Uctění památky obětí deportací 25. března
Zatímco komunistická éra formovala osudy Estonska, Lotyšska a Litvy a Evropy obecně, málo se ví o hrůzách komunistických zločinů, zejména v porovnání se zločiny nacismu. Vzhledem ke skutečnosti, že společenský dialog a diskuse jsou dosud nedostatečné, protože řada dokumentů zůstává tajná, je velmi důležité, aby informace o těchto skutečnostech byly dostupné, a aby o nich existovalo povědomí.
Zatímco jsou úmyslně rozšiřovány nepřesné a zkreslené informace o komunistické éře a jejím dědictví a aktivně používány k vytváření zkreslených představ, je existence a šíření pravdivých informací důležitá nejen z principu věci samotné, ale i v souvislosti s evropskými hodnotami a evropskou integrací.
Lennart Meri, president Estonské republiky, svolal 2. října 1998 Estonskou mezinárodní komisi pro vyšetřování zločinů proti lidskosti. Ministr Max Jakobson, který je také předsedou této komise, stejně jako Uffe Ellemann-Jensen, Dr. Paul Goble, Nicholas Lane, Professor Peter Reddaway a Arseny Roginsky dali svůj souhlas k účasti na práci komise. Na konci října 1998, také profesor svobodný pán Wolfgang von Stetten souhlasil se spoluprací na práci komise.
Po prvním zasedání komise ve dnech 26. a 27. ledna 1999 vyšetřování zločinů spáchaných proti estonským občanům nebo na území Estonské republiky během sovětské a nacistické okupace byl stanoven hlavní cíl práce komise. Cílem komise je ustanovit související okolnosti zločinů proti lidskosti, a také relevantní historické pozadí. Výsledek práce komise bude publikován ve zprávě komise v angličtině, aby získaný závěr byl dostupný mezinárodní veřejnosti.
"Ustanovení komise odráží naši naději v Estonsku, že vnesení jasného světla pravdy do záležitosti tragédií minulosti přispěje nejen k usmíření uvnitř naší společnosti a naši další reintegraci do mezinárodního společenství , ale pomůže také předejít opakování podobných tragédií kdekoli na světě. Tato komise je oddaná cíli vyjádřit co nejjasnějším způsobem, k jakým zločinům proti lidskosti v Estonsku došlo. Tento článek je věnován hlavně Estonsku a deportaci Estonců sovětskou mocí. Stejné deportace ve stejném období však uskutečňovala sovětská okupační moc také v Lotyšku a v Litvě.
Krátký úvod pomůže čtenáři lépe pochopit tragédii, která v období dvou sovětských a jedné německé okupace nastala.
Dne 24. února 1918 roku byla v Tallinnu vyhlášena nezávislá demokratická Estonská republika. Nový stát během dvaceti let své existence vytvořil prostor pro rozvoj estonské politiky, kultury a hospodářství. V listopadu 1918 začala Osvobozenská válka (Vabadusõda), která probíhala mezi estonskou armádou a Rudou armádou a která skončila vítěztvím estonské armády. Následovalo podepsání Tartuského míru (Tartu Rahu) 2. února 1920 mezi sovětským Ruskem a Estonskou republikou. Sovětské Rusko se v něm navždy zřeklo nároků na Estonsko a jeho území. Následně bylo Estonsko uznáno dalšími evropskými státy a přijato do Společnosti národů.
Přesto, že byla mezi Estonskem a sovětským Ruském podepsaná mírová smlouva, sovětské Rusko pokračovalo i nadále v pokusech o nastolení sovětské nadvlády nad Estonskem. Například v roce 1924 byl z Leningradu, dnešního Sankt Petěrburgu, řízen pokus o komunistický puč v Tallinnu. V České republice je možné sehnat na DVD film Krvavá revoluce, který pojednává o této události. Jíž dva roky před sovětskou okupací pobaltských států Litvy, Lotyšska a Estonska roku 1940 (tedy v roce 1938) byla Sovětském svazu vytištěna nová mapa, na které Estonsko, Lotyško a Litva figurovaly jako svazové republiky Sovětského svazu.
Podle údajů sčítání lidu z roku 1922 tvořili Estonci 87,6% obyvatel Estonska, podle sčítání lidu z roku 1934 dokonce 88,1%.
Pakt Molotov-Ribbentrop (podepsaný 23. srpna 1939) rozdělil východní Evropu na dvě sféry vlivu: německou a sovětskou. Estonsko se ocitlo v sovětské sféře. Po podepsání paktu pozval Adolf Hitler baltské Němce žijící v pobaltských státech k přesídlení do Německa. Začal Německem organizovaný odsun baltských Němců z Estonska. Po okupaci a anexi Estonska Sovětským svazem (1940) postihly represe všechny národnostní skupiny. Během následující německé okupace v letech 1941 – 1944 (část území až do r. 1945) byli povražděni estonští Židé a Romové. Estonští Švédové zemi opustili.
V důsledku paktu Molotov-Ribbentrop o neútočení (s tajným dodatkem) podepsaného 23. srpna 1939 se Estonsko dostalo do sféry vlivu Sovětského svazu. Pro existenci Estonska (a ostatních pobaltských států) to znamenalo totéž, co pro Československo Mnichov. Během čtyř let, bylo Estonsko okupováno dvěma totalitními velmocemi dokonce třikrát: sovětská okupace trvala od června 1940 do června až října 1941, na podzim 1941 následovala německá okupace, a na ni navazovala znovu okupace sovětská, která trvala až do roku 1991. Po podepsání paktu Adolf Hitler pozval baltcké Němce žijící v pobaltských státech k přesídlení do Německa. Začal organizovaný odsun baltských Němců (od října 1939 do května 1940) dohodnutý během tajných jednání se Sovětským svazem.
V letech 1939-1940 se Estonsko dostalo do zahraničněpolitické izolace a bylo 28. září 1939 donuceno podepsat pod hrozbou použití vojenské síly smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem. Jíž v říjnu 1939 byly na estonské území přemístěny sovětské námořní a letecké síly v počtu 25 000 vojáků. Estonská armáda čítala tehdy 15 000 mužů. 17. června 1940 se nacházelo v Estonsku už 100 000 sovětských vojáků.
Sovětský svaz si 14. června 1940 vynutil ustanovení „lidové vlády“, která požádala Sovětský svaz o začlenění Estonska do Sovětského svazu. Během sovětské okupace v období let 1940 – 1941 a 1945 – 1953 byla prakticky celá elita meziválečné Estonské republiky zavražděna a přes 100 000 estonských civilistů popraveno nebo odvlečeno do pracovních táborů na Sibiři. Před druhou sovětskou okupací uteklo ve strachu z dalšího teroru na západ během pár měsíců více než 70 000 lidí. Estonsko ztratilo během II. světové války jednu pětinu své populace. Estonci, stejně jako Lotyši jsou z evropských národů jediní, jejichž počet se oproti začátku 20 století snížil (úbytek Estonců činí 10%). V roce 1945 byly nově vytyčeny hranice Estonska. Estonsko ztratilo ve prospěch SSSR 5% svého území.
Ačkoli některé z nejstrašnějších pošlapání lidských práv v historii lidstva odehrály před více než půlstoletím, porozumění jejich rozsahu a závažnosti zůstává omezené. Zločiny spáchané nacistickým Německém jsou relativně dobře zdokumentované a zveřejněné, avšak informace o zločinech komunismu jsou neúplné a zkreslené, často jako výsledek politického zájmu bývalých utiskovatelů. Ten na celá desetiletí zabránil justici v tom, aby sloužila poškozeným a jejich rodinám. Povědomí o dědictví totality je nutné k usmíření ve společnostech, které byly rozděleny totalitarismem.
Mise Unitas Foundation spočívá v budování usmíření uvnitř společností a mezi společnostmi rozdělenými totalitarismem. Proto is why Unitas Foundation a Open Republic zorganizovaly první setkání MICC v Estonsku v zimě roku 2011, na kterém se estonsky i rusky hovořící studenti setkali, aby se podíleli na simulaci.
Unitas Foundation společně s NGO Tulipisar a 38 členy Evropského parlamentu zve pobaltské společnosti z celého světa k uctění památky Velkých březnových deportací na 25. březen, den, kdy Velké březnově deportace z roku 1949 začaly.
26. března bylo zapáleno téměř 21 000 svíček na Náměstí svobody v Tallinnu. Původní plán zapálit jednu svíčku za každou postiženou rodinu přerostl v masovou událost, při níž byla zapálena jedna svíčka za každého deportovaného. Událost organizovaly NGO TuliPisar a Estonská akademická organizace ve spolupráci s Unitas Foundation. Na základě úspěchu této události organizátoři doufají, že se vzpomínková akce stane ve všech třech pobaltských státech tradicí.
Nejen pobaltské společnosti z celého světa jsou zvány k tomu, aby se připojily k iniciativě a uctily památku na 25. březen bez podle svých možností. Celosvětové úsilí udržuje živou vzpomínku na lidi, kteří nepřežili pobyt v sibiřských pracovních táborech.
O autorce:
Iivi Zájedová, působí na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity.