Recenze: Krátké dějiny antisemitismu. Kde se zrodila nenávist k Židům a proč se pořád vrací

Čtenářkám a čtenářům se díky překladu Vlasty Reittererové a Nakladatelství Paseka dostává do rukou dílo Petera Schäfera, světově uznávaného judaisty, bývalého ředitele Židovského muzea v Berlíně, a v neposlední řadě akademika, který působil např. na Princetonské univerzitě či na Svobodné univerzitě v Berlíně. Tato kniha je již v pořadí třetí autorovo dílo, které se dostává na český trh.

Autor svůj pokus o vyložení krátkých dějin antisemitismu rozdělil do osmi větších celků a závěrečného zamyšlení se nad budoucím vývojem tohoto fenoménu. Již při pohledu na obsah díla je zřejmé, že Schäfer zůstal věrný své expertize, když primárně akcentuje vývoj tohoto fenoménu od období předkřesťanské antiky, raného středověku a osvícenství, kterým věnoval sedm z osmi kapitol, zatímco dějinám 20. století pouze kapitolu závěrečnou.

Krátké dějiny antisemitismu nemají ambici vytvářet univerzální teoretický model antisemitismu či vést širší debatu s bezbřehou existující literaturou o tomto tématu. Naopak, Schäfer, jak sám uvádí, nabízí svůj pohled na antisemitismus a jeho vývoj, resp. „faktografii pro široké publikum“, v níž nechává „promlouvat prameny“. Z geografického hlediska pokrývá autorova diachronní interpretace dějin tohoto fenoménu nejdříve širší geografickou rovinu, kterou autor sleduje při interpretaci vybraných pramenů z období předkřesťanské antiky a nástupu islámu, aby svou pozornost postupně zaměřil na Evropu v období středověku a osvícenství. Nakonec antisemitismus a jeho dopady ve 20. století reflektuje dominantně optikou své rodné země, Německa.

Řecko-římský starověk, nástup křesťanství a islám

Schäfer situuje počátek zrodu antisemitismu do období řecko-římského starověku, přesněji do období helénistického Egypta. V tomto období můžeme pozorovat jednak zrod antisemitských myšlenek, ale také jejich zhmotnění v konkrétní činy. V prvním případě autor odkazuje k perskému období a knize Ester, kde byla vůbec poprvé formulovaná idea „zahubení Židů“. V druhém případě pak autor podává nástin historických událostí, které v roce 38 n.l. v Alexandrii vedly k transformaci antisemitských myšlenek v historicky první pogrom, jehož se Židé stali obětí.

Nástup křesťanství, období pozdního starověku a ustavení křesťanské církve sehrálo v dynamice antisemitismu dle Schäfera tu nejdůležitější roli. Souboj mezi „starými Židy“ a „novými Židy-křesťany“ dává skrze jednotlivé Listy sv. Pavla či postupně přijatá evangelia vzniknout stereotypům o kolektivní vině Židů za smrt Ježíše a zakládá zcela novou dynamiku křesťanského antisemitismu. Na potvrzování „nového Židovství“, které se z teologického hlediska cítilo být pořád židovstvím ohrožováno, se významně podíleli svým protižidovským učením a kázáním také církevní otcové, jako např. Jan Zlatoústý, sv. Ambrož či sv. Augustin.

Z tohoto pohledu není nikterak překvapivé, když Schäfer poukazuje na postavení a vztah islámu k židovství a Židům, který na rozdíl od křesťanství nevnímal židovství jako své ohrožení v teologickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu ohrožení sociálního řádu, který věřícím nabízel. Právní postavení Židů jakožto „lidu Knihy“ bylo tedy „pod islámským panstvím nesrovnatelné s jejich postavením v křesťanském pozdním starověku a křesťanském středověku“. Také moderní islámský antisemitismus, který Schäfer diskutuje v poslední kapitole, odmítá přisuzovat náboženským kořenům, nýbrž jej spojuje s křesťansky determinovaným antisemitismem.

Křesťanský středověk, raný novověk a osvícenství

Pro období křesťanského středověku a raného novověku jsou v kontextu postavení Židů a antisemitismu typické dva základní rysy. Prvním byl protižidovský základ vycházející z Nového zákona, učení církevních otců či protižidovské legislativy pozdního starověku. Tím druhým pak bylo nejisté postavení evropských Židů, které se postupně z ochranného modu přetransformovalo v modus vykořisťování, pronásledování a vyhánění. Toto období mj. dalo vzniknout celé řadě starověkých pomluv a nařčení, jež obviňují Židy z rituálních vražd, zneuctění hostie či z rozpoutání morových epidemií.

S renesančním humanismem a nástupem myšlení, které je namířené proti scholastice a dogmatismu, tyto staré předsudky posílily. Zároveň se ale na základě obnoveného zájmu o hebrejské prameny z řad křesťanských učenců antisemitismus posunul od emocionálně zatížené formy k vědecky orientovanému přístupu, jenž byl především reprezentován dílem Martina Luthera. Lutherova ranní tvorba odkazující k dichotomii „pravého křesťanského židovství“ a „židovství ďábelského“ se v jeho pozdní tvorbě transformovala ve spisy vyzývající k otevřenému zničení židovství, tak jak tomu bylo v případě díla O Židech a jejich lžích (1543). To zcela otevřeně nabádalo k podpalování synagog, ničení domů Židů, k zabavování jejich knih, k zákazu půjčovaní peněz atp. Není divu, jak dokládá Schäfer, že tyto Lutherovy antisemitské myšlenky se chtě nechtě díky knihtisku a německému jazyku, ve kterém byly formulovány, staly později hlavními zdroji při budování národního socialismu v Německu.

V průběhu osvícenství se antisemitismus stal v podstatě společensky akceptovaným fenoménem. Boj osvícenců byl namířen proti náboženství (křesťanství), a jelikož křesťanství ze židovství vzešlo, muselo být ze své podstaty namířené také proti němu. Antisemitismus se stal společnou základnou jak stoupenců, tak i odpůrců osvícenství. Na tomto místě začíná Schäfer mnohem více obracet svou pozornost k dynamice antisemitismu v Německu. S postupnou emancipací německého národa začíná poukazovat na proměnu antisemitismu, který se postupně transformuje ve fenomén, čerpající své ideové zdroje více z politických a nacionalistických myšlenek nežli z náboženského antijudaismu. Na konci 19. století tyto zdroje doplnila rasová teorie, z jejichž předpokladů čerpala většina hnutí, stran a svazů založených v císařském Německu.

Od světových válek po současnost

Dějinnou trajektorii antisemitismu ve 20. století interpretuje Schäfer skrze „předpeklí“ Výmarské republiky, která v sobě inherentně zahrnovala všechny projevy antisemitismu císařského Německa. Samotné události holocaustu (autor užívá hebrejského termínu šoa), antisemitismus ve své dosud nejstrašnější podobě, autor nevnímá jako civilizační zlom, nýbrž jako „konec civilizace, jak ji známe“. Tuto skutečnost demonstruje pozvolné přijímání a vyrovnávání se s těmito událostmi. V kontextu poválečného vývoje antisemitismu předkládá zajímavé příspěvky, které postupně diskutují problematiku antisionismu, islámského antisemitismu či debatu kolem hnutí BDS. Schäfer sám navrhuje termín antisionismus kvůli jeho anachroničnosti úplně opustit. Na reakci německých a dalších světových židovských intelektuálů, kteří kritizovali spolkovou vládu Německa, jež ztotožnila BDS s antisemitismem, pak autor demonstruje, jak komplexní a komplikovaná je soudobá debata oscilující kolem těchto pojmů a jak obtížné je demaskovat skutečné výroky obsahující antisemitský základ a odlišit je od těch oprávněně kritizujících Stát Izrael za provádění konkrétních politik.

Dokáže někdy společnost překonat antisemitismus?

Schäfer ve svém nástinu krátkých dějin zaujímá kritické stanovisko jak vůči esenciálnímu, tak strukturálnímu vnímání antisemitismu, protože takovéto modely antisemitismu, jak uspokojivě prokázal v dílčích analýzách jednotlivých dějinných epoch, nikdy neexistovaly v čisté podobě. Sám vnímá antisemitismus jako „variabilní, vícevrstvý a otevřený systém, který se v průběhu své historie obohacuje o nové aspekty a v různých sociálních konstelacích nabývá nových podob“. Podobnou tezi rozvíjel ve svém díle také např. Walter Laqueur, který psal o „měnících se tvářích antisemitismu“ a Schäferovo dílo je mu v hlavních obrysech a argumentačních liniích podobné. Naproti tomu, hloubka a šíře interpretace jednotlivých pramenů sahajících až do předkřesťanské antiky, zvláštní důraz, který Schäfer klade ve své interpretaci poválečného antisemitismu ve 20. století na německý diskurz, nebo omezený prostor, který věnuje otázkám nového antisemitismu, jej však výrazně od Laqueruova díla odlišuje.

Bez ohledu na dějinnou etapu či sociální kontext jsou pro antisemitismus typické dva znaky, ze kterých tyto myšlenky a samotné jednání vyvěrá – strach a nenávist. Nakonec, autor argumentuje, že k „samotnému zapomnění na události šoa nemůže dojít, nesmí dojít a nedojde, neboť zkušenosti z dějin nám ukazují, že antisemitismus nebude nikdy jednou provždy překonán“. Největším úkolem, před kterým jako civilizace stojíme a který se jeví jako obzvláště aktuální v kontextu současného globálního vzestupu krajně-pravicových a populistických aktérů napříč světem, bude jednak prolomit doposud neefektivní schéma „pachatel – oběť“ v širším společenském diskurzu, ale také se zasadit v maximální možné míře a „s plnou znalostí antisemitismu v celé jeho historické dynamičnosti“ o to, že nebudou znovuvytvořené podmínky, ve kterých by „nekontrolovatelná energie s potenciálem zničit lidskou civilizaci“ mohla být znovu uvolněná.

→ Ľubomír Zvada působí jako politolog na Katedře politologie a evropských studií FF UPOL, ve výzkumu se zaměřuje na slovenskou politiku a slovensko-izraelské vztahy.