Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

29. 1. 2011 Tento obsah není aktuální

Australská bezpečnostní politika

Austrálie, země protinožců, je vzdálena od Evropy a své bývalé mateřské země Velké Británie více než 15 tisíc kilometrů. Geograficky a v poslední době i ekonomicky je součástí asijsko-tichomořského regionu, ale kulturně, hodnotově a také z bezpečnostního hlediska je spjata se západními spojenci, s Velkou Británií a Spojenými státy. Především její angažovanost v zahraničních operacích je toho důkazem.

Bývalý premiér John Howard vždy zdůrazňoval, že neexistuje konflikt mezi australskými svazky a její zeměpisnou polohou („there is no conflict between its affinities and geography“). S nástupem labouristů se však pokračující angažovanost a zapojení vojenských jednotek do zahraničních operací, především v Afghánistánu, stala velkým otazníkem. V listopadu roku 2010 se tato problematika dokonce řešila na půdě australského parlamentu (i když vysílání ozbrojených složek do zahraničí nevyžaduje souhlas parlamentu a je v pravomoci vlády). Navzdory turbulentním a nejednoznačným výsledkům voleb v létě 2010 a odstoupení premiéra Kevina Rudda se však dvě hlavní politické strany dohodly na pokračování angažovanosti i nadále. Oficiálně pak bylo vše potvrzeno na summitu NATO v Lisabonu, kde se Austrálie zúčastnila jako jeden z hlavních nečlenských států přispívajících do operací této vojenské organizace.

Vývoj bezpečnostních vztahů Austrálie po druhé světové válce

V poválečném období lze bezpečnostní vztahy Austrálie rozdělit na tři etapy. Prvním mezníkem a počátkem první etapy byla porážka Velké Británie v Asii roku 1942 a následné bombardování Darwinu Japonci. Tyto události byly jasným signálem pro Austrálii a premiéra Johna Curtaina, který tento rok označil za „point of no return“ (již není cesta zpátky). Austrálie byla donucena odvrátit se od své mateřské země a orientovat se na Spojené státy, což se projevilo v angažovanosti v korejské válce (Austrálie vyslala 15 000 vojáků), a i když byla australská vojska pod vedením Velké Británie, USA stály v čele intervence. V důsledku války v Koreji vznikly dvě vojenské aliance ANZUS a SEATO.

ANZUS (Australia, New Zeland, United States) fungovala od roku 1951 jako bezpečnostní záruka USA jak vůči Austrálii, tak vůči Novému Zélandu.Velká Británie se však cítila být poněkud odstrčena a apelovala na Austrálii a USA, aby se také stala členem. Australský premiér Robert Menzies však Winstonu Churchillovi musel vysvětlit, že by poté měla nárok na členství i Francie, a to si USA nepřály. Menzies jako velký anglofil poté Churchilla ujišťoval o stále trvajících vazbách a angažoval svá vojska v Malajsii společně s Velkou Británií.

Organizace SEATO (Southeast Asia Treaty Organisation) na rozdíl od ANZUS neměla dlouhého trvání. Byla založena roku 1954 jako obranná spolupráce (forward defence) proti komunistickému bloku. Členské státy se však nemohly shodnout na žádné zásadní otázce, počínaje intervencí ve Vietnamu, Laosu, konče Kambodží, a neúspěšný svazek skončil svůj mandát v roce 1977. Angažoval však jak Spojené státy, tak Austrálii v jihovýchodní Asii.

Dalším důkazem australské orientace na USA byla její přítomnost ve vietnamské válce, kdy se Austrálie poprvé sama angažovala bez Velké Británie. Síla australských složek za období války dosáhla téměř 50 tisíc vojáků.
Druhým mezníkem a také počátkem druhé etapy bezpečnostních vztahů byl rok 1969, tzv. Nixonova doktrína, která vedla orientaci Austrálie na asijský region. Spojené státy v době vlády prezidenta Nixona se začaly orientovat spíše na Evropu, Blízký východ a Jižní Ameriku. Pacifik a asijský region měl být ponechán vlastnímu osudu a jednotlivé státy, hlavně Japonsko a Austrálie, měly převzít větší odpovědnost za stabilitu v regionu. USA se stáhly v roce 1973 z Vietnamu a etablovaly politiku sbližování s Čínou. Austrálie se tedy z bezpečnostního hlediska koncentrovala na své záležitosti a místo obranné politiky nastolila strategii obranné soběstačnosti a reformovala své vojenské kontingenty.

V čele s labouristickým Goughem Whitlamem byl od roku 1972 viditelný posun i v ekonomické sféře. Po vstupu Velké Británie do EHS bylo zřejmé, že i obchodní vztahy si Austrálie musí vybudovat bez ohledu na své velké spojence. Rozvoj obchodu s Japonskem a Čínou a ostatními asijskými státy přinášely ovoce a australská ekonomika vzkvétala. V roce 1967 byla založena také organizace ASEAN (Association of Southeast Asian Nations), která se snažila zvýšit spolupráci a stabilitu regionu. Vzestup ekonomik východní Asie v 70. a 80. letech motivoval Austrálii nastartovat spolupráci v oblasti obchodu a investic. Otevřela se cesta k diplomatickým vztahům s Čínou (roku 1973) a začala jednání na základě Smlouvy o přátelství a spolupráci s Japonskem, která byla uzavřena v roce 1976. Dále se zvýšil obchod s Indonésii, Jižní Koreou, Tchaj-wanem a jihovýchodní Asií.

Spojené státy nebyly z orientace Austrálie příliš nadšeny a došlo i k diplomatickým přestřelkám, například při své cestě do Mexika v roce 1974 nebyl Whitlam pozván do Bílého domu. Mělo to být kvůli kritice amerického bombardování Hanoje a Haiphongu v prosinci 1973. Tyto náznaky sebevědomí ilustrovaly tehdejší směřování australské politiky. Co se týče britsko-australských vztahů, Whitlam zavedl vízovou povinnost pro britské občany a zdůvodnil to tím, že by jinak diskriminoval ostatní členy Commonwealthu, kteří nepocházejí z Velké Británie.

Na závěr své premiérské kariéry však Whitlam nepotvrdil své sebevědomé odhodlání. Po vnitropolitických sporech spojených s reformami a financováním příspěvků penzistům, migrantům, ženám a původnímu obyvatelstvu byl odvolán z premiérského křesla guvernérem zastupujícím královnu Alžbětu. Místo aby dostál své dosavadní politiky nezávislé a sebevědomé Austrálie, stěžoval si Whitlam na postup guvernéra královně Alžbětě (jelikož se neuskutečnily konzultace mezi guvernérem a královnou o této záležitosti). Královna však odmítla intervenovat a rozhodla se neangažovat v australských záležitostech.

Třetím mezníkem se stal rok 1989, konec studené války, rozpad mezinárodního bipolárního systému a ztráta daného principu uspořádání světa. V této globální etapě dochází ke změně bezpečnostních vztahů a ke zvýšení významu neformálních vazeb. Jedním z uskupení je například Anglosféra (neformální svazek anglosaských států), která je založena na společném jazyku, hodnotách, demokratických tradicích a politických a legislativních institucích a jejíž význam stoupá především v kontextu teroristických hrozeb a bezpečnostní politiky. Mezi tři hlavní státy patří samozřejmě i Austrálie, která je společně s USA a Velkou Británií bezprostředně konfrontována s teroristickým útokem. Austrálie si prožila své 11. září během útoků na Bali v roce 2002, kde z celkového počtu 202 mrtvých byla téměř polovina australských turistů. Důsledkem toho se Austrálie po boku Spojených států a Velké Británie angažovala ve válce v Iráku roku 2003 a v současnosti je silně zastoupena v Afghánistánu v rámci operace ISAF.

Angažovanost Austrálie v zahraničních operacích

Austrálie se v současné době angažuje v sedmi oblastech mimo území Austrálie a rozmístila cekem 3300 vojáků a civilistů. Nejvíce je zastoupena v Afghánistánu v rámci operace ISAF (International Security Assistance Force), kterou vede NATO. V současné době je nasazeno zhruba 1550 příslušníků australských obranných sil (především v provincii Uruzgan), dalších 800 je nasazeno mimo Afghánistán v širší oblasti Blízkého východu (například námořní obrana). Austrálie zahájila svou účast po teroristických útocích 11. září 2001, ale v období od 2002 do 2005 nebyly v Afghánistánu přítomny žádné ozbrojené jednotky. Současná menšinová vláda (v čele s premiérkou Juliou Gillardovou) se s rozhodující částí opozice shodla, že australské vojenské jednotky se v Afghánistánu budou angažovat i nadále. Navíc pro jejich budoucí stažení nebylo stanoveno datum, s tím, že by k tomu nemělo dojít před koncem roku 2014, kdy ISAF plánuje ukončit tzv. transformační fázi operace a kontrolu a zodpovědnost za bezpečnost by plně měla převzít afghánská armáda.

Hlavním odpůrcem setrvání australských ozbrojených sil je v současnosti strana zelených, která se poprvé po nedávno proběhlých parlamentních volbách dostala do dolní komory parlamentu. Ta si také vyžádala debatu v parlamentu, která byla první svého druhu k této otázce. Současná australská právní úprava totiž ohledně vysílání ozbrojených složek souhlas parlamentu nevyžaduje a rozhodnutí je pouze v pravomoci vlády. Strana zelených také slibuje, že předloží návrh právní reformy, která po vzoru většiny demokratických států bude pro vyslání ozbrojených sil do zahraničí vyžadovat schválení oběma komorami parlamentu.

Další ozbrojené jednotky působí ve Východním Timoru (400 vojáků), Egyptě v rámci operace Multinational Force and Observers (MFO), která není pod záštitou OSN a ve které se mimo Austrálie angažuje dalších 11 zemí včetně České republiky. V Iráku je rozmístěno celkem 67 příslušníků ozbrojených sil, část je v rámci mise OSN UNAMI, část chrání australskou ambasádu. Další jednotky působí v Jeruzalémě v rámci mise OSN UNTSO (UN Truce Surpervision Organisation), na Šalamounských ostrovech a v Súdánu v rámci operace OSN (UNMIS).

Austrálie prošla za poslední půl století složitým obdobím, kdy se musela osamostatnit jak ekonomicky, tak bezpečnostně a přeorientovat na nové partnery ve své zeměpisné oblasti. Orientovala se na asijsko-tichomořský region a založila obchodní svazky s Japonskem, Čínou a státy ASEAN. Tím se stala plnohodnotným partnerem svých bývalých „mocných přátel“ (USA a Velké Británie), což mělo velmi pozitivní vliv na symetrii jejich vztahů. V postbipolárním světě je zřejmé, že svazky založené na společných hodnotách, jazyce, demokratických tradicích, politických a legislativních institucích a politické kultuře mají ještě větší význam než v předchozích obdobích. V novodobých bezpečnostních svazcích (například západní aliance v době války v Iráku či války proti terorismu, válka v Afghánistánu), nalézá spojenectví i zeměpisně velmi vzdálené nové a důležitější místo. To však neznamená, že Austrálie nebude vynakládat úsilí na pokračující integraci ve svém regionu. To, jak již prohlásil býval premiér Howard, není v žádném případě v rozporu s australskými hodnotovými vazbami.

O autorce:

Tereza Smejkalová pracuje v diplomacii, v současnosti na Stálém zastoupení ČR při EU v Bruselu. Studovala politologii a mezinárodní vztahy na FSV a na univerzitě v Queenslandu a ve Francii.
terezasmejkalova@hotmail.com

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru