Pracovní příležitost: Referent/ka konferenčního úseku

10. 1. 2022

Parlamentní volby v Iráku: větší změny nenastanou

Reuters

Dne 10. října proběhly v Iráku předčasné parlamentní volby. Velmi nízká volební účast (41 % oprávněných voličů) prokazuje nedůvěru Iráčanů jak ve stávající irácké politické strany, tak ve volební proces jako takový. Ačkoliv zejména proíránské strany zaznamenaly značný volební propad, nelze hovořit o snižování vlivu Íránu na irácké politické scéně.

Výsledky a interpretace iráckých voleb

V pořadí již šesté irácké parlamentní volby byly v mnoha ohledech ojedinělé. Vyhlášení předčasných voleb zapříčinily rozsáhlé protesty, které započaly v říjnu roku 2019. Volání po odstranění zakořeněné korupce a nepotismu, zlepšení kvality základních služeb nebo snížení vlivu Íránu v rámci irácké politické scény byly doménou zejména šíitské části Iráku. Tyto volby se institucionálně řídily legislativou nového iráckého volebního zákona, který nejen že nově vymezil 83 volebních obvodů, ale také změnil systém přerozdělování získaných hlasů. A právě to byl kámen úrazu pro některé tradiční parlamentní strany, operující v Iráku. Podle nového volebního zákona se již hlasy získané navíc nepřesouvaly ve prospěch kandidáta ze stejné politické strany, ale zůstaly kandidátovi, jemuž byly určeny. Mnoho hlasů tak bylo promarněno.

Ačkoliv se jasným vítězem voleb stal šíitský klerik Muktada Sadr, který získal až 73 křesel, paradoxně nedostal největší absolutní počet volebních lístků. Sadr je jednou z nejvýraznějších a nejdůležitějších osob irácké politiky, která má podporu velké části obyvatelstva pocházející většinou z nižší a střední vrstvy centrální a jižní části Iráku. Za úspěchem mohou stát zejména jeho protiíránské postoje, které však ne vždy reflektují jeho vztahy s Teheránem. Zároveň pak těží z minulosti, kdy stál v čele povstaleckých akcí proti přítomnosti amerických ozbrojených sil v Iráku. Sadrova rétorika a postoje by se daly označit za velmi populistické, bez jasné dlouhodobé koheze a strategie. Šíitský klerik tak pro ostatní politické subjekty a strany představuje nestabilního aktéra, což je i jeden z rozhodujících faktorů v rámci jednání o nové vládě. 

Další výraznou postavou, která získala značný počet křesel (33), je bývalý irácký premiér Núrí Málikí se svým blokem Stát práva. Málikí je jednou z nejzkušenějších osob irácké politiky a rozhodně se netají svými ambicemi se znovu dostat do premiérského křesla. Málikí nyní vede formaci s názvem Coordination Framework (CF), pod kterou jsou zahrnuty i proíránské šíitské strany. Řada aktérů by však jeho návrat nesla velmi nelibě, neboť jeho vládnutí velkou měrou přispělo k vzestupu sunnitského radikalismu a později i k vzrůstu podpory Islámského státu v Iráku a Sýrii (ISIS). V roce 2014 byl pak nucen odstoupit z premiérského křesla pod nátlakem jak jeho vlastní strany, tak Spojených států a Íránu. I přes volební podporu, kterou Málikí dostal, je možné, že se do nové vlády nedostane, zejména kvůli jeho nevraživým vztahům s Muktadou Sadrem, který má v povolebním Iráku hlavní slovo.

Propad některých tradičních stran

Naopak proíránské šíitské strany a koalice zaznamenaly výrazný úbytek parlamentních křesel v důsledku nepromyšlení volební strategie ve výběru a nasazení kandidátů do jednotlivých volebních distriktů. Největší a nejpopulárnější z nich aliance Fatah tak například promarnila velký počet hlasů i přesto, že jich v konečném součtu dostala více než vítězné hnutí Sadristů pod vedením již zmíněného Muktady Sadra. Z původních 48 křesel jí tak zůstalo pouze 17. Příčinou byla zejména velká rozmanitost nasazených kandidátů loajálních určitým ozbrojeným frakcím spadajícím po stranu Fatah jako je Badr Organization nebo Asaib Ahl al-Haq. Voliči této strany tak vhazovali hlasy různorodým kandidátům, což v důsledku vedlo ke značné roztříštěnosti. Bylo by tak velmi krátkozraké výsledky těchto stran interpretovat jako výrazné snížení vlivu Íránu v Iráku skrze klesající podporu prostřednictvím procesu parlamentních voleb. Další úpadek zaznamenala koalice al-Nasr, v jejímž čele stojí bývalý irácký premiér Hajdar Abádí a významný šíitský klerik Ammar al-Hakim. Ta obsadí pouze 4 místa. 

Výrazný posun naopak zaznamenaly politické subjekty vzniklé právě z řad protestujících, zejména pak uskupení Emtidad. V rámci povolebního vyjednávání však tyto strany vydaly jasný vzkaz, že nebudou členy jakékoliv vlády a zůstanou v roli politické opozice. Zde je nutné dodat, že řada protestujících se rozhodla do těchto stran nevstoupit a zůstat jako nátlaková síla v iráckých ulicích, s argumentem nedůvěry v jakýkoliv politický establishment a proces možné větší budoucí změny. 

Nejúspěšnějším sunnitským politickým subjektem se stala aliance Taqaddum v čele s mluvčím parlamentu Muhammadem Halbúsím, nově ovládajícím 37 parlamentních křesel. K takovému výsledku pomohla zejména konsolidace Halbúsímu loajálního elektorátu a chytré využití nového volebního systému. Dalším subjektem, který nelze opomenout je sunnitská aliance al-Azm v čele s iráckým milionářem Khamisem al-Khanjarem, která získala křesel 14. 

V neposlední řadě je pak nutné zmínit úspěchy a propady kurdských politických stran. Loajalita kurdského elektorátu nejen v oblasti Iráckého Kurdistánu vynesla přední Kurdskou demokratickou stranu Iráku (KDP) na celkem třetí místo s počtem 31 křesel. Významný úspěch byl zaznamenán nejen v tradičních oblastech jako jsou guvernoráty Duhok a Erbíl, ale také ve většinově sunnitském guvernorátu Ninive. Druhou výraznější kurdskou stranou je pak Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK), která je však v současnosti vnitřně nestabilní a kterou doprovází rodinné a klanové spory. I přesto se však s 18 křesly drží na pozici druhé nejsilnější kurdské strany, hned po KDP. V neposlední řadě je pak potřeba zmínit stranu Hnutí nové generace (NGM), která reprezentuje zejména občany narozené v devadesátých letech a mileniály. NGM se stala třetí nejsilnější kurdskou politickou stranou (9 křesel) a nahradila tak stranu Gorran, která v těchto volbách značně propadla, i přesto, že se jich účastnila v uskupení Kurdistan Coalition s již zmíněnou PUK.

Povolební vyjednávání a další vývoj 

Téměř tři měsíce po volbách stále není jasné, jak bude vypadat nová irácká vláda, na jejíž složení můžeme čekat až jeden rok. I přesto, že je Irák zmítán řadou domácích problémů, nikdo z výrazných politických zmíněných lídrů na ustanovení nové vlády nespěchá. V současnosti se hovoří o vzniku možné koalice Sadristické hnutí – Taqaddum – KDP – PUK, která by mohla přibrat proíránské šíitské strany. Takovýto postup je pak v postbaasisitckém Iráku naprosto ojedinělý. Vždy byla nejprve vytvořena široká šíitská koalice až poté se jednalo s dalšími (sunnitskými a kurdskými) stranami. Proíránské šíitské strany jsou s výsledky voleb velmi nespokojeny a volají po jejich anulování a argumentují, že se jednalo o vykonstruovaný proces, za kterým stojí Spojené státy americké a Spojené arabské emiráty. V důsledku pak tito aktéři vyvolávají značný nátlak zejména prostřednictvím loajálních brigád spadajících pod Lidové mobilizační síly (PMF), jejichž činnost se projevuje zejména skrze protesty v Bagdádu a další útoky na americké základy a pozice v Iráku. Nejvýraznější akcí pak zůstává útok na sídlo iráckého premiéra Mustafy Kázimího prostřednictvím bezpilotního letounu. I přesto, že velitel Íránských revolučních gard (IRGC) Ismaíl Ghání vydal veřejné prohlášení, že výsledky iráckých voleb by měly být respektovány, proíránské politické strany a s nimi spřízněné milice pokračují v nátlakové politice a síle v iráckých ulicích.  

Jak již bylo zmíněné v úvodu, rostoucí vliv Íránu byl také jeden z důvodů velkých říjnových protestů volajících po politické a celospolečenské změně. I přesto je však nepravděpodobné, že by se nová vláda sestavovala bez účasti Fatahu a dalších proíránských stran, i vzhledem ke kapacitě jemu loajálních ozbrojených složek spadajících pod PMF. Dne 9. 1. proběhlo první zasedání parlamentu, které znovuzvolilo Muhammada Halbúsího jako mluvčího parlamentu. Uskupení Coordination Framework však uvedlo, že neuzná výsledky zasedání, protože nejstarší člen, který je podle ústavy povinen zasedání předsedat, nebyl přítomen. Otázkou tak zůstává, zda výsledky voleb přinesou rozsáhlejší změnu v podobě řešení domácích problémů a orientace zahraniční politiky státu.

 

O autorovi: Filip Sommer je analytikem pro Blízký východ v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO). V současné době studuje Ph.D. obor Regionální a politická geografie na PřF UK. Zaměřuje se především na kurdskou problematiku a geopolitiku iráckých a syrských aktérů.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru