Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

29. 5. 2011 Tento obsah není aktuální

Západní Balkán na cestě do Evropské unie

Integrace do Evropské unie je ve své podstatě možná pro všechny evropské demokratické státy s tržním hospodářstvím, které jsou ochotny implementovat unijní právo. Všechny nástupnické státy Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), jakož i Albánie si za jeden z hlavních cílů své zahraniční politiky stanovily vstup země do Evropské unie.

Slovinsku se jako doposud jedinému státu bývalé SFRJ podařilo ukončit přístupový proces a země vstoupila do EU v roce 2004. Tři další balkánské státy _ Chorvatsko, Makedonie a Černá Hora _ získaly kandidátský status (status čekatele EU má taktéž Island a Turecko), zbylé čtyři státy _ Srbsko, Albánie, Bosna a Hercegovina (BaH) a Kosovo byly označeny pouze za potenciální kandidáty (přihlášku do EU podalo Srbsko a Albánie, BaH podepsala pouze Stabilizační a asociační dohodu /SAA/, Kosovo zůstává prozatím bez SAA). Bezesporu největším úspěchem pro všechny zmiňované s výjimkou Kosova bylo vyjednání bezvízového režimu do zemí Evropské unie v roce 2009, resp. 2010.

Nesamozřejmý premiant

Potenciálně nejbližším kandidátem ze zemí západního Balkánu na členství v Evropské unii je Chorvatsko, které by mělo přístupová jednání uzavřít v roce 2011. V dalších dvou letech se očekává chorvatské referendum o přístupu země do EU a ratifikační proces v sedmadvacítce; samotný přístup Chorvatska lze tedy v současné době predikovat do let 2013_14. Skutečnost, že se Chorvatsko stane první zemí ze západního Balkánu, jež vstoupí do EU, nebyl samozřejmostí. Země byla v devadesátých letech kritizována za nedodržování lidských práv, nedostatečnou spolupráci s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY), nestandardní vztahy s chorvatskou komunitou v Bosně a Hercegovině a zabraňování návratu srbských uprchlíků.

Až smrt prezidenta Franjo Tudjmana dala impuls k druhému pokusu o tranzici _ nový předseda do té doby dominantní politické strany HDZ (Chorvatské demokratické společenství) Ivo Sander porazil nacionalistické křídlo a stranu transformoval v moderní evropskou, křesťansko-demokratskou politickou stranu. Jako premiér pak přislíbil vylepšit spolupráci s ICTY (po slibu následovaly i konkrétní činy, z nichž nejvýznamnějším bylo zadržení mezinárodně hledaného generála Ante Gotoviny) a vyzval etnické Srby k návratu do země, což významně přispělo ke zlepšení vztahů s Evropskou unií a NATO.

Ve vztahu k integračnímu procesu nelze opomenout význam bilaterálních vztahů se Slovinskem a Itálií. Vztahy s Itálií byly komplikovány spory ohledně práv Italů k pořízení nemovitostí v Chorvatsku. Konflikt byl vyřešen v roce 2006, kdy se obě země dohodly, že chorvatští občané budou mít právo ke koupi nemovitostí v Itálii a obráceně. Chorvatsko rovněž vedlo mnohaletý spor se sousedním Slovinskem o hranici v Piranském zálivu _ hlavním cílem Slovinska zde bylo dosažení mezinárodních vod, resp. přímá hranice slovinských výsostných vod s mezinárodními. Neustálá blokace kapitoly Zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky ze strany Slovinska během jeho předsednictví měla za následek nejnižší podporu vstupu do EU _ pouhých 33 procenta chorvatských respondentů podporovalo vstup do evropských struktur, ačkoli Chorvatsko původně patřilo k nejvíce eurooptimistickým zemím v Evropě.

Možnost kompromisu naznačila až jednání nové chorvatské premiérky Jadranky Kosorové a jejího slovinského protějšku Bohuta Pahora, jež vedla k podepsání arbitrážní dohody a slovinskému referendu, ve kterém se těsná většina voličů (51,54 procenta pro vs. 48,46 procenta proti) vyslovila pro mezinárodní arbitráž. Kapitola Zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky byla následně uzavřena na konci roku 2010 a Chorvatsku zbývá před podepsáním přístupové dohody uzavřít šest kapitol.

Kandidáti s obtížemi: Makedonie a Černá Hora

Co se týká dalších dvou kandidátských zemí, členství Makedonie je neustále blokováno ze strany Řecka, které nesouhlasí s jejím ústavním názvem Republika Makedonie a od roku 1993 na základě návrhu OSN používá společně s mezinárodními organizacemi a některými státy prozatímní označení Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM). Ačkoliv rok co rok dochází k setkáním na nejvyšší úrovni za účasti mezinárodních zprostředkovatelů, záležitost se doposud nepodařilo vyřešit ke spokojenosti obou stran. V případě Makedonie nelze hovořit o konsolidované demokracii a stabilizaci země. Většina etnických Makedonců je nespokojena s dosavadní angažovaností EU v regionu a nesouhlasí s plněním některých bodů Ohridské mírové smlouvy z roku 2001, reflektující zájmy albánské populace. Přístup EU k řešení problému albánské menšiny se odráží na podpoře evropské integrace _ zatímco 84 procenta makedonských Albánců by podpořilo vstup země do EU, integrace má podporu pouze 57 procent etnických Makedonců.

Třetí a poslední zemí, jež získala statut kandidáta, je Černá Hora, která se snaží realizovat politiku všech azimutů _ na jedné straně si stanovila euro-atlantickou integraci jako prioritu své zahraniční politiky, na straně druhé udržuje velmi úzké vztahy s Ruskem a černohorská ekonomika je čím dál závislejší na investicích ruského kapitálu. Vztahy se sousedním Srbskem jsou determinovány faktem, že Černá Hora uznala již v roce 2008 nezávislost Kosova. Podpora vstupu do Evropské unie v Černé Hoře zůstává na vysoké úrovni zejména mezi etnickými Černohorci a Albánci; etničtí Srbové se stavějí k evropské integraci chladněji. Evropská unie kritizuje v Černé Hoře zejména nedostatečný boj s organizovaným zločinem, nepotismus a velmi úzké propojení politiků a podnikatelské sféry.

Do Unie přes Kosovo

Případné členství Srbska a Albánie spojuje otázka Kosova. Albánie si za svou zdrženlivost v kosovské otázce, resp. podporu euro-atlantické politiky v oblasti vysloužila urychlení integračních procesů. Země podepsala Stabilizační a asociační dohodu již v roce 2006 a o tři roky později byla přijata jako plnoprávný člen do Severoatlantické aliance. Kandidátský status nicméně země prozatím nezískala díky neutuchající krizi ve které se země ocitá od voleb 2009, kdy opozice obvinila vítěze voleb Berishovu Demokratickou stranu z jejich falšování. Evropský komisař pro rozšíření a politiku sousedství Štefan Füle Albánii upozornil, že EU bude bedlivě sledovat dění během místních voleb, které jsou plánovány na 8. května, a že případná další krize zapříčiní zpomalení integračního procesu. Albánci přitom patří k nejvíce euro-optimistickým národům _ v roce 2003 se 98,31 procenta respondentů vyslovilo pro členství země v Evropské unii.

Taktéž přístup Srbska ke kosovskému problému determinoval další vztahy s Evropskou unií _ země se spíše orientovala na Rusko a jako jediná země ze zemí západního Balkánu nepovažovala euro-atlantickou integraci za prioritní cíl zahraniční politiky. Rok 2000 byl bodem obratu i pro Srbsko _ nově sestavená vláda se pokoušela získat podporu napříč politickým spektrem pro integraci do evropských struktur. Tento proces byl nicméně zpomalen po atentátu na proevropského premiéra Zorana Djindjiće a následných volbách, po kterých se ujal předsednictví vlády nacionalistický Vojislav Koštunica. Až události vztahující se k vyhlášení nezávislosti Kosova _ pád vlády, vyhlášení nových voleb a vznik vládní koalice vedené Demokratickou stranou vedly k obnovení integračního procesu.

Srbsko následně ratifikovalo Stabilizační a asociační dohodu a v roce 2009 podalo přihlášku do Evropské unie. Klíčová pro další přístupový proces Srbska bude další spolupráce s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, resp. zpráva ICTY o kooperaci Srbska _ pozitivním hodnocením či zadržením posledních dvou hledaných osob Ratka Mladiće a Gorana Hadžiće si Nizozemsko a Belgie podmiňují ratifikaci SAA se Srbskem (SAA ratifikovalo 17 zemí, ratifikace v dalších deseti je očekávána v průběhu roku 2011). Další problematické body jednání (životní prostředí, práva národnostních menšin a lidská práva, korupce a boj s organizovaným zločinem) jsou prozatím upozaděny a Evropská unie se soustředí zejména na zmiňovanou spolupráci s ICTY.

Čekající na konci fronty

Bosna a Hercegovina a Kosovo tvoří pomyslnou dvojici na konci integračního západobalkánského řetězce. Prvně jmenovaný stát podepsal Stabilizační a asociační dohodu již v roce 2008 a rok poté plánoval předložit i přihlášku do Evropské unie. Tento proces nicméně EU podmínila uzavřením Kanceláře vysokého představitele OSN (OHR); BaH však prozatím nesplňuje podmínky nutné pro ukončení činnosti OHR. Nejproblematičtěji se jeví neprůchodnost ústavních reforem, kdy každá entita prosazuje jinou variantu o státním uspořádání. Vzhledem k tomu, že diskuse o nové ústavě od roku 1995 nepokročily, nelze ani v blízké budoucnosti očekávat rychlý posun v této oblasti a následné urychlení integračního procesu. Integrace Kosova prozatím nezávisí pouze na vnitropolitické situaci, ale na skutečnosti, že pět států sedmadvacítky (Slovensko, Španělsko, Kypr, Rumunsko, Řecko) neuznává jednostranně vyhlášený stát a přistupuje k němu nadále jako k srbské provincii.

V červenci 2010 Evropský parlament přijal rezoluci, ve které vyzval státy EU, aby přijaly jednotný postoj ke Kosovu, resp. aby uznaly jeho nezávislost. Rezoluce však nevedla ke změně stávajícího postoje a pět evropských států i nadále blokuje proces uznání nezávislosti Kosova ze strany EU. Kosovo tak zůstává jedinou zemí ze západního Balkánu, která nezískala bezvízový styk do Schengenského prostoru; vedle výše uvedeného problému stál za tímto rozhodnutím i fakt, že Kosovo nebylo schopno splnit dvě základní podmínky _ zajistit bezpečnost svých hranic a zavést biometrické pasy.

V blízké budoucnosti lze tedy očekávat pouze integraci Chorvatska do EU; členství zbývajících zemí je v blízkém horizontu spíše iluzí či otázkou vzdálené budoucnosti. Nejproblematičtější se jeví otázka Kosova _ nelze očekávat, že by státy EU podpořily vstup Srbska či Kosova bez vyřešení otázky jejich vzájemných vztahů, a lze předpokládat zvýšený tlak na vyřešení tohoto problému před případným přijetím. Podobný gordický uzel je nutno rozseknout v případě řecko-makedonských vztahů či v případě vztahů jednotlivých entit v rámci BaH. Všechny zmiňované země pak spojuje nedostatek politické vůle k boji s korupcí a organizovaným zločinem, žádné či naprosto nekompatibilní standardy v otázkách životního prostředí s unijními zákony, či neochota implementace antidiskriminačních zákonů a ochrana lidských práv. Nacionalismus a xenofobie je zde i nadále nedílnou součástí politické kultury a i přes přijetí patřičných zákonů nedochází k jejich implementaci. Brusel několikrát zopakoval, že nehodlá udělat stejnou chybu jako v případě Rumunska a Bulharska a umožnit zemím, aby vstoupily do EU bez toho, že by plně splňovaly přístupová kritéria v otázkách korupce a organizovaného zločinu. Pro přijetí západobalkánských států do evropských struktur by bylo zapotřebí zahájit pragmatickou a současně konsensuální politiku, která je však v současné době spíše nereálnou představou a výzvou pro samotnou Evropskou unii a její diplomacii.

O autorce:

Věra Stojarová působí jako odborná asistentka na katedře politologie FSS MU v Brně.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru