Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

9. 8. 2021

Kulatý stůl: Nárůst nedemokracie ve světě

Aktuální číslo Mezinárodní politiky se věnuje (ne)demokracii ve světě, resp. spolu s našimi autory si klademe otázku, zda dochází k erozi, vyprazdňování, nebo naopak rozšiřování, nárůstu či něčemu úplně jinému v rámci tohoto jevu. Oslovili jsme proto pět odborníků napříč obory, kterých jsme se ptali, jak podle nich s demokracií souvisí vliv sociálních sítí, co by měla ČR dělat, aby předcházela její erozi, a jak by se česká diplomacie měla stavět k tomu, že někteří její partneři vyšli vstříc omezení určitých prvků demokracie. Účast přijali: Jakub Eberle, Lenka Fojtíková, Jan Charvát, Eva Lebedová a Jonáš Syrovátka.

Sociální sítě mají velký vliv nejen na naše životy, ale i na politiku. Jak silný je podle Vás vliv sociálních sítí na demokracii? Je veřejností podceňován, nebo naopak přeceňován? 

Jakub Eberle: Vliv sociálních sítí na demokracii je obrovský. V Česku ho nepodceňujeme, ale jdeme spíše po povrchu. Příliš řešíme dezinformace a jejich šiřitele, přestože výzkumy ukazují jejich omezený dopad na politické rozhodování. Méně se naopak zabýváme tím, jak téměř neregulované korporace jako Facebook manipulují naše vnímání i chování mnohem jemnějším a zákeřnějším způsobem, a to za účelem vlastního zisku. Neustálý přísun informací nás nutí k extrémně povrchnímu čtení. Obrázek si děláme na základě titulků a memes, vlastní „fake news“ si tak trochu vytváříme každý sám. Byznys model sociálních sítí je založen na manipulaci našich emocí, jako je rozhořčení, strach a nenávist. Nutí obyčejné uživatele, ale i novináře a politiky reagovat příliš rychle a vyhroceně. To znemožňuje respekt k protivníkovi, podporuje černobílé vidění a otravuje demokratickou diskusi.   

Lenka Fojtíková: Sociální sítě umožňují jejich uživatelům vzájemně spolu komunikovat, sdílet názory a informace, a to napříč zeměmi či věkovými skupinami obyvatelstva. Je to způsob, jakým lidé mohou svobodně vyjadřovat své názory, za předpokladu, že nejsou tyto sociální sítě státem cenzurovány či dokonce zakázány. Digitalizace využívání sociálních sítí ještě více podpořila a je zřejmé, že přes sociální sítě se vytvářejí i politické názory, které mohou podněcovat společnost k dalším akcím.

Jan Charvát: Nemyslím, že existuje něco jako jednotná veřejnost. Společnost je rozdělena do celé řady segmentů, které mají odlišné zkušenosti, potřeby i zažité postupy. K reálnému posouzení vlivu navíc chybí data, a to jak o vlivu sociálních sítí na demokracii, tak i o jejich percepci společností, resp. jednotlivými skupinami. Mohu pouze předpokládat, že část společnosti, která se na sociálních sítích pohybuje často, jejich vliv může přeceňovat, zatímco ty části společnosti, pro které sociální sítě nejsou běžnou součástí jejich životů, mohou jejich vliv podceňovat.

Na demokracii mají sociální sítě minimálně dvojí efekt. Na jedné straně jsme svědky nárůstu informovanosti a propojování různých společenských skupin s podobnými postoji, na druhé straně vidíme nárůst dezinformací, které se díky sociálním sítím šíří rychleji. Ohledně reálného dopadu (tj. např. změny volebního chování) dosud publikované výzkumy naznačují vliv spíše menší, nicméně podobných studií je zatím málo.

Eva Lebedová: Vliv sociálních sítí na demokracii stále není dostatečně dobře popsán a zmapován. S odstupem času už je zřejmé, že se nepotvrdila některá očekávání teoretiků, že sociální sítě budou zdrojem lepších informací pro veřejnost a povedou také k jejich větší politické participaci. Z hlediska negativních jevů se mluví o neúměrném vlivu velkých technologických firem na demokratickou společnost. V oblasti politické komunikace se akcentuje růst polarizace ve společnosti, snadné šíření dezinformací a využívání botů pro ovlivňování veřejné diskuse i mediálního obrazu politiků na sociálních sítích, použití a zneužití dat k mikrocílení na voliče a detailně personalizované politické reklamě, ovlivňování volebních kampaní atd. Rozhodně si nemyslím, že by se vliv sociálních sítí přeceňoval, spíše se domnívám, že vzhledem k tomu, že jejich působení doposud není úplně podrobně popsáno ve všech aspektech života, existují stále otázky, kterým se nikdo dostatečně nevěnuje. 

Jonáš Syrovátka: Na seriózní hodnocení vlivu sociálních sítí na demokratickou společnost je zatím příliš brzy, což se koneckonců ukazuje i na radikálnosti názorů na toto téma. Zatímco před deseti lety byly moderní komunikační technologie vnímány pozitivně jako prostředek stimulující politickou emancipaci a účinný nástroj k podvracení nedemokratických režimů, dnes je mainstreamový pohled zcela opačný. Vede se debata o společenské polarizaci, šíření dezinformací a narušování soukromí. Obě zmíněné perspektivy mají své opodstatnění a měly by být zkoumány. Zároveň by však mělo být bráno v potaz, že sociální sítě spíše odrážejí či amplifikují politické tendence existující v reálném světě.

Co by měla Česká republika dělat, aby předcházela erozi naší demokracie?

Jakub Eberle: Měli bychom podporovat veřejnoprávní, ale také menší nezávislá média, která nepatří oligarchickým skupinám. Měli bychom zapracovat na občanském a mediálním vzdělávání, které by občanům dalo do rukou lepší nástroje pro kvalifikované rozhodování. To jsou sice složité, ale bohužel stále jen poměrně dílčí úkoly. Obávám se, že problémy naší demokracie jsou hlubší a nevyřešíme je bez odstraňování obrovských socio-ekonomických nerovností a vytváření rovných šancí. Dnes má prostě příliš mnoho lidí pocit, že jim toho demokracie až tak moc nepřináší, a to samozřejmě nejen v Česku – a já se jim nedivím. V zemi, kde leží jeden z nejbohatších regionů v EU, ale chudoba se dědí a třeba důstojné bydlení si nemůže dovolit ani stále větší část střední třídy, se demokratická práva a svobody vysvětlují těžko. Pokud nebudeme posilovat také demokracii ekonomickou, tak jen vyléváme vodu z děravé lodi.   

Lenka Fojtíková: Myslím si, že každý, kdo žil v našem státě před rokem 1989, může hovořit o neexistenci demokracie na našem území. V dnešní době však žijeme ve zcela jiném politickém systému, který umožňuje občanům této země volit si své zástupce do výkonných a zákonodárných složek státu z různých politických stran. Navíc jsme součástí nadnárodních struktur, jakým je členství ČR v Evropské unii, kde sdílíme s dalšími 26 evropskými státy společné cíle a hodnoty. Občané zde mohou svobodně podnikat, cestovat a vyjadřovat své názory, jsou zde zakotveny právní mechanismy, kterými lze předcházet erozi demokracie, stejně jako nárůstu anarchie. Jde jen o to, zabezpečit efektivní fungování právního státu.

Jan Charvát: V nejširším slova smyslu by měla trvat na udržování institucí, které demokracii drží pohromadě (ústava, dělba moci aj.). Současně bychom jako společnost měli usilovat o lepší vzdělávání v oblasti sociálních věd a větší občanskou angažovanost, což ovšem zaznívá ve veřejném prostoru v podstatě od devadesátých let. Nic z jmenovaného ale nebude mít větší dopad, pokud bude ve společnosti sílit frustrace, ať už z neprůchodných politických rozhodnutí, nedodržování zákonů zejména ze strany představitelů státní moci a samozřejmě z neutěšené sociální situace.

Eva Lebedová: Každá demokracie může být za určitých okolností náchylná k erozi i ke svému pádu. Nejlepší cestou, jak tomu předcházet, je zájem lidí o věci veřejné, zvyšování naší mediální gramotnosti a porozumění politice, také přímo účast občanů na politice (od lokální až po tu celostátní). My s kolegy na katedře politologie v Olomouci právě dokončujeme projekt o občanském vzdělávání a na základě výzkumu, který jsme v rámci projektu realizovali, jsme např. zjistili, že vhodnou cestou, jak ve společnosti podporovat demokratické postoje a vychovávat přesvědčené demokraty, by mohla být podpora zapojení občanů do lokální politiky a lokálního dění. Právě v této skupině občanů, kteří lokálně participují, jsou nejsilnější demokraté. Samozřejmě musíme být také schopni bránit se ohrožování naší demokracie zvenčí ze strany nedemokratických režimů, jakými jsou např. Rusko a Čína. Právě tyto režimy jsou totiž ochotné svým systematickým propagandistickým úsilím přispívat k podkopávání důvěry v demokratické instituce, rozmělňovat vnímání pravdy a lži a ovlivňovat politickou situaci v ČR s ohledem na své obchodní či mocenské zájmy.

Jonáš Syrovátka: Oslabování české demokracie je komplexní problém, který vyžaduje celou řadu opatření. Za klíčové považuji posílení státních institucí tak, aby fungovaly nezávisle na tlaku politiků a zájmových skupiny a aby zajistily ochranu společenských a názorových menšin – klíčový komponent liberální demokracie. Posílení státních institucí může vést i ke zvýšení jejich schopnosti reagovat na požadavky občanů a efektivnějšímu řešení společenských problémů. Tímto způsobem pak lze docílit posílení jejich loajality k demokratickému politickému systému.

Jak by se česká diplomacie měla stavět k tomu, že někteří její partneři vyšli vstříc omezení určitých prvků demokracie? Například omezení práva na potrat v Polsku, nátlak na svobodná média v Maďarsku atd.  

Jakub Eberle: Obávám se, že možnosti diplomacie jsou zde omezené a že nutně volí jen ze špatných možností. Své znepokojení bychom měli partnerům dávat jednoznačně najevo, i když raději v přímé komunikaci než přes média. V rámci EU pak nemáme žádný důvod toto jednání jakkoliv omlouvat, či dokonce podporovat. Nemusíme se ale omezovat na diplomacii, jejímž úkolem je spory spíše urovnávat než vytvářet. Politické strany mohou jednat přímo v Evropském parlamentu, což také dělají. Napřímo spolupracují třeba hlavní města V4. Mně osobně se např. velmi nelíbí právě zmíněné polská protipotratová legislativa, ale také nepotřebuji, aby to za mě říkal ministr zahraničních věcí. Občanská společnost zde má mnohem lepší nástroje, od veřejných kampaní až po přímou pomoc médiím či aktivistům v daných zemích – pokud o ni ovšem budou sami stát.

Lenka Fojtíková: Každý stát je budován na nějaké historii, má svou kulturu a tradice, které se mohou promítat i v jejich zákonech. I samotná Evropa je skupinou značně heterogenních států. Každý stát má svou vládu, která vzešla z parlamentních voleb, to je z vůle většiny jejich občanů. Vměšování se do vnitřních politických záležitostí našich sousedních států je nepřípustné, zejména pokud jsou dílčí kroky konány pod mediálním tlakem. A tady jsme znovu u vlivu sociálních sítí na utváření demokracie.

Jan Charvát: Tato otázka nespadá do mé kompetence, takže mohu jen říci, že se domnívám, že mimo struktury EU nemáme v této oblasti mnoho možností (a patrně ani chuti), jak zasáhnout, pokud nechceme podmiňovat naše bilaterální vztahy s danými zeměmi.

Eva Lebedová: Myslím, že jde o důležité precedenty. V postoji české diplomacie k Maďarsku a Polsku by se měla odrazit naše ochota a přesvědčení chovat se důrazně v oblasti ochrany lidských práv a demokratických hodnot. Nemůžeme rezignovat na obranu těchto práv a hodnot v jedné zemi a očekávat, že se dříve či později nepřenese jejich relativizace třeba i do českého prostředí. Důrazný postoj by měla zaujmout i Evropská unie. Středoevropské země mají v rámci EU specifickou totalitní a komunistickou zkušenost a současné problémy s demokracií, jimž některé z těchto zemí čelí, nelze přehlížet.

Jonáš Syrovátka: Demokracii nelze redukovat pouze na systém správy určitého územního celku, ale je nutné brát v potaz, že tento typ vládnutí je neodmyslitelně spojen s univerzálními hodnotami, jako je lidská důstojnost, svoboda a důvěra ve schopnost jednotlivce činit racionální rozhodnutí reflektující jeho zájmy. Nelze si tedy představit, že by demokratické státy tyto hodnoty nepromítaly do své zahraniční politiky. A to i vůči svým partnerům a spojencům. Na druhou stranu podpora prodemokratických sil v jiných zemích musí být realizována s jasným plánem majícím za cíl hmatatelné zlepšení situace v místě, který však bude brát v potaz i další zájmy České republiky. V této oblasti je třeba více dlouhodobé a soustavné práce a méně sice emocionálně uspokojivých, ale prázdných gest.

 

Účast přijali:

Jakub Eberle je výzkumný pracovník a vedoucí Centra evropské politiky Ústavu mezinárodních vztahů. Vystudoval mezinárodní vztahy na University of Warwick (Ph.D.), University of St. Andrews (MLitt.) a Univerzitě Karlově (Bc.). Působil na univerzitách v Antverpách, Düsseldorfu, Warwicku a Praze. Předmětem jeho odborného zájmu jsou teorie mezinárodních vztahů, česká a německá zahraniční politika, politika střední Evropy a kritické přístupy k hybridní válce. 

Lenka Fojtíková je profesorka na Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava na Katedře mezinárodních ekonomických vztahů. V rámci své vědecké a pedagogické činnosti se specializuje na mezinárodní obchod a obchodní politiku. Je autorkou desítek odborných publikací, jako jsou monografie, články a výzkumné studie, zúčastňuje se odborných diskusí a vystupuje na vědeckých konferencích v Česku i v zahraničí.

Jan Charvát vystudoval Politickou sociologii na Högskolan Dalarna ve Švédsku a politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní vyučuje. Specializuje se na problematiku politického extremismu a souvisejících témat (krajní pravice, krajní levice, rasismus, subkultury mládeže aj.).

Eva Lebedová působí jako odborná asistentka na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Absolvovala studijní pobyt na Loughborough University ve Velké Británii. Publikuje a specializuje se na problematiku volebních kampaní, politické komunikace a politického marketingu. Na katedře politologie vyučuje také kurzy věnované demokratickým teoriím a nedemokratickým režimům.

Jonáš Syrovátka působí jako projektový manažer v think-tanku Prague Security Studies Institute, kde se zabývá problematikou dezinformací. V rámci svého doktorandského studia na Masarykově univerzitě se věnuje výzkumu ruského politického systému.

Témata a regiony

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru