Spolupráce zemí BRICS klíčem úspěchu v G20
V září roku 2009 na summitu v Pittsburghu posílily země skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) oficiálně svůj status v mezinárodním společenství, když bylo uskupení G20 prohlášeno za nové mezinárodní ekonomické fórum, které nahradí dosavadní tradiční skupinu států G8. Na stejném fóru účastníci také odsouhlasili změnu systému kvót a hlasovacích práv v Mezinárodním měnovém fondu s cílem zlepšit jejich proporčnost vůči zemím BRIC a rychle se rozvíjejícím ekonomikám.
Vliv finanční krize na postavení BRICS v G20
Rozhodujícím momentem pro pozici rozvíjejících se zemí v G20 se stala finanční krize, kdy dynamický růst důležitosti rychle se rozvíjejících zemí v rámci G20 urychlila neschopnost G8 pružně reagovat na situaci spojenou s finanční krizí. Do té doby soustředily zejména země BRIC svou diplomatickou aktivitu na vzájemné posilování vztahů mezi sebou a rozvoj spolupráce s tradičními transatlantickými mocnostmi. Posilování statusu zemí BRIC se shoduje s jejich vstupem na velké západní trhy a s jejich snahou vybudovat mezi s sebou funkční vazby v oblasti obchodu a finančních toků. Země BRIC se také prioritně zaměřily na vytváření systému, který by je pojistil proti finančním a měnovým šokům, tedy usilovaly o akumulaci rezerv a rovnováhu veřejných dluhů.
Tyto rezervy tak zbavily například Indii, Brazílii a Čínu závislosti na Mezinárodním měnovém fondu v případech potřeby nouzového financování. Země BRIC se také více zapojily do rozvíjení regionální integrace a budování regionálních institucí. Představitelé těchto zemí začali posilovat diplomatické vazby s rozvojovými zeměmi a dalšími rychle se rozvíjejícími ekonomikami. Tato potřeba vzájemné spolupráce vyústila v organizaci summitů zemí BRIC v roce 2009, s připojením Jižní Afriky letos na jaře, čímž ze skupiny BRIC vznikla BRICS. Přestože by se mohlo zdát, že země BRICS se před krizí soustředily zejména na budování tzv. vazeb jih_jih, i nadále kladly důraz na své postavení v globální ekonomice a vztahy se Spojenými státy a Evropskou unií.
S příchodem finanční krize se však objevily trendy, které do té doby nebyly natolik patrné. Představitelé zemí BRICS si uvědomili, že silný důraz na autonomní budování institucí a rozvoj jih_jih vztahů nelze za takové ekonomické situace udržet. Přesměrovali tedy svou diplomatickou iniciativu a aktivněji začali podporovat reformy starého globálního pořádku, a to nejen prostřednictvím summitů G20.
Ukázalo se, že země BRICS tváří v tvář finanční krizi nebyly připravené přijmout roli globálního věřitele poslední instance. Přestože mnohé rozvojové země dávaly hlasitě najevo, že se v případě nouze nechtějí obracet na Mezinárodní měnový fond. Pro některé fiskálně citlivější země (např. Indonésie) představoval návrat k MMF pro nouzové financování velmi kontroverzní variantu. Země BRICS však v tomto případě ještě nedokázaly nabídnout pomocnou ruku. Podobná situace se opakuje i dnes, například na summitu G20 v Cannes v předvečer další možné ekonomické krize si mnozí evropští činitelé dělali naději, že by některé ze zemí BRICS mohly EU pomoci z komplikované situace. Ty však nejsou připraveny tento závazek přijmout, a to zejména na politické rovině. Na druhou stranu vliv zemí BRICS v brettonwoodských institucích vzrostl, a to nejen díky vyšším příspěvkům a přerozdělení hlasů směrem od zemí G7 k zemím BRICS a rychle se rozvíjejícím ekonomikám.
V reakci na první finanční krizi se rozvíjející ekonomiky v rámci G20 spojily ve snaze dosáhnout větší decentralizace rozhodování nejen v G20, ale i v jiných institucích s vlivem na ekonomickou globální správu, prosazování rozšíření autority mezinárodních institucí a většího zastoupení zemí, jež nespadají do okruhu uskupení G20. Tato iniciativa vedla k určité dělbě práce mezi těmito zeměmi, rozdělení úloh při prosazování řešení prospěšných zejména pro rozvíjející se a rozvojové země. Následně tedy vedla i k většímu zapojení nečlenských zemí G20 do dialogu nad tématy, o nichž se diskutuje v G20.
Týmová diplomatická práce mezi zeměmi BRICS a rozvojovými zeměmi v G20
Když se ukázalo, že finanční krize přeroste v globální ekonomickou krizi, která dopadne na celý svět, země BRICS začaly požadovat lepší přístup k financování projektů, jež považovaly za potřebné a důležité pro stabilitu svých ekonomik. Zejména Brazílie byla v tomto ohledu velmi důrazná a otevřeně tvrdila, že by mělo například skončit dědičné právo USA a Evropy na klíčové posty v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance. Tento požadavek země BRICS mimo jiné opět zopakovaly ve společném prohlášení letos při náhlé volbě nového šéfa MMF. Země BRICS považovaly v novém rozložení sil za klíčové změnit postoj tradičních ekonomických mocností k jejich dlouhodobým požadavkům na změnu některých účetních pravidel a procedur určujících půjčování finančních zdrojů.
Země BRICS se v této věci spojily a společně lobbovaly za větší dostupnost a pružnost v zajišťování nouzového financování pro zodpovědně řízené rozvojové země, které se potřebovaly vyrovnat s globálním poklesem likvidity. V této otázce se také výrazně angažovala Indonésie, která na londýnském summitu G20 v roce 2009 hrála klíčovou roli v získání dodatečných zdrojů pro regionální rozvojové banky na finanční podporu rozvojových zemí, které se kvůli ekonomické krizi dostaly do problémů. Z tohoto příkladu vyplývá, že v rámci G20 si spolu země BRICS a rozvojové země rozdělily práci za účelem dosažení společných cílů v mezinárodních institucích. Je otázkou, zda se jim podaří tento modus operandi uchovat i do budoucna.
Země BRICS jako reprezentanti nečlenských zemí v G20
Dalším fenoménem, za kterým v rámci G20 stojí zejména země jako například Jižní Korea nebo Jižní Afrika, je úsilí o rozšíření podpory pro rozhodnutí uzavřená na půdě G20 mimo nečleny tohoto uskupení. Tento trend se projevil zejména v událostech spojených se summitem v Korejské republice v roce 2010, kdy se korejští představitelé pokusili zahrnout do diskuse před summitem zástupce širšího okruhu zemí a zjistit jejich postoje k projednávaným tématům. Komunikace s různými regionálními uskupeními, jako jsou například ASEAN, Mercosur nebo Africká unie, umožňuje získat před summity G20 globální pohled na diskutovaná témata a zprostředkovat vliv nečlenských států na vytváření agendy summitů G20. Toto zapojení nečlenských zemí do celého procesu vede k jejich větší ochotě při implementaci rozhodnutí uskutečněných během summitů G20. Dalším příkladem podobné iniciativy je i role Jižní Afriky, která jako jediný africký zástupce v G20 může prezentovat názory celého kontinentu.
Jednou z nových afrických skupin je například uskupení C10, jež sdružuje ministry financí z Kamerunu, Egypta, Nigérie, Jižní Afriky, Tanzanie a guvernéry centrálních bank z Alžírska, Botswany a Keni a guvernéry z Banky států střední Afriky a Centrální banky států západní Afriky. Jižní Afrika jako jeho člen byla postavena do role reprezentanta regionu, který by měl v G20 jednat v zájmu celého kontinentu. Tato pozice rozvojových zemí v G20 má i své limity. Pokud chtějí rozvíjející se ekonomiky dostát své roli regionálního reprezentanta, musejí také převzít odpovědnost za regionální konzultační proces, který vyžaduje nastavení náročné koordinace při zjišťování potřeb a zájmů ostatních rozvojových zemí. Zda tento systém bude fungovat i do budoucna, ukáže v příštím roce summit G20, který se bude konat v Mexiku.
Bude tedy jednou uskupení G20 důležitější než uskupení G8? Mnozí analytici a politici se domnívají, že od roku 2009 země BRICS a rozvojové země budují v rámci G20 a mezinárodní komunity stále důležitější pozici. Přestože země BRICS pracují na změně některých paradigmat v současné globální ekonomické a finanční struktuře, stále existují témata, která nelze přenést z úrovně G8 do G20, například témata týkající se bezpečnosti. Na letošním summitu G8 v Deauville Nicolas Sarkozy prohlásil, že demokratická rodina potřebuje místo k setkávání, a tím jasně vyčlenil některé země z tohoto okruhu. G8 patrně přetrvá v současné neformální podobě a je otázka, jak se v institucionální podobě rozvine fungování G20. Nicholas Sarkozy letos také nadnesl otázku možného sekretariátu G20, ale toto téma se již na agendě letošního podzimního summitu neobjevilo. Vzhledem k spíše neutrálním výsledkům posledního summitu v Cannes lze očekávat, že G20 zůstane ještě nějakou dobu na experimentální úrovni jako fórum, které spojuje různorodé entity s odlišnými názory, jež se do určité míry úspěšně snaží o nalezení kompromisu v mnoha otázkách, a tím i o zavedení nové formy mezinárodní spolupráce.
O autorce:
Alice Rezková