15. 10. 2012 Tento obsah není aktuální

USA jsou tam, kde před čtyřmi lety

„Spojené státy jsou ekonomicky i politicky přesně tam, kde byly před čtyřmi lety,“ říká ekonom Milan Zelený pro Mezinárodní politiku. V rozhovoru s Jakubem Jandou se zamýšlí nad minimálními rozdíly mezi oběma hlavními americkými stranami, primátem ekonomiky nad zahraniční politikou a o rozmáhající se ochotě Američanů „žít na dluh“ a spoléhat se na pomoc státu.


V minulých měsících sledoval celý svět souboj o Bílý dům mezi současným americkým prezidentem Barackem Obamou a jeho vyzyvatelem Mittem Romneyem, jenž byl hlavně v jeho závěrečné fázi docela vyrovnaný. Vyhrál nakonec skutečně lepší z obou kandidátů?

Americký systém není kalibrován, aby vyhrál ten lepší. Oba kandidáti jsou kompetentní udržovat status quo, rozdmýchávat víru „v lepší časy“ a manipulovat interpretaci statistik. V amerických volbách rozhoduje skladba obyvatelstva a ta se od mého příchodu do USA podstatně změnila. Etnické a jiné minority se dnes staly rozhodujícími voličskými skupinami. Ideologické dělení na demokraty a republikány je vyvážené, a tak o výsledku rozhodují minoritní hlasy výměnou za státní podporu, státní intervence na záchranu krachujících firem a dříve neznámý princip závisti vůči majetnějším třídám.

Výsledkem toho je nezodpovědnost, zvýšená tolerance vůči danění, žití na dluh, žití na státní náklady a spoléhání na zásahy státu. Nelze již očekávat, že by širší veřejnost chápala ekonomiku a její trendy: politika se soustřeďuje na povrchní atributy příslibů, víry ve Stát, mýtus americké „výjimečnosti“ a naivní zlehčování dopadů socialismu, komunismu a státního intervencionismu. Ostatně, nejde zde pouze o problémy USA _ šíří se to jako plíseň na demokracii většiny globální společnosti.

Jaké se rýsují změny v příští Obamově administrativě?

Kosmetické změny jistě budou: jsou součástí politické strategie obou stran. Stejně tak proběhne nová vlna „jednání“ s republikány. Republikáni si udrželi kontrolu Sněmovny, a tak budou efektivně brzdit ideologické iniciativy demokratů. I lokální politika povětšinou zůstává v rukách republikánů. Je možné, že Obama zatlačí na šéfa americké centrální banky Bena Bernankeho a podobné smutné postavy, ale lidé budou spíše odcházet sami (např. Hillary Clintonová nebo ministr financí Timothy Geithner). Určitě si ale nevezme do vlády někoho z Romneyho okruhu a republikánům bude vzdorovat _ i na úkor národních zájmů. Musí uspokojit ty, kteří ho zvolili; jinak ho po dvou letech čeká další propad v lokální politice a snížení vlivu v Kongresu. To lze vlastně i očekávat. Pak by poslední dva roky v úřadu byly již prostou sklizní „hroznů hněvu“. Ekonomika a její trendy se v žádném případě Obamovi nepřizpůsobí.

Spojené státy jsou tedy ekonomicky i politicky přesně tam, kde byly před čtyřmi lety. Nic se nezměnilo. Jedině snad to, že za kampaň se utratilo šest miliard dolarů. Politické kampaně jsou stále dražší, stále delší a stále méně efektivní ve smyslu potřebných změn v systému i myšlení lidí. Pro politické strany tak nastává éra "trvalé kampaně“, na potřebnou akci už pro samá slova nezbude žádný čas.


Jak mohou prezidentovu pozici a jeho možnosti ovlivnit výsledky paralelně probíhajících sněmovních a senátních voleb?

Už jsem se k tomu vyjádřil: pomoci mu nemohou, protože se ubírají jinými směry než Washington. Celá řada států má dnes guvernéry a zastupitele, kteří se realizují v zájmu svých států více, a svých politických stran o to méně. Pokud prezident skutečnou ekonomickou situaci své země nepochopí, zůstane izolován i ve Washingtonu, anebo bude muset „do světa“, kde stále ještě sklízí obdiv. Až mistrovsky se mu podařilo svést odpovědnost za bídné hospodářské výsledky na předchůdce Bushe, a mladí, neinformovaní a kriticky závislí, tj. ti nejvíce poškození, mu to naivně uvěřili.



Můžete v krátkosti popsat rozdíly, jakými se v Česku a v USA hovoří o ekonomice státu? Zdá se, že z domácí ekonomiky se stalo v USA ústřední téma prezidentských voleb, zatímco v Česku to tolik nevidíme.

To je dáno tím, že v USA je prezident v čele vlády, a tak představuje výkonnou protiváhu legislativní složce Kongresu (sněmovna a senát). Prezident má tudíž primární odpovědnost za řešení domácí i zahraniční agendy USA. Proto je a bude volba prezidenta vždy ústředním tématem. V České republice je prezident již od počátku naší státnosti slabý (kladení věnců, udělování milostí, psaní knih atp.), a nepředstavuje tudíž žádnou protiváhu ani vůči parlamentu, ani ve vztahu k vládě (která je jmenována stranami a poplatná stranickým zájmům). Přímá volba dává v USA prezidentovi silný „mandát“, zatímco v ČR o silného prezidenta nikdo nestojí (partokracie). Přímá volba byla v České republice příležitostí k posílení nezávislosti a pravomocí prezidentského úřadu a k oslabení stranického vlivu na vládu i legislativu. Bohužel došlo k silnému potlačení možností nezávislých a nestranických kandidátů _ voleni budou zase jen straníci. Nemuselo tomu tak být; příležitost pro českou veřejnost a budoucnost společnosti to však byla jedinečná.


Jak si vysvětlujete, že americké volby od konce studené války vyhrávají domácí témata, tedy převážně ekonomika?

Domácí témata v USA převládají a budou převládat. Tradiční diktum („Veškerá politika je lokální“) přežívá dodnes, i v období globalismu a rostoucího mezinárodního napětí. Silná ekonomika je tradičně spojována s obranyschopností, nezávislostí a výjimečností země. I v době války tato témata převládají. Podcenit v Americe ekonomiku se dříve žádnému kandidátovi nevyplatilo (Slogan „It´s the economy, stupid“ byl historicky platný). Myslím si, že to bylo správné zaměření, jen kdyby u toho nemuseli sekundovat politici, kteří to stále, tak jako u nás, kazí.


Jaký byl recept Mitta Romneyho na oživení americké ekonomiky v porovnání s politikou Baracka Obamy?

Tak jako se Obama neodlišil od G. W. Bushe (a převzal řadu jeho opatření), tak se Romney nelišil příliš od Obamy. Monokultura ekonomického myšlení sklízí své plody. Ono se v tradiční ekonomii ani moc odlišit nedá. Snížit úroky, natisknout peníze, seškrtat výdaje, zvýšit nebo snížit daně, půjčovat si na státní projekty atd. Je to vše pořád dokola, nic nefunguje, nikoho nezajímá proč, a tak se pendluje od jednoho k druhému, také stále dokola, a dospělí lidé se hádají o desetiny procent nebo bodů, i když po volbách čeká Spojené státy dlužní rokle a tvrdé skalnaté dno nezaměstnanosti, zadluženosti, stagnace a inflace. Dá se říci, že Obama více upředňostňuje státní intervence, zvyšování daní a socialistické přerozdělování. Romney byl spíše pro menší stát, snižování daní a přerozdělování daňové.

Oba slibovali tvorbu pracovních příležitostí, ale neříkali, kde, ve kterých sektorech ekonomiky. Ani jeden nerozumí funkci svobodného trhu, a tak oba zasahují do jeho samotného fungování, ne pouze do alokace výsledků. Tím narušují tržní rovnováhu, zvyšují nejistotu a ničí čitelnost a transparentnost tržních signálů.

Oba používají daňovou i monetární politiku, rozdíl je pouze v důrazu a proporcích. Jeden chtěl stát větší, druhý menší _ ale oba stejně špatný a nevýkonný. Oba stavěli politiku a své kandidatury na penězích těch, které často (pokrytecky) kritizovali. Jeden chtěl daně spíše zvyšovat, druhý snižovat _ a to střídavě, protože ani jedno nefunguje za všech podmínek. Oba byli pro zadlužování státu a nerozuměli světovým hospodářským trendům. Neviděli dokonce ani rozdíl mezi státní regulací a státní intervencí. Oba volali po návratu do průmyslové éry (i když ještě ne do éry agrární), ale přitom nepochopili, že se ekonomika rozvíjí pouze směrem vpřed, nikdy zpět. Oba dělali totéž, ale každý trochu jinak (míry, procenta, cílové skupiny) _ ekonomice je to jedno, dokáže se přizpůsobit i velkým intervenčním šokům. Oba se domnívali, že ekonomiku lze „nakopnout“, i když to nelze. Oba volali po produktivitě a konkurenceschopnosti, ale nepochopili, že se tím ztrácejí pracovní místa. Oba jsou jako „Obama“. Lišili se ovšem politicky: jeden byl demokrat a druhý republikán. Když selžou demokrati, nastoupí republikáni. Když selžou republikáni, nastoupí demokrati. Tohle věčné „kyvadlo“ nikam nejede; jen stále pendluje, sem a tam.


Existují hlasy, které Obamu označují za evropského sociálního demokrata, což je jeho oponenty republikány užíváno jako forma urážky. Souhlasíte s tímto přirovnáním?

Ve Spojených státech je takové pejorativum jistě formou urážky. Nešel bych však tak daleko, že bych Obamu označil za sociálního demokrata (v ideologickém slova smyslu). Ale to je spíše proto, že po 45 letech v USA mě již tyhle partajnické hry na levici a pravici nebaví. Držet se starých ideologií a klasifikací v době, kdy se potýkáme s jedinečnou a nikdy předtím nepoznanou ekonomickou transformací (ne pouhou cyklickou krizí), považuji za historickou nezodpovědnost, stejně jako politicko-mediální zakrývání skutečného stavu věcí. Obama zklamal, protože dělal to, co předtím Bush; Romney by zklamal, protože by nutně pokračoval v mnohých Obamových politikách. Fakt je, že se ekonomika jejich chápání vymkla. Bohužel obě ideologie si musí své odlišnosti hájit, protože by jinak pro dvě politické strany nebyl důvod ani místo: stačila by Vrcholná ekonomická rada odborníků.


Máte na mysli obdobu českého NERVu _ Národní ekonomické rady vlády? Existuje v USA tak silný ideologický rozpor, který nedovoluje širší shodu na domácích ekonomických tématech?

To určitě ne. Ekonomové a podnikatelé by v takové Radě museli být nezávislí, ne jen dělat „křoví“ pro danou stranu či koalici. Ani „půl na půl“ (republikáni a demokrati) nestačí. Ekonom pracující pro politickou stranu nebo program není ekonom, ale ideolog. Členové Rady by byli odpovědní pouze za výkonnost ekonomiky (podle určených ukazatelů), dlouhodobě jmenovaní, s rozhodovací pravomocí. Výkonnost ekonomiky jistě není otázkou ideologie a do politické sféry nepatří. Pouze rozdělování a přerozdělování hospodářských výsledků patří voleným politikům. I podnikoví vlastníci si najímají management. Ideologický rozpor existuje v politice a pouze přenosem také v ekonomice. Širší shoda není v politice možná _ jinak by stačila jediná strana. V ekonomice je širší shoda možná jen u nezávislých odborníků, jako ostatně u všech profesionálů, jejichž jediným cílem je zdraví a výkonnost daného systému. Krátkodobý pohled volebního období je v přímém rozporu s dlouhodobou adaptací a evolucí ekonomiky. Politik se při svých ekonomických opatřeních neumí ptát „A co je další krok?“. Dobrý ekonom si klade tuto otázku ad infinitum.


Můžete zhodnotit samotný výběrový proces amerického prezidenta, tedy dlouhou a náročnou předvolební kampaň? Americká kampaň bývá považována za mnohem náročnější než ta česká při volbách do Poslanecké sněmovny _ kritici tvrdí, že česká verze neumožňuje svou povrchností voliči skutečně poznat kandidáty a jejich programy.

Obojí je pravda. Česká verze nehledá nové osobnosti, ale recykluje staré; nevolí lidi, ale strany. Na druhé straně, ani Obama ani Romney nejsou a nebyli angažovaní ve stranických aparátech; nejsou tedy straníky v našem slova smyslu. Americký výběrový systém je nadmíru složitý, zastaralý a není moderní přímou volbou (prosté sečtení hlasů pro a proti). Naopak, volbu prezidenta provádí tzv. „Electoral College“ (Sbor volitelů, v němž má každý stát různý počet delegátů. V každém státě získává vítěz všechny hlasy, i třeba jen s 51procentním vítězstvím. Těch 49 procent pro protikandidáta ztrácí zastoupení a jejich hlas nic neznamená. Proto nemusí kandidát s největším počtem voličských hlasů (tzv. popular vote) zvítězit; pro vítězství stačí vyhrát v klíčových státech s největším počtem volitelů v Electoral College. To se stává stále častěji (viz Gore_Bush) a přiblížili jsme se tomu i tentokrát.

Pravda však je, že takový systém kandidáty dokonale prověří a otestuje, a voliči je tedy lépe poznají. Zároveň však takový systém kandidáty pěkně „semele“ na společného jmenovatele a volba mezi nimi je pak ve skutečnosti těžší. Nakonec rozhodnou docela podružné a povrchní atributy (jako, kdo se zapotí nebo není dobře oholen, nebo se blbě směje). Američtí prezidenti jsou tak v průměru velmi dobří a velmi schopní, a je už vlastně jedno, který je nakonec zvolen. Je v tom určitá síla a spolehlivost amerického systému. Ale k novým myšlenkám, novým pohledům a novým strategiím se za tak rychle se měnících dnešních podmínek jen těžko dopracujeme.

Milan Zelený (1942) je profesor ekonomie, působící na Fordham University v New Yorku, ale také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v Tchaj-peji, Indian Institute of Technology, Kanpur nebo na IBMEC Rio de Janeiro. Přes 30 let je šéfredaktorem mezinárodního časopisu Human Systems Management. Dlouhodobě drží první příčku v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů. V roce 2007 byl na jeho počest vydán pamětní spis Knowledge and Wisdom. Jeho populární knihy v češtině jsou např. Cesty k úspěchu, Neučte se z vlastních chyb, Hledání vlastní cesty, Všechno bude jinak a To vám byl divný čas.

O autorovi:

Jakub Janda je publicista, poradce poslance PSP ČR a projektový koordinátor think-tanku Evropské hodnoty. Více na www.JakubJanda.com

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru