Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

19. 1. 2021

Kulatý stůl na téma: Východní partnerství

Kancelář prezidenta Ázerbájdžánu

Kulatý stůl je rubrika, kde se ptáme pěti odborníků na tři otázky spojené s aktuálními tématy mezinárodní politiky. Tentokrát o Východním partnerství. Účast přijali: Ondřej Ditrych, Kateřina Kočí, Jaroslav Kurfürst, Lucia Najšlová a Tomáš Weiss.

Jak by z Vašeho pohledu měl v ideálním případě vypadat region Východního partnerství v roce 2030 (a co by pro to EU měla případně udělat)?

Ondřej Ditrych: Východní partnerství dnes těžko hledá cestu ven ze začarovaného kruhu nabubřelých deklarací a technokratické politiky. Transformační rozměr sousedské politiky, od samého počátku (2003) v napětí s bezpečnostními imperativy vepsanými do ve stejné době připravené Evropské bezpečnostní strategie, která sousedství zkonstruovala jako novodobé limes, byl postupně na úkor bezpečnosti upozaděn, byť postupně a nejistě.

Zkrátka, “pragmatická politika”, avšak bez politického umění a představivosti; popelka mezi vnějšími politikami (obecně, ale zejména právě ve své východní dimenzi); a čelící v prostoru, který jako východní sousedství vymezila, rostoucí geopolitické konkurenci ze strany nejen Ruska, ale stále více i dalších, “třetích mocností”. Sloganem se postupně stala diferenciace, avšak těm partnerům, kteří z vlastních pohnutek usilují o bližší integraci s EU, dnes nabízí příliš málo – zatím nedokázala dostát ani původní Prodiho ideji “všechno kromě institucí” –, zatímco za dílčí výhody (přístup na trh) vypisuje příliš vysoké účty, ve společnostech skutečně reformujících navíc nerovnoměrně rozdělované (DCFTA, mobilita a mladí vzdělaní globals). Jistě, v partnerských zemích najdeme řadu těch, pro které je evropský sen stále živou politickou idejí a v přiblížení EU vidí příležitost nejenom pro sebe, ale i společnost, kde se narodili. Pro mnoho se však EU stává nositelem hodnotově vyprázdněného, technokratického vládnutí, který je možné při osvojení pravidel hry leda oportunisticky využít; pokud ne přímo hodnot degenerovaných a proto společensky nebezpečných. (Tu samozřejmě hrají vliv prodloužená chapadla ruské státní moci, která ve svém sousedství působí širokou paletou nástrojů.)

To nejsou právě dobře rozdané karty. Přesto Východní partnerství stojí za záchranu. Bude to vždy politika neheroická a bez metálů: “drobná práce”, která přes nenaplnění vysokých ideálů lecčehos skutečně dosáhla. Drobná práce propojující prakticky, na míru šitými mikrořešeními právní stát a ekonomický rozvoj, citlivá k mnohačetným stávajícím nerovnostem a přispívající k jejich odstraňování, stejně jako podporující kolektivní zapomínání etnopolitických přízraků minulosti a budování otevřené a vzdělané společnosti, která jediná je skutečně resilientní a zároveň nabízí v podmínkách stále živých patrimoniálních struktur a klientelistických sítí nejvíc příležitostí pro největší množství lidí.

Taková je z mého pohledu cesta, kterou může EU přispět k tomu, že alespoň část východního sousedství za dalších dekádu od podpisu Pražské deklarace setřese zbytky sovětskému dědictví, nalezneme v něm živou, široce sebeutvářející občanskou společnost, udržitelné a sociálně spravedlivé ekonomiky i sdílená očekávání, že konflikty budou řešeny bez násilí.

Svůj “sen o sousedství” bychom společnostem našich východních sousedů každopádně neměli vnucovat. Máme proti tomu povinnost pomáhat jim ho snít; a naplňovat.

 

Kateřina Kočí: Podíváme-li se na výhled do roku 2030, jsem k pozitivnímu vývoji v regionu Východního partnerství spíše skeptická, nepomáhá tomu ani stávající pozice EU. Na první pohled je z provádění revize politiky sousedství (EPS) v průběhu posledních let patrný posun k pragmatismu. Při detailnějším posouzení je nutné si klást následující otázky. Co je konečným cílem partnerství? Jakou úlohu chce EU ve východním sousedství hrát, když mezi současnými prioritami akcentuje stabilizaci, odolnost a bezpečnost? Jsou tyto priority reflektovány v konkrétních aktivitách EU? Nepřinášejí tyto aktivity benefity spíše jedné z participujících stran, tedy Unii? Jsou sousední regiony považovány za skutečné partnery nebo je Unie vnímá jako jakýsi cordon sanitaire (zejména s ohledem na Rusko)?

Unie se na své okolí dívá jako na prostředí plné nových nepředvídatelných hrozeb, kterým se musí bránit. To se ruku v ruce snoubí s neschopností nalézt modus vivendi ohledně tohoto prostoru s Ruskem. Stabilizace a odolnost v sousedství je pro ni klíčová. Důraz se klade na ekonomickou, energetickou odolnost či odolnost společnosti. Ne vždy jsou ale potřeby a potažmo aktivity Unie ve východním regionu v souladu s tím, co očekávají a potřebují tyto regiony. Ve nejnovějších dokumentech EU z roku 2018 a 2019 je viditelná snaha představitelů EU o částečný návrat k transformační agendě, i když zároveň uvádí, že je to za stávající situace ve východním sousedství velmi náročné. Zatím lze jen těžko odhadnout, zda se jedná o výkyv nebo návrat ke staré agendě. Nejpravděpodobněji je to však snaha o nalezení jakési hybridní střední cesty mezi oběma, související s kritikou, jež se po zveřejnění revize EPS a především Globální strategie EU, na její autory snesla. Na druhé straně je ale nutné podotknout, že bez zásadnější role EU v regionu ke změnám v partnerských zemích v následujícím desetiletí dojde stěží, a to i v důsledku zamrzlých konfliktů či dopadů současné pandemické krize. V ideálním případě bychom tak v roce 2030 měli nalézt odpovědi na výše zmíněné otázky, Unie by měla vnímat země v tomto regionu jako rovnocenné partnery, a především by se měla vyjasnit pozice obou hlavních aktérů (EU a Ruska) k danému prostoru.

 

Jaroslav Kurfürst: Ideální případy jsou v mezinárodních vztazích dějinnými jednorožci. Každý by si je přál vidět, ale nikomu se to nepoštěstilo. Ideál pro jednoho navíc není ideálem pro jiného. Hovoříme o složitém, geopoliticky exponovaném a vnitřně fragmentovaném regionu. Pět ze šesti zemí se navíc potýká se složitým nevyřešeným konfliktem. Výsledkem modelování budoucího vývoje většinou bývá více scénářů. Dotknu se tedy toho příznivého. Jeho podmínkou je ztlumení geopolitického napětí mezi Západem a Ruskem a dále takové angažmá dalších hráčů, zejména Číny, Turecka a Íránu, které bude respektovat mezinárodní právo i pravidla kultivované mezinárodní soutěže. V takovémto prostředí by se mohla silná geopolitická expozice států Východního partnerství proměnit v jejich silnou stránku. Region by prohloubil svoji propojenost s ostatními ekonomickými centry a začal by přitahovat investice. Nejbonitnějším potenciálním investorem jsou velké evropské firmy, které by na jednu stranu využívaly levnější pracovní síly a zároveň by byly zdrojem technologií a růstu kvalifikace a prosperity obyvatelstva. Investice by směřovaly také do zemědělství, neboť partnerské země jsou zpravidla potenciálními zemědělskými velmocemi. Podmínkou výrazného zvýšení investic je však existence právního státu, kde ani po deseti letech od založení Východního partnerství nedošlo k zásadní proměně.

Politika EU v regionu by především měla být usazena v realitě. EU sdílí se všemi partnerskými zeměmi zájem o jejich stabilitu, ekonomickou prosperitu, posilování jejich státnosti a o mezinárodní vztahy založené na pravidlech, nikoli na hrubé síle. To jsou hlavní východiska formulace další politiky. Osobně vidím pro EU dvě velká témata. Tím prvním je další ekonomická integrace a sektorová spolupráce. Důležitým krokem na cestě k nim je naplnění a maximální využití asociačních a dalších dohod, které mají partnerské státy s EU uzavřeny, nebo na nich pracují. Vzájemné otevírání trhů by mělo doprovázet budování moderní infrastruktury propojující země Východního partnerství s EU. To je také důvodem, proč Česko tolik usiluje o posílení nástrojů EU v oblasti investic, např. vytvoření Investiční agentury EU pro Východní partnerství. Druhým velkým tématem je odolnost. Do posilování odolnosti řadím jak posilování právního státu a demokratických institucí, tak zajištění bezpečnosti od kybernetické po energetickou, ale také třeba udržitelné životní prostředí nebo sociální kohezi. Budoucnost znamená také kvalitní vzdělávání zejména mladých lidí, kteří by měli mít motivaci ve svých zemích zůstat.  Všechno toto jsou pro EU možnosti, jak partnerské země na jejich cestě podpořit. Partneři však musí chtít.

 

Lucia Najšlová: Ideální scénář má mnoho stran, zkusím tedy pár střípků: dobře fungující veřejné služby, včetně zdravotnictví, sociální péče a školství; dostatek příležitostí pro svobodné hledání kompromisů; konstruktivní regionální spolupráce – bez válek a okupací.

Úplně prvním krokem, který EU resp. její členské země, můžou udělat, je usilovat o to, aby v první řadě u sebe doma naplňovaly základní ústavní hodnoty, obsažené v článku dvě smlouvy o EU. Sousedská politika EU stojí na předpokladu, že pro partnerské země je EU inspirací. Je třeba tedy počítat s tím, že inspirativní je i odklon od ochrany práv a svobod, resp. lajdáctví při jejich naplňování.

 

Tomáš Weiss: V ideálním případě by v regionu pokračovala postupná demokratizace a liberalizace, posilovala ochrana lidských práv, zvyšovala se vymahatelnost a nestrannost práva a snižovala korupce. Státy EaP by byly úzce asociované s Evropskou unií a jejím vnitřním trhem. Aktivní i latentní konflikty by postupně utichaly. EU proto nicméně může udělat jen relativně málo. Měla by především udržet čitelnou a konzistentní politiku vůči regionu - neslibovat nesplnitelné, ale plnit slíbené. Měla by dále podporovat (politicky i hospodářsky) liberalizační a reformní procesy. Hlavní roli ovšem hrají a budou hrát obyvatelé regionu. Reforma a stabilita musí přijít zevnitř a EU může maximálně nabízet asistenci.

 

Jakou roli by měla v budoucnosti Východního partnerství hrát Evropská komise a jakými nástroji by měla podpořit naplnění agendy Východního partnerství?

Ondřej Ditrych: Z povahy věci je role Komise zcela ústřední a nezastupitelná. Pokud má být ale Východní partnerství politikou v pravém slova smyslu, a to navíc politickou praktickou, potřebuje odpovídající zdroje, ale také strategické zadání bez balastu a floskulí red lines od členských států. Komise ztělesňuje kompetentní technické řízení a drží v rukou důležité klíče, zejména v oblasti regulací a přístupu na vnitřní trh. Nelze od ní, bez vkladu členských států, který musí nutně vyrůst z jejich konsensu, proti tomu očekávat skutečně strategickou vizi propojující v rovnováze transformační cíle, (legitimní) bezpečnostní zájmy a přání a potřeby našich partnerů jako rámec pro účinná mikrořešení s participací státních i nestátních aktérů, o kterých jsem hovořil výše.

 

Kateřina Kočí: Východní partnerství se bohužel v posledních letech ocitá spíše na okraji pozornosti. Klesající zájem EU se již projevoval na konci působení Junckerovy komise. Ani v Agendě pro Evropu se nová předsedkyně Komise o zemích Východního partnerství detailněji nezmiňuje, ačkoliv by se mohlo zdát, že přidělení tohoto portfolia zemi Visegrádské čtyřky, která obecně integraci na jih a východ podporuje, je pro státy Východního partnerství povzbuzením. Rovněž komentář Vysokého představitele zahraniční a bezpečnostní politiky nevzbudil velký optimismus. Ač zařadil Východní partnerství mezi priority EU, učinil tak především v sepětí s aktuálními hrozbami přicházejícími z východní Evropy, s nutností kontrolovat a zajistit stabilitu hranic EU a posílit resilienci unijních partnerů. Vnímání regionu tak velmi úzce navazuje na základní myšlenky Globální strategie EU.

V návaznosti na předchozí odpověď je nutné uvést, že úloha Evropské komise je však podstatná. EK by měla přijmout aktivní roli. Jako pozitivní kroky vnímám například její snahu o diferenciaci jednotlivých partnerů v regionu, čímž dochází k větší podpoře zemí, jež provádějí reformy a dosahují tak zlepšení v řadě oblastí (např. Ukrajina). Z tohoto hlediska by také bylo vhodné, aby i v dalším desetiletí stimuly pokračovaly, a to zejména v oblastech, které současná EK podporuje, ať už se jedná o udržitelný rozvoj a klimatickou politiku či energetickou politiku (např. dekarbonizace, efektivita) a bezpečnost. Komise by se také měla soustředit na oblasti, kde je schopna zemím poskytnout know-how. To se týká tržní transformace, institucionálních reforem či důrazu na rozvoj občanské společnosti. Pozitivní očekávání vzbuzují jednání na nejvyšší úrovni v souvislosti s reakcí na COVID-19 i příprava summitu v Bruselu v době slovinského předsednictví.

 

Jaroslav Kurfürst: Evropská komise je z mého pohledu mocným regulátorem a vlivnou implementační agenturou členských států. Hraje i roli iniciátora a účastníka diskuse o dalším strategickém směřování Východního partnerství po roce 2020. Klíčovou výhodou Evropské komise, je její stabilní institucionální zázemí v samostatném direktorátu (DG Near) se samostatným komisařem pro rozšíření a sousedskou politiku. Tím se dostává politika sousedství do zcela prominentní pozice v rámci vnějších vztahů EU, což je důležité. Institucionální stabilita pasuje Evropskou komisi také do role kvalifikovaného vyjednavače smluv – ať to byly asociační dohody, vízová liberalizace nebo další smlouvy, z nichž některé jsou v jednání. Stejně důležité jsou dostatečné zdroje. Jejich výši a rámec směřování dojednávají členské státy, nicméně je to opět Evropská komise, která s nimi, na základě politického zadání Rady a členských států, nakládá a používá je k naplňování dohodnuté politiky. Tyto důležité role Evropské komise by měly být zachovány i do budoucna. Politické směřování Východního partnerství však musí vyrůstat z demokracií členských a partnerských států – jejich potřeb a zájmů.

Co se týče nástrojů Evropské komise do budoucna, myslím, že většina z nich je plně funkčních. Jedním z těch, o kterých jsem přesvědčen, že by stálo za to vytvořit, je Agentura na podporu investic ve Východním partnerství. Investice totiž budují dlouhodobé vztahy. Investoři mají zájem za zkvalitňování právního státu – čímž je vytvářen tlak na stav, kdy všechny strany získávají, a nikdo neprohrává. Právě tato vzájemná výhodnost musí být esencí Východního partnerství.

 

Lucia Najšlová: Možnosti Komise jsou dány jejím mandátem. Je to instituce, která skládá účty v první řadě členským zemím, resp. občanům EU. Členské země musí odsouhlasit  rozpočet a priority – komise pak dohlíží na jednotlivé projekty. Komise nemá a nemůže dělat zásadní politická rozhodnutí. Může a musí ale dohlížet na soulad se smlouvami, a tedy by svůj manévrovací prostor měla využít na to, aby podpořené projekty byly v souladu se smlouvami a také reflektovaly potřeby východních sousedů.

Častým problémem u projektů podpořených Komisí je, že na ně nedosáhnou menší organizace, jako např. občanské skupiny, protože nemají dostatečnou administrativní kapacitu. Na tento problém mnoho let upozorňují i organizace v EU, které působí na domácí půdě nebo. v jiných regionech.

 

Tomáš Weiss: Částečně jsem asi odpověděl výše - Evropská komise by měla dále podporovat reformní procesy a pomáhat je financovat, tam kde to bude možné. Pomoc i případné sankce (které ale pochopitelně stále závisí na shodě členských států) by měly být nastavené tak, aby se vyplatily i riskantní reformní kroky, které mohou být krátkodobě těžké a dlouhodobě přínosné. Komise by neměla vzbudit v zemích EaP pocit, že na ně EU zapomněla a že jejich rozvoj není pro EU důležitý.

 

Jak konkrétně by členské státy v čele s Českou republikou, Polskem, Švédskem a dalšími mohly pomoci docílit toho, aby se politika Východního partnerství stala skutečným úspěchem?

Ondřej Ditrych: Východní politika může být signature politikou české diplomacie, které by to nepochybně slušelo. Podmínkou je vyhodnocení silných (inovace) a slabých stránek (nutně omezené zdroje i standing u partnerů ve srovnání i s některými našimi sousedy jako je Německo nebo Polsko); rozšíření katalogu stávajících niches a stanovení realistických cílů pro formování jak strategické vize, tak realizaci konkrétních mikrořešení; a mobilizace politických, diplomatických a ekonomických pák ve skutečném whole of government approach vyrůstajícím z přesvědčení všech relevantních domácích aktérů, že tato politika je jedním ze základních národních zájmů a stojí za to do ní investovat čas i kapitál.

Strategickou vizi pro Východní partnerství musíme pochopitelně spoluutvářet s partnery ze samotného sousedství, i like-minded členskými státy. Ze strany členských států by jejím vodítkem měla být progresivní realpolitika: vědoma si mezí možného, ale usilující o změnu, ze které mají pokud možno rovný prospěch všichni a ve které se, v duchu rawlsovské realistické utopie, národy nejen uznávají za rovné a neútočí na sebe, ale také pomáhají ostatním žít v spravedlivých a slušných podmínkách.

 

Kateřina Kočí: V této otázce mi dovolte zaměřit se především na ČR. Z hlediska vzájemné nejen geografické blízkosti je ČR spolupráce se zeměmi Východního partnerství přirozená. Avšak Česká republika trpí jistou dávkou neschopnosti vyjasnit si možnosti zapojení do východní evropské zahraniční politiky. Vytyčení priorit by tedy mělo být první krokem k tomu, aby mohla úspěšně prosazovat Východní partnerství na evropské úrovni. Česká republika by měla být schopna identifikovat potřeby aktérů v sousedství a propojit je se zájmy ČR v konkrétních aktivitách. Je tedy třeba najít možnost silnějšího českého zapojení v oblastech, kde má české angažmá přidanou hodnotu (s ohledem na priority ČR v EU, jako jsou dobudování vnitřního trhu či spolupráce v energetické politice, podpora digitalizace). Jako příklad lze uvést pomoc s politickou, ekonomickou a sociální transformací ve formě zapojení do rozvoje malého a středního podnikání a venkova, který hraje ve většině zemí nejen Východního partnerství významnou úlohu. Konkrétně jsou zde realizovány iniciativy EU4Business, Mayors for Economic Growth, EU4Digital či program EU4Energy v oblasti energetické odolnosti. Formy spolupráce mohou být různé: od spolupráce při přípravě akčních plánů a roadmap, poradenství, konzultací, mentoringu až po poskytování finančních prostředků.

Další projekty, ve kterých by se mohla ČR zapojit i do budoucna, se orientují na první platformu multilaterální dimenze Východního partnerství „Dobré vládnutí“, a tedy na oblast státní a veřejné správy. Mezi konkrétní iniciativy patří SIGMA (Support for Improvement in Governance and Management), na níž se Unie podílí společně s mezinárodní organizací OECD. ČR by také mohla podpořit partnery v boji proti korupci a napomoci implementaci doporučení protikorupční skupiny Rady Evropy (GRECO) i proto, že je řada doporučení zaváděna aktuálně i do české legislativy a mimo jiné byla součástí Akčního plánu boje s korupcí na rok 2019.

Na nejvyšší úrovni pak má v současné době ČR i Švédsko možnost posunout současnou diskuzi a komunikaci s regionem, vyzdvihnou-li více toto téma v programu předsednického tria a zaměří-li se na ně v době předsednictví, která na sebe v roce 2022 navazují.

 

Jaroslav Kurfürst: Je zřejmé, že státy, jako je Česko, Polsko, Švédsko, Rumunsko nebo země Pobaltí jsou motorem východní sousedské politiky Evropské unie. Jejich politická vůle a schopnost přesvědčit ostatní země o strategickém významu tohoto regionu je zásadní. Klíčovým partnerem je zde Německo, které chápe, že právě tento region je místem, kde se rozhoduje o tom, zda základem evropského soužití zůstane mezinárodní pořádek založený na pravidlech vylučující silové vojenské nebo hybridní metody. Proto si v Praze tak ceníme otevřeného dialogu s Berlínem, který se podařilo posílit během českého předsednictví ve V4. Zanedbávat však nemůžeme dialog s žádnou unijní zemí. Nesmírně důležitá je zejména Francie, s níž vedeme Strategický dialog a s níž bude brzy Česko opět v „předsednickém triu“.

Je to právě střední a severní Evropa (sem počítám i státy Pobaltí) odkud vzchází velká část nových impulzů a nápadů pro budoucnost této politiky. Nyní tyto země usilují také o zajištění dostatečného financování Východního partnerství ve Víceletém finančním rámci EU. Aktivní česká role je nesmírně důležitá. Měli bychom chtít politiku s praktickými, viditelnými výsledky. Stabilní tržní prostředí pro naše firmy, odstranění roamingových poplatků, čistější životní prostředí, propojenější infrastrukturu a odolnější demokracie. I české pojetí odolnosti vytváří tlak na prakticky orientované projekty, které se budou soustředit na odstranění zranitelných míst. Kybernetické útoky nebo dezinformace jsou v této části světa na denním pořádku. Je nutné rozvíjet schopnosti jim čelit. Odolná musí být kritická infrastruktura, ostatně jsme na ni napojeni i my. Odolnost zkrátka proniká do mnoha oblastí. Rádi bychom proto navrhli a s ostatními blízkými partnery prosazovali program posílení odolnosti. Stejně tak bychom měli spolu s ostatními stejně smýšlejícími zeměmi poskytovat naše transformační zkušenosti a podporovat partnery v jejich reformách. Opět však platí, že se jedná o nabídku, nikoli politiku, kterou budeme někomu vnucovat proti jeho vůli. Musí to být partnerské země, kdo sedí za volantem a řídí svoji budoucnost. Dějiny východní Evropy bohužel právě toto mnoha východoevropským národům často odepíraly.

 

Lucia Najšlová: Kromě respektování a zlepšování demokratických pravidel na domácí půdě by jakákoliv členská země, která se angažuje v sousedství, měla dbát o to, aby východní politika byla pravidelně konzultována s občany  sousedních zemí a jejich institucemi.

Tyto konzultace by ale neměly být formalitou – jde o základní princip demokratické legitimity. Jelikož sousedé nemají v Unii volební právo, snaha o částečnou kompenzaci jinými formami účasti na rozhodování by měla být prioritou. Zde narážíme na jednu z nejzásadnějších diskuzí v debatě o mezinárodní spolupráci, diskuzi, která přesahuje evropský kontext. Otázka, kterou by si členské státy měly klást pravidelně je, jestli pomoc směřuje tam, kde je žádána, anebo tam, kde by ji rád viděl poskytovatel.

 

Tomáš Weiss: Nejsem si jistý, že lze otevřený proces Východního partnerství kdy označit za "skutečný úspěch". Partnerství je dlouhodobá záležitost. Úspěchem bude, když se státy EaP budou dlouhodobě stabilizovat, reformovat a liberalizovat. Když budou chtít s Evropskou unií spolupracovat a obchodovat. Členské státy by měly především podporovat stabilitu a konzistenci evropských reakcí. S tím může souviset i přenesení větších pravomocí na evropskou úroveň v oblasti zahraniční politiky, například podle modelu, který navrhoval v minulosti předseda Komise Juncker. Kvalifikovaná většina ve vymezených zahraničně-politických otázkách, jako jsou například sankce, by zvýšila efektivitu evropské politiky a usnadnila Komisi a Evropské službě pro vnější činnost formulovat společnou evropskou pozici. Pro malé státy, jako jsme my, je evropská jednota klíčová hodnota sama o sobě. Koneckonců platná koncepce zahraniční politiky jasně deklaruje, že EU je nejdůležitějším rámcem, skrz nějž se česká zahraniční politika realizuje. Pokud tento rámec není efektivní, nemůže být účinná ani česká politika.

 

Účast přijali:

Ondřej Ditrych je vědeckým pracovníkem, od roku 2018 ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblast jeho zájmu mimojiné patří evropská bezpečnost, terorismus v globální politice a etnopolitické konflikty v postsovětském prostoru.

Kateřina Kočí  v současné době působí na Vysoké škole ekonomické, zároveň pracuje jako přidružená výzkumná pracovnice Ústavu mezinárodních vztahů. Věnuje se zejména oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, dále problematice rovných příležitostí v diplomacii.

Jaroslav Kurfürst je diplomat a politický geograf, od roku 2019 je zvláštním zmocněncem Ministerstva zahraničních věcí ČR pro Východní partnerství.

Lucia Najšlová je vědeckou pracovnicí, v současnosti působí na CERGE-EI a Univerzitě Komenského v Bratislavě. Specializuje se na evropskou politiku, především na politiku sousedství a rozšiřování EU. Její analýzy vychází v mnoha domácích i zahraničních publikacích.

Tomáš Weiss je docentem na Institutu mezinárodních studií FSV UK. Ve svém výzkumu se zabývá zahraniční a bezpečnostní politikou EU a postavením malých států v evropské politice.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru