September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

26. 6. 2012 Tento obsah není aktuální

Vzestupy a pády francouzsko-německého tandemu v době finanční krize

Předvolební preference socialisty Francoise Hollanda dávaly už předem tušit, že opěvované i zatracované duo „Merkozy“ bude brzy minulostí. Na výsledek francouzských prezidentských voleb čekala Angela Merkelová snad ještě s větší netrpělivostí než na čísla mnohých zemských voleb v Německu. Na bedrech čelných představitelů dvou nejmocnějších zemí Evropské unie totiž do značné míry spočívá břímě v podobě záchrany eurozóny zasažené finanční a dluhovou krizí. A na souhře krizových manažerů Evropy závisí, jak se projekt záchrany eura, který si kancléřka adoptovala, bude odvíjet. Zatímco Sarkozy německý recept na řešení krize víceméně sdílel, socialistický kandidát Francois Hollande avizoval, že problémy eurozóny nehodlá řešit v absolutním souladu s přáním Merkelové.

Květnové volby svedly dohromady pravicovou političku s levicovým politikem. Během desetiletí francouzsko-německého partnerství to není poprvé. Ať už šlo o Gerharda Schrödera s Jacquesem Chirakem, Helmuta Kohla s Francoisem Mitterrandem či Helmuta Schmidta s Valérym Giscardem d'Estaing, o funkčnosti francouzsko-německého motoru vždy více než programová blízkost partnerů rozhodovaly osobní sympatie. Na rozdíl od svých předchůdců Schrödera a Chiraka, kteří se stýkali i v soukromí, vystavěli Merkelová a Sarkozy své spojenectví čistě racionálně. Aliance vyrostla z vědomí, že existence eura bude v bezpečí, jen pokud zůstanou bok po boku. Osobnostní souznění mezi civilní kancléřkou a excentrickým prezidentem nepanovalo, jejich vztah byl v začátcích dokonce tak chladný, že francouzský tisk konzervativní političku přezdil na „Madame Non“, která vytrvale potápí veškeré Sarkozyho návrhy.

Prolomení ledů

Ale nejen rozdílné povahy mohou za to, že se mezi Merkelovou a Sarkozym nerozvinul bližší osobní vztah, problémem byla i jazyková bariéra. Duo spolu komunikovalo přes tlumočníky a při jednáních z očí do očí spoléhalo na angličtinu, kterou v Sarkozyho případě skutečně nelze charakterizovat jako plynnou. Kdy se prolomily ledy? Možná až na společné plážové procházce v říjnu 2010 na summitu v Deauville v Normandii, kde se opětovně řešily potíže eurozóny. I řeč těla je jasným důkazem sblížení. Trvalo dlouho, než se Merkelová osmělila k tradičnímu francouzskému polibku na obě tváře. Právě díky pravidelným konzultacím o problémech předlužených kolegů z eurozóny dvojice souzněla natolik, že si vysloužila výše zmíněnou přezdívku, složenou z prvních slabik příjmení obou protagonistů.

Světu na odiv vystavovaná harmonie ale nikdy nebyla tak dokonalá, jak se Sarkozy s Merkelovou snažili předstírat. Narušovaly ji spory o fungování fondu na záchranu Evropy (EFSF), jehož další rozšiřování se Německo jako největší přispěvatel snaží zastavit, rozepře kolem role Evropské centrální banky a zapojení soukromých věřitelů do možných státních bankrotů. Neshoda panovala i v otázce zavedení automatických sankcí proti rozhazovačným zemím a v míře přísnosti pravidel rozpočtové odpovědnosti. Německá kancléřka chápala řešení krize eurozóny jako dlouhodobý strukturální proces, který může trvat roky. Francouzský prezident naopak neustále zdůrazňoval urgentnost situace a nutnost razantních kroků. Byl hlasitější polovinou tandemu, návrhy řešení evropských potíží často zaznívaly jeho ústy. A marně doufal, že mu obraz lídra, který spolurozhoduje o osudu Evropy, pomůže na francouzské vnitropolitické scéně. Ve Francii stále sklízel kritiku za to, že hraje v německo-francouzském duu druhé housle, případně byl terčem posměchu za to, že je jen „loutkou Angely Merkelové“.

Ano, pravidlo „kdo živí, poroučí“ platí během krize ještě více než v časech blahobytu. Přitom Německo se na HDP Evropské unie nepodílí o mnoho výrazněji než Francie (20 procent vs. 16 procent). Převaha Berlína pramení z nízké kredibility Francie z hlediska veřejných financí, a zejména z německého ekonomického růstu. Zatímco loňský francouzský zahraniční obchod zaznamenal sedmdesátimiliardový deficit, německý skončil v přebytku 155 miliard. Ani v zaměstnanosti nemůže Francie Německu konkurovat. V březnu bylo ve Spolkové republice bez práce pouhých 6,7 procenta lidí, nejméně od znovusjednocení země. Ve Francii stoupla v březnu míra nezaměstnanosti na 10 procent, což je nejvíce za posledních dvanáct let. Francouzské sebevědomí srazilo i snížení špičkového ratingu AAA na úroveň AA+, ke kterému v lednu sáhla agentura Standard & Poor's.

Fiskální smlouva s německým rukopisem

Pokles ratingu přispěl k procitnutí, že rovnocenné postavení Berlína a Paříže, které tisk rád líčí jako tradiční francouzskou obsesi, je iluzí. Berlín rozhodl pro řešení krize cestou drakonických úspor a pocit, že se ekonomické preference Paříže dostávají do pozadí, definitivně stvrdil pakt o rozpočtové kázni, který neochotně odsouhlasily všechny země EU kromě České republiky a Velké Británie. Fiskální smlouva nesla německý rukopis víc, než by si Francie, ale i ostatní evropské státy přály. Kancléřka Merkelová v ní prosadila svůj cíl zkrotit rozpočtové deficity členských zemí Unie. Smlouva, kterou čeká v nejbližší době ratifikace v jednotlivých členských zemích, obsahuje závazek přijmout tzv. dluhovou brzdu, nejlépe podle německého vzoru přímo do ústav jednotlivých států. Takovému pojetí rozpočtové politiky se Francouzi brání, vnímají ho jako omezování rozpočtové suverenity národních států.

Stejně vehementně Francie odmítá i zapojení soukromých věřitelů do krytí nákladů státních bankrotů. Podle Německa by soukromí věřitelé naopak měli na záchraně periferních členů eurozóny participovat, což se ale Angele Merkelové podařilo protlačit jen v případě Řecka. Francie trvá na tom, že toto výjimečné řešení by se nemělo opakovat, protože by tak investoři ztratili důvěru i v dluhopisy dalších evropských zemí. Odlišnou optikou se Francouzi a Němci i dívají také na roli Evropské centrální banky při řešení dluhové krize. Zatímco Paříž prosazuje, aby Evropská centrální banka neomezeně nakupovala dluhopisy zemí postižených dluhovou krizí, Berlín trvá na její nezávislosti a nákupu dluhopisů centrální bankou se ze strachu z inflace tvrdošíjně brání.

Gallupův ústav zveřejnil před nedávnem průzkum, podle kterého považuje většina dotázaných (47 procent) ze 130 zemí světa za globálního lídra Německo. Spolkovou republiku označilo _ patrně hlavně díky jejímu výraznému angažmá v řešení finanční krize dokonce o procento více respondentů než Spojené státy. To, že Francie mezi světovými velmocemi dávno nefiguruje, není žádným překvapením. Ale Německo potřebuje Francii silnou a stabilní, její oslabení je pro Angelu Merkelovou značně nevýhodné. O to více ji musí mrzet, že germanofobní hlasy sílí nejen v krizí zdecimovaném Řecku, ale i v samotné Francii. Předsedkyně krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová mluvila o „trestající Evropě“, vlivný socialistický poslanec Arnaud Montebourg pranýřoval „bismarckovskou politiku Merkelové“. Jeho stranický kolega Jean-Marie Le Guen zase přirovnal Nicolase Sarkozyho k „Daladierovi v Mnichově“ (což implikuje příměr Merkelové k Hitlerovi) a socialistická uchazečka o prezidentskou kandidaturu Martine Aubryová kritizovala Sarkozyho „kapitulaci před Německem“. Obraz, že Německo vládne Evropě samo, Spolkové republice škodí, a aby se ho vyvarovalo, bude muset Angela Merkelová úzce spolupracovat i s novým francouzským prezidentem Francoisem Hollandem.

Přestože Francouzi křesťansko-demokratické kancléřce vybrali ve volbách socialistického partnera, mají Angela Merkelová a Francois Hollande alespoň v osobní rovině společného mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Jsou neokázalými, rozvážnými politiky, kteří neradi riskují a vyznávají podobný styl rozhodování, založený na obsažných diskusích. Hollande je realista a brzy si uvědomí, že velké evropské problémy tohoto kontinentu vyžadují velké koalice. Pokud začne v rozporu s evropským trendem prosazovat slibované snížení věku odchodu do důchodu, čeká Francii další snížení ratingu. Finanční trhy uštědří Hollandovi lekci a francouzsko-německý konsensus bude opět na dosah ruky.

O autorce:

Markéta Bartošová je redaktorkou Českého rozhlasu Rádia Česko.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru