Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

23. 5. 2014

Mekongské křižovatky. Hrozí v Jihovýchodní Asii konflikty o vodu?

S rostoucím počtem obyvatel v jihovýchodní Asii, roste i poptávka po částečně obnovitelném a často opomíjeném zdroji – vodě. O mnohém vypovídá situace na Mekongu. Jsou přeshraniční konflikty o vodu stále science-fiction tématem anebo už suverénní státy dospěly do bodu, jak mezinárodní vodní toky jednotně spravovat?

Vymezení povodí Mekongu

Mekong je desátou nejdelší řekou světa a třetí největší v jihovýchodní Asii. Povodí Mekongu zahrnuje území několika států: Čínské lidové republiky, Laosu, Barmy, Thajska, Kambodže a Vietnamu. Povodí lze široce rozdělit na horní tok (Tibetská vrchovina, oblast třech řek, pánev Lancang) a dolní tok (Severní vrchovin, náhorní plošina Khorat, kotlina Tonle a Mekongská delta). Většina vody přitom pochází z povodí dolního toku Mekongu. Zatímco horní tok Mekongu z Číny ročně přispívá celkovému průtoku vody kolem 18%, tak naopak 55% objemu vody pochází z rozsáhlých přítoků z laoských řek Se Kong, Se San a Sre Pok.

Od Tibetské vrchoviny až po Mekongskou deltu v současnosti žije více než 71 milionů obyvatel, z nichž více než 56 milionů je na ní existenčně závislých. V oblastech dolního toku Mekongu žije kolem 60 milionů obyvatel, tedy převážná většina. Bezpečnostně existencionální rizika spojená s primární závislostí na řece Mekong jsou zejména patrná v Kambodži (13 z 14.4 milionů obyvatel) a Laosu (5.2 z 5.9 milionů).

Využití Mekongu

Navzdory sílícím zahraničním investicím a postupné transformaci hospodářských politik jednotlivých zemí podél Mekongu zaměstnává zemědělství stále 65-80% obyvatel. Kvalita a objem vody v povodí Mekongu se rok od roku snižuje vlivem rostoucí urbanizace, industrializace a intenzifikace zemědělské produkce.

Změny nejvíce postihují dolní tok Mekongu, kde se nedostatek vody podílí na poklesu výnosů ze zemědělství a rybolovu, což vede sekundárně k poklesu HDP, konkurenceschopnosti a ohrožení potravinové bezpečnosti. Ani horní tok není ochráněn před následky nadměrného využívání vody.

V původně agrárně zaměřených zemích jako Barma, Thajsko a Laos dochází ke změně dosavadní politiky směrem ke komerčnějším způsobům energetického, agrárního a jinak navazujícího průmyslu. S rozvojem systému vodních elektráren, zejména v Číně, Thajsku a Laosu, dochází k postupnému zvyšování vodní hladiny, která umožňuje lodím přepravovat větší objem zboží. Situace na dolním toku je však mnohem příznivější z hlediska klimatických a geografických podmínek, o čemž svědčí i značný nárůst kontejnerové dopravy ve Vietnamu a Kambodži.

Mekongská říční komise

Mekong je více než 75 let spjat s řadou bilaterálních a multilaterálních smluv o volné přeshraniční plavbě. První posun v angažovanosti nestátních aktérů přišel již v roce 1957 prostřednictvím Mekongské komise. Z původně ambiciózní organizace zůstala během let 1957-1978 zachována jen komunikační platforma, a to ještě jen u některých zemí. K oživení platformy došlo až po roce 1995 v souvislosti s transformací Mekongské komise na Mekongskou říční komisi. Ani zde však nedošlo k jednoznačnému konsensu nad správou a regulací Mekongu. Tato organizace v současnosti stále existuje. Jejím zásadním limitem zůstává fakt, že Čína a Barma nemají plné členství, čímž dochází pouze k částečné regulaci říční správy. Roztříštěnost národních zájmů, včetně benevolentní aplikace různých konvencí, mnohdy protichůdných, vytváří překážky pro využití a rozvoj Mekongu. Rovněž výhradní závislost finančních prostředků z členských příspěvků a „neúplnost“ Mekongské říční komise, kde jsou jejími členy pouze země dolního toku Mekongu (Laos, Thajsko, Kambodža a Vietnam), omezuje vymahatelnost a funkčnost vytvářených reforem.

Přestože by někteří autoři označili Mekongskou říční komisi za zcela nefunkční instituci, nelze opomenout určitý přínos v oblasti monitoringu, částečné koordinaci některých vodních projektů, a do jisté míry i zajištění bezpečnosti prostřednictvím budování dopravního značení a systému automatické identifikace lodí (AIS). Členské státy se také shodnou na podpoře ekologické ekonomie, prevenci a důsledné reakci na současné výzvy (rostoucí počet obyvatel, šíření chudoby, expanze znečištění, nadměrné odlesňování, neúnosnost těžby a zvyšující se poptávka po surovinách, potravinách a vodě).

Mekongská kaskáda. Čínský faktor

Mekongská říční komise je stále důležitým komunikačním kanálem při jednání s Čínskou lidovou republikou. Obava ze sílícího „mírového růstu“ Číny vyvolává dohady, do jaké míry si okolní země zajistí nezávislost na vodních a jiných surovinových zdrojích. Ke kontroverzním vodním projektům patří například výstavba Mekongské kaskády. Kvůli rostoucí spotřebě energie a nerovnoměrné distribuci vody Čína začala stavět 23 km3 přehrad. Čína v současné době dokončuje čtvrtou velkou přehradu Lancang-Mekong v provincii Yunnan, která by měla do roku 2025 zajistit dostatečné zásoby elektřiny až pro 75 milionů obyvatel. Podle odhadů by po dostavbě Mekongské kaskády mělo ročně dojít až k 30% redukci vody pro dolní tok Mekongu. Kaskáda také pravděpodobně „zachytí“ až 90% sedimentů bohatých na minerály a živiny, které určují výnosnost sklizní a limitují erozi půdy.

Dostavba Mekongské říční kaskády je skutečným geopolitickým fenoménem v uplatňování vodní diplomacie, která bude mít ve střednědobém horizontu zásadní dopad. Jak je možné, že se okolní země proti tomuto projektu již dříve jednoznačně nepostavily? Ostatní státy limitovaly tři okolnosti. První z nich je mocenský vliv Číny, proti němuž se okolní země v povodí Mekongu snaží bránit bilaterálními dohodami či skrze Mekongskou říční komisi. Druhým faktorem je čínský ekonomický vliv. Čína investuje značné finanční prostředky do jednotlivých zemí k podpoře svých zájmů. Posledním z těchto aspektů je nejednotná percepce vyhodnocování vodních rizik. Zatímco většina obyvatel (49 %) při dolním toku Mekongu je existencionálně i hospodářsky závislá na agrárním sektoru, tak Laos, Barma Thajsko se postupně přeorientovávají na energetický průmysl, jenž nevyžaduje tak vysokou kvalitu i kvantitu vody jako v zemědělství. Budování celé řady vodních děl před zahájením provozu Mekongské kaskády je v tomto ohledu nedílnou součástí zajištění vodní bezpečnosti v okolních zemích. Financování těchto staveb je tak, možná paradoxně, zajišťováno i čínskou vládou, která si od tohoto kroku slibuje zmírnění kritické rétoriky vůči Číně.

Jihovýchodní Asie na scestí

Výčet současných rizik bezesporu není konečný. Rovněž současná situace a trendy v povodí Mekongu nejsou optimální, ale jak kdysi pravil Mao-Ce-Tung: „Není důležité hledání ideálního systému, ale existence systému samotného“. V tomto ohledu pak nelze opomenout úlohu Mekongské říční komise, jež do jisté míry koordinuje soužití mezi většinou zemí v povodí Mekongu. Jak jsem se pokusil představit v předcházejících kapitolách – vše souvisí se vším a v případě vody to platí dvojnásob. Byť je tedy Mekong prozatím relativně čistou řekou a k eskalaci nějakého závažnějšího mezistátního konfliktu nedošlo, tak teprve čas ukáže, kterým směrem se Čína bude ubírat. Větší průraznost Mekongské říční komise by pak měla být hlavní prioritou zemí na dolním toku Mekongu při jednání s Čínou, dokud onen „mírový růst“ nepřekročí stav, kdy už nebude návratu. Čína je bezesporu na křižovatce svých možností, a ať už bude její cesta jakákoliv, doufejme, že se honba po červené stezce za štěstím, nebude rovněž znamenat červenou pro spolupráci.

Vývoj vodní bezpečnosti a vodní diplomacie

K prvnímu celistvějšímu vymezení vodní bezpečnosti došlo v 90. letech 20. století v souvislosti s rozvojem konceptu lidské bezpečnosti. Na světové konferenci pod záštitou organizace pro Globální vodní přátelství (GWP) došlo v roce 2000 k užšímu vymezení vodní bezpečnosti jako „přístupu a dosažitelnosti vody pro lidskou potřebu a ekologické zdraví“.

Hlavními aspekty nejednotného vymezení vodní bezpečnosti jsou oblasti elementárního vymezení (voda jako komoditní artikl či přirozená lidská potřeba), prostorové vymezení (užší antropocentrické či širší environmentální hledisko bezpečnosti), problematika zranitelnosti (komplexní ochrana vodní integrity či privilegovaná ochrana kritické infrastruktury), monitoring rizik (vymezení systému včasného varování, včetně jednotného stanovení rizikových faktorů) či způsob řešení při zajištění vodní bezpečnosti (adekvátní distribuce dostatečného množství a kvality vody) atd.Souhrnně lze vymezit vodní bezpečnost jako „udržitelný proces zajišťování dosažitelného a cenově dostupného množství a kvality vody, [včetně] zajištění ochrany životního prostředí a udržitelnosti bezpečnostní kontinuity lidského rozvoje statutárními orgány státu. Monitoring, hodnocení a následná právní vymahatelnost by tak zůstává v dikci národní suverenity.

Udržitelnost tohoto procesu závisí pouze na předpokladu, že tak nebylo dosaženo na úkor jiného suverénního státu, pročež by v takovém případě porušení muselo zasáhnout mezinárodní společenství adekvátními a dostatečnými prostředky k nápravě takovéto situace.Vodní diplomacii lze vymezit jako: „všechny kontakty mezi státními a nestátními aktéry, přičemž alespoň jeden ze z nich je státního charakteru, kde jsou hlavním předmětem mezistátních sporů zdroje pitné vody“. Navzdory tomu, že je terminologické vymezení „lépe uchopitelné“ než v případě vodní bezpečnosti, opak je spíše pravdou.

Současná koncepce čínského „mírového růstu“ je jedním z takových příkladů uplatňování vodní diplomacie, jež narušuje bezpečnostní integritu okolních zemí. O tom, do jaké míry je „právo státu zacházet s mezinárodním povodím na svém území podle libosti“ (tzv. Harmonova doktrína) stále relevantní, lze polemizovat, avšak potenciální riziko eskalace radikalizace okolních zemí není zcela vyloučená. Hlavním důvodem, proč v současné době nedochází k širší reflexi vodní diplomacie, je fakt, že většina sporů o vodu byla vyřešena mírovou cestou před zahájením eskalací do stádia ozbrojeného konfliktu a není tedy důvod se takto „latentní problematikou zabývat“

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru