Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

7. 11. 2011 Tento obsah není aktuální

Svět podle českých zahraničněpolitických elit

Jakým způsobem uvažují o současném mezinárodním prostředí a roli České republiky v něm lidé, kteří ovlivňují artikulaci a prosazování české zahraniční politiky? Jaký význam přikládají mezinárodním organizacím i bilaterálním vztahům? Jaká jsou v jejich očích nejdůležitější témata pro příštích několik let? Odpovědi tyto a řadu dalších otázek jsme hledali prostřednictvím průzkumu Trendy české zahraniční politiky, který uskutečnila Asociace pro mezinárodní otázky.

Přestože studium percepce elit patří již dlouhou dobu do hlavního proudu zahraničněpolitické analýzy, v Evropě existuje jen nepatrné množství průzkumů, které by se věnovaly jeho systematickému mapování. Nejznámější z nich je patrně Transatlantic Trends amerického German Marshall Fund, jehož sekce Leaders srovnává vnímání amerických a unijních elit. Na úrovni jednotlivých států jsou čestnými výjimkami projekty Trends der Deutschen Aussenpolitik Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP) z roku 2009 a britský The Chatham House YouGov Survey, který se v letošním roce uskutečnil již podruhé.

Potřebu přenést podobný výzkum do českého prostředí jsme cítili již delší dobu. Rozhodující impuls však přinesl nedávný paralelní proces přípravy tří strategických dokumentů (Koncepce zahraniční politiky České republiky, Bezpečnostní strategie České republiky, Bílá kniha o obraně). Během expertních diskuzí nad pracovními návrhy textů nešlo přehlédnout, do jaké míry se může odlišovat základní uvažování o předpokladech české zahraniční a bezpečnostní politiky. Tyto představy jsme se proto pokusili zmapovat v rámci projektu, který byl realizován v průběhu léta 2011, přičemž vlastní sběr dat proběhl v červnu.

Vzorek respondentů, sběr dat a dotazník

Klíčovým problémem byla definice zahraničněpolitické elity. Vydali jsme se stejnou cestou jako DGAP a zařadili do ní nejen policy-makers s přímým přístupem k rozhodovacímu procesu, ale také opinion-makers, kteří zahraniční politiku ovlivňují nepřímo skrze doporučení, zpětnou vazbu a vliv na veřejné mínění.

Osloveni byli:

  • politici (ústavní činitelé; členové zahraničních, evropských a bezpečnostních výborů Poslanecké sněmovny a Senátu; poslanci Evropského parlamentu; experti parlamentních stran);
  • velvyslanci;
  • vedoucí zaměstnanci státní správy (zaměstnanci MZV ČR od úrovně ředitelů odborů; vedoucí zaměstnanci pro mezinárodní spolupráci dalších úřadů);
  • akademici (vedoucí pracovišť, která se zabývají mezinárodními vztahy, teritoriálními a bezpečnostními studii);
  • zástupci think-tanků a nevládních organizací (ředitelé organizací či jejich tematicky relevantních programů);
  • vybraní novináři.


Celkem bylo osloveno 313 osob, dotazník vyplnilo (částečně či úplně) 114 z nich (36 procent), z toho 85 úplně (27 procent), díky čemuž považujeme vzorek za dostatečně reprezentativní. Co se skladby dle povolání týče, výraznější rozdíl je zde pouze u politiků, kteří tvořili 35 procent oslovených, ale jen 20 procent odpovědí. Skladbu získaných odpovědí dle povolání zobrazuje.
Respondenti byli osloveni prostřednictvím online dotazníku, jehož otázky bylo možné zodpovídat několika způsoby. U největší části z nich byly nabídnuty tři až čtyři odpovědi a respondenti udávali míru svého souhlasu s nimi na škále typu „souhlasím / spíše souhlasím / spíše nesouhlasím / nesouhlasím“. Střední možnost typu „nevím“ byla záměrně vynechána, otázky však bylo možné ponechat bez vyplnění. Respondenti se vyjadřovali ke každé nabízené odpovědi zvlášť; nemuseli tedy vybírat jen jedinou nejpravděpodobnější možnost, ale u každé z nich uvést míru souhlasu. U několika otázek byly nabídnuty otevřené odpovědi. Třetí možností bylo známkování školním způsobem, které bylo použito pro hodnocení bilaterálních vztahů.

Sugestivní způsob nabízení odpovědí může být terčem oprávněné kritiky. Je přirozené, že se v něm do určité míry odráží očekávání autorského týmu, jakkoliv jsme se pokoušeli k přípravě dotazníku přistupovat maximálně objektivně. Tato cesta byla zvolena z čistě funkčního hlediska. Ve shodě se zahraničními průzkumy se domníváme, že jen tak je možné sebrat relativně velké množství odpovědí (dotazník obsahoval 25 otázek) od dostatečně rozsáhlého počtu respondentů. Přirozenou daní je určité zkreslení zakotvené přímo v metodice. Také proto dáváme dotazník i kompletní dataset průzkumu volně k dispozici na webových stránkách pro kritické přezkoumání.

Česká republika ve světě: aktivní a asertivní zahraniční politika

Výsledky průzkumu jsou jednoznačné v tom, že by česká zahraniční politika měla být aktivní a sebevědomá. Devět z deseti respondentů se přiklání k tezi, že Česká republika by měla asertivně hájit své národní zájmy (součet odpovědí „souhlasím“ a „spíše souhlasím“ tento součet používáme i při další argumentaci v textu). Politici by měli usilovat o častější obsazování významných mezinárodních postů českými kandidáty (93 procenta) a obecně více přicházet s vlastními iniciativami (72 procenta). Pokud jde ale o posouzení současné situace, 83 procenta hodnotí působení českých politiků v mezinárodní aréně jako neúspěšné.

Pohled respondentů na možnosti středně velkého státu je střízlivý. Dvě třetiny považují Českou republiku za sebevědomého a suverénního aktéra, nicméně 58 procent zároveň uvádí, že Česká republika má jen minimální kapacitu ovlivnit mezinárodní dění. Logicky proto převládá příklon k mezinárodním organizacím jako přednostnímu nástroji pro uplatňování českého vlivu (64 procenta). Přitom ale více než třetinový nesouhlas s touto tezí odkazuje k zajímavému fenoménu relativně silné podpory bilateralismu. Česká republika by měla dbát i na využití platformy regionální spolupráce jako významného nástroje prosazování svých cílů.

Hlavní témata: Evropa, energetika, ekonomika

Nejvýznamnějšími zahraničněpolitickými tématy pro příštích pět let jsou vývoj v rámci Evropské unie, energetika/energetická bezpečnost a stav globální ekonomiky. V otevřené otázce se na první dvě místa dostaly odpovědi související s vývojem eurozóny (38 procent respondentů jej zařadilo mezi své tři volby) a Evropské unie jako takové (36 procent), bezprostředně následované energetikou (24 procenta) a energetickou bezpečností (20 procent). Zajištění dodávek energie také dominuje otázce ohledně relevance nabízených témat, za významné je považuje 99 procent respondentů. Více než 90 procent přikládá důležitost kontrole finančních trhů.

Na předních místech naopak chybí tradičněji chápaná bezpečnostní agenda. Mezinárodní terorismus, islámský fundamentalismus, šíření zbraní hromadného ničení nebo vývoj Severoatlantické alinace má pro zahraničněpolitické elity druhořadý význam. Vysoké umístění migrace (šesté nejvýznamnější téma v otevřené otázce, třetí z nabízených možností) naopak vzbuzuje řadu otazníků, zvláště s přihlédnutím k vysoké míře homogenity české společnosti.

Mezinárodní organizace, Evropská unie a transatlantické vztahy

Všechny z pěti nabízených mezinárodních organizací (EU, NATO, OSN, Visegrádská skupina, Světová obchodní organizace) vychází z průzkumu jako významné, přičemž na Evropskou unii a Severoatlantickou alianci panuje takřka stoprocentní shoda. Teze o „dvou kotvách“ české zahraniční politiky se tím jednoznačně potvrzuje. Pozoruhodně vyznívá výhled pro příštích deset let: 83 procenta očekává další posílení v případě Unie, zatímco 69 procent naopak pokles pro Organizaci spojených národů. U zbylých tří organizací je situace přibližně padesát na padesát.

V případě Evropské unie může překvapit obecně pozitivní výhled respondentů, který je v kontrastu s klišé o českém euroskepticismu. Renacionalizaci evropské politiky připouští jako reálnou možnost jen čtvrtina odpovědí. Dále jsou ovšem výsledky nejednoznačné: Elity za velmi pravděpodobné považují současně rozdělení na vícerychlostní Evropu (88 procent), posilování velkých států (73 procenta) i společných institucí (70 procent). Budoucí Evropská unie by tedy podle nich mohla mít např. podobu dominujícího tvrdého jádra složeného z velkých států a Evropské komise.

Ani scénář budoucnosti eurozóny není nijak zvlášť černý, její rozpad připouští jen necelá desetina odpovědí. Připomeňme však, že jde o data z června, dnes bychom očekávali skeptičtější hodnocení. Překvapivá je velká míra shody mezi hlavními tématy Unie a výše zmíněnými tématy české zahraniční politiky. Opět zde dominují vývoj EU/eurozóny, energetika/energetická bezpečnost, ekonomická problematika a migrace. Do pozadí naopak ustupuje rozšiřování, které spontánně uvádí jen 14 procent respondentů.

Příští desetiletí transatlantických vztahů by se mělo vyznačovat především stahováním Spojených států z evropských záležitostí, které předpokládá 63 procenta respondentů. Výhled pro spolupráci mezi Spojenými státy a jejich evropskými partnery v konkrétních oblastech je ovšem převážně pozitivní, u šesti z devíti nabízených témat (včetně boje proti terorismu, podpory lidských práv a vztahů s Čínou a Ruskem) elity očekávají zlepšení. Výrazně pesimistická tendence je patrná u změny klimatu a mise v Afghánistánu, kde sestupnou tendenci předpovídají dvě třetiny, resp. tři čtvrtiny odpovědí.

Bilaterální vztahy

Jako nejvýznamnější partner České republiky z výzkumu vychází Německo, které všichni respondenti bez výjimky zařadili mezi pět nejdůležitějších zemí. Následují Spojené státy, Slovensko a Polsko (viz tabulka 1). Velice pozitivní závěr přináší srovnání s hodnocením kvality vztahů (viz tabulka 2) nejdůležitější partneři totiž zároveň patří mezi nejlépe hodnocené. Horší známku než trojku (na školní stupnici) si vysloužily jen Rusko, Čína a Ukrajina. U všech států, na něž se výzkum dotazoval, očekávají elity v příštích pěti letech další zlepšení vztahů, přičemž tato hodnota se pohybuje mezi 96 procenty pro Polsko a 59 procenty pro Rakousko. Zmíněná bilaterální tendence české zahraniční politiky je tedy v nápadné korelaci s hodnocením dvojstranných vztahů.

Závěr

Co tedy výzkum o českých zahraničněpolitických elitách prozradil? Především výraznou podporu aktivní politiky, zejména v regionálním rámci a v mezinárodních organizacích. S tím souvisí i silný pocit sounáležitosti s Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí. U obou organizací jsou očekávání do budoucna opatrně pozitivní, přes dílčí nejasnosti v tom, jak interpretovat očekávání vnitřní diferenciace Evropské unie nebo oslabení transatlantické vazby.

Obecně lze konstatovat, že nejlépe jsou hodnoceny organizace a státy, které k nám mají geograficky nejblíže, s výjimkou setrvale pozitivního hodnocení Spojených států. Skutečnost, že české zahraničněpolitické elity řadí Německo a Polsko mezi nejvýznamnější partnery a současně jim přidělují nejlepší známky v hodnocení kvality vztahů, je nejpozitivnějším zjištěním výzkumu. Dokládá, že od pádu komunismu se vztahy poznamenané historickými spory a vnímanými křivdami podařilo efektivně napravit.

Výzkum také odhalil, že českým elitám leží na mysli především ekonomické otázky a energetika, zatímco hodnotově podmíněné politiky (ochrana lidských práv, rozšiřování Evropské unie apod.) jsou momentálně odsunuty spíše na okraj zájmu.

O autorovi:

Tomáš Karásek, Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru