Suverenita po pádu sovětského impéria

Vnímání státnosti a s tím spojené suverenity postsovětských republik bylo zejména v prvních letech nezávislosti zemí bývalého SSSR komplikované. Nově nezávislé země se totiž formovaly nejenom z trosek sovětského impéria, ale ještě mnohem staršího vlivu ruských carů. Ve velmi paradoxní situaci se ocitly zejména středoasijské státy, jejichž historická centra ležící na trase hedvábné stezky sehrála klíčovou roli v dějinách lidské civilizace. Na druhé straně však jejich hranice vznikly zcela arbitrárně na základě mixu sovětské etnografie a velmi cynického politického rozhodování, který území Střední Asie rozdělil podle stávajících potřeb. Vzniklé státy tak měly v podstatě nulovou historii vlastní státnosti. Jihokavkazské země čelily podobným výzvám, jež ještě umocnilo rozhoření krvavých etnických konfliktů.

V zemích Kavkazu a Střední Asie vládla zejména v prvních letech jejich nezávislosti nejistota, zda si nově nabytou suverenitu udrží. Obavy umocňovala závislost jejich elit a ekonomiky na Moskvě. Mnozí západní pozorovatelé se na nově vzniklé země dívaly s nedůvěrou, a zejména v diplomatických kruzích dlouho do devadesátých a nultých let platil nepsaný úzus, že na Kavkaz a do Střední Asie je lepší „jet přes Moskvu“. Rusko toto vnímání umocňovalo zejména skrze koncept „blízkého pohraničí“, který si nárokuje dominantní postavení Ruska v postsovětském prostoru.

Hledání nových mocenských center a civilizačních vzorů bylo nutností nejen z politického hlediska, ale i jako způsob potvrzení odlišnosti a jedinečnosti nově nezávislých států a tím i jejich suverenity. Vedle Ruska se tak kulturním a civilizačním vzorem stalo také Turecko. Většina států Kavkazu a Střední Asie je součástí turkických národů a s Tureckem je pojí i etnická a lingvistická podobnost. Tuto blízkost nicméně po dobu trvání SSSR potlačovaly neprostupné hranice, ale i ideologie nezávislého Turecka, které v prvních desetiletích svojí existence potlačovalo reference na osmanskou minulost a sounáležitost s turkickými národy.

Pád SSSR a větší ohlas idejí obhajující větší vliv Turecka v širším turkickém světě, vytvořily podmínky pro Turecko, které se postupem času stalo pro země Střední Asie a Kavkazu zajímavým partnerem nejen v oblasti politické, ale také vzdělávací, kulturní a ekonomické. Turecko se tak začalo formovat jako plnohodnotná alternativa Rusku. Turecký faktor nakonec ovlivnil i ty země, jež mají s turkickým světem nesmírně složité vztahy, jako je Arménie.

Formování a vzdělávání elit Eurasie

Jednou z klíčových oblastí, kde je možné vazbu mezi turecko-ruskými zájmy v regionu a utváření státnosti kavkazských a středoasijských zemí pozorovat, je právě formování politických a ekonomický elit.

V prvních letech nezávislosti byly elity zemí obou regionů v naprosté většině produkty sovětského systému. Dobře to lze demonstrovat na vedoucích představitelích nově nezávislých zemí, kteří do funkcí nastupovali jako padesátníci a šedesátníci. Vůdci všech nezávislých zemí Střední Asie byli bývalí vysocí funkcionáři Komunistické strany SSSR. Vítězem mocenského boje v Gruzii se nakonec stal Eduard Ševarnadze, poslední ministr zahraničí SSSR a blízký spolupracovník Gorbačova. Ázerbájdžán následoval podobnou trajektorii, kdy se po složitých mocenských půtkách k moci dostal Hejdar Alijev, bývalý vysoký představitel KGB. Arménský prezident Ter Petrosjan byl v celém regionu zářnou výjimkou.

Celoživotní formování i socializace nových lídrů se odehrály v rámci sovětského systému. To nezbytně ovlivnilo jejich chování v čele již nezávislých států a dávalo a stále dává Rusku mimořádné možnosti ovlivňovat politiku těchto zemí skrze všemožné neformální nástroje a vazby vzniklé ještě v dobách SSSR. Dominantní postavení rusocentrického vzdělávání přetrvávalo i po rozpadu SSSR. Řada státníků postsovětských republik získala vzdělání na ruských univerzitách, které byly vnímané jako elitní instituce. I díky tomu má dosud Rusko silné postavení v celém regionu.

Tento stav se nicméně začal měnit v druhé polovině devadesátých let s tím, jak se v regionu Střední Asie i jižního Kavkazu začaly otevírat Tureckem sponzorovaná lycea a studenti z obou regionů se postupně v čím dále větších počtech začaly objevovat na tureckých univerzitách. Turecko rovněž začalo nabízet stipendijní programy pro studenty z Kavkazu a Střední Asie a turecké univerzity otevřely svoje pobočky v Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu.

Obzvláště pozoruhodným fenoménem v tomto směru byly školy a lycea, která v postsovětském prostoru provozovalo hnutí Fethullaha Gülena. Působení těchto lyceí se neobešlo bez kontroverzí, když např. Uzbekistán přistoupil k jejich uzavření již koncem devadesátých let z důvodu obav z islamistické povahy tamějšího vzdělávání. Další rána přišla v souvislosti s pokusem o puč v Turecku roce 2016, z něhož prezident Erdoğan obvinil právě Gülenovo hnutí, a další středoasijské země tyto školy začaly omezovat. Vzdělávací systém pod hlavičkou Gülena již nicméně nesmazatelně dokázal zanechat svůj otisk skrze šíření islámských a panturkických myšlenek. Navíc pro stále větší počet byznysmenů, diplomatů a intelektuálů ze zemí jižního Kavkazu a Střední Asie je znalost turečtiny a vzdělání v Turecku nebo v tureckých institucích realitou.

Turecko jako ekonomická a ideologická alternativa Rusku

Klíčovou složkou ruské dominance v obou regionech byla a do určité míry stále je též ekonomická rovina, způsobená dlouholetou integrací v rámci Sovětského svazu. Závislost na ruské ekonomice sahala od nejrůznějších dodavatelských řetězců až po omezené možnosti exportu surovin jinak než přes ruský potrubní systém. Tato faktická závislost rovněž vytvořila propletenec neformálních vazeb ve sférách velkého byznysu, jako je energetika, těžba surovin, logistika nebo stavebnictví. Ilustrativní v tomto směru jsou osoby jako např. Ališer Usmanov, uzbecko-ruský podnikatel, jehož jmění přesahuje 13 mld. USD a který je velmi blízký Kremlu i uzbeckým politickým špičkám. Podobně pak Bidzina Ivanišvili, jenž masivně zbohatl v Rusku v devadesátých letech, je dnes považován za hlavní páku ruského vlivu v Gruzii. Právě tyto neformální podnikatelské vazby jsou další mocnou kartou, jíž Rusko drží za účelem omezování suverenity postsovětských zemí. Vytváří tak de facto paralelní informační a vlivové kanály, kterými může ovlivňovat politiku v zemích bývalého SSSR.

Ruské zájmy v tomto směru vyvažuje turecká ekonomika, která se jako celek sice nemůže rovnat dalším hráčům v regionu, jako je Čína, avšak současně nabízí specifické výhody, jako je kulturní blízkost regionu a příznivá geografie. Turecké společnosti se postupně začaly prosazovat v různých odvětvích, mezi nimiž vyniká zejména stavebnictví. V některých zemích Střední Asie dnes operuje až několik set tureckých stavebních společností, z nichž některé jsou známy též výrazným politickým vlivem v samotném Turecku. Zcela klíčovou roli pak hrají produktovody z Ázerbájdžánu do Turecka vytvářející zatím jedinou alternativu ruskému potrubnímu systému v případě exportu na trhy v Evropě. Země Střední Asie zaměřily svoje diverzifikační úsilí v oblasti exportu zemního plynu a ropy především na Čínu, avšak v případě snahy o vývoz na evropský trh mimo ruskou potrubní soustavu bude klíčové právě propojení přes ázerbájdžánsko-turecké přepravní systémy. To vše narušuje ruskou ekonomickou dominanci na mnoha úrovních,

Nelze opomenout ani vliv pracovní migrace a činnosti malých a středních podnikatelů. V průběhu posledních tří dekád se v Turecku vyprofilovala početná komunita ekonomických migrantů a malých podnikatelů ze Střední Asie, která posílá zpět do zemí svého původu remitence, a drobní obchodníci nakupují v Turecku zboží, se kterým dále obchodují. Ruský pracovní trh už tedy přestává být jediným odbytištěm pro postsovětské republiky. Kromě přímých ekonomických dopadů komunity migrantů přenášejí do svých zemí také nemateriální vlivy, jako je kultura, zvyky a jazyk, a mají svůj podíl na utváření veřejného mínění.

V neposlední řadě je třeba zmínit alternativy ideologické, které Turecko regionu nabízí. Po kolapsu SSSR došlo poměrně záhy k vyprázdnění myšlenky Společenství nezávislých států, jež mělo představovat dominantní ekonomickou a integrační osu v postsovětském prostoru. Rusko se snažilo toto vakuum vyplnit myšlenkou eurasianismu a na ní navázaných praktických kroků, mezi které patřil vznik tzv. Eurasijské ekonomické unie. Ta má nicméně poněkud rozpačité výsledky.

Vzhledem ke skutečnosti, že většina zemí Střední Asie a Kavkazu náleží k turkickým národům, hned na počátku devadesátých doznala velkého zájmu idea panturkismu, tedy myšlenka prosazující sounáležitost turkických národů a jejich politické sjednocení. Velkou popularitu získaly myšlenky panturkismu po rozpadu SSSR, kdy s ním začal operovat především tehdejší turecký prezident Turgut Özal. Idea panturkismu se propsala do vytvoření Organizace turkických států představující velmi volné, avšak existující diskusní fórum, a přispívající k formování geopolitické identity regionu.

Mezi Moskvou a Ankarou

Země postsovětské Eurasie prošly za více než třicet let velký kus cesty, a to často úspěšněji, než mnoho pozorovatelů vůbec očekávalo. Specifičností tamních podmínek přesahuje zápas o vliv v těchto oblastech význam tradičního mocenského soupeření. Vzhledem k počátečnímu slabému vnímání státnosti těchto zemí přispívala možnost geopolitické orientace na jiné aktéry než Rusko k posilování samotné státnosti těchto zemí. Turecko v tomto směru sehrálo bezprecedentní úlohu.

Postupné zhoršování politického klimatu v regionu od rusko-gruzínské války v roce 2008, kdy se definitivně do hry vrátil faktor velmi asertivní ruské snahy o dominanci „blízkého pohraničí“, jenom umocnilo potřebu středoasijských a kavkazských zemí mít silné partnery. Rozhoření konfliktu na Ukrajině v roce 2014 tento trend ještě podtrhlo. S tím, jak dorůstají do důležitých pozic nové generace, částečně vychované a socializované v tureckém vzdělávacím a kulturním prostředí, a současně se Rusko dostává do stále větší izolace, se z Turecka stává stále silnější pól postsovětské Eurasie, který bývá zejména v českém prostředí neprávem přehlížen.   

→ Michal Mádl je nezávislý konzultant v oblasti rizikového poradenství a zakladatel platformy Prague Commercial Environment Consulting (PCEC), v minulosti působil v diplomacii a mezinárodních organizacích v Bruselu, východní Evropě a Střední Asii