Terorismus v Sahelu: nové globální bojiště?

Téměř všechny země regionu západní Afriky, předně pak Alžírsko, Mauritánie, Libye, Mali, či Niger, jsou v posledních dvou dekádách zachváceny projevy násilí ze strany nestátních aktérů, kteří si nárokují politickou moc, náboženskou dominanci, či ekonomické zisky. Ačkoliv se Západ při identifikaci hrozby omezuje na termíny terorismus a islamismus, situační realita v oblasti je co do charakteru, motivace, cílů, či taktiky boje jednotlivých skupin mnohem rozmanitější, než by se dle zjednodušených titulků mohlo zdát.

Na pomezí Mali, Alžírska a Nigeru působí v současnosti několik organizací, mezi nimi Al-Káida islámského Maghrebu (AQIM), Hnutí za jednotu a džihád v západní Africe (MUJAO), další odštěpené islamistické brigády a tuaregské povstalecké skupiny. Severozápadní část Sahelu je navíc jen jedním z center působení povstalců v Západní Africe, výraznou roli v regionu hrají také teroristické organizace v Nigérii.

Touaregové v Mali bojují za svůj stát. Jsou mezi nimi islamisté, ale netvoří většinu. Tuaregy dělí především odlišné motivy a způsoby boje, a také kmenová struktura jejich společnosti, píše v článku Martin Dunaj. (foto: Wikimedia Commons/Maghrebia)

Soudržnost a jednotu nehledejme

Základním rysem působení skupin na severu Sahelu je jejich výrazná rozštěpenost s malou rolí pomyslného centra. Vzájemná konkurence, personální ambice, či odlišné cíle předáků způsobují postupné drolení místních povstaleckých skupin. U AQIM je na vině štěpení především její historický odkaz, neboť se formovala z již silně decentralizované alžírské islamistické skupiny GSPC. Fungování na bázi relativně autonomních brigád si skupina zachovala i po roce 2006, kdy se stala oblastní větví Al-Káidy. Nesoudržnost AQIM eskalovala v roce 2011, kdy se od ní zcela oddělila jedna frakce, jež vytvořila separátní islamistickou skupinu MUJAO.

Na konci roku 2012 byl po výrazné kritice z vedení vyloučen také velitel jedné ze čtyř brigád AQIM, Mokhtar Belmokhtar, který byl nejvyšší radou AQIM kritizován mimo jiné za to, že nebere telefon a není ochoten dodržovat pokyny shora. Ten si bleskově na to vytvořil vlastní skupinu „Ti co se podepisují krví“, s níž v lednu letošního roku podnikl útok na plynárenský podnik na jihu Alžírska.

Samotné vedení severoafrické Al-Káidy nevykazuje v současnosti jakoukoliv viditelnou aktivitu. Poslední prohlášení z úst jejího vrchního představitele Abu Musaba Al-Wadouda bylo, i přes intenzivní zapojení členů AQIM v boji proti koalici zahraničních jednotek v Mali, možné slyšet naposled v prosinci loňského roku. Nepřítomnost vnitřní jednoty tak místní Al-Káidě brání ve vyvinutí nějaké dlouhodobé ofenzivy.

Osud rozdělení potkal i Tuaregy reprezentované Národním hnutím za osvobození Azawadu (MNLA), jak Tuarégové nazývají oblast severního Mali, a skupinu Ansar Dine, jež vznikly v roce 2011 jako výsledek odstředivého efektu libyjské občanské války. Ačkoliv v roce 2012 obě skupiny podepsaly dohodu o společné správě odtrženého území na severu Mali, nedlouho poté, co se do konfliktu zapojily i islamisté z řad AQIM a MUJAO, otočili skupiny Tuaregů hlavně samopalů i proti sobě. Následně se od Ansar Dine odtrhlo Hnutí islámského Azawadu (MIA), jež kritizovalo přílišnou radikálnost skupiny a její spolupráci s AQIM a MUJAO. Mezi dělícími prvky Tuaregů jsou tak především odlišné motivy a způsoby boje, a také kmenová struktura tuaregské společnosti.

Jaká je na stole agenda

Jedním z důvodů fragmentace skupin jsou odlišné cíle, které jednotlivé skupiny sledují. Vzato od jihu, tuaregská separatistická MNLA s čistě sekulárně politickou motivací bojuje pouze za osamostatnění severního regionu Mali, kde by bylo náboženství odděleno od státu. Naopak Ansar Dine reprezentuje menšinovou skupinu militantních islamistických Tuaregů, jejichž cílem je nastolení islámského práva šaría v celém Mali. V obecné rovině usilují islamisté o nastolení konzervativní interpretace islámu na vymezeném území, džihádisté mají naopak za primární cíl principiální boj proti Západu.

Právě pod džihádistické uskupení by měla spadat AQIM, na první pohled strategicky geograficky umístěná buňka pionýra globálního džihádu, Al-Káidy. Ke spojení s Al-Káidou však došlo podle mnohých odborníků především ze snahy alžírských radikálů dodat skomírající GSPC více prestiže, nikoliv kvůli ideologické podobnosti, či operativním zájmům. AQIM se navíc formovala hlavně z „technických“ brigád, které v alžírské občanské válce zajišťovaly logistiku a zbraně, nikoliv z řad islamistických fanatiků. Primární charakter seskupení pouštních brigád tak zůstává i po transformaci v odnož Al-Káidy stěžejně kriminální, motivovaný finančním profitem, kdy proklamovaná ideologie funguje spíše jako fasáda a jakési morální ospravedlnění jejich boje.

Podle odhadů ministerstva financí Spojených států si AQIM na výkupném z únosů západních občanů vydělala od roku 2004 až 120 milionů dolarů. Jakkoliv mají někdy požadavky únosců politický charakter, nikoliv však ideologický, v případě AQIM hraje politika druhé housle. Nerealističnost požadavků (většinou si vybrali největší islamistické „celebrity“, jako v Británii vězněného Abu Qatadu) a přístup k vyjednávání vypovídají spíše pouze o deklaratorním významu těchto požadavků. Například i způsob útoků na plynové zařízení v Alžírsku z ledna 2013 vypovídá především o zájmu zachovat zahraniční zaměstnance jako předmět budoucího vyjednávání o výkupném, než o principiálním násilí namířeném proti státním, či západním cílům.

Prostředky boje

Jak již bylo zmíněno, strategie boje AQIM se už víc jak dekádu téměř výhradně, s výjimkou zapojení do nedávného vojenského konfliktu na severu Mali, soustředí na únosy západních občanů, za něž následně požadují výkupné. Od roku 2006 se frekvence únosů ze strany AQIM zvedla na 3 až 5 únosů ročně. Za případnou smrt unesených pak může ve valné většině neúspěšná osvobozující operace speciálních jednotek. Poslední útoky na průmyslová zařízení v Alžírsku a Nigeru však ukazují na zvyšující se sofistikovanost útoků a schopnost a ochotu podnikat přepady zabezpečených zařízení a nikoliv již pouze neozbrojených turistických kolon. Prostřednictvím napojení na nigerijskou teroristickou skupinu Boko Haram a somálskou Aš-Šabáb, kterým AQIM údajně dodává výbušniny nebo jimž zajišťuje výcvik členů, se také AQIM nepřímo podílí na terorismu mimo oblast vlastního působení.

Tuaregové naopak vedou již několik desetiletí gerilové povstání, kdy využívají standardní taktiku jednorázového útoku s následným stažením (tzv. hit and run). Obvykle skupinovými přepady útočí na vojenská zařízení, načež se stáhnout zpět do svého útočiště, jehož základ tvoří pohoří na severu Mali. Osvojenou taktiku pouštního boje i s bohatým arzenálem přinesli do řad tuaregských velitelů bývalí důstojníci jak malijské, tak libyjské armády, kteří tak vojenské kvality a kapacity Tuaregů značně navýšili. Existují zprávy, že se Tuaregové kromě gerilové války zapojují také do únosů západních civilistů v oblasti Sahelu. Unesení se však následně vždy dostanou do rukou členů AQIM, pravděpodobně za finanční, či materiální odměnu, únosy tedy nejsou přímo součástí tuaregské taktiky boje, ale spíše jen prostředek vlastního obohacení.

Jeden z faktorů, který umožňuje působení povstaleckých skupin v Sahelu je snadné šíření zbraní v regionu. Ty se dají získat ilegálním obchodem, odkloněním z itineráře armád okolních zemí, či pašováním, jemuž se všechny dotyčné skupiny aktivně věnují. Zásadním problémem v současnosti přitom zůstává nejen volně se pohybující přebytek zbraní dodaných předloni libyjským rebelům, ale také ilegální prodej oficiálních zbraní libyjské armády povstalcům na jihu země.

Čemu tedy čelíme?

Z nedávných událostí v Mali se nedá vyvozovat, že by severoafrický region čelil vzedmutí islámského radikalismu a militantismu, z něhož by mohly přímo plynout bezpečnostní hrozby i pro Evropu. Islámští radikálové jsou obecně velice agilní ve využívání prostředí politického vakua a nestability, které bylo v Mali vytvořeno postupným rozkladem malijského správního aparátu a novou vlnou boje za samostatnost ze strany Tuaregů. V Sahelu cíleně působí separatistická sekulární skupina s jasným programem a skupiny, jež pouze využívají místní absenci práva a prostředků na jeho efektivní vymáhání.

Potenciálně největší hrozbou pro stabilitu regionu jsou Tuaregové z MNLA, s nimi však v malijská vláda podepsala v polovině června dohodu o příměří. Zbylé skupiny mají maximálně jen radikálně islamisticky laděné charaktery, jejich primární cíl už však vůbec nespočívá v ideologické konfrontaci Západu ve jménu Islámu. Západní turisté se stávají obětí, protože jsou jejich vlády za ně ochotny platit výkupné v milionech dolarů. Situace v Sahelu se tak liší od někdejších politicky motivovaných únosů vojáků a civilistů ze strany Palestinců, i od doktrinálních poprav unesených rukou islamistických radikálů v Saudské Arábii či Iráku.

Ačkoliv skupiny regionu mezi sebou vytvářejí vazby, dlouhodobá a efektivní kooperace mezi nimi je díky vnitřním rozdílům nepravděpodobná, a pokud k nějaké spolupráci dochází, je nárazová a vedena pouze z pragmatických motivů. Zásadní však je, že islamistické skupiny popuzují svou brutalitou a radikálností i místní obyvatelstvo. Ano, schopnost poštvat proti sobě národní i mezinárodní společenství ochotné proti nim i vojensky zakročit svědčí o nepřehlédnutelné roli povstaleckých skupin v regionu. Ochota poštvat proti sobě i místní obyvatele nicméně vypovídá o významném nedostatku racionálního uvažování, který nakonec způsobí, že si budou sahelští islamisté bez jakékoliv podpory, ideologické zakotvenosti, pouze s penězi skrytými kdesi v afrických horách, architekty svého vlastního rozkladu.

O autorovi:

Martin Dunaj, působí v Prague Security Studies Institute (PSSI) a Informačním centru NATO.