Kyrgyzstán: Od ukradené revoluce k novému režimu?

Navzdory tomu, že je Kyrgyzstán v kontextu středoasijské politiky v mnoha směrech výjimečným případem, nachází se tato více než šestimilionová země spíše ve slepém bodě světových médií i politických analýz. Větší pozornosti se bývalé sovětské republice dostává při občasných vnitropolitických konfliktech, mezi něž se nově řadí události po parlamentních volbách z října 2020. Protestní hnutí vedlo ke státnímu převratu s dosud nejasným vyústěním. Zemi nasměrovalo k předčasným prezidentským volbám a k referendu o změně ústavy, jejichž výsledky mohou dosud nejdemokratičtější zemi regionu přiblížit středoasijským nedemokraciím.

Ukradená revoluce

Rychlost a snadnost, s jakou byla vládnoucí garnitura v čele s prezidentem Sooronbajem Žeenbekovem odstraněna, jsou dodnes opředeny dohady o rozhodujících aktérech převratu a jejich metodách a cílech. Rozbuškou protestů, které začaly okamžitě po vyhlášení předběžných výsledků parlamentních voleb, bylo rozsáhlé kupování hlasů největšími, převážně vládními stranami. Masivní narušení férovosti volební soutěže, navíc v situaci ekonomické krize, prohloubené pandemií COVID-19, přivedlo několik tisíců pokojně demonstrujících občanů na hlavní náměstí v Biškeku nedaleko sídla parlamentu a vlády.

Hlas protestujících, kteří požadovali anulování voleb, jejich bezodkladné opakování a odchod zkorumpovaných politiků, postupně upozadily dobře organizované skupiny usilující o moc s použitím násilí. Členové těchto uskupení svým vzezřením připomínali spíše bodyguardy než politické aktivisty (kyrgyzská média pro ně používala označení „atleti“), což posílilo podezření, že vývoj v zemi určují hlavy kyrgyzského podsvětí. Ukradená revoluce, jak bývá někdy dění v Kyrgyzstánu označováno, nakonec vynesla do nejvyšších pozic do té doby méně výrazného politika Sadyra Žaparova a jeho souputníka Kamčibeka Tašieva, považovaného za šedou eminenci celého převratu.

Z vězeňské cely do čela státu

Žaparov se stal nejasertivnějším aktérem nesourodého protestního hnutí. Týden po svém propuštění z vězení, kde si od roku 2017 odpykával trest za údajnou účast na únosu a držení rukojmí (šlo o kauzu s politickým podtextem), jej parlamentní většina zvolila předsedou vlády. Následně přiměl prezidenta Žeenbekova k rezignaci a převzal jeho pravomoci. Šéfem Státního výboru pro národní bezpečnost, kyrgyzské tajné služby s kořeny v sovětské KGB, jmenoval Kamčybeka Tašieva. Souběžně s tím parlamentní většina přijala rámec nové ústavy, který podle všeho vznikl v úřadu prezidenta, a zákon o uspořádání referenda spolu s předčasnými prezidentskými volbami, v němž voliči rozhodovali, zda si přejí zachování parlamentní formy vlády, jež byla v zemi zavedena po revoluci v roce 2010, nebo dávají přednost návratu k prezidencialismu. Parlament, kterému již vypršel mandát, také sám sobě prodloužil funkční období.

Obě vrcholné exekutivní funkce Žaparov zastával do poloviny listopadu, kdy rezignoval, aby se v souladu s volebními pravidly mohl účastnit prezidentských voleb 10. ledna 2021. Během svého krátkého vládnutí se stal všeobecně známou a poměrně oblíbenou osobností a byl jasným favoritem klání, v němž se utkal s dalšími 18 kandidáty. Po velmi krátké volební kampani a za nízké účasti voličů, jež nedosahovala ani 40 %, Žaparov drtivě zvítězil s téměř 80 % platných hlasů. Ještě o něco silnějí voličskou podporu získal návrat k prezidencialismu. Hlavním tématem kampaně byl boj s korupcí a pro jeho úspěch údajně nezbytné posílení exekutivní moci (jen málo kandidátů hájilo parlamentí systém). Referendum o nové ústavě v její finální podobě je plánováno na březen, v červnu se pak mají konat volby legislativního sboru. Nová hlava státu tak má příležitost nasměrovat politický režim trvalému odbourání již tak dost křehké kontroly vládní moci.

Konsolidace moci však nebude jednoduchá. Na rozdíl od autoritářských zemí v regionu se v Kyrgyzstánu v poslední dekádě vytvořilo příznivé prostředí pro rozvoj občanské společnosti, nezávislých médií, politických stran a konání soutěživých voleb, a to navzdory spíše klanově strukturovanému stranickému systému. Významnou roli hrají také antagonismy mezi severem země s hlavním městem Biškekem a jihem s metropolí Oš, kde navíc žije početná uzbecká menšina a v minulosti operovali i islámští radikálové. Obavy z návratu etnického násilí, jež si v roce 2010 vyžádalo více než 800 obětí na životech a několik set tisíc vnitřně vysídlených osob i uprchlíků, jsou stále přítomny. Koncentrace exekutivní moci v rukou politika, který se prezentuje jako kyrgyzský nacionalista, může přispět k eskalaci napětí.

Vzestup kyrgyzského nacionalismu?

Žaparov se v průběhu svého dosavadního působení v politice, do níž vstoupil po tzv. tulipánové revoluci z roku 2005, profiloval jako bojovník proti korupci, jíž často spojoval s působením zahraničních korporací v zemi. Ty jsou aktivní zejména v těžebním průmyslu, který je pro národní hospodářství klíčový. Žaparov a jeho spojenci požadují jejich znárodnění. Jeho strana Mekenčil („Vlastenci“) ve volební kampani v roce 2020 dále tematizovala nedořešené vymezení hranic s Uzbekistánem a Tadžikistánem, včetně konfliktních enkláv těchto zemí uvnitř Kyrgyzstánu. S oběma sousedy má země dlouhodobě napjaté vztahy.

V mezinárodněpolitické rovině je zásadním vztah k Rusku, které bylo od získání nezávislosti vždy považováno za klíčového spojence. Přestože se podíl etnických Rusů v populaci od konce 80. let snížil z více než 20 na pouhých 5 %, je ruština podle ústavy oficiálním jazykem (kyrgyzština je „národním a státním jazykem“), jenž má sloužit mezietnické komunikaci. S přihlédnutí k tomu, že nejpočetnější národnostní menšinou v zemi jsou s téměř 15 % obyvatelstva Uzbekové a kyrgyzština s uzbečtinou jsou si coby turkické jazyky velmi blízké, lze vedle cíleného upozadění uzbecké menšiny považovat zachování výsadní role ruštiny také za snahu o udržení dobrých vztahů s Moskvou.

Jako obchodní partner Rusko sice podle oficiálních statistik není dominantní (jeho podíl na kyrgyzských vývozech i dovozech tvoří méně než 20 %), na jeho pracovním trhu ale nachází uplatnění více než půl milionů občanů Kyrgyzstánu, jejichž remitence jsou zásadní pro každodenní přežití značné části obyvatelstva. V neposlední řadě poskytuje Rusko kyrgyzské vládě finanční pomoc. Skutečnost, že Kreml po rezignaci prezidenta Žeenbekova pozastavil její vyplácení, jasně odhaluje, že k novým držitelům moci se ruská vláda staví rezervovaně. Pro Rusko je vedle neklidu v Bělorusku a na Kavkaze či porážce prokremelského prezidenta ve volbách v Moldavsku nestabilní Kyrgyzstán dalším neuralgickým bodem v jeho sféře vlivu.

Závěr

Předčasné prezidentské volby a referendum o změně ústavy v lednu 2021 byly určující událostí pro další směřování Kyrgyzstánu. Země po necelých deseti letech relativní politické stability a institucionální kontinuity zažívá přeměnu svého politického systému, jež započala velmi náhle, nečekaně a překotně. Převrat vynesl k moci Sadyra Žaparova, jehož nacionalistický program a obskurní okruh podporovatelů mohou do budoucna pro stabilitu Kyrgyzstánu znamenat spíše problém, tím spíše, že etnicky heterogenní zemi směřuje k prezidentskému systému založenému na logice „vítěz bere vše“.

Ekonomika se potýká s řadou strukturních problémů, jež navíc prohloubila pandemie COVID-19. Vysoká míra nezaměstnanosti, systémová korupce a odcizenost občanů od státních institucí vytvářejí sociální podhoubí pro nárůst etnického napětí i možný vzestup náboženského radikalismu. S ohledem na to bude důležité působení vnějších aktérů, zejména Ruska, ale také např. Evropské unie, zejména jejich ochota a schopnost tyto destabilizační tendence nástroji mezinárodní spolupráce tlumit.

O autorovi: Jan Němec je politolog zabývající se transformacemi politických režimů a volebními procesy. V roce 2020 byl členem volební pozorovatelské mise OBSE/ODIHR v Kyrgyzstánu.