Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

29. 9. 2012 Tento obsah není aktuální

Zahraniční politika Huga Cháveze: demagog s dobrým srdcem?

Od venezuelských prezidentských voleb (plánovaných na 7. října 2012) nás dělí již jen několik týdnů. A i přesto, že podle aktuálních předvolebních průzkumů má současný venezuelský prezident Hugo Chávez před svým opozičním rivalem Henriquem Caprilesem značný náskok, a tudíž pravděpodobně opět stane v čele země, je na místě bilancování a hodnocení (ne)úspěchů jeho předchozích funkčních období.

Zatímco se většina novinářů a komentátorů věnuje domácí politice Huga Cháveze, znárodňujícího populisty, který bohatým bere a chudým dává, my se v tomto článku zaměříme na jeho politiku zahraniční. A to jak ve vztahu ke Spojeným státům americkým, jakožto světové velmoci, která je Hugo Chávezovi trnem v oku (potažmo k dalším kritikům venezuelského režimu), tak i vůči jeho významným spojencům ať už z Latinské Ameriky, nebo z ostatních koutů světa.

Hugo Rafael Chávez Frías, jak zní jeho celé jméno, se do venezuelského politického dění aktivně zapojoval již od první poloviny osmdesátých let minulého století. Na počátku devadesátých let stál dokonce v čele vojenské skupiny, která se opakovaně pokusila o puč. Přestože oba puče skončily nezdarem, zajistily Chávezovi přízeň chudého obyvatelstva, které za svou nepříznivou životní situaci vinilo především vládu Carlose Andrése Péreze (1974-1979 a 1989-1993), tehdejšího venezuelského prezidenta, jenž proslul především rozsáhlými korupčními kauzami a zpronevěrou. Svou náklonnost k Chávezovu politickému počínání stvrdili venezuelští voliči v prezidentských volbách konaných na sklonku roku 1998, v nichž Chávez získal 56 procent hlasů. Po tomto suverénním vítězství byl pak na počátku roku 1999 inaugurován do funkce prezidenta republiky.

Díky jeho předešlému působení ve venezuelské politice nikoho příliš nepřekvapil ideový směr, jímž se nový venezuelský prezident během prvních několika let svého mandátu ubíral. Mnohé však jistě překvapil způsob, jakým tak činil. Nová ústava, posilování prezidentských pravomocí, znárodňování prostřednictvím prezidentských dekretů, dosazování loajálních osob do důležitých funkcí, revoluční antiimperialistická rétorika atd. Zainteresovaní pozorovatelé z celého světa bedlivě sledovali, jak se k tomuto lavírování mezi demokracií a nedemokracií postaví Spojené státy americké, vnímané jako arbitr demokracie.

Zatímco administrativa Billa Clintona (1993-2001) se snažila v rámci zachování korektních vztahů, nejen s Venezuelou, ale i se zbytkem Latinské Ameriky, Chávezovy kroky tolerovat s tím, že kdo byl demokraticky zvolen, má mít možnost vykonávat svůj mandát, Clintonův nástupce již nebyl vůči Venezuele tolik shovívaný. George W. Bush ostře kritizoval především úzké přátelství mezi Chávezem a kubánským prezidentem Fidelem Castrem, jež se odrazilo i na ekonomickém a politickém sbližování obou karibských států. Již v roce 2000 podepsali přátelé z dob, kdy byl Chávez vězněn na Kubě za pokus o puč, dohodu o dodávce 53 tisíc barelů venezuelské ropy denně za preferenční ceny. Kuba na oplátku poslala do Venezuely více než 20 tisíc zdravotníků a učitelů.

Souznění se Saddámem Husajnem

Vůči ostatním státům již však ropná politika Venezuely, jednoho ze zakládajících států Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) a pátého největšího exportéra ropy na světě, tak vlídná nebyla. Ceny venezuelské ropy rostly stejně jako antagonismus mezi Venezuelou a Spojenými státy americkými. George W. Bush se tak jako bývalý guvernér Texasu začal zaměřovat spíše na budování dobrých vztahů s Mexikem, dalším významným producentem ropy. Jeho plány však přerušily teroristické útoky z 11. září 2001, po nichž se téměř veškerá pozornost zahraniční agendy Spojených států amerických přesunula na boj s terorismem, potažmo válku v Iráku. Ta se stala dalším mezníkem v prohlubování nesvárů mezi USA a Venezuelou. Hugo Chávez měl totiž se svým spojencem, podle jeho slov dokonce bratrem, Saddámem Husajnem, velké plány, a to především na poli regulace cen ropy v rámci OPEC. Americká invaze do Iráku však způsobila podle venezuelského prezidenta nejistotu cen a destabilizaci světového trhu s ropou, a byla zdrojem všeobecného násilí.

Ke zlepšení vztahů mezi USA a Venezuelou nepřispěly ani události odehrávající se na venezuelské domácí půdě, zejména pak pokus o Chávezovo svržení v roce 2002. Byť bylo toto úsilí během několika dnů zmařeno, podpora Chávezova rivala Pedra Carmony (který se měl stát novým venezuelským prezidentem) ze strany USA byla zcela zřejmá. Po zbytek svého funkčního období se George W. Bush dočkal od Huga Cháveze již pouze urážek. V roce 2006 dokonce vystoupil Chávez na půdě OSN s projevem, v němž označil amerického prezidenta za ďábla propagujícího demokracii bomb.

Nejen mnozí političtí komentátoři, ale i politici obou států vkládali nemalé naděje na zlepšení vzájemných vztahů do nového prezidenta, kterým byl v roce 2008 zvolen Barack Obama. I přesto, že Chávez v prvních měsících Obamova mandátu proklamoval, že se chce stát jeho přítelem, dnes, na konci Obamova prvního funkčního období, můžeme říct, že vztah Venezuely a USA zůstává i nadále velmi komplikovaný. Jako důkaz mohou sloužit Chávezova prohlášení z konce roku 2011, ve kterých označil Obamu za klauna a americké tajné služby za původce nákazy latinskoamerických levicových čelních představitelů rakovinou, která zasáhla i Cháveze samotného. V únoru 2012 pak Chávez zastavil dodávky ropy pro americkou společnost Exxon Mobil. Antiamerikanismus tak zůstává dominantním rysem venezuelské zahraniční politiky do dnešních dní.

Chávezův „Marshallův plán“

Snaha o narušení severoamerické hegemonie je také hlavním pilířem, o nějž se Chávez opírá při výběru svých zahraničních partnerů, jenž za jejich loajalitu odměňuje bohatými sociálními a humanitárními programy. Výše zmiňovaná spolupráce s Kubou, finanční pomoc pro Bolívii, nákup zdravotnického materiálu pro Nikaraguu, investice do vzdělání, zdravotní péče, budování domů v zemětřesením postiženém Haiti, několikamilionové investice do rozvojových programů v Číně, Íránu a Libyi to vše již podle zveřejněných odhadů stálo Cháveze stejně jako Spojené státy americké Marshallův plán. Odmítnout pomoc, kterou Venezuela spřízněným státům nabízí, je pro ně velice těžké. Na rozdíl od půjček poskytnutých například Mezinárodním měnovým fondem si totiž pro poskytování svých služeb neklade žádné podmínky, a mimo vyslovení podpory v boji proti USA a jejich spojencům nic nežádá. Kromě navazování bližších vztahů s antiimperialisticky smýšlejícími státy navíc Chávezova zahraniční angažovanost pomáhá vylepšovat jeho mediální obraz a odvracet pozornost od domácí politiky, která se potýká s mnoha problémy, korupce a vysoké kriminality nevyjímaje.

Institucionální podobu získala Chávezova sociální diplomacie v rámci Latinské Ameriky v roce 2004, kdy byla na základě bilaterální smlouvy mezi Venezuelou a Kubou založena Bolívarská aliance Amerik (ALBA), která má představovat alternativu k neoliberální politice Spojených států amerických, reprezentované například Celoamerickou zónou volného obchodu (FTAA). Ke Kubě a Venezuele se za nedlouho přidala například Bolívie, Ekvádor či Nikaragua. Pozorovatelskou zemí se pak stal Írán. Už z výčtu členských států je však patrné, že se nejedná o ekonomicky či politicky silné společenství, což se patrně v blízké budoucnosti nezmění, jelikož většina ostatních a mocnějších latinskoamerických států stojí spíše o vřelejší než o chladnější vztahy se Spojenými státy. Patrně i proto nebere Obamova zahraniční politika toto uskupení jako svého rivala na latinskoamerickém kolbišti a spíše je přehlíží.

Pomineme-li Chávezova rétorická cvičení, v nichž útočí tu na „genocidní vládu“ Kolumbie, tu na imperialistické síly v okolních státech či v samotné Venezuele, neměli bychom jeho zahraniční politiku podceňovat. Má totiž značné dopady na okolní státy, ať už se jedná o přímou podporu FARC v Kolumbii, rostoucí napětí mezi Chávezem podporovanými vládami a jejich opozicí či o výše uvedenou nedávnou pomoc syrskému režimu, jemuž poskytl dodávky ropy.

O autorce:

Michaela Šírová FF UHK
michaela.sirova@uhk.cz

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru