Quo vadis, Libye?

Rozklad v přímém přenosu

Naděje na zlepšení poměrů v šestimilionové severoafrické zemi, které vzbudil konec dvaačtyřicetileté represivní vlády plukovníka Kaddáfího, se bohužel nenaplnily. Přes počáteční nesporná pozitiva (vznik nezávislých médií, svoboda shromažďování a projevu, uspořádání voleb atp.) je dnes Libye zmítána násilím stovek vzájemně znesvářených ozbrojených skupin, jež v roce 2011 pomáhaly svrhnout tamní autoritářský režim. Mnoho z nich sice formálně tvoří součást libyjské armády či policie, avšak jejich členové chovají zpravidla loajalitu ke svým lokálním vůdcům, městům či kmenům.

Hlavní město Tripolis bylo v uplynulých dvou měsících předmětem intenzivních bojů mezi provládními „sekulárními“ milicemi z města Zintán a „islamisty“ z Misuráty, kteří v rámci vojenské kampaně „Libyjský úsvit“ obsadili na konci srpna tamní mezinárodní letiště. To zůstává těžce poškozené a mimo provoz. Obě frakce mají významné externí spojence. Egypt a SAE údajně v srpnu podpořily leteckými údery první ze jmenovaných skupin, ta druhá se opírá o podporu Kataru a Turecka. Vnitropolitický konflikt má tak potenciál přerůst v nebezpečnou periferní válku (proxy war) mezi zastánci a odpůrci odkazu arabského jara.

Většina zemí, včetně České republiky, zareagovala na nepokoje uzavřením svých ambasád a stažením pracovníků. Loupeže a únosy jsou téměř na denním pořádku. Vandalismus se nevyhnul ani slavné a největší tripolské mešitě Ahmed Pasha Karamanli, kterou na začátku října vyrabovala skupina ozbrojenců. Stejně tak jsou hlášeny pravidelné výpadky dodávek vody i elektřiny a obyvatelstvo trpí nedostatkem potravin či pohonných hmot. Lékařská péče byla zčásti omezena poté, co většina zahraničních zdravotníků pocházejících z Asie dostala od svých vlád pokyn k urychlenému opuštění země.

Postup islámských radikálů v oblasti Kyrenaiky na východě země přiměl bývalého libyjského generála a vůdce samozvané „Libyjské vlastenecké armády“ Chalífu Haftara ke spuštění zoufalé vojenské operace „Důstojnost“. Hlavního cíle, tedy vytlačení skupiny radikálních islamistů z regionální metropole Benghází, však Haftarovy jednotky nedosáhly a byly značně oslabeny. Islamisté, k nimž patří i džihádistická Ansar al-Šaríja (AŠ) podezřelá z útoku na velvyslanectví USA v roce 2012, při kterém byl zavražděn i velvyslanec Christopher Stevens, ovládají nadále kolem 70 % území této regionální metropole.

Řídce osídlený a převážně pouštní region Fezzán na jihozápadě země mezitím žije svým vlastním životem. Teritorium, kde tradičně docházelo ke střetům mezi původními berberskými kmeny a arabským obyvatelstvem, je tak díky nepřítomnosti centrálních orgánů bezpečným útočištěm. Dle západních diplomatických zdrojů zde logistickou základnu pro své aktivity v oblasti našla i organizace Al-Kaida v islámském Maghrebu (AQIM).

Dva parlamenty, dvě vlády, dva premiéři

Svízelnou situaci dále komplikuje zcela paralyzovaný politický systém. Letošní červnové volby do Sněmovny reprezentantů (Majlis al-Nuwaab) probíhaly za složitých bezpečnostních podmínek, bojkotů a při rekordně nízké volební účasti na úrovni 20 %. V některých oblastech zůstaly volební místnosti uzavřené zcela (například ve východolibyjské baště islamistů městu Derna). Výsledkem bylo jednoznačné vítězství liberálních a nacionalisticky orientovaných sil. Porážku utrpěly naopak proislámské strany držící jasnou většinu ve „starém“ parlamentu, tzv. Všeobecném národním kongresu (GNC). Ten byl ustaven po prvních porevolučních volbách v roce 2012 a měl být nahrazen nově zvolenou Sněmovnou.

Mezinárodně uznaná Sněmovna reprezentantů poté zformovala vládu v čele s bývalým ministrem obrany Abduláhem al-Tháním. Z bezpečnostních důvodů však byla paradoxně přinucena uprchnout z Tripolisu do téměř 1000 kilometrů vzdáleného Tobruku ležícího u hranic s Egyptem. Zde jedná v pětihvězdičkovém hotelu pod ochranou spřízněných milicí, avšak její moc sahá de facto jen pár kilometrů za hranice města. Z dvousetčlenného sboru se běžně schází jen 70 až 80 poslanců. Na konci srpna pošramocenou legitimitu Sněmovny navíc zpochybnila menšina bývalých poslanců (zejména příslušníků Muslimského bratrstva), když jednostranně deklarovala obnovení starého parlamentu (GNC). Jmenovala vlastní kabinet nazvaný „národní záchrany“ a vzdoro-premiéra Omara al-Hasího. Zároveň slíbila zajištění potravin a další pomoci pro potřebné, aby si získala podporu veřejnosti. Důsledkem turbulentního vývoje je nynější nepřehledný stav, kdy má Libye dva parlamenty a dvě vlády se dvěma rozdílnými premiéry.

Proč na osudu Libye záleží

S ohledem na geografickou blízkost a stále se zhoršující bezpečnostní klima v regionu je zřejmé, že EU má jednoznačný zájem na stabilní a pokud možno demokraticky uspořádané Libyi schopné zajišťovat základní funkce státu pro vlastní občany. Dlouhodobá absence fungující vlády vykonávající suverénní moc v rámci svého teritoria a přítomnost nevypočitatelných lokálních milic hrozí vytvořením trvalého mocenského vakua, jaké existuje v posledních dvaceti letech v Somálsku.

Nečinnost mezinárodního společenství povede v lepším případě k další fragmentaci oslabené Libye a trvalému vzniku tzv. „černých míst“ (black spots), tedy kriminálních enkláv na jejím území nacházejícím se mimo kontrolu centrální autority. Horší scénář by pak představoval úspěch džihádistických uskupení typu AŠ, jejichž snahou je ustavení fundamentalistického islámského státu po vzoru IS v Sýrii a Iráku jakožto odpovědi na přetrvávající chaos v zemi. Ten by mohl podpořit i návrat v Mašreku bojujících Libyjců, jejichž počet se podle různých odhadů pohybuje mezi 4000 až 15 000. Místní odnož AŠ ve městě Derna již ostatně vyjádřila podporu IS a vyslovila odhodlání vytvořit v zemi islámský chalífát. Ten by jistě nabízel útočiště radikálům a výcvikové tábory pro útoky na cíle v EU a USA. Perspektiva takového útvaru vzdáleného necelých 350 kilometrů od evropského kontinentu by byla noční můrou nejen pro představitele evropských zpravodajských služeb.

K dalším rizikům se řadí enormní množství zbraní a munice v rukou místního obyvatelstva, které zmizely z nekontrolovaných skladů Kaddáfího režimu během revoluce v roce 2011. Jejich další proliferace by kvůli vysoké propustnosti libyjských hranic znamenala značné riziko pro desintegraci států v širším regionu (Alžírsko, Čad, Niger, Súdán a potenciálně i Egypt), jaké jsme byli svědky v Mali v roce 2012 ze strany organizace Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM). Pro Evropu je velmi znepokojující i pašování zboží (narkotik, cigaret apod.) a především lidí, které se stává stále lukrativnější formou transnacionální trestné činnosti v globálním měřítku.

Migrace a energetika

Podle agentury Frontex překročilo v letošním roce hranice EU přes 160 000 neregulérních migrantů, což představuje více než dvojnásobek dosavadního rekordního množství z doby vypuknutí arabského jara v roce 2011. Zároveň je signifikantní, že asi 80 % z nich volí nebezpečnou trasu přes centrální Středomoří na Apeninský poloostrov. Libye představuje nejčastější bod vyplutí a „přestupní stanici“ nelegální vodní migrace. Podle odhadů zde v roce 2014 přišlo o život přinejmenším 3 000 osob, tedy asi pětkrát více než za celý loňský rok. Po tragédii z 3. října roku 2013, kde při ztroskotání lodi utonulo 368 převážně subsaharských migrantů naloděných v libyjském přístavu Misuráta, zahájila Itálie pátrací a záchrannou operaci Mare nostrum (Naše moře), která vedla k záchraně více než 90 000 životů. Původně dočasná operace s vysokými náklady (měsíčně v přepočtu asi 250 milionů korun) by měla být od 1. listopadu částečně nahrazena společnou unijní operací Triton řízenou agenturou Frontex.

Ačkoliv nelze příčinu tohoto vývoje spojovat výhradně se situací v Libyi (velký podíl mají nepochybně konflikty v Sýrii/Iráku, Gaze či v Africkém rohu), je to právě její postupný rozvrat, který vytvořil téměř ideální operační podmínky pro pašerácké gangy a jejich nehumánní obchod s lidským utrpením. Efektivní spolupráce mezi EU a Libyí v oblasti migrační politiky (patrolování pobřežních vod, návratová politika apod.) společně s intenzivnější podporou legálních forem přistěhovalectví do EU by proto jistě přispěly ke zmírnění napětí na jižních hranicích Unie a snížení tragických ztrát na životech. Stejně tak by klesl počet „vnitřně přesídlených osob“ (IDP), tedy uprchlíků uvnitř samotné Libye, jejichž počet Mezinárodní organizace pro migraci odhaduje na více než 30 000 rodin.

V neposlední řadě nelze zapomínat na aspekty hospodářské. Ve světle diskuzí o snížení energetické závislosti EU na Rusku by plnohodnotné obnovení obchodních vztahů EU s Libyí bylo oboustranně velmi výhodné. Libye, která je od roku 1962 členem organizace OPEC, vlastní 48 miliard barelů, největší prokázané zásoby ropy v Africe (a je čtvrtá, pokud jde o zásoby zemního plynu). Přes 70 % domácí produkce tradičně vyváží na evropské trhy, zejména do Itálie, Německa a Francie. Navzdory oživení těžby v roce 2012 zůstává kvůli opakovaným stávkám a ozbrojeným střetům aktuální objem produkce na polovině ve srovnání s dobou před revolucí. Islamisté se primárně soustředili na obsazení městských center Tripolisu a Benghází. Klíčové rafinérie tak doposud ležely stranou válečných střetů pod ochranou provládních „federalistů“ ze skupiny Barqa (arabský název pro Kyrenaiku), požadujících větší autonomii pro tento region a spravedlivější rozdělení příjmů z ropy. Jejich podpora však nemusí být trvalá. Na základě dat MMF tvořil ropný průmysl v roce 2012 96 % celkových příjmů libyjského rozpočtu. Udržení kontroly centrální vlády nad tímto odvětvím ekonomiky je tudíž třeba vnímat jako nutnou podmínku pro zajištění základních funkcí státu.

Hledání nejméně špatných řešení

USA, EU, OSN, Liga arabských států i další regionální aktéři vyzvaly k okamžitému příměří a zahájení otevřeného politického dialogu v Libyi. Bez konkrétních a zejména včasných kroků však není naděje na stabilizaci země reálná. Libye se nachází v patové situaci a před výzvami, jimž není schopna sama čelit. Je tedy na „Západu“ a dalších státech, které prostřednictvím operace NATO Unified Protector přispěly v roce 2011 k pádu tamního režimu, aby adekvátně reagovaly. Je to navíc v jejich bytostném zájmu nejen z humanitárního, ale i čistě pragmatického hlediska. Otázkou nicméně zůstává, jakou podobu by asistence mezinárodního společenství měla mít.

V prvé řadě by mělo být zabráněno násilnému rozpadu Libye, jenž by znamenal závažnou humanitární katastrofu regionálních rozměrů. USA a EU by měly vyvinout intenzivní diplomatický tlak na legitimní vládu v Tobruku, aby zahájila politický dialog s umírněnou opozicí z řad islamistů, které doposud monolitně označuje za „teroristy“, a odmítá s nimi jednat. Dočasným řešením by mohl být inkluzivní kabinet se sídlem na „neutrální půdě“ zahrnující reprezentanty obou soupeřících táborů. V dlouhodobějším horizontu je třeba urychlit oddalované dokončení nové libyjské ústavy (v únoru zvolené Ústavodárné shromáždění ji mělo předložit již před dvěma měsíci), která by definovala rozložení moci a administrativní postavení tří konstitutivních regionů státu Tripolska, Kyrenaiky a Fezzánu. Co nejvíce musí být omezeny iniciativy marginalizace politických soupeřů (například zmírnění či zrušení aplikace kontroverzního „zákona o politické izolaci“ prosazeného GNC v květnu 2014) a nastolení fungující justice. Realizace jednotlivých kroků, které by měly vést k celonárodnímu usmíření, musí být od libyjských politických elit vyžadována jako kondicionalita pro pokračování ve finanční a logistické pomoci EU a USA.

Současně musí veškeré úsilí směřovat k obnovení bezpečnosti. Sem patří konsolidace provládních sil a jejich postupné začlenění do regulérních bezpečnostních složek státu. Členské státy NATO či EU by měly ve větší míře přistoupit k vyzbrojení a výcviku libyjské armády a policie. Příkladem mohou být dosavadní snahy Francie, USA, Itálie či Turecka. Vláda by tak měla být schopná podřídit si rebelující milice a kontrolovat páteřní pašerácké trasy. Zásadní bude udržení kontroly nad energetickou infrastrukturou země. Pouze obnovení elementárního bezpečí je předpokladem pro návrat humanitárních organizací a pracovníků a zároveň i pro vytvoření prostoru pro hospodářskou prosperitu. V této souvislosti by bylo vhodné zvážit zásadní posílení nepočetné mise OSN v Libyi (UNSMIL) jakožto neutrálního aktéra a případné rozšíření jejího mandátu o aktivity vynucení míru (peace-enforecement).

Ve světle současného vývoje nelze vyloučit budoucí ofenzivu džihádistických a saláfistických skupin koncentrovaných převážně na východě a jihu země. Na konferenci o budoucnosti Libye konané 17. září v Madridu představitelé 21 zemí kolektivně odmítli přímou vojenskou intervenci. Je ovšem pravděpodobné, že další eskalace napětí v zemi však může tento postoj rychle změnit. V takovém případě by bylo nutné přikročit k cíleným leteckým útokům (za předpokladu žádosti centrální vlády opírající se o většinu ve Sněmovně reprezentantů), jakkoli Irák a Sýrie ukazují, že jejich vojenský přínos může být velice sporný. Bez vzdušné podpory však úspěch vládních sil nelze očekávat. Eventuální nasazení zahraničních jednotek musí mít realisticky dosažitelný cíl a pokud možno omezený časový rámec.

V důsledku všudypřítomné únavy z nepřetržitého třináctiletého působení západních armád na Blízkém východě, jiných viditelnějších regionálních hrozeb či aktuální agresivní politiky Ruska je ochota angažovat se v Libyi pochopitelně velmi malá. Přestože se nenabízejí dobrá řešení tamní situace, je zapotřebí hledat alespoň ta nejméně špatná. Patří k nim pouze kombinace diplomatických nástrojů zaměřených na zmírnění politické polarizace (tj. obnovení důvěry v politický proces), včetně zajištění humanitární a vojenské asistence. Výsledky tohoto úsilí jsou mlhavé. Alternativou je však pouze nečinnost, jež nás dříve či později postaví tváří v tvář realitě ještě horší a daleko méně akceptovatelné.

O autorovi:

Ondřej Kaleta je doktorandem působícím na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK