Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

5. 12. 2016 Tento obsah není aktuální

Azylová turistika a právní pojmy týkající se migrace

V uplynulých dvou letech jsou ve veřejném prostoru častěji než předtím diskutovány otázky uprchlické krize, přílivu migrantů, ekonomické migrace či žádostí o azyl. Takto se zdá, že jsou tyto pojmy jedna a ta samá věc. Jaký je ale ve skutečnosti rozdíl mezi migrantem, uprchlíkem a žadatelem o azyl? Do jaké míry se tyto kategorie prolínají? Jak je možné zjistit v praxi, zda jde skutečně o uprchlíka, žadatele o azyl nebo o ekonomického migranta? Do jaké míry se jedná o uprchlickou krizi, nebo už jde o “azylovou turistiku“? 

Obyvatelem státu se rozumí všechny osoby na území daného státu. Tyto osoby podléhají moci tohoto suverénního státu a tudíž tento stát, na jehož území se dané osoby nacházejí, upravuje jejich postavení podle svého vnitrostátního práva. Daná úprava však nenáleží výlučně státu, ale je omezena celou řadou závazků týkajících se všech osob na státním území. Tyto závazky vyplývají z obecného mezinárodního práva např. základní lidská práva nebo povinnost trpění diplomatické ochrany cizích státních občanů. Další závazky vyplývají z mezinárodních smluv. Vnitřní suverenita se tak stává omezenou jen na ty oblasti, které ještě nebyly upraveny mezinárodním právem.

Cizinci jsou osoby mající státní příslušnost k jinému státu, než je stát ve kterém se nachází. Pojem cizinec lze chápat jak v mezinárodním právu, tak ve vnitrostátním i v širším slova smyslu a tudíž je třeba vždy interpretovat na základě konkrétního mezinárodního dokumentu. Co je ale hlavní je skutečnost, že ačkoliv stát musí respektovat normy obecného mezinárodního práva a závazky vyplývající z mezinárodních smluv, zejména závazky státu v oblasti lidských práv, cizinec na území cizího státu podléhá zásadně jeho vnitrostátní úpravě.

Povinnost vpustit cizince na své území neplyne státu z obecného mezinárodního práva, a tudíž si každý stát může volně stanovit podmínky pro vstup cizinců na své území. V současné době většina států uplatňuje zásadu předběžného individuálního schválení vstupu na území, které se vyznačuje obvykle v cestovním průkazu jako vízum. Vízová povinnost samozřejmě závisí také na mezinárodních smlouvách. Zrušení vízové povinnosti však nezbavuje cizince povinnosti dodržovat zákony a předpisy státu, upravující vstup, pobyt a práci cizinců na území cizího státu. Z možnosti volně si stanovit pravidla pro vstup cizinců na své území, vyplývá i právo odmítnout cizincům vstup na své území. Důvodem je zpravidla ochrana veřejného pořádku a bezpečnost.

Cizinec není našinec

V rámci Evropské unie je Smlouvou o Evropské unii umožněno každému občanu Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Mezi státy Evropské unie tak platí pravidlo, že stát musí občana jiného členského státu pustit na své území. Odepřít vstup může jen ve výjimečných případech. Omezení práva vstupu však neospravedlňují menší přestupky, méně závažné trestné činy nebo záznam v trestním rejstříku. Cizinec je tedy povinen respektovat právní řád státu pobytu. Stát naproti tomu musí cizince respektovat, chránit a poskytnout přístup k soudům a úřadům. Stát pobytu nemá zásadně právo bránit cizinci v odchodu ze státního území. Může však cizince z oprávněných důvodů dočasně zadržet. Stát cizince může také vyzvat k opuštění státního území nebo může cizince vyhostit. Vyhoštění však může být také omezeno mezinárodními smlouvami.

Jelikož “cizinec není našinec“, stanovují si státy pro cizince tzv. cizinecké režimy, které upravují práva a povinnosti cizinců. Tyto režimy jsou založeny zejména na základě vnitrostátního práva, tedy zákona, nebo na mezinárodní smlouvě. V praxi rozdělujeme tři typy cizineckých režimů. Jedná se o národní režim, který se zakládá na vnitrostátním právu a na mezinárodních smlouvách na základě reciprocity. Jde o formální právní postavení, tedy cizinci mají stejná práva jako mají občané daného státu kromě politických práv, tedy možnosti volit, vykonávat vojenskou službu nebo výkon veřejné moci. Dále je zvláštní cizinecký režim, kdy stát práva a povinnosti cizinců, na rozdíl od svých občanů, upravuje zvláštními vnitrostátními předpisy. Poslední je režim doložky nejvyšších výhod. Je to typ režimu založeném na mezinárodní smlouvě s účelem zrovnoprávnění mezi sebou.

Smluvní strany se vzájemně zavazují o poskytnutí nejvyšších práv a výhod, jaké byly kdy poskytnuty jiným cizincům. Co se týká v tomto hledisku České republiky, tak v rámci EU poskytuje národní režim a ostatním cizincům zvláštní cizinecký režim.

Uprchlík je stejně jako cizinec osoba s jinou státní příslušností nacházející se na území jiného státu. Právní postavení uprchlíků v mezinárodním právu upravuje Úmluva o postavení uprchlíků z roku 1951. Podle této úmluvy jsou, na rozdíl od cizinců, uprchlíci osoby, které odcházejí ze státu své příslušnosti v důsledku obav z pronásledování z rasových, náboženských a národnostních důvodů, příslušnosti k sociální skupině nebo politického přesvědčení. O postavení uprchlíka žádají osoby při překročení státní hranice státu, kam uprchly, a v praxi se uplatňuje zásada, že uprchlík nebude odmítnut na hranici, když by tím byl ohrožen jeho život nebo svoboda.

Úmluva o postavení uprchlíků z roku 1951 ukládá státům povinnost přiznat uprchlíkům práva podle cizineckých režimů, kdy smluvní strany převzaly povinnost poskytovat uprchlíkům stejné zacházení jako svým občanům. Tento národní režim se týká otázek náboženství, uměleckých práv, průmyslového vlastnictví, přístupu k soudům, přídělu potravin, základního vzdělání, veřejné podpory, pracovních podmínek, sociálního zabezpečení a daní. Uprchlíci také nesmí mít horší postavení než cizinci v oblasti práv nabývání a pozbývání majetku, práva svobodného pohybu, ubytování, vzdělání a výkon svobodného povolání.

K ochraně uprchlíků slouží ustanovení o vyhoštění a zákazu vyhoštění a navrácení. Pokud jde o vyhoštění, smluvní státy nesmí vyhostit uprchlíka zákonně se nacházejícího na území státu s výjimkou případů ohrožení státní bezpečnosti či veřejného pořádku. Vyhoštění lze provést jen zákonnou cestou a uprchlíkovi bude dána možnost na předložení důkazů o nevinně před oprávněným úřadem. Uprchlík však nemůže být vyhoštěn zpět na území, kde by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy. K zajištění provádění a dodržování Úmluvy o postavení uprchlíka slouží Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. V České Republice je postavení uprchlíků upraveno zákonem kterým je prováděna Úmluva o právním postavení uprchlíků a zároveň i upravuje poskytování azylu.

Problematika azylu

Poskytnutí územního (politického) azylu je právem státu. Azyl uděluje stát osobě pronásledované cizím státem. Udělení azylu je právem státu, a je na něm zvážit důvody pro jeho poskytnutí (Deklarace o územním azylu z roku 1967). Česká republika poskytuje azyl podle Listiny základních práv a svobod (čl.2/1993 Sb.) cizincům za uplatnění politických práv a svobod. Azyl může, tedy spíše musí být naopak odepřen právě tomu, kdo jednal v rozporu s lidskými právy. Pronásledující stát je pak povinen respektovat azyl poskytnutý jiným státem a nepokládat jej za nevlídný akt.

Právo azylu vyplývá z obecného obyčejového mezinárodního práva. V písemné formě je vyhlášeno ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948 (čl. 14) a podrobněji je upraveno v Deklaraci o územním azylu z roku 1967, přijaté Valným shromážděním OSN. Z pravidel týkajících se územního azylu vyplývají jistá práva a povinnosti. Pokud stát jednotlivci azyl udělil, je jeho povinností vpustit danou osobu na své území a nevydat jí pronásledujícímu státu. Stát má ovšem právo podrobit danou osobu určitým omezením, například určit místo pobytu apod. Státy, které poskytly azyl, nesmí dovolit azylovaným osobám, aby prováděly činnost, která je v rozporu s cíli a zásadami OSN.

Jaké jsou tedy rozdíly mezinárodně právní úpravy mezi územním azylem a postavením uprchlíků? Liší se v tom, že režim uprchlíků je založen na mezinárodní smlouvě, která nezavazuje všechny státy, zatímco územní azyl je obyčejovým právem a jeho podstatou je právní status azylované osoby a ochrana proti jejímu vydání. Azyl představuje silnější právní titul než je postavení uprchlíka. Zejména z hlediska právní jistoty a rozsahem poskytovaných práv. Konkrétní práva a povinnosti azylovým osobám upravují jednotlivé vnitrostátní právní řády, které na ně aplikují v zásadě národní režim na rozdíl od práv poskytovaným uprchlíkům podle různých režimů.

Mezinárodní právo

Po shrnutí různých pojmů z oblasti mezinárodního práva přicházíme k závěru, že jsou si tyto kategorie velmi blízko a zároveň velmi daleko. Ovšem nejde jen o to pochopit definice. Je třeba definice převést do praxe. Funguje tento systém v praxi? Ano funguje. Je dokonalý? Rozhodně ne.

Pro porozumění je třeba podívat se na mezinárodní právo jako celek. To je založeno na svobodné vůli států, na základě jejich vlastní vůle tvořící mezinárodní právo prostřednictvím mezinárodních organizací a mezinárodněprávních aktů primárně za účelem udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Státy tak mohou postupovat a postupují některá svá práva za účelem světového míru a kooperace.

Do jaké míry je ale tato idea fungující? Státy se samozřejmě snaží o udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Skutečnost světové války je nemyslitelná s aktuálními technologiemi a konstantním vývojem likvidačních zbraní. Faktem ale je, že konflikty mezi státy jsou na denním pořádku. Ty se dají řešit pomocí diplomacie nebo pomocí mezinárodního soudnictví. Dá se ale reálně dosáhnout odpovědnosti a donucení při porušení mezinárodního práva?

Odpověď zní ano. Ovšem ve výsledku záleží znovu a jen na vůli jednotlivých států, zda jsou ochotni dojít k dialogu. Bez tohoto aspektu nemusí nic donutit stát, aby nejednal v rozporu s mezinárodním právem. Jako příkladem nám může být migrační politika EU, kdy si mají státy přerozdělit uprchlíky. Evropská unie je nezávislý právní systém, který je nadřazen právním systémům jednotlivých států a to na základě několika smluv, které tvoří právní základ pro veškerou činnost Evropské unie. Tedy na základě svého zmocněného práva (nařízení, směrnice a rozhodnutí) vychází z principů a cílů zakotvených ve zmíněných smlouvách. Jelikož je tomu tak, státy musejí plnit vůli EU. Je to mu tak? Není. To jako obyvatelé České republiky dobře víme.

Shrnutí

Když se vrátíme k hlavní myšlence a aplikujeme na ni předchozí uvažování, dojdeme k myšlence, že i Deklarace základních lidských práv a svobod občas přechází do pozadí ve prospěch "národního“ dobra. Faktem ale je, že v oblasti postavení cizinců je právní praxe celkem funkční. Státy víceméně respektují žádosti o územní azyl a žádosti o statut uprchlíka. Na základě výše zmíněných definic a stávajícího smýšlení se zaměříme na aktuální migrační krizi, jakož i na jiné příklady žádostí o azyl.

Zde nás napadne, že azyl ale i statut uprchlíka musí splňovat určitá kritéria. A to být osobou odcházejí ze státu své příslušnosti z důvodu obav z pronásledování, kde je život či osobní svoboda v ohrožení. Je-li tomu tak a daná osoba se obává o svůj život a svobodu, nesouhlasí s nutným omezením v zájmu národní bezpečnosti po příchodu do země a bude si vybírat, že nechce být například v Česku ale v Německu? Tomu by tak být nemělo.

Stejně tak se dá lehce zneužít azylu v situaci například finanční nouze, kdy osoba ze Slovenska požádá o azyl v Česku a během dlouhého procesu posuzování stavu bude zatím státem pobytu o osobu popřípadě rodinu postaráno (jídlo, zdravotní péče, školní docházka). To nás znovu přivádí k závěru, že tento systém není dokonalý, ale zatím je jediný, co máme, a řešení této problematiky je velmi obtížné.

Mezinárodní právo by se mělo dodržovat a především by se nemělo opomíjet ba dokonce ignorovat. Neznalost zákona neomlouvá a stejně tak neznalost mezinárodního práva. O to více je smutná skutečnost zaznívající z úst některých státních úředníků.

O autorce

Sandra Říhová je studentka mezinárodních vztahů a diplomacie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha. Stážistka ÚMV.

Zdroje:

European Union (2016): Brusel: Právo EU, 1. 12. 2016, <https://europa.eu/european-union/law_cs>.

Ondřej, Jan (2014): Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní, 5. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o.

United Nations (2016): Praha: Lidská práva, 29. 11. 2016, <http://www.osn.cz/osn/hlavni-temata/lidska-prava/>.

United Nations (1945): Praha: Charta OSN, 29. 11. 2016, <http://www.osn.cz/wp-content/uploads/Charta_OSN.pdf>.

Lidská práva (1948): New York: Všeobecná deklarace lidských práv, 26. 11. 2016, <http://www.lidskaprava.cz/uploads/03_dokumenty/04_uvod/00_VDLP_UDHR-.pdf>.

EPRAVO (2002): Praha: Azyl a uprchlictví, 27. 11. 2016, <http://www.epravo.cz/top/clanky/azyl-a-uprchlictvi-16414.html>.

Poslanecká sněmovna (1992): Praha: Listina základních práv a svobod, 30. 11. 2016, <http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html>.

Ministerstvo vnitra České republiky (2015): Praha: Migrační a azylová politika České republiky, 30. 11. 2016, <http://www.mvcr.cz/clanek/migracni-a-azylova-politika-ceske-republiky-470144.aspx?q=Y2hudW09NA%3d%3d>.

Ministerstvo vnitra České republiky (2015): Praha: Průběh správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, 1. 12. 2016, <http://www.mvcr.cz/clanek/azyl-prubeh-spravniho-rizeni-o-udeleni-mezinarodni-ochrany.aspx>.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru