Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

23. 3. 2014 Tento obsah není aktuální

Uzavření kyrgyzského Manasu a vývoj na Krymu

Přes území Ruska vede tzv. Severní distribuční síť. Jedná se o vytipované a dojednané železniční trasy, po nichž je dopravován materiál pro spojenecká vojska do Afghánistánu i zpět. Tato Severní distribuční síť je důležitou variantou ke kratší, levnější, ale rovněž problematické jižní cestě přes území Pákistánu. Současná krize vztahů mezi USA a EU na straně jedné a Ruskem na straně druhé přináší nejrůznější oboustranná varování i skutečné sankce. Úvahy o Severní distribuční síti a o jejím významu pro jednotlivé aktéry mohou být dalšími kameny do mozaiky pochopení motivace aktérů.

Dne 24. února 2014 přistál na ploše amerického tranzitního centra při letišti Manas v Kyrgyzstánu oficiálně poslední vzdušný tanker navrátivší se ze své mise nad Afghánistánem. Dne 3. března 2014 vzlétl ze stejné letištní plochy poslední letoun s nákladem v souvislosti s operacemi USA a jejich spojenců v Afghánistánu. Naopak, již 3. února 2014 z letecké základny Mihail Kogălniceanu (MK) v Rumunsku oficiálně vzlétl první transportní letoun C-17 s přibližně 300 vojáky na palubě, aby je dopravil na bojiště v Afghánistánu.

Rumunská letecká základna tak v průběhu února a března 2014 přebrala některé funkce kyrgyzského tranzitního centra Manas, především dopravu osob a materiálu. Kromě těchto rolí zajišťoval Manas i doplňování paliva jiným letadlům za letu (aerial refuelling), čímž se řadil mezi klíčové logistické uzly pro spojenecká vojska v Afghánistánu. V Manasu teď probíhají pouze práce související s uzavřením základny a jejím předáním zpět Kyrgyzstánu. Význam Manasu a význam celého regionu Střední Asie mohl potenciálně ještě výrazně vzrůst spolu s blížícím se koncem roku 2014, ke kterému spojenecká vojska ohlásila odchod z Afghánistánu. K oficiálnímu vypovězení smlouvy o pronájmu Manasu sice došlo již v červnu 2013 s tím, že poslední americký voják má opustit Manas do poloviny července 2014, ale určité symboliky březnového faktického předání operací do Rumunska si nelze nevšimnout - analytici se vesměs shodnou, že vypovězení smlouvy o Manasu bylo již dlouhou dobu přáním a vítězstvím Ruska, které právě v dnešních dnech ukazuje svoji sílu i v jiné části post-sovětského prostoru, na Krymu.

Kyrgyzský Manas nebyl jediným významným článkem v logistické operaci spojenců v Afghánistánu. Velká část oblasti post-sovětské Střední Asie a navazující území Ruska je součástí tzv. Severní distribuční sítě (Northern Distribution Network), která je vnímána jako důležitá varianta k jižní transportní trase přes Pákistán. Přestože nejsou oficiální data přístupná a není jasné, jaký podíl celkového objemu nákladu spojenců je transportováno touto severní cestou (odhady se pohybují mezi 1-60% zřejmě v závislosti na tom, který směr je započítán, ve kterém časovém období apod.), Severní distribuční síť a území Ruska je významným faktorem v plánování USA a jejich spojenců. Proto se nabízí zajímavá otázka, jak existenci Severní distribuční sítě a její využití ovlivní současná krize vztahů USA a EU s Ruskem kvůli Ukrajině, nakolik spojenci mohou a budou riskovat, že Rusko uzavře své území pro transporty s materiálem do a z Afghánistánu?

Tranzitní centrum Manas v Kyrgyzstánu

O zřízení tranzitního centra Manas v blízkosti hlavního města Kyrgyzstánu Biškek bylo rozhodnuto koncem roku 2001. Během doby svého fungování základna vypravila více než 42 tisíc letů s nákladem, díky 33 tisícům vzletů tankerů obsloužila přes 135 tisíc jiných letounů a přes toto tranzitní centrum prošlo přes 80% všech vojáků nasazených v Afghánistánu.

Otevření základny bylo s vládou Kyrgyzstánu vyjednáno za účelem podpory vojenských operací v Afghánistánu po teroristických útocích v New Yorku 11. září 2001. Původní pronájem byl zamýšlen na 12 měsíců, průběžně však byl prodlužován až na konečných více než 12 let. Toto prodlužování však zdaleka nebylo automatické a neobešlo se bez náročných vyjednávání, v němž silnou zákulisní roli hrálo právě Rusko. To sice zpočátku otevřeně nebránilo existenci spojenecké základny na území Kyrgyzstánu, ale ve svých prohlášeních kladlo důraz na požadavek dočasnosti takovéto základny a na její omezení na operace v Afghánistánu. Zároveň Rusko vyjednalo vybudování vlastní vojenské základny Kant na území Kyrgyzstánu, rovněž nedaleko hlavního města Biškek. Ruská základna Kant se tak stala první vojenskou základnou vybudovanou za hranicemi Ruska od roku 1991 a Kyrgyzstán se stal první zemí, v níž měly USA i Rusko vojenské základny.

Situace se ale výrazně změnila v roce 2005, zejména po březnové tzv. tulipánové revoluci, během které byl donucen rezignovat prezident Askar Akajev, který stál v čele země již od vzniku samostatné nezávislé Kyrgyzské republiky v roce 1991. Novým prezidentem se stal Kurmanbek Bakijev, který žádal revizi dohod, které Američané s Kyrgyzstánem ohledně pronájmu a provozu základny uzavřeli, a to ze dvou důvodů. Jednak původní finanční vypořádání mezi Američany a Kyrgyzstánem za pronájem základny a související služby bylo, mírně řečeno, nejasné a s největší pravděpodobností končilo z velké části v soukromých rukou lidí a firem spřízněných s prezidentem Akajevem.

Bakijev se snažil zajistit si tento podstatný zdroj financí a zároveň pochopil, že existence americké základny na kyrgyzském území je výborným trumfem pro vyjednání s ruskou i americkou stranou. Bakijev několikrát pohrozil, že smlouvu o tranzitním centru Manas s Američany nepodepíše, čímž postupně dosáhl několikanásobného zvýšení plateb za pronájem základny a další materiální výhody ze strany USA. S největší pravděpodobností ho k tomu však nevedla ušlechtilá starost o státní rozpočet jeho země, ale nutnost financovat zachování vlastního režimu v politicky rozkolísaném Kyrgyzstánu. Toto lavírování mezi ruskou a americkou stranou se však Bakijevovi nevyplatilo. Rusko s ním ztratilo trpělivost a dle některých analytiků právě intenzivní útok ruských médií na prezidenta Bakijeva v březnu a dubnu 2010, spolu s uvalením exportních cel na vývoz energie do Kyrgyzstánu, se stal roznětkou pro poměrně prudké protivládní protesty a demonstrace, které vyústily v Bakijevovu rezignaci a útěk ze země v polovině dubna 2010.

Po roce prozatímní vlády pod taktovkou Rozy Otunbajevové se novým prezidentem stal Almazbek Atambajev, který se netajil svým proruským smýšlením. Již velmi brzy po svém zvolení se jednoznačně vyslovil pro uzavření Manasu. Tentokrát se však nejednalo o pokus získat jen další zvýšení plateb či jiné výhody. Atambajev dotáhl svůj záměr do konce, který se zamlouval Rusku - 20. června 2013 kyrgyzský parlament odhlasoval uzavření tranzitního centra Manas k 11. červenci 2014.

Ruská účast na Severní distribuční síti

Rusko si mohlo dovolit naléhat na uzavření Manasu, jelikož ukončení operací na této základně nijak neohrozilo provoz, a tedy i zisky, spojené s ruskou účastí na Severní distribuční síti (SDS). Přes Rusko vede její severní větev, v rámci níž kontejnery po průjezdu Uzbekistánem a Kazachstánem urazí dlouhou cestu skrze ruské území, aby přejeli do přístavu v lotyšské Rize či estonském Tallinu. Účast na SDS je pro většinu zemí, které mají šanci se zapojit, lákavá, ať už kvůli samotným poplatkům za tranzit, možnosti modernizace vnitrostátní dopravní sítě za pomoci západních zemí, nebo pro politický potenciál, který s sebou spojenectví s USA a ostatními západními zeměmi přináší (např. pro Uzbekistán je to možnost umlčet nebo alespoň ztišit nejsilnější kritiky tamního režimu, pro Gruzii je to šance udržet na sobě pozornost západních spojenců apod.).

Spojenci začali oficiálně SDS využívat v průběhu roku 2009. V prvních letech se však ukazovala především problematičnost této trasy. Obě větve SDS (jižní větev rovněž projíždí Uzbekistánem a Kazachstánem, ale potom je nutno překonat Kaspické moře, a skrze Ázerbájdžán a Gruzii se dopravit do černomořského gruzínského přístavu Poti) vedou přes území mnoha států, mezi nimiž existují skutečné hranice, na které již v Evropě nejsme zvyklí. V praxi se to promítlo do nesmírné byrokratické zátěže, dlouhých prodlev na hranicích při celních kontrolách a vyřizování dokumentů a v důsledku i do mnohem vyšších nákladů ve srovnání s jižní cestou přes území Pákistánu.

I proto se NATO rozhodlo otevřít diskuzi s Ruskem o možnosti využití překládacího logistického centra na území Ruska. Jako nejvhodnější se ukázalo Leninovo rodiště, město Uljanovsk, v jehož blízkosti se nachází letiště Uljanovsk - Vostočnyj. Toto letiště má dostatečně dlouhou vzletovou dráhu (5.100 m), kterou mohou použít i nejtěžší nákladní letouny. Takovéto překládací centrum by umožnilo obejít nákladný a komplikovaný pozemní tranzit přes postsovětskou Střední Asie. Materiál by byl letecky dopraven do Uljanovska, následně přeložen na železnici a relativně rychle a snadno pak dosáhl baltských přístavů.

Spojenci by touto variantou ušetřili náklady a čas, Rusko by získalo větší podíl na tranzitních poplatcích, ale zejména by to oslabilo politický vliv USA a spojenců v zemích bývalého sovětského jihu, které Rusko stále považuje za oblast vlastního vlivu. K dohodě sice v létě 2012 došlo a Rusko povolilo využívat Uljanovsk přes poměrně silnou vnitřní opozici nacionalistů. Podle dostupných údajů toto překladiště zůstává nevyužito. Překvapivě jedním z důvodů je údajně vysoká cena, kterou ruští soukromí dopravci nastavili, tedy jeden z faktorů, které naopak měly být naopak skrze Uljanovsk eliminovány. Dalším důvodem nevyužití ruského překladiště, o kterém se spekuluje, je celkem srozumitelná obava spojenců z přílišného zaměření na Rusko.

V době, kdy Rusko svolilo s využitím Uljanovska, došlo k průlomu při jednáních se středoasijskými republikami, které povolily i zpětný tranzit konvojů z Afghánistánu a snížily cenu za tento tranzit. Po více než 6 měsících blokády byla také znovu otevřena jižní cesta přes Pákistán, který ji uzavřel pro americké nákladní vozy po chybném útoku spojenců, při němž zahynulo přes 20 pákistánských vojáků. V druhé polovině 2012 se tedy spojencům najednou otevřelo více možností tranzitu a varianta ruského Uljanovska zůstává zatím nevyužita. Nicméně i tak zůstává role Ruska pro operace v Afghánistánu velmi důležitá.

Vliv současné krymské krize na Severní distribuční síť

Nabízí se otázka, zda a případně jakým způsobem může současná krize kolem Krymu ovlivnit dění na Severní distribuční síti. Tedy zda se výrazné ochlazení vztahů mezi spojenci a Ruskem může projevit v omezení či pozastavení tranzitu nákladů do a z Afghánistánu přes území Ruska či zda se dokonce sama severní větev SDS může stát předmětem sankcí z jedné ze stran konfliktu.

Současné politické změny na Ukrajině překročily z vnitropolitického konfliktu v mezinárodní krizi v okamžiku, kdy se na konci února pro-ruské ozbrojené skupiny zmocnily některých klíčových budov v Simferopolu, hlavním městě Krymu, který je autonomní republikou v rámci Ukrajiny.

Rusko je západními zeměmi vnímáno jako agresor. Jako součást snahy o vyřešení konfliktu jsou zmiňovány, případně již zaváděny, různé sankce právě vůči Rusku. Jedná se například o pozastavení příprav schůzky skupiny G8, která se letos měla uskutečnit v Soči. Byla pozastavena jednání o přistoupení Ruska do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), stejně dopadla i jednání mezi Ruskem a EU o novém vízovém režimu a USA již oznámila pozastavení vydávání víz či zmrazení majetku lidí či institucí, které jsou podezřelé z činů proti svrchovanosti Ukrajiny.

Přestože se zatím jedná z velké části spíše o sankce se symbolickým dopadem, sankce hlubšího a bolestivějšího rázu jsou v prohlášeních zástupců západních zemí stále skloňovány. Rusko (kromě již prováděných vojenských manévrů) odpovídá podobnými, recipročními hrozbami. Existuje možnost, že ruské území bude uzavřeno pro transporty z Afghánistánu? Někteří analytici poukazují na fakt, že k velmi podobné situaci došlo již v roce 2008, v době konfliktu mezi Ruskem a Gruzií. Tehdejší konflikt údajně neměl na tranzity žádný vliv. Je však třeba si uvědomit, že v roce 2008 ještě nebyla Severní distribuční síť oficiální, a tedy intenzivně využívanou variantou, a proto lze obě tyto události jen těžko srovnávat.

Je těžko odhadnout, komu na udržení průchodnosti severní větve Severní distribuční sítě záleží více a zda se sankce mohou dotknout i této logistické operace. Zatím vše napovídá tomu, že tranzit bude pokračovat. Existuje pro to několik argumentů. Přes Severní distribuční síť se přepravuje striktně nevojenský materiál. V krajním případě zadržení nákladů Ruskem by došlo k hmotným, ale nikoli strategickým (vojenským) ztrátám.

Druhý argument souvisí s neveřejností dat o objemu nákladu (počtu kontejnerů), který prochází ruským územím. Lze dohledat nejrůznější údaje, které odhadují, že přes severní větev SDS prochází 1%, ale i 60% veškerého nákladu! Díky této nejasnosti mohou transakce pokračovat ve stejném či minimalizovaném rozsahu, aniž by jedna ze stran sporu ztratila tvář, protože zveřejněné údaje nebude možno hodnověrně porovnat.

Velmi podstatným argumentem je rovněž fakt, že přeprava nákladů je realizována smluvními, soukromými subjekty a dopravními společnostmi, přičemž obě strany mohou v případě pokračujících obchodů tvrdit, že tyto obchodní operace nejsou nijak svázané s politikou. Z výše uvedených důvodů lze tedy předpokládat, že transport spojenecký nákladů z Afghánistánu bude pokračovat i přes ruské území, přesto je užitečné v dalších analýzách o vývoji vztahů mezi Ruskem a západními zeměmi vzít do úvahy i tento, zdánlivě nesouvisející faktor.

O autorce:

Martina Varkočková, Metropolitní univerzita Praha a Ústav mezinárodních vztahů.

Použité zdroje:

www.eurasianet.org
www.kommersant.ru
www.cacianalyst.org
www.reuters.com
securityassistancemonitor.wordpress.com

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru