Prezidentské volby v Rumunsku 2014

Rumunská hlava státu je volena v přímých a všeobecných volbách na období pěti let, s možností jednoho znovuzvolení. Dosavadní středopravicový prezident Traian Băsescu, jemuž v té době dobíhal druhý mandát, již nemohl v loňských volbách kandidovat.

Změny na politické scéně

Loňské volbě rumunského prezidenta předcházel důležitý pohyb v rámci tamního politického spektra. Levostředová vládní koalice stran tzv. Sociálně liberální unie (Uniunea social liberală – USL) v čele s premiérem Victorem Pontou, která byla původně tvořena levicovou Sociálně demokratickou stranu (Partidul social democrat – PSD), centristickou Národně liberální stranou (Partidul național liberal – PNL) a spíše pravicově orientovanou, avšak ideologicky často kolísající Konzervativní stranou (Partidul conservator - PC), se totiž v únoru 2014 rozpadla.

Důvodem zániku USL byly koaliční neshody (nesouhlas PNL se socialistickým návrhem zdanění příjmů nad 1 000 euro zvláštní vysokou sazbou, odmítnutí premiéra jmenovat člena PNL Klause Iohannise ministrem vnitra počátkem roku 2014 po odstoupení jeho předchůdce atd.), kvůli nimž z vlády vystoupili ministři z řad liberálů, a tato strana přešla do opozice.

Ve své politické orientaci následně učinila PNL doslova obrat o 180 stupňů poté, co se dohodla s tehdy největší opoziční stranou, pravicově konzervativní Demokratickou liberální stranou (Partidul democrat liberal – PDL), na vytvoření koalice pro nadcházející prezidentské volby a vyslání společného kandidáta do boje o Palác Cotroceni, sídlo rumunského prezidenta. Dohodou předsedů těchto dvou stran, Vasile Blagy (PDL) a Klause Iohannise (PNL) vznikla v červenci 2014 tzv. Křesťansko-liberální aliance (Alianța creștin liberală – ACL). Tato rychlá a radikální změna dobře dokumentuje značnou labilitu rumunského politického systému a slabou ideologickou zakotvenost části politických stran.

Překvapivý vítěz rumunských prezidentských voleb Klaus Iohannis (foto: Facebook/KlausIohannis)

Představení kandidátů

Levice, tedy PSD a menší strana s názvem Národní svaz pro pokrok Rumunska (Uniunea națională pentru progresul României – UNPR), nominovala do boje o prezidentský úřad Victora Pontu. Ten byl také od počátku favorizován jak domácími, tak zahraničními předvolebními průzkumy, jelikož si stabilně držel podporu kolem 40 %. Pravicová koalice ACL poslala do volebního klání Klause Iohannise, tehdejšího předsedu PNL.

Z dalších dvanácti kandidátů uvedu jen ty významnější. Mladá poslankyně a bývalá ministryně regionálního rozvoje a turismu Elena Udrea byla nominována Stranou lidové hnutí (Partidul mișcarea populară – PMP), složenou z příznivců bývalého prezidenta Băseska. Tehdejší hlava státu také Udreu ve volbách otevřeně podpořila. Coby představitel sedmihradských Maďarů kandidoval předseda Demokratického svazu Maďarů v Rumunsku (Uniunea democrată maghiară din România – UDMR) Hunor Kelemen. Především proti němu se ostře vymezuje ultranacionalista a poněkud utopický snílek Corneliu Vadim Tudor, jehož tradičně vysílá do všech prezidentských voleb jeho mateřská Strana Velké Rumunsko (Partidul România Mare – PRM). Za populistickou Stranu lidu-Dan Diaconescu (Partidul poporului-Dan Diaconescu – PP-DD) oznámil svoji kandidaturu její předseda – novinář, politik a mediální magnát Dan Diaconescu. Jako nezávislí kandidáti se pak o prezidentské křeslo ucházeli bývalá ministryně spravedlnosti a pravicová europoslankyně Monica Macovei, dále někdejší liberální premiér Călin Popescu-Tăriceanu a tehdejší šéf rumunské rozvědky SIE a bývalý diplomat Teodor Meleșcanu.

Podrobněji bych se zaměřil pouze na osobnosti dvou nejdůležitějších kandidátů, kteří se utkali ve druhém kole volby. Victor Viorel Ponta (nar. 1972), vystudovaný právník, je od roku 2010 předsedou Sociálně demokratické strany. Od květnu 2012 zastává post rumunského předsedy vlády. Jeho kabinet v červenci téhož roku inicioval v pořadí již druhý pokus o odvolání tehdejšího prezidenta Băseska. Pomocí autoritářských praktik postupně ovládl důležité posty ve státní správě dosazením sobě loajálních osob. Čelil též obvinění z plagiátorství při tvorbě své disertační práce (podrobněji jsem o těchto kauzách pojednal ve svém článku v MP číslo 12/2012). Je podruhé ženatý, otcem jeho současné manželky Daciany je jeden z vlivných členů PSD – senátor Ilie Sârbu, který je momentálně soudně stíhán za své angažmá v pochybném prodeji lesních pozemků na severovýchodě Rumunska.

Klaus Werner Iohannis (nar. 1959) pochází z rodiny sedmihradských Sasů, je tedy příslušníkem německé národnostní menšiny. Náboženským vyznáním je luterán. Vystudoval fyziku a než vstoupil do politiky, pracoval jako učitel tohoto předmětu na střední škole. Jakožto člen politické strany Demokratické fórum Němců v Rumunsku (Forumul democrat al germanilor din România – FDGR) byl Iohannis roku 2000 zvolen primátorem historického sedmihradského města Sibiu. V jeho čele stál až do loňského roku, než se stal prezidentem. Doba jeho vedení znamenala pro Sibiu rozkvět – došlo k rekonstrukci mnoha budov včetně prakticky všech historických památek, investovalo se do dopravní infrastruktury atd. Městu se díky Iohannisově úspěšné komunální politice dostalo značného privilegia tím, že bylo spolu s Lucemburkem vybráno jako Evropské hlavní město kultury pro rok 2007. Iohannis již roku 2013 oznámil, že hodlá usilovat o post prezidenta. Prvním krokem v jeho angažmá v celostátní politice byl vstup do PNL počátkem roku 2013. Původně byl do prezidentského klání za liberály nominován tehdejší předseda strany Crin Antonescu. Ten však svoji kandidaturu stáhl po propadu strany ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014. Tehdy také odstoupil z funkce předsedy PNL a do čela strany byl zvolen Iohannis. Následně došlo k vytvoření ACL a nominace Iohannise do boje o nejvyšší státní funkci. Klaus Iohannis je ženatý, jeho manželka Carmen pracovala dříve jako profesorka angličtiny na gymnáziu v Sibiu.

První kolo volby

Victor Ponta ve své předvolební kampani sliboval mj. zvýšení státní podpory do zdravotnictví a školství, efektivnější využívání evropských dotací, rozvoj kapitálového trhu a prohloubení strategického partnerství se Spojenými státy. Oháněl se rovněž populistickými frázemi, že v případě svého zvolení bude „prezidentem sjednotitelem“, což by sotva mohl splnit, jelikož je z pohledu Rumunů osobou kontroverzní. Má sice řadu skalních příznivců, ale na druhou stranu mnoho lidí jej naprosto odmítá. Ponta ve své kampani rovněž silně hrál na vlasteneckou notu, když na předvolebních plakátech používal hesla jako „Buďme hrdí na to, že jsme Rumuni“, kombinovaná s rumunskými lidovými motivy, typicky přemalovanými vzory na tradičních krojích. Hlavními body programu Klause Iohannise byly především důsledný boj s korupcí, prosperující tržní hospodářství, nezávislost soudců a fungující právní stát, rozvoj zemědělství, dopravní infrastruktury či větší decentralizace státní správy. Billboardy s portrétem Iohannise byly doprovázeny spíše neutrálními hesly „Rumunsko, kde se věci dělají pořádně“ nebo „Méně slov, více činů“, což mělo být reakcí na četná vystoupení jeho protikandidáta v televizi.

První kolo rumunských prezidentských voleb proběhlo v neděli 2. listopadu 2014. Jeho vítězem se dle předpokladů stal Victor Ponta se ziskem 40,44 % oprávněných hlasů. Na druhém místě skončil Klaus Iohannis, jenž obdržel 30,37 % hlasů. Jako další se umístili s velkým odstupem Călin Popescu-Tăriceanu (5,36 %), Elena Udrea (5,2 %), Monica Macovei (4,44 %) a Dan Diaconescu (4,03 %). Volební účast v prvním kole nebyla nijak závratná, činila 53,17 % oprávněných voličů.

Až na drobné výjimky klidný a bezproblémový průběh hlasování v prvním kole byl poznamenán skandálem, který se dotkl přibližně 3,5 milionu Rumunů žijících v zahraničí. Před hlasovacími místnostmi na rumunských zastupitelských úřadech v Paříži, Turínu, Vídni, Mnichově, Londýně, New Yorku a dalších městech se tvořily nekonečné fronty Rumunů, kteří chtěli odevzdat svůj hlas. Z důvodu nedostatku těchto kapacit tak významná část zahraničních Rumunů nestihla odvolit ve vymezeném čase. Protože drtivá většina z nich tradičně hlasuje pro pravicové kandidáty či strany, vznesla opozice v parlamentu, podpořená prezidentem Băseskem, vůči Pontově vládě obvinění z manipulace voleb tím, že nezajistila dostatečný počet volebních místností krajanům v cizině. V Bukurešti a dalších rumunských městech, stejně jako mezi Rumuny v diaspoře vypukly protestní demonstrace, požadující okamžité odstoupení vládního kabinetu za katastrofální organizaci voleb. Lidé živelně skandovali hesla jako „Pryč s Pontou!“, „Chceme hlasovat!“ nebo „Dost bylo plagiátora!“. Dne 10. listopadu 2014 pod tlakem protestů podal demisi ministr zahraničí Titus Corlățean, do jehož agendy spadala organizace voleb v cizině. Na jeho místo byl jmenován neúspěšný kandidát z prvního kola Teodor Meleșcanu.

Vypjatá kampaň před druhým kolem

Jelikož během první volby podle očekávání žádný kandidát nezískal absolutní většinu hlasů (nejméně 50 % plus jeden hlas), oznámil prezident Băsescu termín konání druhého kola voleb na 16. listopad 2014. Postoupili dva kandidáti s nejvyšším ziskem, tedy Ponta a Iohannis. Levicový premiér byl zvýhodněn tím, že mu vyjádřili svoji podporu do druhého kola silnější soupeři, konkrétně Diaconescu, Meleșcanu, Tudor a nakonec i Popescu-Tăriceanu, jemuž Ponta slíbil v případě svého vítězství post premiéra. Naproti tomu prezident Băsescu, Macovei, Udrea a dva další, méně významní neúspěšní kandidáti vyzvali voliče, aby hlasovali pro Iohannise. Předseda UDMR Kelemen zaujal neutrální postoj i přesto, že jeho strana byla tehdy zrovna součástí vládní koalice. Důvodem, proč se nevyslovil ve prospěch Ponty, byl kromě jiného též fakt, že premiér získal podporu silně protimaďarsky zaměřeného Tudora.

Zatímco před prvním kolem se nekonaly žádné veřejné debaty mezi prezidentskými kandidáty, během dvou týdnů vyplňujících časový interval mezi první a druhou volbou proběhlo hned několik televizních diskuzí mezi Pontou a Iohannisem. Z debat vyšel podle názoru médií a průzkumu veřejného mínění lépe premiér. Slabou stránkou Iohannise je, že postrádá charisma a není ani příliš dobrý řečník, proto podle voličů často nebyl schopen dostatečně razantně reagovat na nezřídka ostré výroky svého protivníka.

Před rozhodujícím volebním kláním dostala kampaň hořkou příchuť v podobě vzájemných osobních výpadů na účet protivníka, především ze strany Victora Ponty. Premiér se vůči svému soupeři vymezoval třeba prohlášeními, že „on je pravý Rumun a není možné, aby se prezidentem stal příslušník národnostní menšiny nebo člověk, který není pravoslavným křesťanem“. V tomto ohledu měl Ponta také podporu špiček Rumunské pravoslavné církve. Postavil proti sobě na jedné straně tradiční model rodiny s dětmi, za jehož typický příklad označil sám sebe, a bezdětný pár manželů Iohannisových na straně druhé. Ve stejné době vyplulo na povrch, že primátor Sibiu vlastní celkem šest nemovitostí. Toho se snažil využít ve svůj prospěch Ponta, když obvinil svého soupeře z neoprávněného nabytí majetku. Iohannis se bránil, že všechny domy a pozemky si pořídil z poctivě vydělaných peněz. Případ se na popud premiéra začal přezkoumávat, ale žádné pochybení nakonec Iohannisovi prokázáno nebylo.

Následkem totálního fiaska provázejícího volby v zahraničí pokračovaly protivládní demonstrace. Zejména mladí lidé a občané s vyšším vzděláním se začali mobilizovat přes sociální sítě. Vyzývali se navzájem k účasti při hlasování ve druhém kole a zároveň k podpoře Klause Iohannise, aby zabránili absolutnímu ovládnutí důležitých institucí v zemi ze strany levice. Ve snaze odvrátit klesající podporu své osobě se Ponta snížil k primitivním útokům vůči svému soupeři. PSD nechala vytisknout přibližně 4 miliony letáků s varováním pro seniory, že „pouze Ponta zaručí plnou výši důchodů“ a „Iohannis vám penze oseká“. Posléze je rozeslala prostřednictvím Rumunské pošty. Premiér rovněž vyslovil vůči svému oponentovi zcela absurdní a lživá nařčení, že tento je „zapleten do nelegálního obchodu s dětmi“ nebo že je „agentem zahraničních tajných služeb a usiluje o narušení územní integrity Rumunska“. Iohannis všechna obvinění vyvracel, ale reagoval spíše zdrženlivě a ve svých prohlášeních pouze vyzval voliče, aby hlasovali pro něj, že jenom tak nedojde k posílení moci zkorumpované levice.

Překvapivý výsledek

Druhé kolo se tedy uskutečnilo v neděli 16. listopadu 2014. Účast vzrostla o celých 11 % oproti první volbě, celkově odevzdalo svůj hlas 64,1 % oprávněných voličů. Právě druhé kolo se postaralo o velké překvapení, když už po sečtení zhruba poloviny hlasovacích lístků Ponta veřejně přiznal porážku a poblahopřál svému soupeři k vítězství. Konečný výsledek jeho slova jen potvrdil. Klaus Iohannis obdržel celkem 54,43 % hlasů a jednoznačně tak zvítězil nad Victorem Pontou, jehož podpořilo 45,56 % voličů. Přepočteno na počet voličů, porazil Iohannis se ziskem bezmála 6,3 milionu hlasů svého protikandidáta s více než milionovým rozdílem. Podíváme-li se, jak hlasovali Rumuni z diaspory, zjistíme drtivé vítězství pravicového kandidáta se ziskem téměř 90 % hlasů. Hlasy ze zahraničí tak bezpochyby významně napomohly Iohannisovi ke konečné výhře. Dalším rozhodujícím faktorem byla též masivní mobilizace mladých voličů, kteří hodlali učinit vše pro to, aby se prezidentem nestal Ponta, a tak se navzájem pohnali k odpovědnosti za další vývoj své země.

Situace s volebními místnostmi v zahraničí se opakovala i tentokrát, navíc ještě v horším provedení. V důsledku vyšší účasti v druhém kole se před budovami zastupitelských úřadů Rumunska utvořily ještě delší fronty než předtím. Rozhořčení lidí již přesáhlo únosnou mez. V Paříži a Turíně vtrhl dav čekajících Rumunů krátce před blížícím se koncem volební doby do budov velvyslanectví, resp. konzulátu, a domáhali se hlasovacího práva. Došlo ke střetu s bezpečnostními jednotkami, kdy v Turíně byl proti demonstrantům dokonce použit slzný plyn. Po těchto událostech již bylo zcela zjevné, že Pontova vláda záměrně ponechala nedostatečný počet prostor k hlasování v zahraničí ve snaze zmanipulovat volby ve prospěch premiéra. V reakci na pokračující fiasko s volbami v cizině opět vyšli lidé do ulic ve snaze donutit vládu k demisi. V Bukurešti se vyhrocená nálada brzy proměnila v radost demonstrantů z vítězství Klause Iohannise, jenž téhož dne večer zavítal do centra města mezi dav shromážděných občanů, kteří nadšeně skandovali jeho jméno. Za opakovaný šlendrián v organizaci voleb v zahraničí odstoupil po pouhém měsíci ve funkci ministr zahraničí Meleșcanu.

Na těchto volbách bylo rovněž velmi dobře patrné stále přetrvávající rozdělení Rumunska na historické regiony horským pásmem pohoří Karpaty. Zatímco území, která byla dříve součástí Habsburské monarchie, tedy Sedmihradsko, Banát, Krišana a Maramureš, tradičně volí pravicové strany, v oblastech historických knížectví Valašska (včetně Bukurešti) a Moldavska a také přímořské Dobrudži inklinují sympatie voličů převážně k levici. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Regionální rozdíly se téměř stoprocentně prokázaly již v první volbě. Druhé kolo dopadlo velice podobně, pouze s tím rozdílem, že Iohannis tentokrát získal na svou stranu i některé tradičně levicové župy v jižní a severovýchodní části země. Zatímco poprvé zvítězil pouze v prvním bukurešťském sektoru, ve druhé volbě suverénně ovládl všech šest administrativně správních celků hlavního města.

Rumunské prezidentské volby z loňského roku lze právem označit za průlomové. Nikdy předtím totiž nebylo myslitelné, aby se příslušník národnostní menšiny stal prezidentem v zemi, jejíž obyvatelstvo bylo až dosud považováno za dosti xenofobní, což také Rumuni v minulosti častokrát dokazovali. Dalším přelomovým faktorem je již zmíněná vysoká účast mladší a střední generace ve druhém kole, jež měla za cíl znemožnit Pontovi zisk postu hlavy státu. Iohannise sice mnoho rumunských občanů chápe jako schopného politika a manažera s pověstnou „německou disciplínou“, na druhou stranu celá řada lidí k němu žádné větší sympatie necítí a bere jej pouze jako „menší zlo“. Iohannisovi tak k zisku prezidentského mandátu do značné míry pomohla Pontovou vládou zcela - a nutno říci záměrně – nezvládnutá organizace voleb v zahraničí, jakož i odpor velké části společnosti vůči osobě samotného premiéra, především kvůli jeho autoritářským krokům z nedávné minulosti a arogantnímu jednání s oponenty. Jako průlomový okamžik (byť ne natolik důležitý, aby rozhodl o výsledku) je možno chápat i skutečnost, že vůbec poprvé se v Rumunsku, kde i přes velký posun v posledních letech stále přetrvává spíše patriarchální model společnosti, o funkci prezidenta ucházely také dvě ženy.

Po volbách zanikla koalice ACL, vytvořená pouze za účelem prosadit svého prezidenta, a liberální demokraté (PDL) se dohodli na sloučení s národními liberály (PNL), přičemž nové uskupení i nadále nese označení Národně liberální strana. Premiér Ponta i přes utrpěnou porážku a opakované výzvy k demisi ze strany opozice i dosluhujícího prezidenta Băseska prohlásil, že o rezignaci v žádném případě neuvažuje. V Rumunsku proto opět nastala politická situace podobná stavu tzv. kohabitace, známé z francouzského prostředí, kdy prezident a předseda vlády reprezentují opačné politické proudy. Oba kandidáti, vítěz i poražený, však po volbách zmírnili svoji rétoriku a vyjádřili ochotu ke vzájemné spolupráci. Existuje tedy šance, že moc levicové vlády bude částečně vyvážena aktivním prezidentem zastupujícím zájmy pravice. Nezbývá než věřit, že nakonec dojde k uskutečnění alespoň části důležitých reforem, které nově zvolená hlava státu slibuje prosadit a jež Rumunsko tolik potřebuje k tomu, aby se přiblížilo úrovni starých členských států Evropské unie.

O autorovi:

Filip Šisler,

Použité zdroje:

-România liberă, http://www.romanialibera.ro
-Mediafax.ro, http://www.mediafax.ro
-Gândul, http://www.gandul.info
-HotNews.ro, http://www.hotnews.ro
-Adevărul, http://www.adevarul.ro
-Frankfurter Allgemeine, http://www.faz.net
-Die Welt, http://www.welt.de
-The Guardian, http://www.theguardian.com
-Biroul Electoral Central pentru alegerea președintelui României din anul 2014, www.bec2014.ro