V uplynulých letech došlo k zásadní proměně evropského bezpečnostního prostředí. Přetrvávající nestabilita v evropském sousedství a pokračující nejistota týkající se amerických bezpečnostních závazků vůči Evropě přiměla Evropskou unii (EU) ke značné aktivitě na poli bezpečnosti a obrany. Neutěšená bezpečností situace dala vzniknout zcela novým iniciativám, zároveň ale připomněla i koncepce, které se v diskusi o evropské integraci objevily již dříve. Začátkem minulého roku italský ministr zahraničních věcí Antonio Tajani vyzval k ustanovení společné evropské armády. Podobná výzva v uplynulých letech zazněla i od dalších evropských lídrů, jmenovitě od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona nebo bývalé německé kancléřky Angely Merkelové. V souvislosti s těmito výzvami však nevyhnutelně vyvstává řada otázek: Jak by měla společná evropská armáda vypadat? A jaké jsou perspektivy realizace takového projektu?

Od Evropského obranného společenství k silám rychlé reakce

K prvnímu pokusu o zformování společné evropské armády došlo v souvislosti s Evropským obranným společenstvím (EOS) v první polovině padesátých let minulého století. Dle plánu pojmenovaném po tehdejším francouzském premiérovi René Plévenovi mělo dojít k vytvoření nadnárodní organizace se společnými evropskými ozbrojenými silami. Velení této armády mělo být sjednoceno do jednoho centra spadajícího pod jednotné evropské ministerstvo obrany. Francouzský plán předpokládal, že tento resort bude spravovat Rada ministrů zahraničních věcí Evropského společenství uhlí a oceli. Plévenův plán se následně stal základem pro vytvoření Smlouvy o EOS. Smlouvu se však nepodařilo ve francouzském parlamentu ratifikovat. Ztroskotala tak snaha o vytvoření EOS i společných evropských ozbrojených sil. 

Snahy o prohlubování evropské vojenské integrace následně na několik desetiletí v podstatě ustaly. Až po konci studené války mnohé evropské státy přehodnotily svůj přístup k bezpečnostně-obranným otázkám. Především válka v Kuvajtu a v bývalé Jugoslávii totiž upozornily na nutnost, aby Evropská společenství (a později EU) hrála významnější úlohu v zajišťování evropské bezpečnosti. Podpisem Maastrichtské smlouvy v roce 1992 se tak členské státy nově vznikající EU zavázaly prosazovat Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). V průběhu devadesátých let se ovšem ukázalo, že EU postrádá potřebné vojenské kapacity k úspěšnému plnění cílů unijní zahraniční politiky.

Členské státy proto začaly uvažovat o využívání tzv. Západoevropské unie. Ta vznikla již v roce 1954 jako výsledek snah o vojenskou integraci západní Evropy. Na konci devadesátých let ovšem EU začala budovat Společnou bezpečnostní a obrannou politiku (SBOP), která EU poskytuje operační kapacity pro civilní a vojenské mise a operace. V současné době v rámci SBOP probíhá více než 20 takovýchto misí.

V souvislosti s rozvojem nově vznikající SBOP si členské státy stanovily závazek vytvořit do roku 2003 síly rychlé reakce (European Rapid Reaction Force) o kapacitě minimálně 50–60 tisíc vojáků. Tento cíl se jim ale nepodařilo naplnit. Koncept sil rychlé reakce tak v roce 2004 modifikovaly schválením návrhu na vytvoření tzv. bojových skupin (EU Battlegroups). Jedna skupina zahrnuje 1500 až 2500 vojáků, přičemž každý půlrok mají být k nasazení připraveny 1 až 2 skupiny. Tyto síly dosáhly své plné operační kapacity v roce 2007. Ačkoliv členské státy v minulosti uvažovaly o jejich využití, bojové skupiny doposud nenasadily do akce.

Impulz k další reformě konceptu sil rychlé reakce přišel až před několika lety, kdy se záměr vytvořit tzv. Kapacitu EU pro rychlé nasazení (EU Rapid Depoloyment Capacity) stal součástí Strategického kompasu EU z roku 2022. Dokument slibuje vytvoření robustnějšího a flexibilnějšího nástroje založeného na bojových skupinách a předem určených vojenských silách členských států. Nová kapacita má zahrnovat až 5000 vojáků. Očekává se, že tyto síly letos dosáhnou plné operační kapacity.

Ke skutečné evropské armádě?

I přes existenci SBOP a jejích vojenských nástrojů však i v současnosti zaznívají volání po nějaké formě evropské armády. Výzvy Emmanuela Macrona nebo Angely Merkelové k ustanovení společného evropského vojska však zahrnují pouze neurčité představy o podobě takového armády. Jakou by tak měla mít společná evropská armáda podobu?

Slovenská výzkumnice Dagmar Nováková ve svém článku z roku 2021 potvrzuje, že není zcela jednoduché vymezit, co společná evropská armáda přesně znamená. Ve svém nejširším významu může tento pojem zahrnovat jakékoliv multinárodní jednotky, jež jsou k dispozici pro nasazení pod vlajkou EU. Takovému pojetí by odpovídaly existující vojenské kapacity v rámci SBOP. V nejužším slova smyslu ovšem společná evropská armáda může odkazovat k plně integrované armádě nahrazující jednotlivá národní vojska a podléhající nadnárodní kontrole evropských institucí. Takové vojsko by se v některých ohledech podobalo myšlence EOS.

V tomto rámci lze uvažovat o alternativních pojetích. Jednu z možností představuje integrace národních armád členských států EU na mezivládním základě. To znamená, že rozhodování nad touto armádou by se přesunulo na zapojené členské státy EU, které by si ovšem uchovaly právo veta. Na podobném principu lze organizovat také pouhé části jednotlivých armád členských států. V takovém případě by vedle jednotlivých národních vojsk vznikla stálá evropská armáda. Ta by podléhala společnému rozhodování členských států založeném na jednomyslnosti.

Z diskuse o společné evropské armádě ovšem jasně nevyplývá, jakou roli by společná vojska měla plnit. Vodítkem může být výše zmiňovaná výzva italského ministra zahraničních věcí. Tajani navrhl, aby se evropská armáda zaměřovala na peacekeeping nebo prevenci vypuknutí konfliktů. V tomto případě se však nabízí otázka, jaká by byla přidaná hodnota této armády. Právě k takovým úkolům totiž lze využít již existující vojenské nástroje v rámci SBOP. S ohledem na ruské agresivní chování může v tomto ohledu dávat větší smysl, aby hypotetická evropská armáda sloužila spíše k odstrašení, a tedy aby přispívala k teritoriální obraně EU. Podobná představa je patrná např. z dřívějších vyjádření Emmanuela Macrona.

Argumenty pro ustanovení evropské armády sloužící k odstrašení vyplývají také z nejistoty ohledně americké budoucnosti v evropských bezpečnostních záležitostech. Sám Donald Trump totiž opakovaně naznačuje, že závazky vůči Evropě nebudou americkou prioritou. Experti v tomto ohledu upozorňují především na záměr Trumpovy administrativy přesunout americké vojenské kapacity z Evropy do pacifické Asie. Dále poukazují na požadavky USA, aby evropské členské státy NATO převzaly větší díl odpovědnosti za obranu starého kontinentu. Jiný argument pro větší integraci evropských armád představuje i možnost zvýšení jejich operability a mobility. Zastánci společné armády také tvrdí, že ustanovení evropské armády může přispět k efektivnějšímu využívání evropských vojenských kapacit a podpořit jejich rozvoj. Dle těchto argumentů by tak vznik společné evropské armády vedl k posílení evropské vojenské moci.

Projekt společné evropské armády ovšem nemá mezi členskými státy dostatečnou podporu. Mnoho zemí se nechce vzdát kontroly nad vlastní bezpečnostní politikou, a tím i části své suverenity. Neochota členských států vzdávat se suverenity v bezpečnostní politice je patrná např. v současné debatě o opuštění jednomyslnosti ve SZBP. Proti zrušení práva veta se vymezují především členské státy ze střední a východní Evropy a některé jihoevropské členské státy jako např. Chorvatsko, Řecko nebo Kypr. Častý argument odpůrců spočívá v riziku neschopnosti prosazovat vlastní bezpečnostní zájmy. Ztráta kontroly nad bezpečnostní a obrannou politikou tak může členské státy dostat do situací, které mohou být s ohledem na jejich bezpečnostní priority nežádoucí. Zde lze zmínit třeba neutrální členské státy, jako je Irsko. Neochota vzdávat se části suverenity v bezpečnostní politice může vyplývat také z odlišného vnímání hrozeb napříč členskými státy. Kupříkladu Estonsko v tomto ohledu připomíná postoje členských států k Rusku před rokem 2014. Zatímco pobaltské státy již tehdy vnímaly Rusko jako existenční hrozbu, Německo a některé jiné členské státy zastávaly vůči Moskvě mnohem vstřícnější postoj.

Je velmi nepravděpodobné, že by se v následujících letech členské státy vzdaly kontroly nad vlastními armádami. Nelze tedy předpokládat, že by se mezi nimi prosadily radikálnější koncepce zahrnující především faktický zánik národních armád (tj. integrace úplných armád členských států) nebo opuštění mezivládního rozměru rozhodování.

Nelze také opomenout otázku, jak by mohl vypadat vztah mezi potenciální evropskou armádou a NATO. Například bývalá německá kancléřka dříve argumentovala, že společná evropská vojska by mohla představovat vhodný doplněk k NATO pro zajištění evropské bezpečnosti. Zejména státy střední a východní Evropy však upozorňují, že rostoucí ambice EU v záležitostech spojených s bezpečností a obranou mohou negativně ovlivnit dostupnost vojenských kapacit pro potřeby NATO, a tedy i schopnost Aliance efektivně reagovat na současné hrozby. Tyto členské státy se tak obávají, že ustanovení společné evropské armády by nevyhnutelně vedlo k určitému „soupeření“ s NATO o finance či vojenský materiál a personál. 

I přes to, že v současné době nemá projekt společné evropské armády příliš velkou podporu, nynější bezpečnostní situace bezesporu vyžaduje posílení evropské obranyschopnosti. Členské státy EU totiž stále nedisponují materiálními kapacitami potřebnými pro efektivní obranu před vnějšími hrozbami. To je do značné míry způsobeno dlouhodobým podfinancováním evropského obranného průmyslu a jeho fragmentací. Na nevyhovující stav reaguje i EU, která v minulém roce vydala vůbec první strategii pro obranný průmysl. Cílem této strategie je podnítit členské státy k tomu, aby společně a efektivněji investovaly více prostředků do rozvoje evropského obranného průmyslu. Vhodnější cestu ke zvýšení obranyschopnosti Evropy tak představuje právě rozvíjení evropského obranného průmyslu, a v konečném důsledku i posilování kapacit existujících národních armád. Úspěch unijní strategie ale může zhatit zejména omezená ochota členských států zajistit potřebné financování.

Závěrem

Společná evropská armáda představuje stálou součást představ některých evropských státníků o existenci silné, obranyschopné a nezávislé Evropy. I přes to z politické diskuse není stále příliš jasné, jakou podobu by taková společná evropská armáda měla mít a jakou funkci by měla plnit. Navzdory neutěšené bezpečnostní situaci v Evropě nelze očekávat, že v následujících letech se členské státy EU dohodnou na realizaci radikálnějších koncepcí. Je tak nepravděpodobné, že blízké budoucnosti ustanoví plně integrovanou evropskou armádu podléhající nadnárodní kontrole evropských institucí, jež nahradí jednotlivá národní vojska.

Většina členských států totiž v současné době není příliš nakloněna vzdání se kontroly nad svými bezpečnostními politikami. Některé členské státy také varují, že vznik společné evropské armády může negativně ovlivnit schopnost NATO zajišťovat evropskou bezpečnost. Současná situace nicméně volá po posílení evropské obranyschopnosti. Unie za tímto účelem představila ambiciózní iniciativu, jejímž cílem je opět nastartovat evropský obranný průmysl, aby byl schopen uspokojit poptávku evropských armád po jeho produkci. Nabízí se tak otázka, zda politické debaty o ustanovení společné evropské armády mají v současné době smysl. Klíč ke zvýšení obranyschopnosti Evropy totiž představuje spíše posilování kapacit jednotlivých evropských národních armád než jejich integrace.

→ Michael Jarkovský studuje mezinárodní vztahy na Západočeské univerzity v Plzni a působí jako analytik platformy Bezpečnostní konference v Plzni, zaměřuje se na témata spojená s EU a evropskou bezpečností