Chorvatsko v Evropské unii: pragmatik bez iluzí

Prvního července 2013 se pro Chorvatsko uzavřela jedna etapa jeho moderních dějin. Dvaadvacet let po vyhlášení nezávislost a deset let od podání žádosti se země stala osmadvacátým členem Evropské unie, po Slovinsku teprve druhým ze států bývalé Jugoslávie. Do Evropské unie však vstupuje jiné Chorvatsko než to z  90. let. Ale i samotná Evropská unie a její vnímání je trochu jiné než z časů zahájení přístupových vyjednávání se Záhřebem.

Dlouhá cesta do Evropy

Rozpad Jugoslávie a s tím spojený ozbrojený konflikt měl na Chorvatsko řadu zásadních negativních dopadů. Části jeho území byly bezprostředně zasaženy válkou a vylidněny. Třetina země byla mezi lety 1991 až 1995 (některé oblasti východního Chorvatska až do roku 1998) mimo plnou kontrolu ústřední vlády v Záhřebu. Chorvatské hospodářství bylo tvrdě postiženo zpřetrháním obchodních vztahů s ostatními republikami bývalé Jugoslávie a ztrátou tradičních odbytišť. Po celá devadesátá léta Chorvatsko trpělo i jistou mírou mezinárodní izolace. Jeho politická elita se pod vedením prezidenta Franjo Tudjmana zaměřila především na úkoly spojené s upevněním nezávislosti a národní suverenity. V takové situaci stály integrace země do euroatlantických struktur stranou hlavních politických priorit státu. Hluboká sociální, ekonomická i politická transformace země tak byla fakticky zahájena až po Tudjmanově smrti v roce 1999. Teprve po konci této éry nastoupily vlády vedené premiéry Ivicom Račanem a Ivo Sanaderem , které jasně formulovaly vizi Chorvatska v Evropské unii a NATO.

Oficiální žádost o členství v EU podalo Chorvatsko v roce 2003. Kandidátský status mu byl udělen Evropskou radou o rok později s tím, že vyjednávací proces byl odložen do doby, než Chorvatsko naváže plnou spolupráci s Haagským tribunálem vyšetřujícím válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Tuto spolupráci zosobňoval i požadavek na vydání generála Ante Gotoviny stíhaného za údajné válečné zločiny v rámci Operace Bouře, která v roce 1995 vedla u připojení území separatistické Republiky Srpska krajina zpět k Chorvatsku. Podmínka vydání generála považovaného většinou chorvatské veřejnosti za hrdinu války za nezávislost byla něčím, což v zemi vyvolávalo vůči Západu a Evropské unii značnou míru nevole. Průzkumy veřejného mínění ještě v roce 2005 ukazovaly, že 56% Chorvatů se staví proti vydání generála bez ohledu na případné zahraničněpolitické následky. Byl to premiér Ivo Sanader, který učinil zásadní politické rozhodnutí upřednostnit vstup do Evropské unie před domácími politickými cíly. Navzdory negativně naladěnému veřejnému mínění odstranil překážky pro spolupráci s tribunálem a inicioval spolupráci chorvatských, britských a španělských tajných služeb, která vedla k zatčení a předání generála Gotoviny Haagskému tribunálu , kde byl sedm let souzen, odsouzen a nakonec zcela osvobozen.

Obtíže se Slovinskem

Pod dojmem Slovenska, kterému se povedlo vyjednat vstup do EU v rekordně krátkém období 2,5 let, mělo zprvu Chorvatsko vizi přistoupení nejpozději v roce 2010 . Naděje na rychlý postup však velmi rychle pohasly s tím, jak se ukázalo, že země nebude schopna rychle vyřešit své bilaterální spory se sousedním Slovinskem, jehož vyjednávací pozice se značně posílila po jeho přičlenění k EU roce 2004. Spory se týkaly především přesného vytýčení námořní a pozemní hranice a nedořešeného problému spojeného s krachem Ljubljanské banky. Jednání o těchto sporech trvala bezmála celé desetiletí. Pod tlakem mezinárodních institucí včetně Evropské unie se podařilo najít řešení hraničních otázek spočívající v předání záležitosti mezinárodní arbitráži, která dosud trvá. Nicméně toto řešení, akceptované Slovinskem i Chorvatskem, odstranilo hraniční spory jako nejvýraznější překážku v přístupových jednáních. Záležitosti spojené s Ljubljanskou bankou se definitivně podařilo vyřešit bilaterální cestou v březnu 2013.

Přístupová jednání EU s Chorvatskem byla rozdělena do 35 tematických kapitol, což byla dosud nejobsáhlejší matérie v historii rozšiřování Evropské unie. Vzhledem ke zkušenosti s přistoupením Rumunska a Bulharska došlo ze strany EU k podstatnému zpřísnění v rámci kapitoly 23 zaměřené na justici, základní práva a boj proti korupci. V této oblasti mělo Chorvatsko velké nedostatky, které v mnohém přetrvají do dnes, jakkoliv je země na žebříčku hodnocené lépe než některé stávající členské státy, mj. Itálie či Řecko. I tady však došlo k zásadním posunům, které by byly před deseti lety jen těžko představitelné. Tuto změnu nejlépe symbolizuje stíhání expremiéra Sanadera za přijetí úplatku. I nadále si však současná vládnoucí elita uvědomuje nedostatky země v této oblasti.

S přestávkou způsobenou slovinskou blokádou v době hledání řešení pohraničních sporů trval celý vyjednávací proces pět let a byl ukončen v červnu 2011 uzavřením posledních kapitol. Dohodu o přistoupení podepsalo Chorvatsko dne 9. prosince 2011. Tím byl odstartován ratifikační proces ve stávajících členských zemích, který byl ukončen 21. června 2013. Samotní Chorvaté se vstupem do EU vyslovili vlažný souhlas v referendu dne 22. ledna 2012 s 66% podporou za účasti 43% oprávněných voličů.

Malá země s velkými problémy

Jaké je Chorvatsko dnes coby unijní nováček? V zásadě je Chorvatsko typickým představitelem jižního křídla Evropské unie, který čelí obdobným strukturálním problémům. Nezaměstnanost v zemi dosahuje úrovně 20% (u mladých lidí až 40% ), hospodářství je v posledních čtyřech letech v recesi, státní zadlužení prudce roste stejně tak jako se prohlubuje rozpočtový deficit. Tradiční průmysl jako je výroba a servis lodí trpí nízkou konkurenceschopností. Přistoupení k EU donutilo Chorvatsko k procesu transformace loděnic, který v praxi znamenal řadu nepopulárních kroků včetně velkého propouštění.

Země potřebuje značné investice do oblasti ochrany životního prostředí, do energetiky či dopravní infrastruktury, zejména železniční a námořní . Pro tyto účely má EU připraveny fondy ve výši 13,7 miliard EUR pro roky 2014 – 2020, nicméně stejně jako v případě ČR je otázkou, zda je podaří bezezbytku využít.

Ani samotní Chorvaté již dnes příliš nevěří, že vstup do Evropské unie přinese rychlý hospodářský boom, spíše očekávají, že v prvních letech zásadní přínosy nepřijdou . Evropská unie jako taková tedy ani v Chorvatsku není vnímána jako celek, který efektivně řeší hospodářské problémy svých členů. Na rozdíl od předchozích vln rozšíření mají také nově přistoupivší Chorvaté i větší povědomí o některých negativech a rizicích spojených s členstvím v Unii. Otevření se jednotnému trhu neznamená jen příležitost pro místní podniky dodávat své výrobky do celé Evropy, ale zejména též vidinu mnohem větší konkurence.

Jen málo chorvatských podniků je připraveno na vývoz svých produktů na společný trh. Ohroženy se mohou cítit především chorvatské potravinářské společnosti , které ztratí řadu výhod na trzích v ostatních zemích bývalé Jugoslávie jako následek vystoupení z CEFTA , které se neslučuje s členstvím v EU. Určité negativní dopady se očekávají i v klíčovém segmentu chorvatské pobřežní ekonomiky - turistickém ruchu, kdy kvůli společné vízové politice byla země nuceno zavést vízovou povinnost pro občany Ruské federace, Turecka a Ukrajiny.

Zároveň nemá Chorvatsko díky přechodným obdobím přístup ke všem benefitům spojovanými se členstvím v Evropské unii. Řada „starých“ členských států, včetně těch, které kdysi takováto opatření odmítaly, jako například Velká Británie či Slovinsko, zavedla restrikce pro chorvatské občany v oblasti volného pohybu pracovních sil . Chorvatsko se rovněž bezprostředně po vstupu do EU nestalo členem schengenského prostoru, na který si bude muset počkat nejdříve do roku 2015.

Vstup Chorvatska do EU je v zemi vnímán jako racionální krok. „EU není perfektní, ale Chorvatsko nemá jinou možnost“, tak se vyjádřila ke vstupu do Evropské unie známá chorvatská spisovatelka Slavenka Drakulic Ilič . Chorvatský velvyslanec v ČR, Franjo Krnič to na konferenci „Evropský šálek čaje“ v Praze dne 28. května 2013 shrnul poukazem na výsledek kalkulace, který si v hlavě udělali chorvatští voliči. Z prostého součtu pozitiv a negativ převážila pozitiva. Snad ještě konkrétněji se vyjádřil chorvatský prezident Josipovič, když několik dní před přistoupení své země do Evropské unie varoval své spoluobčany, aby nečekali žádný zázrak.