29. 1. 2010

Jdou, jdou tou balkánskou cestou

Balkánská drogová cesta je zavedeným pojmem, občas i strašákem. Můžeme zaslechnout, že balkánská trasa zásobuje 70 procent evropského trhu s drogami, případně dokonce, že za těmi sedmdesáti procenty stojí pouze Albánci. Balkánská trasa je z hlediska západní Evropy velmi významná, ale nelze ji přece jen takto přeceňovat.

Část 1: Pašování


Balkánskou cestou prochází největší část heroinu na trase mezi nejdůležitějším producentem – Afghánistánem, a nejdůležitějším odběratelem – západní Evropou. Třebaže uživatelů v zemích obklopujících Afghánistán může být kolem pěti milionů, zatímco ve střední a západní Evropě jen asi 1,4 milionu, jde o neskonale lukrativnější tržiště. Kilogram heroinu má v západní Evropě hodnotu v průměru kolem třiceti tisíc dolarů. Turecko spolu s Balkánem jako oblasti s velmi živými obchodními, pracovními i turistickými vztahy se západní Evropou, navíc s početnými komunitami vystěhovalců v západní Evropě, jsou z ekonomického hlediska nejlepší možnou spojnicí k nejvýnosnějšímu prodeji. Balkán je nejdůležitější jako heroinová spojnice, ačkoli jím prochází i kokain, opium, hašiš, marihuana či syntetické drogy. Pro kokain je však Balkán jen doplňkovou trasou, hlavní přísun jde přes evropský západ, hlavně přes Španělsko. Význam Balkánu pro pašování kokainu roste, stále však zůstává záložní trasou, a kokain tudy nezřídka putuje opačným směrem než heroin: tedy ze západní Evropy na východ. Nelze však spouštět ze zřetele klesající význam heroinu v západní Evropě oproti kokainu, což může vést ke stále rostoucímu významu kokainu v balkánském drogovém byznysu – jak v distribuci, tak v pašování. Opium má ve spotřebě celkově malý význam, hašiš jde hlavně ze zemí Maghrebu, syntetické drogy se hodně produkuj přímo uvnitř Evropské unie. Balkánská marihuana měla význam v nedávné minulosti, kdy její hlavní exportní devizou byla láce. To se však změnilo. Něco je zachyceno při průchodu Pákistánem, Íránem a Tureckem, stále však zbývá dost. Balkánem putuje odhadem 70 procent afghánského heroinu. Něco bude zachyceno i zde, něco málo zde přidá z jiných směrů, připočtěme další produkci z Barmy a Laosu. V posledních letech přitéká z regionu do střední a západní Evropy ročně kolem 80 tun heroinu (kolem 10 tun bývá zachyceno), což činí průběžně kolem tří čtvrtin prodeje. Počet konzumentů i celková spotřeba se v průběhu let příliš nemění. Pašování drog je pravděpodobně nejdůležitějším zdrojem příjmů balkánského organizovaného zločinu. Část peněz je sváděna prostřednictvím úplatků do státní správy a policie. Pašování tak oslabuje vládu zákona v balkánských zemích, včetně těch, jež jsou součástí Evropské unie, v prvé řadě v Bulharsku. Bulharsko má dvojí smůlu: politický systém zdědil po komunistech strukturu rozdělenou na příbuzenské skupiny, rozhodování v zákulisí a podřízení moci peněz. Kromě toho stojí Bulharsko na prahu Balkánu: je přední stráží boje proti drogám či jejic vstupní branou, záleží na úhlu pohledu. Vstupem do EU význam Bulharska ještě vzrostl. V Bulharsku bývá průběžně zabaveno nejvíce heroinu na jednoho obyvatele, v roce 2008 přes tunu (obvykle se pracuje s tím, že zachycena bývá zhruba desetina drog). Jinak na balkánské země nemá pašování heroinu dopad srovnatelný se zeměmi Blízkého východu, kudy prochází: není zde příliš vysoký podíl závislých, procento vražd je nízké apod. Je to právě tím, že pašování bývá velmi dobře organizované, opřené o korupci na vysoké úrovni, a díky tomu rychlé, směřující bez zastávek k cílovým zemím. Ty můžeme posoudit podle počtu uživatelů: balkánskou cestou putuje heroin hlavně do Velké Británie (přes 400 tisíc), Itálie (přes 300 tisíc), Francie (přes 200 tisíc), Německa (až 160 tisíc) a Španělska (až 120 tisíc). Hlavními uzly v západní Evropě jsou Itálie a Německo. Balkánská cesta byla původně opravdu cestou. Z Bulharska vedla do Jugoslávie (Srbsko–Chorvatsko–Slovinsko), odtud do Rakouska a do Itálie, důležitou cílovou stanicí bylo Německo. Zde žily početné komunity jugoslávských emigrantů podílejících se na distribuci. Hlavní slovo měly
srbské gangy. Rozpadem Jugoslávie a vypuknutím srbsko-chorvatské války se situace změnila. Západoevropský trh s heroinem byl náhle omezen asi o 60 procent dodávek. Vznikla tzv. severní trasa, vedoucí z Bulharska do Rumunska, odtud do Maďarska nebo na Ukrajinu, na Slovensko či do Polska a pak dál na západ. Přesto bývalá Jugoslávie (tzv. střední cesta) neztratila význam zcela: měsíčně tudy stále procházely až dvě tuny heroinu. Podpořeno to bylo i státním zájmem, či přesněji řečeno, zájmem politickým, u něhož těžko říci, kde končil veřejný a začínal soukromý. V Srbsku se na pašování přímo podílelo ministerstvo vnitra a tajná služba, v Chorvatsku ministerstvo obrany. Tyto vazby, spojené s érou prezidentů SlobodanaMiloševiće, resp. Franjo Tuđmana, doznívaly ještě po roce 2000, kdy tato éra skončila. Kromě toho však vznikla ještě třetí větev, zvaná jižní, vedoucí z Bulharska do Makedonie (sice mimo válku, ale postižené sankcemi a prudkým poklesem životní úrovně, díky čemuž se rozmáhalo pašeráctví) a pak s možnou odbočkou přes Kosovo, případně Řecko do Albánie, v novější době také do Černé Hory, kde se zboží překládalo do člunů a vydávalo se do Itálie, případně do Chorvatska. Vznik jižní trasy byl provázen stoupajícím významem albánských gangů. Ten měl několik příčin: za prvé to byl pád komunismu v Albánii, který drogovému obchodu poskytl výtečnou příležitost dopravy na malých člunech, mimo hraniční přechody a přístavy. Kromě toho se bezprostředně po pádu komunismu v Albánii rozmáhala zločinnost a policejní uniforma byla přitom stále ještě vnímána jako symbol totalitního režimu. Pád komunismu umožnil jugoslávským Albáncům, zkušenějším než jejich krajané z Albánie a vybaveným kontakty v západních zemích, začít podnikat v Albánii, a to včetně drogového obchodu. Souběžně přitom jugoslávské Albánce zasáhla masová nezaměstnanost, hlavně ty v Kosovu, ale i v Makedonii a v jižním Srbsku, následovaná masovou emigrací – obchodníci s drogami díky tomu získali zásobu „pěšáků“. Konečně ve Spojených státech započala FBI roku 1986 rozsáhlou akci proti italské mafii, která vedla k rozbití jejích struktur na východním pobřeží, díky čemuž se otevřel prostor pro tamní Albánce, dosud neorganizované a často pracující právě pro italské kriminální rodiny. Díky tomu všemu mohlo dojít k propojení albánských společenství na Balkáně, v západní Evropě i v USA. Omezené prodloužení balkánské heroinové trasy tudíž končí v New Yorku a New Jersey (opačným směrem zase putuje kokain). Válka v Kosovu v letech 1998–1999 posílila význam severnějších tras. Načas se stala důležitou tranzitní zemí Bosna a Hercegovina, kde až do roku 2003 neexistovala účinná centrální ochrana hranic. Dnes jsou využívány všechny tři popsané trasy s proměnlivou popularitou. Ačkoli se stále hovoří o balkánské cestě, namístě je dnes hovořit spíše o balkánské síti, neboť započítáme-li všechny využívané odbočky od tří zmíněných tras, drogy mohou putovat mezi kterýmikoli dvěma sousedními zeměmi. Popularita se řídí podle aktuálních podmínek, a tak pašování drog na Balkáně a boj proti němu připomíná závody ve zbrojení – když více zesílí tlak na jednom místě, pašerácké trasy se přesunou jinam (pouze
Bulharsko zůstává, jak bylo řečeno, vstupní branou), a tak stále dokola. Pro boj s pašováním drog na Balkáně je proto klíčová úzká spolupráce všech zemí. Černou dírou ve spolupráci byla dlouhou dobu hranice Srbska a Kosova, a i když se ostraha hranice z obou stran zefektivnila, potřebná spolupráce a výměna informací stále chybí. Kosovo ovšem, navzdory vžitému mínění, příliš využívanou tranzitní oblastí není. I kdybychom běžný pracovní odhad o tom, že zachycené drogy tvoří desetinu objemu procházejícího danou zemí, ještě desetkrát snížili, stále půjde o několik
tun ročně, objem drog převážených přes Kosovo není velký, jde o několik tun ročně.

Intermezzo: Produkce

Balkán je převážně oblastí tranzitní, není zde ani velká spotřeba drog, ani velká produkce. Nelze však produkci zcela pominout. Jednak se zde vyrábějí syntetické drogy, hlavně v Bulharsku a v Srbsku, přičemž motivace má stejné kořeny jako je jich výroba v Česku. Jsou určeny hlavně místním uživatelům, pro které jsou heroin či kokain drahé. Syntetické drogy jsou levnější, suroviny (léčiva) lze získat na místním trhu. Také tyto drogy překračují hranice, cirkulují však hlavně po Balkáně, třebaže část směřuje i do západní Evropy. Existují náznaky toho, že se na Balkáně rozvíjí i rafinace opia a koky, výroba heroinu a ještě spíše kokainu. Ta je spojena s albánským prostředím a dá se to nejspíš přičíst vazbám mezi americkými a evropskými albánskými komunitami. Pěstování máku nestojí na Balkáně za řeč. Třebaže svého času byl mák poměrně rozsáhle pěstován v Makedonii, nikdy nedošlo ani k vážnějšímu podezření ze zneužití. Jinou věcí je ovšem pěstování marihuany. Marihuana se ve velkém začala pěstovat v Albánii po pádu komunismu, a kolaps státu v roce 1997, kdy policii trvalo několik let, než dostala pod kontrolu zapadlá území státu, byl dalším impulsem. Albánská marihuana byla vítaná ne pro svou kvalitu, ale pro nízkou cenu. Vyvážela se hlavně do Itálie, do Řecka a dalších balkánských zemí. Počátke desetiletí však stát začal pěstitelům tvrdě šlapat na paty a produkce se snížila údajně až o 70 procent. Úměrně tomu se zvýšila cena exportované marihuany až trojnásobně, a poptávka klesla.
Ve válčících zemích (Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Kosovo) se během války zvýšila konzumace marihuany, což rovněž posilovalo poptávku po albánské marihuaně.Konec konfliktů přinesl postupný pokles poptávky. V případě Kosova fungovala ještě specifická vazba: zbraněse pašovaly z Albánie, bojovníci přenášeli občas i marihuanu, a po válce se nové pašerácké stezky využívaly po určitou dobu namísto pro zbraně pro „trávu“. Kosovští Albánci pak pomohli přenést
konflikt do sousedního jižního Srbska a Makedonie, zbraně bojovníkům putovaly hlavně přes Kosovo a spolu s nimi opět „tráva“. Dnes tvoří albánská marihuana odhadem tři procenta světové produkce. Není to zanedbatelné číslo, avšak produkce jde, jak již bylo řečeno, hlavně na místní trhy. Ostatní balkánské země se na produkci podílejí odhadem dvěma procenty.

Část 2: Distribuce

Gram heroinu na ulici stojí v západní Evropě padesát až sto, ve Skandinávii dokonce přes dvě dolarů. Distribuce je tedy ještě výnosnější než pašování. Spojí-li se v jedněch rukách pašování i distribuce, je obchod nejvýnosnější. Z tohoto pohledu hrají na evropském trhu s heroinem významnou roli zejména Turci, Kurdové a Albánci. V jejich stínu, s velkým odstupem, stojí ještě Srbové. Tyto národnosti žijí jak na trase, tak v cílových zemích. Turci a Kurdové hrají z hlavních cílových zemí zásadní roli zejména ve Velké Británii a v Německu, z menších zemí ve Švýcarsku, Rakousku či skandinávských zemích. Během 90. let je ve Švýcarsku, Rakousku a v Německu zastínili Albánci, kteří hrají důležitou roli také v Itálii, z menších zemí zásadní v Řecku, velký význam mají v Rakousku a ve střední Evropě. Albánci dokázali překonat zavedenou tureckou konkurenci mj. díky tomu, že v jejich případě šlo o nové struktury. Turci a Kurdové začali být ve větším počtu sami závislí, což nahlodalo pevnost organizace. Také albánský vliv v Německu, Švýcarsku a Itálii se nicméně od přelomu století snížil. V Německu postupně opět převládly zavedenější, turecké struktury. Ve Švýcarsku, v Rakousku, Itálii a Řecku je významné postavení Albánců (v prvních dvou uvedených zemích hlavně jugoslávských Albánců, ve druhých dvou Albánců z Albánie) v distribuci dáno tím, že v těchto zemích tvoří právě Albánci velkou část imigrantů. Podobný obrázek platí ostatně pro Turky, Kurdy a konečně Srby. To, co bylo zpočátku komparativní výhodou Albánců: silné příbuzenské vazby a sklon k násilí, se postupně stalo spíše nevýhodou. Příbuzenské vztahy vedly i ke sporům uvnitř albánských drogových
sítí, sklon k násilí zase příliš přitahoval (na rozdíl například od imigrantů ze západní Afriky, kteří se násilí vyhýbají) pozornost policie a koneckonců i veřejnosti a politiků. V současné době jsou Albánci po několik let, po vzestupu v 90. letech minulého století, spíše na ústupu. S drogovým obchodem bývala spojována i Osvobozenecká armáda Kosova (UÇK), jež byla celkem mylně spojována i s marxismem, což jí dávalo punc levicové bojůvky latinskoamerického typu. Kdyby však UÇK skutečně byla významně spjata s drogovým zločinem, případně si drogamin i sama vydělávala, není jasné, co se s těmi penězi stalo. Do výzbroje totiž určit nešly. Celá výzbroj UÇK se dala pořídit za nějakých 60 milionů dolarů, což zní jako pohádková suma, ale směšná v porovnání s obratem drogového byznysu. Daly se za to pořídit nanejvýš lehké zbraně, ale například ne dělostřelectvo (několik 75mm kanónů ze 30. let dělostřelectvem nejsou), takže není divu, že poměr ztrát UÇK v boji proti policii a armádě byl nejméně 5 : 1 v její neprospěch. Z významnějších, dosud nezmíněných evropských zemí nehrají balkánští obchodníci roli ve Francii, Španělsku, v Polsku či Belgii. Jestliže téměř 80 procent heroinového trhu v západní a střední Evropě činí dohromady Velká Británie, Itálie, Španělsko, Francie a Německo, je zřejmé,
že navzdory svému významu v dopravě heroinu do Evropy nemají balkánské kriminální struktury srovnatelné postavení v distribuci. Nejvýznamnější národnost, Albánci – pokud Turky nepočítáme mezi Balkánce – zajišťují dnes odhadem 10–20 procent potřeb evropského trhu s heroinem. Balkánské kriminální skupiny nedistribuuj ani polovinu heroinu, který přiteče balkánskou cestou, a celkově necelou třetinu. Ještě menší postavení mají v distribuci jiných drog.

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru