Eurasijská ekonomická unie: supervelmoc zítřka či papírový tygr?

To bylo ještě donedávna naprosto nemyslitelné, ale postup Moskvy na Ukrajině donutil Brusel přehodnotit svoji východní politiku. Právě Eurasijská ekonomická unie měla zabránit naplnění tohoto scénáře, avšak zdá se, že selhala ještě před tím, než byla založena. K tomu by mělo dojít 1. ledna 2015. I tak je pravda, že Moskva drží všechny tři státy do určité míry v šachu rozdmýcháváním proruského separatismu na jejich území. V případě Gruzie se jedná o abcházský a jihoosetinský konflikt, u Moldavska o otázku Podněstří a Gaguzska a v neposlední řadě u Ukrajiny o anexi Krymu Ruskou federací a podporu separatismu Luhanské a Doněcké lidové republiky.

Tři podoby eurasijské integrace

I přes to, že celá devadesátá léta většina politiků v post-sovětských státech neustále hovořila o nutnosti integrace regionu, většina smluv zůstala v průběhu tohoto období pouze na papíře. Společenství nezávislých států (SNS) nepředstavovalo brzy po svém vzniku nic jiného než platformu pro jakž takž klidné rozdělení společného státu. Klidné alespoň v porovnání s bývalou Jugoslávií. Až teprve nástup Vladimira Putina do prezidentského úřadu v Rusku, zesílená americká přítomnost v regionu a objevení fenoménu barevných revolucí vedlo k tomu, že Moskva začala prosazovat na počátku nového tisíciletí reálnou multilaterální spolupráci v regionu bývalého Sovětského svazu. Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) měla představovat eurasijskou odpověď na rozšiřování Severoatlantické aliance (NATO) východním směrem. Jejími členy je kromě Ruska, Bělorusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Tuto organizaci považoval za základ své bezpečnostní architektury i Uzbekistán než z ní v roce 2012 vystoupil. Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS) pak představuje spíše volný spolek konzervativních režimů, které mají kromě společného boje proti „třem zlům“ separatismu, extremismu a terorismu také společný zájem na omezení amerického vlivu v Asii. Nepřekvapí proto, že kromě Ruska a středoasijských států je členem ŠOS také Čínská lidová republika.

Z ruského pohledu je však zdaleka nejdůležitější integrační iniciativou v post-sovětském prostoru Eurasijské hospodářské společenství (EvrAzES), které bylo založené v roce 2000. To představuje zónu volného obchodu analogickou té, která bude uzavřena v blízké době mezi EU Moldavskem, Gruzií a Ukrajinou. Celní unie Běloruska, Ruska a Kazachstánu, která byla založena o sedm let později, dále prohlubuje ekonomickou integraci započatou EvrAzES. V obou případech je co nejvíce zjednodušen pohyb zboží mezi členy organizace, avšak u Celní unie navíc dochází k vytvoření bariér vůči třetím zemím, tak aby bylo ochráněno hospodářství členských států před vnější konkurencí. V roce 2012 byl mezi členskými zeměmi Celní unie vytvořen společný trh nazvaný „Jednotný hospodářský prostor“. Kromě svobodného pohybu zboží, je nyní umožněn i svobodný pohyb kapitálu, služeb a pracovní síly mezi členy. V roce 2015 by měla být ustavena Eurasijská ekonomická unie (EEU), která by měla integrační struktury postupně doplnit o koordinaci společné zahraniční a ekonomické politiky a výhledově monetární unii.

Plán na vytvoření Eurasijské unie poprvé představil Vladimir Putin v předvečer prezidentské volební kampaně na podzim 2011. Podle slov Dmitrije Medveděva by měla představovat obdobu Evropské unie, která se na jedné straně vyhne všem neduhům evropské integrace a na druhé bude představovat protipól EU ve východní Evropě. Jenže problém spočívá v tom, že na rozdíl od EU bude v Eurasijské unii pouze jeden dominantní stát, který neskrývá své neo-imperiální ambice a tak může odrazovat případné prohlubování integračního procesu. Navíc obchodní výměna mezi Ruskem a jeho dvěma partnery v Celní unii je sice velká, to však neplatí o obchodní výměně mezi Běloruskem a Kazachstánem, která je takřka zanedbatelná. Bývalý rektor New Economic School v Moskvě Sergej Gurijev se domnívá, že ruský hospodářský model založený na exportu uhlovodíků nemůže v současné době představovat atraktivní alternativu k hospodářskému modelu EU.

Je eurasijský projekt životaschopný?

Pokud budeme chápat ustavení Eurasijské unie jako snahu o restauraci Sovětského svazu v nových podmínkách, musíme se především zaměřit na to, jaká je ochota patnácti bývalých svazových republik se tohoto projektu účastnit. Pobaltí je v současné době plně integrované do euroatlantických struktur a tak o jeho jakékoliv integraci směrem na východ nemůže být ani řeč. Moldavsko, Gruzie a Ukrajina se k eurasijské integraci v červnu letošního roku také obrátily zády. Zejména ztráta Ukrajiny a Gruzie může mít katastrofální dopady na další rozvoj EEU. Ukrajina je po Rusku druhou největší ekonomiku post-sovětského prostoru a také jedinou šanci, jak zajistit, aby měla plánovaná unie skutečně eurasijský a nikoliv pouze asijský charakter. Gruzie pak představuje klíč k vytvoření dopravního koridoru mezi Černým a Kaspickým mořem, přes který by mohlo dojít k bypassu Ruska a následné penetraci západního vlivu dále na Kavkaz a do Střední Asie.

Jak kazašský prezident Nursultan Nazarbajev, tak i jeho běloruský protějšek Aleksandr Lukašenka prozatím ujišťují Moskvu o své ochotě v eurasijské integraci pokračovat. Bělorusko je úzce propojené s Ruskem skrze struktury Svazového státu, přes to je z jeho strany v posledních měsících vidět snaha částečně se vyprostit z ruského sevření. Minsk například nepřerušil kontakty s novým ukrajinským vedením a prezident Lukašenka se dokonce zúčastnil inaugurace Petra Porošenka v Kyjevě. Propuštění předního běloruského opozičníka Aleksandra Bjaljackého může představovat další signál směrem k EU, že minský režim je připraven posílit svůj západní zahraničně-politický vektor na úkor eurasijského. Co se týče Kazachstánu, jeho politické vedení má značně omezené manévrovací možnosti kvůli pásu etnicky ruského osídlení na severu země, které začalo opět představovat problém po anexi Krymu. Přesto se Astana pokouší prohlubovat svůj čínský vektor zahraniční politiky, zejména na ekonomické úrovni.

Za čtvrtého nejpravděpodobnějšího člena EEU bývá považován Kyrgyzstán. Jenže v posledních měsících začínají v Biškeku získávat převahu argumenty ekonomického charakteru. Kyrgyzstán totiž funguje jako hlavní překladiště čínského exportu do post-sovětského prostoru a dále na západ. Se vstupem do EEU a tedy i do celní unie by země o toto privilegium přišla, což by mělo velmi negativní dopad na její hospodářství. Za další dva pravděpodobné kandidáty je považována Arménie a Tádžikistán. Ani jeden z těchto států však přímo nesousedí s členským státem současné Celní unie a tak by jejich připojení nemělo prozatím z ekonomického pohledu smysl. Kromě toho Jerevan plánoval podpis asociační dohody na Vilniuském summitu Východního partnerství EU a jeho prezident Serž Sarksjan od podpisu odstoupil až teprve po silném ruském politicko-ekonomickém nátlaku. Arménie totiž stále Moskvu považuje za hlavního garanta existence Náhorno-karabašské republiky. Přistoupení Tádžikistánu k Celní a Eurasijské unii může být zablokováno kvůli ruskému veřejnému mínění, které je v současné době značně xenofobní a zaměřené proti gastarbeiterům ze Střední Asie. Vstup do EEU by tádžickým gastarbeiterům samozřejmě vstup na ruský pracovní trh významně usnadnil.

Vstup Ázerbájdžánu, Turkmenistánu či Uzbekistánu se zdá v současné době jako velmi nepravděpodobný. Alijevův klan v Baku si bude chtít nadále udržet kontrolu země a nezávislost, kterou si může koupit za obrovské příjmy z exportu uhlovodíků. V podobně výhodné pozici vůči Rusku kvůli přírodním zdrojům se nachází i ašchabadský režim Gyrbanguly Berdimuchamedova. Nástupce Turkmenbašiho sice na rozdíl od svého předchůdce není pro striktní dodržování neutrality Turkmenistánu, ale podporuje spíše ekonomickou spolupráci s ČLR. Co se týče Uzbekistánu, Karimovův režim v Taškentu se již od počátku devadesátých let snaží zaujmout pozici středoasijského regionálního lídra a tak je proti úzké spolupráci s Ruskem. Po odchodu Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF) ze sousedního Afghánistánu by mohl Uzbekistán opět poskytnout půdu pro americkou základnu, jako tomu bylo mezi lety 2001 až 2005 v Kárší Chánabádu.

Russkij mir

Po Eurasijské unii na post-sovětském prostoru jednoduše není velká poptávka. Největší překážku jejímu vzniku však nepředstavuje malý zájem o rozšíření mezi bývalými svazovými republikami, nýbrž samo Rusko a jeho vládnoucí elita. Od poloviny devadesátých let ruští politici označovali rozpad Sovětského svazu za geopolitickou katastrofu a za svůj cíl si stanovovali obnovení kontinentálního impéria. Nicméně EEU hrozí, že bude zničena stejným způsobem jako Sovětský svaz – prostřednictvím ruského nacionalismu. Ve svém projevu po připojení Krymu k Federaci Vladimir Putin zmínil koncept russkij mir. Jedná se jednoduše o snahu, kterou zahájil již Boris Jelcin a to sjednotit všechny etnické Rusy v jednom národním státě. Tento koncept je naprostou antitezí eurasijské integrace. Moskva buď může pokračovat v sjednocování Eurasie anebo ve „sbírání ruských zemí“, ale nemůže tyto procesy spojit. Pokud si to brzy neuvědomí, ztroskotají tyto projekty oba. Vzhledem k tomu, že program obnovy ruské pozice v „blízkém zahraničí“ používá Putinův režim částečně k legitimizaci své moci, případný neúspěch ho může významně oslabit. V dlouhodobém horizontu prostě není možné připojit Krym na základě jeho etnicky ruského osídlení a zároveň spolupracovat s Kazachstánem a Běloruskem v budování Eurasijské unie.