušníky těch etnik/národů, kteří dosud nezískali (Velšané, Baskové, Bretonci), či v minulosti ztratili (Katalánci, Skotové) svůj stát, avšak v jejich případě je používáno termínů národnostní menšiny či autochtonní obyvatelstvo. Jediné místo v Evropě, kde ohledně výskytu domorodců panuje široká shoda, jsou nejsevernější oblasti Norska, Švédska, Finska a Ruska, jež jsou obývány národem Sámů/Laponců. V případě prvních tří jmenovaných států došlo v posledních několika desetiletích k zásadnímu pozitivnímu posunu, pokud jde o zvětšení rozsahu politických i majetkových práv domorodců. Protože podobný vývoj, jak již bylo zmíněno, probíhá rovněž v Kanadě a USA a Rusko, byť oba státy výrazně zaostávají, se rovněž snaží držet krok, jsme na severním vrchlíku Země svědky mimořádně zajímavého politicko-emancipačního vývoje.

Tamější nehostinné, leč surovinově zajímavé pustiny, označované souhrnně jako Arktida, byly v minulých staletích připojeny k dnešním USA, Kanadě, Dánsku (Grónsko, dříve i Island), Norsku, Švédsku, Finsku a Rusku. Původní domorodé obyvatelstvo, často souhrnně (a nepřesně) označované jako Eskymáci, podřízené vládám výše uvedených států, bylo v zájmu „civilizačního pokroku“ nejenom nuceno rezignovat na svůj tradiční způsob života, ale jakožto nedostatečně rozvinuté bylo zbaveno, respektive mu nebyla přiznána, majetkových práv. Právě majetková práva nově přiznaná domorodcům jsou ve většině případů klíčem k možným pozitivním změnám, neboť každá politika, politiku emancipace a odškodnění domorodců nevyjímaje, je finančně velice nákladná. V těchto rozlehlých končinách region Arktidy zabírá téměř třicet milionů čtverečních kilometrů Země (tedy zhruba jednu šestinu veškeré souše), obývaný dnes necelými čtyřmi miliony obyvatel, se skrývá neuvěřitelné přírodní bohatství, ať již v podobě tradičního rybolovu (tedy práv k rybolovu), nebo nově objeveným nalezištím ropy, plynu, drahých kovů a dalších lukrativních komodit.

Politická emancipace v severních oblastech byla zahájena již roku 1944, kdy na Dánsku získal nezávislost Island. Tento krok sice nelze interpretovat přímo jako emancipaci domorodců, ale v souvislosti s Grónském (které Gróňané označují jako Kalaallit Nunaat) se jedná o důležitý precedent, neboť ekonomický potenciál Grónska leží nejenom v centru pozornosti Kodaně a Bruselu, ale i Washingtonu a Ottawy. V Kanadě (domorodci jsou označováni politicky korektním termínem First Nations of Canada) již před několika lety (1999) v severních oblastech státu došlo k vytvoření nového federálního teritoria Nunavut, kde byla výrazně posílena práva domorodců a území jim bylo z větší části předáno do správy. Vedle teritoriálně-emancipačních aktivit je v kontextu severní dimenze nutno zmínit i specifický rámec mezivládních organizací, jakými jsou například tzv. Severská rada (založená v roce 1953), nebo Arktická rada (založená v roce 1996). V rámci jejich orgánů jsou již domorodci zastoupeni na téměř stejné úrovni, jako etablované a respektované státy, respektive jejich státní národy. Jedná se o politické reprezentace Faořanů, Alanďanů (Alandské ostrovy), Gróňanů a Laponců (Sámů) v prvním případě, a šest organizací reprezentujících domorodce v případě druhém: Aleuťané, Athabaskové, Gwichiové, Inuité, Laponci a Ruská asociace domorodého obyvatelstva severu.

I díky shora zmíněným aktivitám došlo v poslední dekádě minulého století k přenesení problematiky domorodého obyvatelstva na globální úroveň na platformu OSN. Rok 1993 byl Spojenými národy vyhlášen za Mezinárodní rok domorodého obyvatelstva a následně léta 1995-2004 za Mezinárodní dekádu domorodého obyvatelstva. Tato aktivita, která v Česku, ostatně stejně jako probíhající Druhá dekáda, vyhlášená od 1. ledna 2005, proběhla či probíhá bez jakéhokoli viditelného zájmu. Mohlo by se zdát, že mezinárodní společenství má na starosti mnohem důležitější úkoly, ale věnovat alespoň pozornost problémům, které se týkají snad až 350 milionů obyvatel Země, kteří jsou dnes označováni za domorodce, by mělo být snad i v našich silách. Za domorodé obyvatele jsou dnes počítáni všichni lidé, kteří žili na nějakém území dříve, než bylo kolonizováno, respektive dříve, než vznikl současný stát, a zároveň dnes představují menšinovou skupinu se svébytnou kulturou, jíž se liší od většinové populace.

Minimální standardy práv domorodého obyvatelstva

Jak už tomu u mnoha podobných aktivit OSN bývá, za všechny zmiňme například ambiciózní plán na redukci nejpalčivějších globálních socio-ekonomických nerovností v podobě tzv. Rozvojových cílů tisíciletí, byly v době vyhlášení První dekády vytyčeny vznešené cíle a velké ambice. Na počátku její závěrečné třetiny však bylo jasné, že navzdory zvýšenému zajmu a mezinárodní pozornosti domorodci nejsou, a ani nebudou schopni vlastními silami prezentovat své zájmy a potřeby na mezinárodním fóru. V rámci druhé dekády byla roku 2007 dosažena v OSN shoda na minimálních právních standardech, ošetřujících individuální i kolektivní práva domorodců, jež byly vtěleny do Deklarace práv domorodého obyvatelstva, speciální práva jim byla následně přiznána například i na půdě Světové banky či Mezinárodní organizace práce. Z jejich znění zřetelně vyplývá, že hlavním problémem je nedostatečná právní ochrana a diskriminace v podobě sociálního a ekonomického vyloučení.

Mezinárodní společenství proto bude usilovat o jejich odstranění a zároveň je vůči všem státům, v jejichž hranicích domorodé komunity žijí, vyvíjen tlak, aby jim byla přiznána a garantována zvláštní práva ve všech věcech, které se přímo či nepřímo týkají jejich životního stylu (včetně budování institucí, které taková témata budou schopny ošetřit a zaštítit na celostátní úrovni), tradičních území a kulturní identity. Pokud se to v posledních letech v zásadě daří v kontextu demokratických států euro-atlantického civilizačního okruhu, v Austrálii či na Novém Zélandu, jedná se ve zbytku světa zatím o chiméru, neboť deklarovaným právům a standardům se tam většinou netěší ani většinová populace.

O autorovi:

Michael Romancov přednáší na Metropolitní univerzitě Praha, je členem redakční rady Mezinárodní politiky.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru