Volná pracovní pozice: Referent/ka projektového oddělení

1. 8. 2016 Tento obsah není aktuální

Situace po puči rozhodně využije Putin, říká turkolog

Jaká část společnosti stojí po zmařeném puči za současným tureckým prezidentem a existuje vůbec ještě v Turecku rozdělení národa na sekularisty a tradicionalisty? Na otázky Mezinárodní politiky odpovídal přední český turkolog Tomáš Laně. 


Turkolog a bývalý velvyslanec Tomáš Laně. Reprofoto: debatniklub.cz

K čemu podle vás vlastně v noci 15. července v Turecku došlo?
Šlo zřejmě o akci nespokojených důstojníků, kteří měli být na nastávajícím zasedání vojenské rady odvoláni. Podle oficiálního výkladu puč zorganizovali přívrženci duchovního Fethullaha Gülena.

Jsou současné obří čistky vyvrcholením určitého procesu změn ve vývoji země směrem k autoritářství, nebo jen obranná reakce demokratických mechanismů?
Rozsah čistek ukazuje, že nemohly být předem nepřipravené, že zpackaný puč byl pouze spouštěcím mechanismem. Rozhodně jde o další posílení Erdoğanovy moci. Zrušeno bylo přes tisíc soukromých vzdělávacích zařízení až do úrovně základních škol, dobročinná a zdravotnická zařízení, rozsáhlé čistky proběhly ve státních institucích a na ministerstvech.

Kdo měl v období před pučem moc nad armádou? Byla autonomní, jako v minulých desetiletích, nebo podřízená politikům, jak je to běžné jinde?
Mocenské postavení armády pomáhali zfalšovanými procesy proti jejímu vedení likvidovat právě tzv. gülenisté. S těmi Erdoğan zpočátku spolupracoval. Opřel se o policii a zdálo se, že se mu moc armády podařilo zlomit. Ve chvíli, kdy vyšel najevo korupční skandál ve vládní partaji a u Erdoğana samotného, zahájil Erdoğan proti svému dřívějšímu spojenci kampaň, provedl čistku v policii a v justici a začal naopak propouštět z vězení důstojníky, které před tím pomocí gülenistů odsoudil. Nicméně současný pokus o puč ukazuje, že v armádě existovala ohniska nespokojenosti.

Rozhodující zásah k úplnému ovládnutí armády by měl být proveden na zasedání nejvyšší vojenské rady. Generální štáb by měl být podřízen přímo prezidentovi. Známý komentátor Semih Idiz ale přirovnává armádu k ptáčkovi v Erdoğanově hrsti. Pokud příliš zmáčkne, rozdrtí jej, pokud dlaň povolí, ptáček uletí.

Existuje vlastně vůbec ještě rozdělení tureckého národa na sekularisty a tradicionalisty?
Rozdíly se možná stírají v tom, že jak se změnily poměry, náboženství přestalo být výrazem vzdoru proti armádnímu poručnictví a zároveň vzrostl počet vzdělaných lidí, nastává od náboženství odklon. V počátcích Erdoğanovy vlády, kdy Erdoğan vytvářel dojem, že směřuje k jakési islámské variantě demokracie, mu vyjadřovali podporu i sekulárně orientovaní lidé. To se však určitě změnilo po brutálním potlačení masových protestů vyvolaných odporem k likvidaci istanbulského parku Gezi.

Jaké části společnosti stojí v současnosti za prezidentem Erdoğanem?
Podle výsledků posledních „opravných“ voleb, které byly ovšem zkresleny mohutnou zastrašovací kampaní a mediální převahou vládní, tedy Erdoğanovy partaje, je to téměř padesát na padesát. V těch neovlivněných volbách v červnu 2015, jejichž výsledky Erdoğan odmítl uznat, dosáhla vládní strana jen kolem 41 % hlasů a na její úkor se do parlamentu s poměrně silným zastoupením dostala prokurdská Demokratická strana lidu (HDP). Tehdy by vládnoucí partaj musela jednat o koalici. K divadlu koaličních jednání, která vládní partaj nebrala vážně, skutečně došlo, ale Erdoğan je ihned po vypršení formální minimální ústavní lhůty, zastavil a vyhlásil „opravné“ volby. Tam už, jak bylo uvedeno, zvítězil téměř padesáti procenty.

Erdoğana podporují především konzervativní nižší střední vrstvy na venkově nebo původem z venkova a zajisté i rostoucí skupina lidí, zbohatlíků, kteří na Erdoğanově režimu profitují. V mnoha případech hraje roli i tlak okolí a podřízené postavení chudších vrstev vůči místním autoritám. Proto také Erdoğan pořádá ve svém honosném paláci obří instruktáže pro starosty, kteří mají k voličům nejblíž.

Má vůbec v politice relevantního konkurenta?
Bohužel nemá. Vůdce hlavní opoziční strany, sekulární kemalistické Lidové republikánské strany (CHP) Kemal Kılıçdaroğlu je nevýrazná osobnost, a dlouholetý šéf nacionalistické Strany nacionalistické akce (MHP) Devlet Bahçeli spíše Erdoğana podporuje, zejména pokud jde o silové řešení kurdské otázky. Jeho elektorát není ve smyslu sekularismu či náboženského konzervativismu vyhraněný. Bahçeli má silnou vnitrostranickou opozici, kterou mu pomáhají potlačovat erdoğanovské soudy. Prokurdskou stranu HDP se Erdoğan snaží zničit. Ostatně s tou odmítá jednat i nacionalistická MHP.

Objevují se domněnky, že na místa odstraněných gülenistů ve státní správě se vrátí sekularisté, odstranění před několika lety v rámci kauzy Ergekon. Znamená to, že sekularisté jsou pro Erdogana menším nebezpečím než příznivci Gülena?
Může to tak být. Tento názor se může opírat o údajně rozdělení důstojnického sboru na „atlanticisty“, tedy přívržence Západu a stoupence „euroasijského“, tedy nezávislého směru, kteří jako by následovali původní kemalistickou linii neangažovanosti. Gülenovci jsou opravdu Erdoğanem považování za nepřítele číslo jedna.

Erdoğan nepozval na konzultace do svého paláce představitele strany HDP. Je to proto, že je prokurdská, anebo proto, že ji v posledních volbách masově podpořili právě gülenisté?
HDP je strana, v níž ve volbách v červnu 2015 vložilo naději i mnoho liberálních Turků. Prosazuje nutnost politického řešení kurdské otázky, které Erdoğan zavrhl. Erdoğan se HDP snaží zlikvidovat obviňováním z podpory terorismu jako to s jejími předchůdkyněmi dělaly kemalistické vlády pod patronací armády. K tomu směřuje i zrušení poslanecké imunity. Mezi stíhanými poslanci je samozřejmě nejvíc poslanců za HDP.

Co můžeme od Turecka, jakožto našeho důležitého politického a obranného partnera v následujících měsících čekat?
I když dochází k silnému pnutí se Spojenými státy kvůli Gülenovi, sotva dojde k úplné roztržce či dokonce odchodu/vyloučení Turecka ze Severoatlantické aliance. Turecko a USA jsou strategickými partnery, Turecko je na USA v otázce vyzbrojování závislé, na vyspělých západních zemích zase ekonomicky. Vyloučení z NATO by byl strategicky riskantní akt, který by mohl Turecko vrhnout do náruče Ruska. Omezení či dokonce zastavení západních investic by nesmírně poškodilo tureckou ekonomiku. Ostatně po puči už došlo ke snížení úvěrového ratingu Turecka, což místní ekonomové považují za účelové znevýhodnění země. Pokud jde o dohodu o uprchlících, která nejvíce zajímá EU, od té Erdoğan zřejmě odstoupit nehodlá, i když Turecko nedostane bezvízový styk.

Dokonce nedávno navrhl udělování občanství syrským uprchlíků, což vzbudilo silný odpor na domácí scéně. Opozice to považuje za Erdoğanovu snahu posílit voličskou základnu vládní islamistické partaje. Syrští uprchlíci jsou totiž sunnitští muslimové.

Situace po zmařeném puči rozhodně využije Putin. Tomu už se Erdoğan omluvil, v rámci současných čistek zatkl piloty, kteří sestřelili ruské letadlo, a počátkem srpna pojede na setkání s Putinem do Petohradu.

Tomáš Laně

Tomáš Laně je přední český turkolog, diplomat a překladatel. V letech 1995–1999 působil jako první velvyslanec ČR v Turecku.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru