Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 10. 2012 Tento obsah není aktuální

Sámská politika v Norsku

Sámové, původní kočovní obyvatelé severu Skandinávie, jejichž tradiční území se rozprostírá mezi krajem Nordland v Norsku a ruským poloostrovem Kola, prošli v uplynulých desetiletích v Norsku, ve Švédsku a ve Finsku rozsáhlou kulturní a společenskou emancipací. Museli si vymoci svá práva na všech třech státech, a to za situace, kdy pozice původních národů v západních zemích nebyla ještě zdaleka tak jistá, jako je dnes. V Norsku mají práva nejrozsáhlejší; ve Finsku téměř srovnatelná a nejméně autonomie se jim dostalo ve Švédsku. Pravda ovšem je, že jejich politické možnosti ve Švédsku jsou stále ještě mnohem větší než ty, které svým národnostním menšinám poskytují jiné vyspělé země, jako například Francie.

Předtím, než se podíváme na počátky sámské emancipace v Norsku, je důležité zmínit některé důležité reálie, které se severního Norska týkají. Nejvíce Sámů žilo vždy v kraji Finnmark a jejich populace je početná i v krajích Troms a Nordland. Přesto všude tam žijí i etničtí Norové, kteří sami neměli situaci zrovna lehkou. Dlouhou dobu platilo, že pokud někdo pocházel z Nord-Norge, bylo to na jihu Norska považováno před za značný handicap. Obyvatelé těchto končin byli často stigmatizováni jako alkoholici a lidé postrádající kulturu obvyklou v tradičních norských oblastech Østlandet (širší okolí Oslofjordu), Sørlandet (oblast mezi Stavangerem a Arendalem, kde se za centrum považuje Kristiansand) či Vestlandet (jižní část západního pobřeží s centrem v Bergenu). Lidé ze severu Norska, ať už Norové, či Sámové, kteří na jih přicházeli zejména za prací, jíž bylo na dalekém severu málo, tak měli bez ohledu na svůj etnický původ již jeden podstatný handicap vis-à-vis norským centrálním úřadům.

Ještě než se pustíme do rozboru etnicity Sámů, jejich jazyka a boje za větší politickou autonomii na Oslo, je potřeba poukázat ještě na jeden důležitý aspekt, a sice vlastnictví půdy. Před počátkem aktivity sámského hnutí (sedmdesátá léta 20. století) patřila většina půdy v severním Norsku státu a soukromé pozemky zpravidla patřily místním Norům, kteří žili usedlým způsobem a jejichž pozemky zahrnovaly okolí domů, pastviny či pole, na nichž toho stejně moc nevyrostlo. Sámové s jejich kočovným způsobem života vlastníky půdy zpravidla nebyli a svá týpí si většinou rozdělávali na půdě státní, třebaže některé jejich vesnice měly trvalejší charakter zpravidla proto, že byl na místě postaven dřevěný kostel či několik dřevěných domků.

Právě jedna taková vesnice, Máze (norsky Masi), stála na místě, kde se měla na řece Altě vybudovat nová vodní nádrž s elektrárnou, která měla podle původního plánu vesnici zatopit. Místní obyvatelé začali proti těmto plánům masově protestovat blokádami staveniště, hladovkami před norským parlamentem či jinými akcemi. Dosáhli tak toho, že přehrada byla sice postavena, ovšem menší, než se původně čekalo, takže k zaplavení vesnice nedošlo. Stát použil pro potlačení občanské neposlušnosti velmi silné oddíly policie; poprvé od druhé světové války došlo na zatýkání občanů za účast na demonstraci. Právě tato akce dokázala jako první sjednotit zájmy Sámů a obnovit jejich zájem o vlastní kořeny a nejen kulturní, ale i politickou autonomii.

Konec ponoršťování

Stejně jako (zejména v 19. století) ve Francii, Belgii či ve Spojeném království, i v Norsku existovala dlouho politika nuceného ponoršťování (fornorsking) národnostních menšin, což se týkalo především Sámů. Cílem bylo vytvořit jazykově a etnicky homogenní norskou společnost. Norský stát začal s touto politikou (tehdy ještě jako součást norsko-švédské unie) v roce 1880, čili ve stejné době, v jaké začaly obdobné politiky právě ve Francii (tzv. vergonha proti francouzským menšinám, zejména proti Okcitáncům) či v Belgii (zde proti Vlámům) a tento trend sílil s přibývajícím národním sebevědomím Norů s tím, že vyvrcholil vyhlášením nezávislosti v roce 1905. Od roku 1880 šlo jen o zákaz vyučování v sámštině, nicméně v prvních letech nezávislého Norska byl přijat úplný zákaz učení sámštiny, či bohoslužeb v sámštině. Právě ve třicátých letech, čili v předválečném Norsku, byl tlak největší sámské děti musely chodit do internátních škol, kde bylo zakázáno mluvit sámsky a kde musely mluvit pouze a jen norsky. Sámština tak zmizela zejména z krajů Troms a Nordland; zůstala pouze v omezené míře v kraji Finnmark a jen tam doznala obnovy po ukončení diskriminačních opatření v roce 1980.

Cesta od zrušení diskriminační politiky státu k nápravě křivd však byla poměrně dlouhá. Sámský parlament byl ustaven již v roce 1989, nicméně bez zvláštních pravomocí měl právo být konzultován norskou vládou ve věcech, jež se týkaly Sámů, a rozdělovat finance na udržení tradičních řemesel. Další pravomoci sámský parlament ve městě Karasjok (sámsky Kárášjohka) dostával až průběžně; v roce 1992 získal možnost spravovat fond na obnovu sámského jazyka, v roce 1993 na podporu sámské kultury. V roce 1994 získal možnost žádat o dotace a financovat sámské historické památky a v roce 2000 možnost financovat školní výuku v sámštině. Mezitím v roce 1997 se norský král Harald V. oficiálně omluvil Sámům za politiku ponoršťování a diskriminaci v minulosti a byl vytvořen fond pro odstraňování křivd z doby její platnosti.

Podstatná změna přišla ovšem až s finnmarským zákonem (Finnmarksloven), který vstoupil v platnost v roce 2005. Šlo o velmi propracovanou pozemkovou reformu v rámci kraje Finnmark, kde veškerá půda v kraji, která do té doby patřila státu, byla rozdělena formou vlastnických práv mezi místní občany. Podle tohoto zákona byla ustanovena agentura zvaná „Finnmarkseiendommen“, čili něco jako „Správa nemovitostí kraje Finnmark“, vedená šestičlennou radou, kde tři členové jsou jmenováni sámským parlamentem a tři samosprávou kraje Finnmark. Tímto dostal sámský parlament první poměrně významnou pravomoc ve správě území, které v Norsku obývají Sámové. Obdobné uspořádání se momentálně vytváří i v krajích Troms a Nordland.

Nedůvěra ve vzdálená centra

Sámský parlament je volen na čtyřleté funkční období v sedmi volebních obvodech, které pokrývají území celého Norska; čili ne pouze území, kde žije určitý podíl sámské populace. Podle zákona o Sámech (Sameloven) má volební právo každý občan, který se považuje za Sáma, kdo mluví sámsky nebo měl předky až o tři generace nazpět etnicky sámské _ čili předky, kteří buď mluvili sámsky, nebo se ve sčítání lidu přihlásili k sámské národnosti. Sámský parlament má 39 poslanců z různých politických stran, lokálních i celostátních. Nejsilněji je v současné době v parlamentu zastoupená Norská strana práce (Arbeiderparti; Ap) se 14 mandáty a Norské sámské hnutí (Norske samers riksforbund; NSR) s 11 mandáty. Další poslance mají již pouze v množství od jednoho do tří poslanců následující strany: Árja, strana orientující se na prosazování sámských tradic, celostátní Strana pokroku (Fremskrittspartiet; Frp), konzervativní celostátní Høyre a čtyři menší sámské lokální politické strany, které mají dohromady 6 poslanců. Co je zajímavé, že v sámském parlamentu, ani při volbách do něj, neměly prakticky žádný úspěch jinak na celostátní úrovni relativně úspěšné politické strany jako křesťanská Kristelig Folkeparti, liberální Venstre, radikálně socialistická Sosialistisk Venstreparti (SV) či agrárnická Senterpartiet (Sp). Z těchto stran jedině Sp v minulosti měla jednoho zástupce v sámském parlamentu, ostatní své kandidáty neprosadily ani jednou.

Navzdory tomu, že jsou Sámové politicky organizovaní v Norsku, ve Švédsku i ve Finsku, a působí tedy mezinárodně a meziregionálně, nejsou příliš naklonění evropské integraci, třebaže v jejich případě by se nabízela spolupráce formou euroregionu. Důvod je ten, že v sámském kolektivním povědomí je velmi silně zakořeněna nedůvěra ke vzdáleným centrům moci _ už Oslo, Stockholm a Helsinky jsou považované za „příliš daleko“; za státní správy, které záměrně ignorují práva místních občanů _ v takovém světle je Brusel představován jako entita, která by v případě větších pravomocí mohla mít na Sámy a jejich budoucnost ještě horší vliv. Ostatně Sámové patří v Norsku spolu s voliči agrárnické Senterpartiet (pocházející zejména ze zemědělského jihu a rybářského západu země) a radikálně socialistické SV (pocházející zejména z Oslo) k největším odpůrcům norského členství v Evropské unii.

Sámové jsou tedy na poměry standardní u evropských malých národů v prosazování svých etnických práv poměrně úspěšní; navzdory tomu, že žijí ve třech až čtyřech (počítáme-li Rusko) státech, nepěstují žádné separatistické tendence jako například Kurdové, Baskové či Katalánci, kteří žijí rovněž ve více státech, z nichž ani jeden není „jejich“, zato dokázali prosadit svou identitu jako nedílnou součást identity norské, švédské i finské. To je něco, co ještě před několika desítkami let bylo nemyslitelné, aby například oslava norského 17. května v sámském kroji a se sámskou vlajkou byly znakem nikoliv odporu proti státu, ale naopak oslavou toho, že jsou Sámové jeho svébytnou součástí. Příklad Norska a Sámů tak může být zajímavým příkladem pro země, které mají obdobnou historickou zátěž v Evropě i na světě Sámové tak ukazují například Okcitáncům či Bretoncům, že svou kulturu mohou udržet a například Francii, že omluvit se za staré křivdy neznamená povolit uzdu nebezpečnému separatistickému nacionalismu.

O autorovi:

Andrej Ruščák je politolog a nezávislý novinář žijící v Norsku

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru