Volby v Keni. Pohled pozorovatele EU
Nestává se často, aby volby v africké zemi zaujaly středoevropská média. Ty letošní v Keni však měly napínavé soudní prodloužení a dramatickou zápletku: obava, zda se nebude opakovat hluboká krize a krvavé povolební násilí z roku 2008, při kterém zahynulo přes 1200 lidí a statisíce byly vyhnány z domovů. Navíc prezidentský kandidát a nově zvolená hlava státu Uhuru Kenyatta a jeho viceprezident čelí obvinění Mezinárodního trestního soudu (ICC) právě z podněcování těchto nepokojů.
„Happy end“ democracy?
Keňané i jejich bezprostřední sousedé si po měsících volební horečky vydechli. Ostré a těsné soupeření hlavních etnicko-politických bloků nevedlo k vnitřní krizi, kterou se v roce 2008 podařilo urovnat pouze za přispění mezinárodního zprostředkování. Poražený prezidentský kandidát Raila Odinga sice zpochybnil legitimitu výsledku, tentokrát však výlučně v soudní síni, nikoliv mobilizací svých stoupenců na ulici. Obětí násilností byly „pouze“ dvě desítky, přičemž většinu zabili teroristé, napojeni spíše na radikální Al-Shabab a mstící se za keňskou vojenskou intervenci v Somálsku, než na milice politických stran.
Keňané předvedli skutečně respekt vzbuzující odhodlání volit demokraticky a v míru. Ve velkých městech jako Nairobi a Mombasa stáli místy i osm hodin před volební místností, dokud na ně nepřišla řada. Jejich výdrž a disciplinovanost byly obdivuhodné a pochybuji, že český či polský volič by byl ochoten obětovat tolik času stání ve frontě se svým hlasem, nemluvě o na naše poměry vysoké volební účasti přes 86%.
Rozsah voleb a náročnost jejich organizace přitom byly zcela bezprecentní. Volební komisaři mnohdy strávili tři dny a noci bez spánku na nohou, či spíše na židlích, protože řádné předání enormního množství hlasovacích lístků ve sčítacím centru trvalo i desítky hodin. Pro některé, s nimiž jsem mluvil, to představovalo nejvíce únavnou zkušenost jejich života. Přesto vše proběhlo organizovaně a bez reptání, s odhodláním dokázat světu a zejména sobě samým, že situace roku 2008 byla ojedinělým vykolejením. Případná chyba či někým zinscenovaný podvod ve volební mašinerii mohly vyprovokovat opět politické a etnické násilí.
Volič dostal šest lístků (!) pro šest uren - mimo jiné prezidentskou, parlamentní, senátní, guvernérskou – aby převedl do skutečnosti novou a podle mezinárodních právníků v mnoha ohledech vzorovou ústavu. Ta zakotvila po volbách v roce 2008 mocenskou decentralizaci s cílem více delegovat moc na místní úroveň. Nová volební logika říká, že vítěz (prezident) nebere vše a že 40 miliónová země nemůže být výlučně řízena alfa samcem a jeho etnicko-klanovým příbuzenstvem z jednoho mocenského tábora – prezidentského paláce. Nová ústava z roku 2010 také zavedla progresivní genderovou kvótu, která má být už v příštích volbách třetinová, a umožňuje také zákonodarnou iniciativu občanů, pokud získá milión podpisů. Pokud návrh „zdola“ parlament zamítne, může být přehlasován v následném referendu. Možná dobrá myšlenka pro zemi, kde průměrný výdělek nepřesahuje osmdesát euro a kde si poslanci schválili plat desettisíc.
Zkušenosti z roku 2008 změnily nejenom zákony, ale i nástroje k jejich vymáhání. Státní mediální komise pozorně monitorovala vysílání médií a obsah hromadně rozesílaných sms, aby včas zachytila a postihla podněcování k etnické nenávisti a násilnostem. Soudy dostaly do rukou přísnější paragrafy k jejich postihu. Státní média, i ta ovládaná několika velkými magnáty, si naordinovala maximální dávku politické korektnosti, sebekontroly a místy i (auto)cenzury, aby mírnila emoce a kontroverze. Mottem jejich vysílání, psaní, ale i mnoha modliteb, pochodů, happeningů a volebních mítingů se stalo heslo „volme pokojně - nedopusťme opět násilí“. Keňa v této hlavní zkoušce, zdá se, obstála.
V dopravní zácpě
Přesto se potvrzuje, že samotné hlasování je pouze jedna „událost“ v procesu, nikoliv (volební) demokracie samotná. Přívrženci poražených, nespokojeni se soudním přezkumem výsledků, mluví o „opakování podvodu před 5 lety“, kdy skutečně docházelo k rozsáhlým manipulacím při sčítání. Podle nich Keňa potřebuje skutečné řešení, jinak nedůvěra ve férovost systému může přerůst v apatii, „konec demokracie“ či pouliční násilí. I když při volbě senátorů a guvernérů dostali šanci i kandidáti menších, lokálně ukotvených stran, země zůstává silně rozdělena podle etnických a kmenových liních. Volební výsledky prezidentských kandidátů 98+% v „jejich“ etnicko-partajních teritoriích připomínají výsledky voleb za komunismu. Žádná žena se neprosadila na post guvernérky či senátorky a z 291 poslanců jich bylo zvoleno pouze 16 (k 47, které budou kooptovány za základě zvláštní kvóty).
Keňa patří k africkým technologickým lídrům a polovina obyvatel používá mobilní bankovnictví přes telefon. Samotný volební proces byl však poznamenám selháním technologie. Elektronický transfer volebních výsledků, který měl být souběžným „měkkým“ nástrojem kontroly jejich autenticity, zkolaboval stejně jako elektronický registr voličů. Sčítání prezidentských voleb trvalo čtyři a půl dne, během nichž byly zavřeny školy, některé obchody a ekonomický život plynul tempem ranní dopravní zácpy v Nairobi. Podle volební pozorovatelské mise EU transparentnost sčítání (agregace) výsledků na centrální i regionální úrovni byla nedostatečná, což zrovna nenapomáhalo vyvracet podezření z chyb a záměrného podvádění.
S ohledem na minimální počet hlasů, díky nimž vítěz prezidentských voleb Uhuru Kenyatta překonal hranici 50% (přesně 50,07%), a bohatou keňskou historii volebních manipulací, nebylo možné brát tato obvinění na lehkou váhu. Fakticky šestero voleb v jednom dni se ukázaly být organizačně a logisticky velkým soustem. Odhadem až 3 milionu Keňanů se nemohlo z různých důvodů dostavit k volbám, protože vůbec nevlastní občanský průkaz – v mnoha případech jim ho úřady po dlouhých měsících až letech čekání nevydaly a spekuluje se, že v některých případech záměrně. Přitom Kenyatta překonal 50% hranici o pouhých 8100 hlasů. Mimochodem občanku si lze v Keni rychle zařídit i „bokem“ za 50 euro, což je suma nesouměřitelná s drobnými úplatky 1-2 euro, kterými místní naháněči hlasů uplácejí nerozhodnuté chudé voliče.
Konec hry vabank
Po měsících (před)volebního napětí, nejistoty a 14-denní vyčerpávající právní bitvě Ústavní potvrdil soud 25. března Uhuru Kenyattu jako vítěze prezidentských voleb. Keňa má historicky čtvrtého prezidenta a okolní svět pak prvního, který byl zvolen navzdory podezření ICC, že se podílel na páchání zločinů proti lidskosti. Uhuru Kenyatta deklaruje svou nevinu a vůli spolupracovat, v případě zahájení jeho procesu však bude vztah Západu a Keni na vážkách. Jako syn „otce zakladatele“ nezávislé Keni, také potvrzuje pravidlo, že moc a vliv se v této zemi stále především dědí.
Poražený Raila Odinga verdikt soudu respektuje a své stoupence vyzval ke zdrženlivosti. Tento veterán keňské politiky a částí Západu z pochopitelných důvodů preferovaný protikandidát se rozhodl neprosazovat své zájmy a svou pravdu i za cenu rizika, že to vyvolá násilné konflikty a srážky. Útěchou jemu a jeho spojencům je zisk mnoha guvernérských a parlamentních křesel. A v praxi naplněné poučení z roku 2008, že volby v Keni nesmí být hrou vabank. Ačkoliv sázka na výhru a cena prohry je v porovnání s našimi evropskými poměry stále příliš vysoká.
Doufejme, že Keňa zůstane zemí, kde se sice volí v zácpě a volební výsledky řeší zdlouhavě, ale nenásilně.
O autorovi:
Erik Siegl, pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí. V Keni působil jako volební pozorovatel EU.
Článek vyjadřuje pouze osobní názory autora