Evropa mezi hodnotami a pragmatismem

Úpadek důrazu na lidská práva, sociální i zdravotní agendu v rámci evropských dohod s Egyptem a Jordánskem jsem měla možnost sledovat v přímém přenosu. Během dvou let mého působení v Delegaci EU v Jordánsku jsem naopak pozorovala rostoucí podporu v oblasti infrastruktury, umělé inteligence a migrace.

Občanská společnost tak ztrácí velmi potřebného zastánce a partnera. To vše se děje v době, kdy navzdory trvajícím krizím globálně klesá humanitární i rozvojové financování. A když se podíváme na projektové plánování EU do budoucna, je zřejmé, že tento odklon se netýká pouze oblasti Blízkého východu. Vzdálila se tedy mocnost, která se posledních dvacet let profilovala jako hlavní exportér norem a hodnot, od své pověsti globálního normotvůrce? Co tuto krizi identity vyvolalo a jaké mohou být její následky?

Vliv EU ve světě lze skutečně označit za „normativní,“ ať už se jedná o vedlejší efekt její vnější činnosti či o naplňování strategické vize. V posledních letech však stále výrazněji vystupuje na povrch strategická dimenze, a to v reakci na měnící se světový řád. Do jisté míry tento posun odráží i vnitřní politické rozkoly evropské společnosti. Tato otevřená míra pragmatismu má však na pověst EU negativní dopad a v konečném důsledku pro ni není výhodná. Evropa by se měla i nadále spoléhat na atraktivitu modelu, který nabízí ve srovnání s ostatními globálními mocnostmi.

Pověst Evropy jako normativní světové mocnosti

V širší debatě o povaze Evropy jako globální mocnosti ji Ian Manners v roce 2002 označil jako mocnost normativní („Normative Power Europe“), tj. že spíše než vojensky, ekonomicky či diplomaticky ovlivňuje Evropa svět skrze své normy a hodnoty. Jako novější ukázka může v tomto případě sloužit teorie tzv. bruselského efektu, např. v souvislosti s regulací GDPR, která v jistém smyslu nastavila globální očekávání v oblasti ochrany osobních údajů.

Bruselský efekt, jak jej popisuje Anu Bradford, má zároveň do určité míry altruistický charakter, protože se nejedná o úmyslnou strategii, ale spíše o vedlejší účinek politik EU. Jak v případě norem a hodnot, tak v případě regulace se však dá spolehlivě argumentovat, že se jedná o faktory značně zjednodušené již existujícím ekonomickým a diplomatickým vlivem Evropy.

Unie si tohoto vlivu začala být vědoma a zejména na přelomu tisíciletí jej začala využívat k rozšiřování svého hodnotového a regulačního modelu. Dělo se tak prostřednictvím podmíněnosti určitých výhod vyplývajících pro třetí země ze vztahů s EU v kontextu rozšíření EU či obchodní a rozvojové politiky. Později byl tento princip aplikován i na členské státy v oblasti dodržování zásad právního státu (Nařízení o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie z roku 2020).

Podmiňování dohod se stalo institucionalizovaným prvkem politik EU. Důkazů o tom, že evropský tlak na třetí země vedl k plošným změnám v otázkách lidských práv, ochrany životního prostředí nebo demokracie, je velmi málo. To podle kritiků zpochybňuje nejen efektivitu EU jako normativní síly, ale také samotnou její ambici tuto roli hrát. Rozhodně je ale podmíněnost velmi efektivní v případě zemí, které mají perspektivu připojení k EU. Bez splnění určitých podmínek v oblasti lidských práv, zásad právního státu, demokracie nebo ochrany životního prostředí se kandidátské země unijními členy zkrátka stát nemohou.

Unie se však snažila prosazovat svůj vliv jako normativní mocnost i jinými prostředky než podmíněností, např. skrze mezinárodní fóra a další iniciativy. Jako typický příklad je často uváděn boj EU proti trestu smrti. Také v projektech rozvojové spolupráce EU cíleně podporuje projekty, které jsou v souladu s jejími hodnotami, jako jsou genderová rovnost, postavení menšin, demokratizace nebo ochrana životního prostředí a zvířat.

Nedávné analýzy nicméně ukazují jasný trend směrem k pragmatičtější a geopoliticky motivované vnější politice EU, v níž lidská práva, rovnost žen a mužů a v širším smyslu i hodnoty související s životním prostředím mají nižší prioritu.

Pragmatičtější přístup EU ve vztahu ke třetím zemím

Tento trend souvisí s vnímáním rostoucí geopolitické konkurence, bezpečností a ekonomickým postavením EU, ale také s vnitřní politickou situací. Unie sama nyní čelí krizi identity, nejen co se týče integrace, ale také v souvislosti s útoky na její základní hodnoty z vlastních řad. Situaci samozřejmě komplikuje i to, že její zahraniční politika není jednotná.

Se zvyšujícím se vlivem Číny, Indie nebo států Perského zálivu, oslabila schopnost EU prosazovat své priority v bilaterálních vztazích. Samotné země globálního Jihu často preferují půjčky a investice od těchto států, protože na rozdíl od EU nepřicházejí s politickými podmínkami, které by oslabovaly vliv vládnoucích elit.

Unie se tak ocitá v bludném kruhu: autoritářské vlády získávají alternativy, vliv EU slábne, což oslabuje efektivitu podmíněnosti. Občanská společnost tak ztrácí ochranu, což vládám usnadňuje centralizaci moci. Ty pak reagují na tlak EU ještě méně a její vliv dále oslabuje. Pokud EU přestane vázat pomoc nebo obchod dodržováním demokratických standardů, vlády budou čelit menším důsledkům za omezování nevládních organizací, cenzuru médií, manipulaci voleb či oslabování nezávislosti soudů. Studie poukazují na to, že celosvětové oslabení podmíněnosti skutečně přispívá ke zmenšování prostoru pro demokracii a lidská práva. Pokud EU nedokáže chránit občanskou společnost, riskuje ztrátu morální autority, která ji odlišuje od ostatních globálních aktérů, i ztrátu spojenců modelu, který se snaží šířit.

Toto se stává problémem i v případě ochrany zvířat a životního prostředí. Dohoda mezi EU a Mercosurem ukazuje, jak EU v rámci zaručení obchodních partnerů ustoupila od svých požadavků v těchto oblastech. Podle analýzy Eurogroup for Animals z roku 2025 dohoda nepodmiňuje obchodní preference vyššími standardy chovu zvířat. To znamená, že EU otevře trh pro větší objem hovězího a drůbežího masa z Mercosuru, ale zároveň nevyžaduje, aby produkce splňovala evropské standardy zacházení se zvířaty. EU tedy opět ustoupila od svých norem, které se tím staly o to méně důvěryhodnými.

Potřeba citlivého prosazování norem

Je potřeba upřesnit, že v případě demokratických i environmentálních prvků dohody by se samozřejmě nikdy nemělo jednat o jednostranné diktování pravidel. Kritika často vzniká tam, kde EU působí jednostranně a paternalisticky. Unie by však měla hledat způsoby, jak se držet vlastních hodnot, ale zároveň respektovat citlivost a suverenitu třetích zemí.

Namísto jednostranných požadavků může EU spoluvytvářet standardy společně s regionálními organizacemi, doprovázet je investicemi (např. do justice, e‑governmentu, opatření proti korupci, nezávislých médií) a motivovat lepším přístupem na trh či bonusy pro certifikované výrobce.

Spirála ztráty reputační autority

EU si posledních 20 let budovala značku otevřeného, hodnotově orientovaného a předvídatelného partnera. Pokud nyní ustupuje v oblasti lidských práv, vlády práva a environmentálních standardů, riskuje erozi své důvěryhodnosti v zemích globálního Jihu. Partneři mohou začít vnímat EU stejně pragmatickou, jako jsou Čína či USA, jen méně ekonomicky atraktivní. Snižováním podpory občanské společnosti pak může EU přijít o důležitého partnera, ať už proto, že ztratí v jejích očích důvěryhodnost, nebo že občanské organizace zkrátka přestanou existovat. Dojde také k oslabení schopnosti prosazovat podmíněnost, protože bude méně uvěřitelné, že EU normy skutečně myslí vážně.

V současné době však EU čelí ještě další výzvě, a to nesouladu mezi deklarovanými hodnotami a faktickými reakcemi na globální krize, což oslabuje její morální autoritu. Tento jev vytváří reputační spirálu, kde vnímání selektivního přístupu snižuje ochotu partnerů reagovat na normativní tlak EU, což dále oslabuje její schopnost normy prosazovat. Velmi často se v tomto kontextu objevuje příklad přístupů EU k situaci na Ukrajině a v Gaze. Tento rozpor se v Jordánsku i jinde na Blízkém východě projevil např. protestním pozastavením spolupráce ze strany některých občanských organizací s EU, což může mít do budoucna vážné reputační důsledky.

Ekonomické důsledky opuštění norem

Koncept „normativní mocnosti Evropy“ stojí na představě, že EU formuje své okolí primárně šířením norem a hodnot, nikoli hrubou mocí. V dnešních podmínkách se tato normativní projekce opírá o obchodní a regulační nástroje. Jak ukazuje Axel Marx v časopise Global Policy, integrace demokracie, zásad právního státu, lidských práv a udržitelnosti do obchodní politiky funguje jako praktický „export norem“, který rozšiřuje předvídatelné prostředí i mimo EU a může zároveň nabídnout výhody pro obchodní partnery.

Normativní moc EU stojí na tom, že dokáže doma stabilně udržovat a rozvíjet vlastní pravidla a zároveň přesvědčivě ukazovat, že se jí tento model ekonomicky i společensky vyplácí. Pokud se však pravidla rozvolňují, mizí argument „funguje to u nás, může to fungovat i u vás“ a z norem se stává spíše proměnlivý politický nástroj než stabilní referenční standard. Výsledkem pak může být menší důvěryhodnost při prosazování norem navenek, a také menší motivace partnerů je přejímat, což snižuje normativní projekci EU.

Závěr

Unie dlouhodobě vystupovala jako normativní mocnost šířením hodnot, regulačním vlivem a podporou občanské společnosti, ale proměna globálního prostředí a vnitřní fragmentace posouvají její zahraniční politiku k pragmatismu. Ústup od podmíněnosti a vlastních norem, jako jsou prosazování lidských práv nebo environmentální standardy, oslabuje důvěryhodnost EU, zmenšuje prostor pro občanskou společnost v partnerských zemích a posiluje autoritářské tendence, čímž jsou podkopávány strategické cíle a morální autorita Evropy. Ekonomicky to přináší investiční nejistotu a snižuje atraktivitu evropského modelu. Má-li EU zůstat relevantním globálním aktérem, bude muset obnovit rovnováhu mezi strategickými zájmy a konzistentním prosazováním vlastních norem představujících její klíčovou komparativní výhodu.

→ Karolína Woznica Lískovcová pracuje v oblasti evropských záležitostí ve státní správě, spravovala projekty rozvojové spolupráce v Delegaci EU v Jordánsku, studovala na pařížském Sciences Po a na College of Europe v Bruggách.