Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

14. 5. 2014

Možnosti změn koloniálních hranic v Africe: realita nebo utopie?

Přestože jsou všechny hranice lidmi vykonstruované dělicí čáry na daném území, jsou hranice v Africe vnímány jako uměle vytvořený konstukt a pozůstatek evropského kolonialismu. Z pohledu na politickou mapu vyplývá, že mnoho afrických hranic je tvořeno rovnými čarami a až 44 procent afrických hranic kopíruje astronomické linie. Jaké má důsledky toto necitlivé navržení hranic v současné západní Africe? Existují možnosti revize hranic a vzniku nových států, které by více odpovídaly etnické struktuře obyvatel? Proč vůbec africké státy, které vznikly v důsledku dekolonizace, souhlasily se zachováním hranic navržených kolonizátory?

Vznik a podstata afrických hranic

Hranice v Africe vznikly teprve nedávno a nebyly výsledkem dlouhodobého vývoje, ale rozhodnutí koloniálních mocností bez ohledu na místní populace. Poprvé byly navrženy na Berlínské konferenci konající se v letech 1884 – 1885, na které si tehdejší nejvýznamnější evropské mocnosti, Velká Británie, Francie, Belgie a Německo, vpodstatě rozdělily sféry vlivu v Africe a stanovily principy dalšího pronikání do afrického vnitrozemí.

Politické hranice moderní Afriky byly delimitovány především v období asi třiceti let po Berlínském kongresu pomocí mezinárodních smluv uzavíraných mezi evropskými mocnostmi. Delimitace hranic v Africe probíhala v prvních fázích bez základních znalostí geografických podmínek daných území a nereflektovala místní demografické ani etnografické faktory. Většinové pojetí vytváří image pasivních Afričanů, kteří museli přihlížet parcelaci svých území. Ve skutečnosti se ale tehdejší afričtí političtí vůdci a panovníci aktivně podíleli na uzavírání smluv s evropskými státy i soukromými společnosti ve snaze upevnit si svou vlastní pozici, a přispívali tak k evropskému záboru afrických území.

Naproti delimitaci, která proběhla v Africe rychlým tempem, byla demarkace a ustanovení administrativní kontroly na hranicích dlouhodobou záležitostí, hranice některých států byly vytyčeny v terénu až v pozdějším období. Vzhledem k tomu, že bez efektivní kontroly a správy nemohou hranice plnit svou funkci, v životě afrických komunit nehrály významnou roli. V této situaci tak byly koloniální hranice de facto neexistující.

Po první světové válce byla politická mapa Afriky přeměněna, když německé kolonie byly předány do správy mocnostem Dohody, například Togoland v západní Africe byl rozdělen na mandáty Velké Británie a Francie. V důsledku druhé světové války byly italské kolonie a africké mandáty svěřeny do poručenské správy nově vzniklé OSN s vyhlídkou jejich brzké nezávislosti. V té době začal být koloniální systém v Africe již neudržitelný, a proto od 50. let docházelo k postupnému osamostatňování kolonií v Africe. Přelom znamenal tzv. „rok Afriky“, 1960, ve kterém došlo k dekolonizaci většiny francouzských kolonií v Africe, z nichž většina se nacházela v oblasti západní a střední Afriky.

Dekolonizace neznamenala garantování práva národů na sebeurčení, ale přiznání politické nezávislosti již existujícím, v období kolonialismu ustanoveným, státním celkům. Nové státy v Africe proto nevznikly na základě etnické identity, ale na základě předchozí politické reality, vytvořené koloniálními mocnostmi. V důsledku dekolonizace se rovněž hranice mezi jednotlivými teritorii patřícími jedné koloniální mocnosti staly základem pro vznik nových států, které se vydělily z větších koloniálních celků, jako byla např. Francouzská západní Afrika.

Neporušitelnost hranic v Africe

V období kolonialismu byla nedotknutelnost hranic v Africe prosazována především evropskými mocnostmi. Představitelé afrických dekolonizačních hnutí nejprve odmítali přijmout koloniální hranice a volali po jejich odstranění nebo úpravě. Se vznikem nových států však byly myšlenky neporušitelnosti koloniálních hranic přejaty novými elitami a sebeurčení bylo garantováno pouze v rámci již vytvořených koloniálních celků. Při určování nových hranic v Africe byl aplikován princip uti possidetis, podle kterého hranice mezi nově vzniklými státy v Africe kopírují administrativní nebo jiné obdobné hranice vytvořené či respektované předchozí svrchovanou mocí, tedy koloniálními mocnostmi. Africké státy, které tento princip prosadily, doufaly, že tak bude zajištěna stabilita hranic a eliminovány snahy o jejich revizi.

Pro africké vlády bylo velice obtížné spravovat rozsáhlá území, na kterých byly nové státy ustanoveny. Vytyčení hranic v Africe nezřídka způsobilo rozdělení kulturních oblastí do více státních celků, jako v případě stanovení hranic mezi Nigerem a Nigérií, a naopak komunity, mezi kterými bylo tradiční nepřátelství, se ocitly společně v jednom státě, například když byl připojen Somálci obývaný Ogaden k Etiopii. Navíc z faktu, že hranice v Africe jsou ve většině případech astronomické, vyplývá, že by měly mít vysoký konfliktní potenciál. Realita je však odlišná. Je s podivem, že konzervace afrických hranic způsobila vzplanutí ozbrojených konfliktů pouze v omezeném množství.

Je to dáno především příklonem afrických států a mezinárodních organizací k respektování teritoriální integrity a neporušitelnosti hranic v Africe, což bylo zakotveno v zakládajícím dokumentu Organizace africké jednoty (OAJ), Chartě OAJ, přijaté v roce 1963. Respektování teritoriální integrity a suverenity členských států znamená, že žádný stát by si neměl nárokovat území jiného státu. Kromě toho by se státy neměly vměšovat do vnitřních záležitostí jiných států a neměly by podporovat separatistické skupiny uvnitř jiných států.

O neporušitelnosti koloniálních hranic v Africe bylo rozhodnuto na konferenci OAU v Káhiře v roce 1964, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno přijetím Rezoluce 16(1), která se dotýká hraničních sporů mezi africkými státy. V této rezoluci je zakotveno, že hranice afrických států v okamžiku dosažení jejich nezávislosti „tvoří evidentní realitu“. Členské země OAU se dále zavázaly respektovat hranice tak, jak byly vytyčeny v okamžiku dosažení národní nezávislosti.

Hranice v západní Africe

Západní Afrika zažila ve své moderní historii deset hraničních sporů, žádný z nich však dále neeskaloval do otevřené války, což je zapříčiněno především respektováním principu teritoriální integrity. V západní Africe probíhal v minulosti hraniční konflikt mezi Ghanou a Togem a můžeme zmínit také spory mezi Mauretánií a Mali o stanovení hranic. Mezinárodní soudní dvůr v tomto případě rozhodl, že zachování teritoriální integrity v Africe je nejmoudřejším postupem a respektování koloniálních hranic je zárukou, jak předejít nestabilitě a neohrozit zisky, které se podařilo africkým národům dosáhnout v průběhu dekolonizace.

Snahy o změnu koloniálních hranic probíhaly již od 60. let 20. století především v důsledku marginalizačních politik afrických vlád. Jedním z příkladů z oblasti západní Afriky je Biafra, tedy území v oblasti jihovýchodní Nigérie obývané etnikem Ibů, která 30. května 1967 vyhlásila nezávislost na Nigérii jako odpověď na sérii vojenských převratů, které proběhly ve státě v roce 1966 a nastolily vládu, která postupovala represivně právě proti tomuto regionu. Přestože nezávislost Biafry byla de iure uznána některými státy (Tanzánie, Gabon, Pobřeží Slonoviny, Zambie a Haiti), žádný z těchto pěti států s ní nenavázal skutečné diplomatické kontakty.

Mezinárodní komise, ustanovená OAJ, zdůraznila neporušitelnost hranic v Africe a postavila se proti uznání Biafry. Jedním z argumentů, které podporovaly neuznání Biafry, byla existence etnických minorit v tomto regionu, jejichž práva na sebeurčení v rámci státu, vedeného Iby, by nebylo zaručeno. Navíc v případě Biafry byla nezávislost podporována zahraničními společnostmi, které v oblasti těžily ropu, a snahami o kontrolu nerostných zdrojů, a proto ospravedlnění nezávislosti na základě práva národů na sebeurčení nebylo příliš věrohodné. Občanská válka v Nigérii, která celý konflikt ohledně Biafry provázela a byla využívána významnými mocnostmi té doby, stála život několika milionů obyvatel.

Případ Azawad

V poslední době se dostal do povědomí případ Tuaregů v Mali, kteří vyhlásili nezávislost státu Azawad v severních oblastech země. Území Tuaregů bylo na základě dohod koloniálních mocností a postkoloniálního uspořádání rozděleno do pěti států, Alžírska, Burkiny Faso, Libye, Mali a Nigeru, avšak samotní Tuaregové se nikdy nevzdali naděje na svůj vlastní samostatný stát a bojovali proti malijské vládě již od počáku 90. let 20. století. V roce 2011 bylo Tuaregy, kteří se navrátili z Libye, kde bojovali proti povstalcům proti prezidentovi Kaddáfímu, založeno Národní hnutí za osvobození Azawadu (MNLA), které vyhlásilo 6. dubna 2012 nezávislost Azawadu, tedy oblastí severního Mali obývaných Tuaregy. Převzetí moci v severním Mali bylo usnadněno převratem, který odstranil na konci března 2012 malijského prezidenta Amadoua Touré a spojením MNLA s islámskými milicemi v oblasti.

Existence státu Azawad však nebyla uznána žádným státem mezinárodního společenství, a spíše naopak vyvolala obavy ze vzrůstajícího islámského fundamentalismu v oblasti Sahelu. Za pomocí francouzských jednotek se malijské armádě podařilo povstalce ze severu Mali vytlačit a následně bylo uzavřeno v lednu 2013 příměří mezi malijskou vládou a MNLA, na základě kterého měla být přiznána severním oblastem Mali autonomie.

Jak vyplývá z těchto příkladů, secesionistické snahy v Africe se nesetkávají s pochopením ze strany mezinárodní komunity, pokud jsou vyhlášeny jednostranně a jsou podpořeny vojenskými prostředky. Možnosti změny hranic, ustanovených v období dekolonizace, jsou velice limitované a v historii Afriky se jedná pouze o ojedinělé a specifické případy, jako např. osamostatnění Eritreje v roce 1993 anebo vznik Jižního Súdánu v roce 2011.

Přestože někteří autoři jako senegalský spisovatel Wole Soyinka nebo keňský akademik Ali Mazrui vyzývají ke změně hranic v Africe tak, aby více odpovídaly sociální a etnické struktuře obyvatel, jednalo by se vzhledem k jazykové a etnické heterogenitě Afriky o velice obtížný proces, který by s sebou přinášel mnoho problémů a možných konfliktů. V dnešním světě, který je čím dál více globalizovaný, navíc hranice do jisté míry ztrácejí své původní opodstatnění, a proto by měl být větší důraz kladen spíše na dodržování lidských práv, podporu regionálních uskupení a odstraňování ekonomických a politických bariér mezi jednotlivými státy.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru